21 Cdo 3250/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Ing. R. N., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou,
advokátkou se sídlem v Ostravě - Nové Bělé, Ovesná č. 356/7, proti žalované PPG
INDUSTRIES CZECH REPUBLIC, s.r.o. se sídlem v Brně - Štýřicích, Holandská č.
873/6, IČO 27199789, zastoupené JUDr. Michalem Hanko, advokátem se sídlem v
Praze 1 - Novém Městě, Národní třída č. 58/32, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 14 C
535/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7.
června 2012 č.j. 49 Co 258/2011-264, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 22.
září 2011 č.j. 14 C 535/2009-223 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Brno
- venkov k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 13.8.2009 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Důvod výpovědi
spatřovala v tom, že, "ačkoliv měl žalobce v držení běžnou platební kartu
American Express zaměstnavatele, vyžádal si u podřízeného zaměstnance z
prostředků zaměstnavatele výplatu peněžních částek jako záloh na pracovní cesty
(celkem ve výši 230.000,- Kč), aniž by jejich výplatu schválil žalobcův
nadřízený, jak vyžadují vnitřní předpisy žalované", že "pod žalobcovým vedením
pracoviště Brno účtovalo cestovní výdaje na účet BTA American Express, ale
vyúčtování BTA nebylo měsíčně schvalováno a docházelo k obcházení řádného
schvalování cestovních výdajů nadřízeným cestujícího zaměstnance", a že "v
průběhu května 2009 zakoupil 2 GPS navigační systémy a následně schválil jejich
úhradu k tíži zaměstnavatele, tyto systémy však nebyly k dispozici na
pracovišti" a navíc "cena jednoho z navigačních systémů byla čtyřnásobná oproti
tržní ceně".
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Brno - venkov dne 22.12.2009
domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná.
Žalobu zdůvodnil zejména tím, že nebylo "v rozporu s vnitřními předpisy
žalované", aby si nechal vyplatit zálohu na pracovní cesty, neboť to žádné
vnitřní předpisy žalované neregulovaly". Tvrzení žalované, že vyúčtování BTA
nebylo měsíčně schvalováno a že tak docházelo k obcházení řádného schvalování
cestovních výdajů nadřízeným cestujícího zaměstnance, se podle žalobce jednak
"nezakládá na pravdě", jednak je "velmi nekonkrétní", a neodpovídá skutečnosti
ani to, že by zakoupené navigační systémy GPS nebyly k dispozici na pracovišti
nebo že by jejich pořizovací cena byla čtyřnásobná oproti ceně tržní. Důvody
uváděné ve výpovědi považuje žalobce za účelové s cílem zbavit se jej "za
každou cenu".
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 22.9.2011 č.j. 14 C 535/2009-223
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 24.372,- Kč k rukám advokáta JUDr. Michala Hanko. Po zjištění,
že žalobce dne 9.6.2008 uzavřel se žalovanou platnou pracovní smlouvu, na
jejímž základě vykonával funkci ředitele sdíleného finančního centra, že dne
18.9.2008 byl žalobce jmenován jednatelem žalované a že po jmenování jednatelem
zůstala jeho pracovní náplň beze změny vyjma toho, že "navíc mohl za žalovanou
podepisovat smlouvy", dospěl soud prvního stupně k závěru, že pracovní poměr
žalobce konkludentně zanikl již dne 18.9.2008, kdy byl jmenován do funkce
jednatele žalované; vzhledem k tomu, že se žalobce v prekluzivní dvouměsíční
lhůtě nedovolal neplatnosti tohoto skončení pracovního poměru, je třeba
považovat i takové konkludentní skončení pracovního poměru za platné. Protože
se v důsledku jmenování žalobce do funkce jednatele žalované změnil
pracovněprávní vztah žalobce k žalované na vztah obchodněprávní, měl by
žalobce, domáhal-li se určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí,
tvrdit a prokázat naléhavý právní zájem na takovém určení, protože ustanovení §
72 zákoníku práce, ve kterém je naléhavý právní zájem dán přímo ze zákona,
dopadá pouze na pracovněprávní vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
Názor žalobce, podle kterého spočívá naléhavý právní zájem na požadovaném
určení v tom, že "má zájem u žalované pracovat i nadále a v případě určení
neplatnosti předmětné výpovědi by měl nárok na náhradu mzdy", soud prvního
stupně odmítl s odůvodněním, že "nesmyslnost žaloby spočívá především v tom, že
je žalována neplatnost právního úkonu, který byl ke dni, kdy byl učiněn,
nadbytečný, bezpředmětný a neúčinný". Protože žalobce neprokázal naléhavý
právní zájem na požadovaném určení, musela být žaloba zamítnuta.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7.6.2012 č.j. 49 Co
258/2011-264 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.494,- Kč k
rukám advokáta JUDr. Michala Hanko. Souhlasil s názorem soudu prvního stupně v
tom, že pracovní poměr žalobce u žalované, založený pracovní smlouvou ze dne
9.6.2008, "byl rozvázán konkludentní dohodou ke dni 18.9.2008, kdy obsahem této
dohody byl souhlasný projev vůle účastníků o tom, že žalobce bude statutárním
zástupcem žalované, že tedy činnosti směřující k řízení společnosti nebude
vykonávat jako její ředitel, nýbrž z pozice jednatele"; i když dohoda nebyla
uzavřena písemně, je třeba ji považovat za platnou, neboť žalobce se její
neplatnosti nedovolal žalobou. Protože se žalobce domáhal určení neplatnosti
výpovědi, která mu byla doručena dne 13.8.2009, tedy v době, kdy pracovní poměr
mezi účastníky již skončil, mohlo být žalobě vyhověno, jen kdyby prokázal na
takovémto určení naléhavý právní zájem. Odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně dovodil, že naléhavý právní zájem, který žalobce spatřoval ve
skutečnosti, že "v případě určení neplatnosti výpovědi by mohl u žalované i
nadále pracovat a měl by nárok na náhradu mzdy", není dán, neboť "žalobcovo
právní postavení by se rozhodnutím o žalobě nezměnilo, vzhledem k tomu, že ke
dni doručení výpovědi z pracovního poměru pracovní poměr žalobce u žalované již
neexistoval".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
pracovní poměr mezi účastníky neskončil dne 18.9.2008, kdy byl jmenován
jednatelem žalované, protože rovněž po tomto datu vykonával pracovní činnosti
vyplývající z jeho pracovní smlouvy, a že nelze "pouze ze jmenování zaměstnance
jednatelem zaměstnavatele v žádném případě dovozovat konkludentní dohodu o
rozvázání pracovního poměru". Žalobce dále vytýká soudům, že žalobu posoudily
podle ustanovení § 80 písm.c) občanského soudního řádu, když žalovaná byla
žalobcovým zaměstnavatelem a žalobce měl, učinila-li právní úkon směřující k
rozvázání pracovního poměru, právo bránit se proti tomuto právnímu úkonu
žalobou podle ustanovení § 72 zákoníku práce "i v případě, že by v řízení vyšlo
najevo, že pracovní poměr byl již mezi účastníky rozvázán jiným způsobem k
dřívějšímu datu". Navíc, v daném případě byl dán naléhavý právní zájem na
požadovaném určení, neboť "určující výrok o neplatnosti výpovědi z pracovního
poměru mu poskytuje kromě jiného preventivní ochranu při hodnocení jeho
dosavadní pracovní činnosti s ohledem na skutečnost, že výpověď mu byla dána
pro údajné porušení povinností vztahujících se k jím vykonávané práci", kdy
výpověď daná z důvodu uvedeného v § 52 písm. g) zákoníku práce se může
negativně obrazit v případě uplatňování jeho práv u příslušného úřadu práce.
Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
žalobce proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá -
srov. § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), že žalobce, který na základě pracovní smlouvy
ze dne 9.6.2008 pracoval u žalované jako ředitel sdíleného finančního centra,
byl dne 18.9.2008 jmenován jednatelem žalované a že poté vyvíjel veškerou svou
činnost u žalované pouze z titulu výkonu funkce jednatele (činnosti, které byly
pracovní náplní žalobce, se "zcela kryly" s výkonem funkce jednatele
žalovaného). Dopisem ze dne 13.8.2009 žalovaná dala žalobci výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm.g) zákoníku práce z důvodu
závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se
k vykonávané práci a dnem 13.8.2009 žalobci zanikla funkce jednatele žalované.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) činnost statutárního orgánu
společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a
to ani v případě, že není společníkem. Právní předpisy ani povaha společnosti s
ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní
společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, není-li
náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti
statutárního orgánu.
V projednávané věci se žalobce v pracovní smlouvě ze dne 9.6.2008 jako ředitel
sdíleného finančního centra zavázal "řídit finanční personál v Brně a
zastupovat právní subjekt v České republice" a "konat další činnosti uvedené v
Popisu pozice, který byl nedílnou součástí pracovní smlouvy", a za řízení před
soudy nebylo zjištěno (a ani tvrzeno), že by mezi žalobcem a žalovanou byl
navázán jiný pracovněprávní vztah. Stal-li se žalobce ode dne 18.9.2008
jednatelem žalované, je nepochybné, že nadále měl (musel) uvedené činnosti
konat z důvodu výkonu funkce statutárního orgánu společnosti a že "souběžný"
výkon stejných činností v pracovněprávním vztahu nepřicházel v úvahu. Za této
situace lze souhlasit se soudy v tom, že - i kdyby nedošlo k výslovnému
právnímu úkonu - byla mezi účastníky v souvislosti se jmenováním žalobce
jednatelem žalované sjednána dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni
18.9.2008 a že na základě této dohody pracovní poměr účastníků skončil dnem
18.9.2008; odvolací soud správně uvedl, že sice nebyla splněna písemná forma
obligatorně předepsaná pro platnost dohody o rozvázání pracovního poměru, že
však přesto jí došlo k rozvázání pracovního poměru, neboť neplatnost rozvázání
pracovního poměru touto dohodou nebyla v zákonné lhůtě uplatněna ve smyslu
ustanovení § 72 zákoníku práce žalobou u soudu.
Ustálená judikatura soudů dále dovodila, že, rozvázal-li pracovní poměr se
zaměstnancem někdo, kdo nebyl jeho zaměstnavatelem, může se zaměstnanec žalobou
podle ustanovení § 80 písm.c) občanského soudního řádu domáhat, aby bylo
určeno, že rozvázání pracovního poměru je neplatné, má-li na takovém určení
naléhavý právní zájem; nejde o žalobu podle ustanovení § 72 zákoníku práce a
otázkou platnosti rozvazovacího právního úkonu se soud může zabývat též jako
otázkou předběžnou (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 14.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 1951/2009, který byl uveřejněn pod č. 35
v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). Uvedený závěr platí jak tehdy,
rozvázal-li pracovní poměr se zaměstnancem někdo, kdo se nikdy nestal jeho
zaměstnavatelem, tak i v případě, že pracovní poměr zaměstnance u
zaměstnavatele (platně) skončil ještě dříve, než byl vůbec učiněn právní úkon
směřující k rozvázání pracovního poměru. V projednávaném případě žalovaná dala
žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 13.8.2009, ačkoliv pracovní
poměr účastníků skončil - jak uvedeno výše - již dnem 18.9.2008. Soudy tedy
dospěly ke správnému závěru, že žaloba o určení neplatnosti výpovědi z
pracovního poměru může být úspěšná, jen je-li na takovém určení naléhavý právní
zájem.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí sporu významné rovněž posouzení toho,
za jakých předpokladů má zaměstnanec naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, kterou mu dal někdo, kdo není
jeho zaměstnavatel. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud v rozhodování
dovolacího soudu nebyla ve všech souvislostech vyřešena a že její posouzení
bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený
rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce
proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žaloba o určení podle ustanovení § 80 písm.c) občanského soudního řádu má
především preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení
žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Podle ustálené
judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo
právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo
právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo
nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) občanského
soudního řádu nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění
povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) občanského soudního řádu (srov.
například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz
8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že
má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr,
přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu
odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat
určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž
jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah
nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků
sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i
přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80
písm.b) občanského soudního řádu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1997). Není-li naléhavý právní zájem na požadovaném určení
zřejmě patrný z povahy věci nebo okolností případu, musí žalobce v žalobě o
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, vždy tvrdit a prokazovat
skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní
zájem; jde o procesní povinnost, a proto je soud povinen žalobce o tom poučit
(srov. § 5, § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu).
Dal-li zaměstnanci výpověď z pracovního poměru někdo, kdo není jeho
zaměstnavatelem, jde nepochybně o neplatný právní úkon. Zaměstnanec má (obecně
řečeno) naléhavý právní zájem na určení takové neplatnosti právního úkonu
tehdy, kdyby bylo bez tohoto určení ohroženo právo žalobce nebo kdyby se bez
tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. I když žalobce spatřoval
naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru,
kterou mu žalovaná dala dopisem ze dne 13.8.2009, v tom (a - jak soudy správně
uvedly - nepřípadně), že "v případě určení neplatnosti výpovědi by mohl u
žalované i nadále pracovat a měl by nárok na náhradu mzdy", měly soudy současně
přihlédnout k tomu, že žalobcovo tvrzení o naléhavém právním zájmu na
požadovaném určení vycházelo z jeho (chybného) přesvědčení, že mezi účastníky
trval pracovněprávní vztah též v době výpovědi, a že by určení neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru nepochybně přispělo - jak vyplývá už z povahy věci
a z toho, že otázka skončení pracovního poměru ke dni 18.9.2008 byla mezi
účastníky sporná nejen v době výpovědi, ale i ještě za trvání tohoto sporu - k
odstranění nejistoty v právním postavení obou účastníků řízení. Dostal-li tedy
žalobce výpověď z pracovního poměru od žalované, která již nebyla (v době
výpovědi) jeho zaměstnavatelem, a je-li výpověď z pracovního poměru již z
tohoto důvodu neplatným právním úkonem, má žalobce na požadovaném určení
naléhavý právní zájem, bude-li takové určení způsobilým právním prostředkem k
odstranění nejistoty v právním postavení žalobce, popřípadě též žalované.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá
na chybném právním posouzení otázky naléhavosti právního zájmu žalobce na
určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu žalovaná dala
dopisem ze dne 13.8.2009. Nejvyšší soud České republiky proto podle ustanovení
§ 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu
zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České
republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu
soudu Brno - venkov) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu