21 Cdo 3282/2024-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobkyně I. R., zastoupené Mgr. Michalem Smečkou, advokátem se sídlem v
Praze 6 – Hradčanech, Badeniho č. 291/3, proti žalované České republice –
Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 221/1, o 431 024 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 246/2021,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března
2024, č. j. 30 Co 55/2024-160, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
3. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.
3. 2024, č. j. 30 Co 55/2024-160, není podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten,
který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení 241a odst. 1 o. s. ř., a
z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení
by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o.
s. ř.
4. Přestože dovolatelka uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena („posouzení, kdy dojde ke zrušení pracovního místa na základě § 73a
zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů …, kolik
pracovní náplně musí být odebráno, či ,rozmělněno´, aby byla původní pracovní
činnost zaměstnance považováno ,de facto´ v souladu s výše uvedeným paragrafem
za zrušenou“), a namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva, zda kolektivní smlouva
„by měla mít přednost před zákonnou úpravou“ (přičemž poukazuje na rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 1994, sp. zn. 6 Cdo 94/94), ve
skutečnosti je podstatou jejího dovolání nesouhlas se skutkovým zjištěním
odvolacího soudu (že „ke zrušení žalobkyní zastávaného vedoucího pracovního
místa nedošlo, došlo pouze k jeho převedení na místo služební …, které začal
vykonávat J. Ž.“), na němž odvolací soud založil svůj závěr, že žalobkyni „při
skončení pracovního poměru pro fikci výpovědního důvodu podle ustanovení § 52
písm. c) zákoníku práce“ odstupné podle § 73a odst. 2 části věty druhé za
středníkem zákoníku práce nenáleží.
5. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy
nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací
přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám
právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá
dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky
nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
6. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1.
2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018
Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom neshledal ani dovolatelkou namítaný
„extrémní nesoulad“ mezi „právními závěry odvolacího soudu a důkazy, které byly
provedeny jako např. kolektivní smlouva, anebo důkazy, které provedeny nebyly a
prokazovaly by … zrušení pracovního poměru dovolatelky“. V případě uvedeného
„extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového
stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování
základních zásad hodnocení provedených důkazů vyplývajících z ustanovení § 132
a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne
28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takový případ se však v projednávané
věci nejedná. Uvedený „extrémní rozpor“ se samozřejmě nemůže týkat důkazů,
které nebyly vůbec provedeny, a které tedy ani nebyly (nemohly být) soudem
hodnoceny.
7. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na
jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v
napadeném rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh.
obč.). Takto postupuje dovolatelka, předestírá-li vlastní skutkové závěry, že
„nedošlo pouze ke změně podmínek, kdy z civilního zaměstnance může aktuálně
vykonávat uvedenou pozici pouze vojenský zaměstnanec, ale došlo také ke zcela
flagrantní změně pracovní náplně“, která byla „ponížená o více jak 50 %“, a že
je tedy „zjevné, že zastávaná pozice dovolatelky byla de facto zrušena“, na
nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení
věci.
8. Odvolací soud se ani neodchýlil – jak namítá dovolatelka – od
právních závěrů uvedených v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11.
1994, sp. zn. 6 Cdo 94/94, uveřejněném pod č. 50/1995 Sb. rozh. obč., že
kolektivní smlouva uzavřená mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem
(popřípadě organizací zaměstnavatelů) může obsahovat jakékoli závazky, jejichž
obsah není v rozporu s právními předpisy, že v ustanoveních, která upravují
individuální nebo kolektivní vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, z nichž
vznikají nároky blíže neurčenému okruhu jednotlivých zaměstnanců, má kolektivní
smlouva normativní povahu a že práva, která vznikla z normativních ustanovení
kolektivní smlouvy jednotlivým zaměstnancům, se uplatňují a uspokojují jako
ostatní práva zaměstnanců z pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných
mimo pracovní poměr (srov. § 25 odst. 4 zákoníku práce). V nyní projednávané
věci odvolací soud z těchto závěrů vycházel, avšak na základě výkladu „článku
4.1 (Nároky zaměstnanců) kolektivní smlouvy 2017“ dovodil, že „tento článek
nerozšiřuje okruh osob, kterým má být vyplaceno odstupné, ale upravuje výši
odstupného nad zákonem stanovenou minimální hranici v případě rozvázání
pracovního poměru podle § 52 písm. a) až c) zákoníku práce nebo v případě
skončení pracovního poměru dohodou z týchž důvodů se zaměstnanci v pracovním
poměru trvajícím alespoň 10 let a více“, a že z ustanovení kolektivní smlouvy
nevyplývá, že by v ní bylo sjednáno právo na odstupné osobě odvolané z
vedoucího pracovního místa, s níž byl pracovní poměr rozvázán z důvodu fikce
nadbytečnosti podle § 52 písm. c) zákoníku práce, jak tomu bylo v případě
žalobkyně, a dospěl proto k závěru, že nárok na požadované odstupné žalobkyni
nevznikl ani podle kolektivní smlouvy.
9. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o
nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm.
h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
10. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 3. 2025
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu