21 Cdo 323/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra
Putny v právní věci žalobce O. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J.
A., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru,
vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 C 1061/98, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze
dne 11. října 1999 č.j. 30 Co 503/99-53, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 3.4.1998 žalovaný sdělil žalobci, že s ním k tomuto dni
"podle paragrafu 53 Zákoníku práce" okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvody k
tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce nepoužil do služebního vozidla "pro
účely firmy" motorový olej, zakoupený dne 2.3.1998 "za peníze zaměstnavatele",
že ve dnech 25.3.1998 a 1.4. až 3.4.1998 nebyl přítomen na pracovišti, dále že
dne 1.4.1998 se "dopustil podvodu" tím, že "pro soukromé účely" nakoupil
"jménem firmy" materiál v celkové ceně 1.784,30 Kč, a konečně že dne 2.4.1998
byl na soukromém pozemku žalobce zjištěn "odcizený materiál CD Profil 72 m v
celkové hodnotě 1.669,- Kč" a "rozřezané desky OSB".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení
pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že "některé
skutečnosti, v nichž žalovaný spatřuje hrubé porušení pracovní kázně, se vůbec
nestaly", že některé skutečnosti podle jeho názoru "nelze kvalifikovat jako
porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem", a že jeho pracovní poměr "v
žádném případě nemohl skončit ke dni 3.4.1998".
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 7.4.1999 č.j. 8 C 1061/98-34
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech
řízení 9.600,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že "prvý vytýkaný
skutek" (tj. že žalobce zakoupený motorový olej nepoužil do služebního vozidla)
nebyl v řízení prokázán, že za neomluvenou absenci je možno považovat pouze
nepřítomnost žalobce v práci dne 23.5.1998 a že nákup materiálu jménem
žalovaného není porušením pracovní kázně, neboť "prokazatelně nemá souvislost s
výkonem práce", a proto nemůže být důvodem pro okamžité zrušení pracovního
poměru. Za závažné porušení pracovní kázně soud prvního stupně považoval pouze
skutečnost, že žalobce odnesl z pracoviště bez povolení nadřízeného materiál,
který náležel žalovanému, což by mohlo být důvodem výpovědi podle ustanovení §
46 odst. 1 písm. f) zák.práce, ne však okolností zakládající důvod pro okamžité
zrušení pracovního poměru. Podle názoru soudu prvního stupně totiž "nelze
přehlédnout", že žalobce sám pomohl tuto záležitost objasnit, umožnil
žalovanému prohlídku své nemovitosti a materiál byl posléze žalovanému vrácen.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 11.10.1999 č.j. 30 Co 503/99-53 rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen "nahradit"
žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 6.450,- Kč a
náklady odvolacího řízení ve výši 2.804,30 Kč, obojí "k rukám JUDr. Jk L.". Ve
věci samé odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
která však odlišně právně posoudil. Zdůraznil, že žalobce tím, že odvezl ze
stavby materiál bez souhlasu stavbyvedoucího (a tedy materiál úmyslně odcizil),
"jednoznačně" porušil povinnost, kterou mu ukládá ustanovení § 73 odst. 1 písm.
d) zák. práce, podle kterého je zaměstnanec povinen řádně hospodařit s
prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek
zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v
rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Porušením pracovní kázně je též
neomluvená absence dne 25.3.1998 a rovněž nákup materiálu pro soukromé účely
jménem žalovaného dne 1.4.1998, kterým "u prodejce poškodil dobré jméno svého
zaměstnavatele, když zneužil slevy, kterou dodavatel žalovanému poskytuje".
Protože k těmto skutkům došlo "v krátkém časovém období", odvolací soud dospěl
k závěru, že odcizení materiálu ve vlastnictví žalovaného žalobcem je třeba "v
kontextu" s ostatními porušeními pracovní kázně posuzovat jako porušení
pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem umožňující postup podle ustanovení § 53
odst. 1 písm. b) zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítal, že úvaha
odvolacího soudu o posuzování intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým
způsobem "s přihlédnutím ke kontextu všech skutků nemá oporu v zákoně".
Zdůraznil, že jednotlivé pojmy, které Zákoník práce rozlišuje jako důvody pro
jednotlivé způsoby skončení pracovního poměru, tj. soustavné méně závažné
porušení pracovní kázně, závažné porušení pracovní kázně a porušení pracovní
kázně zvlášť hrubým způsobem, "nelze směšovat" a jednotlivé skutky, pro které s
ním žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr, je třeba "posuzovat odděleně". Aby
žalovaný mohl k tomuto výjimečnému opatření přistoupit, musel by podle názoru
dovolatele alespoň jeden ze skutků, kterému mu byly vytýkány, "samostatně
obstát" jako jednání, které je možno hodnotit jako porušení pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem. Mimo to dovolatel namítal, že žalovaný nedodržel
jednoměsíční subjektivní lhůtu podle ustanovení § 55 zák. práce, neboť okamžité
zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno dne 16.4.1998 a přímý nadřízený
žalobce p. N. "získal vědomost o odebírání materiálu již mnohem dříve", než na
základě prohlídky žalobcova objektu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek proti kterému je
i podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - s ohledem na to, že
žalovaný s žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr dopisem ze dne 3.4.1998
doručeným žalobci dne 16.4.1998 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce
ve znění účinném do 30.9.1999 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č.
167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů
České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.
65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) - dále jen "zák.
práce".
Žalobce v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu mimo jiné namítá, že "úvaha
krajského soudu o posuzování intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým
způsobem s přihlédnutím ke kontextu všech skutků nemá oporu v zákoně" a že má-
li být okamžitě zrušen pracovní poměr pro více skutků, musí alespoň jeden z
nich "samostatně obstát jako jednání, které je možno charakterizovat jako
porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem". Tuto námitku nelze považovat
za důvodnou.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce pracoval u
žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 28.2.1997 jako sádrokartonář. Dne
25.3.1998 žalobce bez omluvy nebyl přítomen na pracovišti, dne 1.4.1998, aby
dosáhl slevy, nakoupil stavební materiál pro vlastní potřebu "jménem firmy"
žalovaného a dne 2.4.1998 byl v jeho garáži nalezen stavební materiál v ceně
1669,- Kč a "rozřezané desky OSB", odcizený žalobcem z majetku žalovaného.
Dopisem ze dne 3.4.1998 žalovaný z těchto důvodů se žalobcem okamžitě zrušil
pracovní poměr; okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno dne
16.4.1998.
Podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru (srov. § 35 odst.1 písm.b) zák. práce) a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním
řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li
být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání
pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních
povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí
dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným,
méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a
porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně
nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení § 53
odst.1 písm.b) a § 46 odst.1 písm.f), části věty před středníkem, zák. práce -
důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního
poměru.
Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) a § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, t. j. k právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy "méně závažné porušení pracovní kázně", "závažné porušení pracovní kázně"
a "porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem" definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení
pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy - jak správně uvedl
odvolací soud - závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může
přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance,
k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů,
k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění
zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností
zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu,
zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde
ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání
pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po
zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj
nadále pokračoval.
Z uvedeného vyplývá, že soud, který při posuzování míry intenzity
porušení pracovní kázně hodnotí skutkový podklad okamžitého zrušení pracovního
poměru na základě výše zmíněných hledisek, může přihlédnout rovněž k okolnosti,
že se zaměstnanec dopustil několika po sobě následujících porušení pracovní
kázně v krátkém časovém rozpětí; jednotlivé skutky přitom nemůže posuzovat
odděleně, jak se nesprávně domnívá žalobce, nýbrž ve vzájemné souvislosti s
dalšími vytýkanými porušeními pracovní kázně a jinými skutečnostmi rozhodnými
pro vymezení hypotézy právní normy. Jestliže se zaměstnanec dopustil několika
porušení pracovní kázně, která by sama o sobě nebyla důvodem k okamžitému
zrušení pracovního poměru, může okolnost, že se tak stalo v krátké časové
souvislosti, být podkladem pro závěr, že ve svém souhrnu zvyšují míru intenzity
porušení pracovní kázně některých z nich natolik, že představují porušení
pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. K obdobnému závěru dospěla soudní
judikatura již v minulosti (srov. např. Závěry k výkladu některých ustanovení
zákoníku práce, Prz 35/67 a Cpj 31/67, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu
o občanském soudním řízení III, SEVT Praha 1980, str. 74) a dovolací soud nemá
ani nyní důvod k její změně.
Při zkoumání, zda žalobce tím, že ze svého pracoviště odcizil stavební
materiál patřící žalovanému, porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem
(závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce pracovní kázeň porušil, nebyl v
dovolacím řízení zpochybněn), odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho
rozsudku - k okolnostem, významným pro posouzení intenzity porušení pracovní
kázně, náležitě přihlédl. Odvolací soud důvodně akcentoval, že šlo o úmyslné
porušení pracovní kázně a že nešlo o porušení pracovní kázně ojedinělé, neboť
žalobce se "v krátkém časovém období" dopustil dalších dvou porušení pracovní
kázně. Z hlediska požadavku vymezení rozsahu hypotézy právní normy, jak v
posuzované věci vyplývá z ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce (tedy pro
právní závěr, zda žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem), lze
tudíž úvahu odvolacího soudu, vzhledem k okolnostem případu, považovat za
úplnou a správnou. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému
závěru, že jednání žalobce dosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní
kázně, která opravňovala žalovaného k tomu, aby se žalobcem okamžitě zrušil
pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Přisvědčit nelze ani námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné
proto, že odvolací soud posoudil nesprávně počátek běhu jednoměsíční
subjektivní lhůty podle ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce.
Podle ustanovení § 53 odst. 2 věty první zák. práce zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr pouze ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k
okamžitému zrušení dověděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy tento
důvod vznikl.
Zaměstnavatel se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dozví dnem,
kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 9 odst. 3 zák. práce), který je bezprostředně
nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat
pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil
pracovní kázeň zvlášť závažným způsobem, získal vědomost (dověděl se), že se
zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému
zrušení pracovního poměru.
Pro určení počátku běhu lhůty uvedené v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce není
významné, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého zrušení zjistil (jako tomu bylo
podle právní úpravy obsažené v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce, účinné do
31. 12. 1988). Nemusí tu jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova
smyslu), že pracovník porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, které
zpravidla není možné bez vyjádření pracovníka k důvodu okamžitého zrušení
pracovního poměru. K tomu, aby začala běžet jednoměsíční lhůta k okamžitému
zrušení pracovního poměru, postačuje, aby zaměstnavatel získal vědomost
(dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat
důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Uvedené samozřejmě nelze vykládat
tak, že by zaměstnavatel měl přistupovat k okamžitému zrušení pracovního poměru
se zaměstnancem již na základě pouhého podezření ze skutků zakládajících důvod
k takovému rozvázání pracovního poměru; jednoměsíční lhůta, během které musí
být okamžité zrušení pracovního poměru pracovníku dáno (a také způsobem
uvedeným v ustanovení § 266a zák. práce doručeno), má-li se jednat o platné
rozvázání pracovního poměru, slouží mimo jiné také k tomu, aby zaměstnavatel
mohl provést potřebné šetření, zda zaměstnanec skutečně porušil pracovní kázeň
a zda šlo o porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým
způsobem), a aby se podle jeho výsledku rozhodl, zda přistoupí k okamžitému
zrušení pracovního poměru. Dovolatel však opomíjí, že právní úprava nedává
prostor pro výklad (a této povahy je tvrzení v dovolání), že by tato lhůta
začala běžet již na základě předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný), že
takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení
pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem mohl či dokonce musel k určitému datu
vědět. Jednoměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k
okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná
plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru
prokazatelně (skutečně) dověděl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.
4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1,
roč. 1997, pod č. 6 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 1998, sp. zn.
2 Cdon 600/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, roč. 1998, pod č.
75). Napadené rozhodnutí vycházející z toho, že žalovaný na základě prohlídky
žalobcovy garáže získal vědomost (dověděl se), že žalobce se dopustil takového
jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru (t.j.
jednání k tomu způsobilého), je proto s uvedeným výkladem ustanovení § 53 odst.
2 zák. práce konformní.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237
odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle
ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§ 142
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý
předseda senátu