21 Cdo 3246/2021-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. Č., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Radkou Šumerovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Turgeněvova č. 632/19, proti žalovaným 1) UNIDEBT Czech, SE, se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Dělnická č. 213/12, IČO 24797880, zastoupenému Mgr. Petrem Volšíkem, advokátem se sídlem ve Vraňanech č. 233, a 2) O. Č., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Kamilou Vágnerovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova č. 1100, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 19 C 260/2017, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. července 2021, č. j. 11 Co 225/2020-172, opravenému usnesením ze dne 14. září 2021, č. j. 11 Co 225/2020-179, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá. II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radky Šumerové, advokátky se sídlem v Litoměřicích, Turgeněvova č. 632/19.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2021, č. j. 11 Co 225/2020-172, opravenému usnesením ze dne 14. 9. 2021, č. j. 11 Co 225/2020-179, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je (z hlediska uplatněných dovolacích důvodů) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Namítá-li dovolatel, že „výrok o neexistenci napadeného zástavního práva“ je v rozporu s „rozhodnutím Nejvyššího soudu, který věc vrátil prvoinstančnímu soudu expressis verbis s poukazem na ochranu rodinné domácnosti v podobě možnosti opomenutého manžela dovolat se neplatnosti (nikoli neexistence) napadeného zástavního práva“, že aplikace ustanovení § 747 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „nedává ignorovanému manželu možnost uplatňovat neexistenci nechtěného práva“, že neplatnost a neexistence není totéž, že „není možné odkazem na ochranu rodinné domácnosti odůvodnit výrok o neexistenci napadeného práva“, že takový výrok je „v přímém rozporu“ s doslovnou dikcí ustanovení § 747 odst. 2 občanského zákoníku a že „v takovémto rozporu s výslovnou dikcí ustanovení soukromého práva nesmí být ustanovení soukromého práva interpretováno ani aplikováno“ (§ 2 občanského zákoníku), pak přehlíží, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 2.
6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3017/2019, vydaném přímo v této věci (na který dovolatel poukazuje ve svém dovolání) dospěl k závěru, že nacházela- li se v domě, který byl součástí zastavených nemovitostí, vskutku rodinná domácnost žalobkyně, žalovaného 2) a jejich dětí, byla žalobkyně za splnění dalších podmínek stanovených v § 747 odst. 1 občanského zákoníku oprávněna dovolat se vůči žalovanému 2) a společnosti ACEMA Credit Czech, a. s. [žalovanému 1) jako jejímu právnímu nástupci] neplatnosti uzavřené zástavní smlouvy, neboť v takovém případě by šlo o právní jednání, které odporuje zákonu a jehož neplatnost vyžaduje smysl a účel ustanovení § 747 občanského zákoníku (srov. § 580 odst. 1 občanského zákoníku), a že uplatnila-li by žalobkyně řádně neplatnost tohoto právního jednání, neměla by zástavní smlouva právní účinky sledované jejími stranami a zástavní právo k předmětným nemovitostem by na základě této smlouvy nevzniklo (nemohlo vzniknout).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je též ustálena v závěru, že na určení, že je neplatná zástavní smlouva, podle níž bylo vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo, není naléhavý právní zájem (§ 80 o. s.
ř.) a že k odstranění nejistoty v právním postavení žalobce nebo k zamezení ohrožení jeho práva může v tomto případě vést pouze určení toho, zda tu zástavní právo je či není; určení platnosti nebo neplatnosti zástavní smlouvy má jen povahu předběžné otázky pro určení, zda tu zástavní právo je či není (srov. například odvolacím soudem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný pod č. 2/2004 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněného pod č. 173/2004 v časopise Soudní judikatura). V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného 1) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.