21 Cdo 3224/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně Ing. arch. L. Š., zastoupené advokátkou, proti žalované
Ch. S. ČR s. r. o., zastoupené advokátkou, o 600.000,- Kč s úroky z prodlení,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 74/2004, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2005 č.j. 39
Co 247/2005-54, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 600.000,- Kč s
2% úrokem z prodlení ročně od 20.11.2003 do zaplacení. Žalobu odůvodnila
zejména tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne
1.10.2001, jejíž součástí byla příloha ve znění dodatku č. 1 ze dne 31.12.2002,
kterou „se žalovaná zavázala žalobkyni zaplatit odměnu ve výši 600.000,- Kč, za
podmínky, že stavební povolení k objektu obchodního centra Stodůlky bude vydáno
do 15.3.2002 a obchodní centrum bude otevřeno ke dni 6.11.2002.“ I když
stavební povolení nabylo právní moci až dne 31.3.2003 a obchodní centrum bylo
otevřeno až dne 19.11.2003, žalobkyně dovozuje, že jí odměna přísluší, neboť
žalovaná musela vědět, že žalobkyně nemohla ovlivnit vydání stavebního
povolení. Výzvu k zaplacení odměny však žalovaná odmítla a dosud ničeho
nezaplatila.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 28.2.2005 č.j. 10 C 74/2004-34 žalobu
zamítl a rozhodl, že „žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech
řízení částku 40.800,- Kč“. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně
neprokázala oprávněnost svého nároku na mimořádnou odměnu. Neprokázala zejména,
„že by mezi účastníky byl sjednán její nárok na zaplacení mimořádné odměny“,
neboť listina nazvaná „cena za otevření obchodního centra S.“ nebyla součástí
pracovní smlouvy. Z této listiny není patrno, „že by tato listina byla uzavřena
mezi účastníky, neboť není účastníky podepsána“. Pro přiznání odměny ostatně
nebyl ani splněn termín k získání stavebního povolení, „když nadto obchodní
centrum nebylo otevřeno k žádnému datu, které se v tabulce vyskytuje, tedy od
6.11.2002 do 11.12.2002“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.10.2005 č.j. 39
Co 247/2005-54 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že „žalobkyně
je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 20.325,- Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky“. Podle názoru odvolacího
soudu učinil soud prvního stupně „odpovídající skutkové závěry“ a „nepochybil
ani při právním posouzení věci“. Dovodil, že součástí dodatku č. 1 pracovní
smlouvy ze dne 31.12.2002 „nebyla žádná dohoda účastníků ohledně odměny
žalobkyně až do výše 600.000,- Kč“, a že „žalobkyně sama vznik nároku na tuto
odměnu vyvrací mezi účastníky nesporným tvrzením, že stavební povolení bylo
vydáno 31.3.2003 (nikoliv do 15.3.2002) a obchodní centrum S. bylo otevřeno
19.11.2003 (nikoliv k 6.11.2002)“.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá zejména, že soud prvního stupně
nepostupoval podle ustanovení § 209 o.s.ř., když ji nevyzval, aby „nesprávné,
resp. neúplné odvolání opravila nebo doplnila“. Odvolací soud tak v řízení o
odvolání „rozhodoval na základě blanketního odvolání“, postrádajícího uvedení
údajů o tom, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu
prvního stupně, a „spokojil se s verbálním odůvodněním odvolání do protokolu“.
Tento postup považuje dovolatelka za nesprávný a navrhla, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání v této věci není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být
přípustnost dovolání žalobce založena jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí,
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam;
přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek,
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237
odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je
dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je
dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že
tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Přípustnost
dovolání je však podmíněna nejen tím, že tvrzená vada řízení je zásadního
významu z hlediska svého obecného dopadu, nýbrž i tím, že dotčené právní
posouzení věci je významné pro věc samu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněný ve sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2001 pod č. 27).
Za vadu řízení dovolatelka považuje zejména postup odvolacího soudu, který
rozhodl na základě jejího vlastního odvolání, které však označuje za
„blanketní“, a vytýká soudu prvního stupně, že nepostupoval podle ustanovení §
209 o.s.ř., neboť „předseda senátu soudu I. stupně rezignoval na svoji
povinnost dbát o odstranění vad odvolání a nevyzval (žalobkyni), aby nesprávné,
resp. neúplné podání opravila nebo doplnila“. Tomuto názoru však nelze
přisvědčit.
Z obsahu spisu bylo zjištěno, že na závěr řízení před soudem prvního stupně
bylo účastníkům dáno poučení podle ustanovení § 119a o.s.ř., že všechny
rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než soud
prvního stupně vyhlásí rozhodnutí; návrhu žalobkyně na doplnění řízení
výslechem označených svědků soud z důvodů, které v odůvodnění svého rozsudku
uvedl, nevyhověl. V uvedeném postupu nelze bez dalšího spatřovat vadu řízení,
neboť není povinností soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků. Otázky
spojené s prováděním a hodnocením důkazů upravuje občanský soudní řád; ten
soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v
jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o.s.ř.), a aby rozhodl ve věci na základě
zjištěného skutkového stavu (§ 153 odst. 1 o.s.ř.), přičemž jen jemu přísluší
rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoli
(§ 120 odst. 1 o.s.ř.). Soud prvního stupně tak postupoval v souladu se
zákonem, i když nedoplnil dokazování výslechem svědků, které navrhovala
žalobkyně, „neboť v době skončení pracovního poměru tyto osoby již u žalovaného
nepracovaly a jejich výslech je s ohledem na další důkazy zcela bez významu“.
V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobkyně zejména namítá, že
„soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené
důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností“, že „soud I. stupně dospěl
na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním“, a že „jsou tu
další skutečnosti a jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny“. Obsah odvolání
(srov. § 41odst. 2 o.s.ř.) za tohoto stavu neskýtá prostor k pochybnostem o
tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je
spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu (odvolací důvod) a
čeho se odvolatel domáhá (§ 205 odst. 1 o.s.ř.). Okolnost, že odvolatelka na
závěr odvolání proklamuje, že „toto odvolání bude podrobně odůvodněno ve lhůtě
15ti dnů“, sama o sobě neumožňuje posoudit toto odvolání jako „blanketní“.
Jestliže odvolací soud žalobkyni umožnil při odvolacím jednání konaném dne
19.10.2005 její odvolání ze dne 22.4.2005 „podrobně odůvodnit“, a žalobkyně
této možnosti využila a odvolání v souladu s jeho výše uvedeným obsahem
doplnila, byl postup odvolacího soudu správný a v souladu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že námitkám dovolatelky, představujícím – důsledně vzato –
kritiku vlastního postupu v řízení před soudy obou stupňů, spatřujícím v
postupu soudů vadu řízení, nelze přisvědčit; dovolatelka ostatně ani neuvádí, v
čem měla mít jí tvrzená vada řízení za následek nesprávné rozhodnutí ve věci po
hmotně právní stránce. Protože soud každý procesní úkon (tedy i vymezení
dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, nepředstavují výše uvedené
námitky dovolatelky uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodů podle ustanovení § 241a odst. 3 a § 241a
odst. 2 písm. a) o.s.ř. K okolnostem uplatněným těmito dovolacími důvody však
nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm c) o.s.ř., přihlédnuto, neboť na závěr, zda má napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat
jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu
ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci
samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud
České republiky proto dovolání žalobkyně – aniž by se mohl věcí dále zabývat –
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. září 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu