21 Cdo 3341/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a
soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce
Ing. P. T., zastoupeného advokátkou, proti žalované A. G. a.s., zastoupené
advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 249/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2006, č. j. 53 Co 428/2005-148, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 14. 5. 2003 (doručeným žalobci dne 21. 5. 2003) žalovaná sdělila
žalobci, že mu ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 c) zákoníku práce dává výpověď
z pracovního poměru. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že rozhodla „o rozsáhlých
vnitřních změnách spočívajících ve změně úkolu organizace, jejího technického
vybavení, snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce“ a že
bylo rozhodnuto, že „funkce žalobce a pracovní zařazení bude sloučeno s funkcí
jiného pracovníka a žalobce se v souvislosti s tímto rozhodnutím zaměstnavatele
stal ve společnosti A. G. a.s. nadbytečným a zaměstnavatel nemá možnost ho
nadále zaměstnávat“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaná, u níž byl zaměstnán na
základě pracovní smlouvy ze dne 1. 2. 1995 na pozici „služba zákazníkům
(dovozce)“, mu před podáním výpovědi nenabídla jinou pro něj vhodnou práci, i
když v té době měla volná pracovní místa (vedoucího servisu a školitele
produktů), která byla uvolněna ke dni 30. 4. 2003. Dopisem ze dne 29. 5. 2003
žalované sdělil, že s výpovědí nesouhlasí a že trvá na dalším zaměstnávání.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7. 6. 2005, č.j. 31 C 249/2003-117,
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech
řízení 1.000,- Kč. Vycházeje ze zjištění, že žalovaná (představenstvo
společnosti) přijala dne 5. 5. 2003 rozhodnutí, podle kterého bylo zrušeno z
důvodu organizačních změn a zvýšení efektivity práce pracovní místo dosud
zastávané žalobcem (funkce vedoucího oddělení služeb), že v důsledku toho se
žalobce stal nadbytečným a že žalobci „před datem výpovědi nebyla nabídnuta
žádná konkrétní pozice ve společnosti žalované“, dospěl k závěru, že výpověď z
pracovního poměru ze dne 14. 5. 2003 je neplatným právním úkonem, neboť – i
když byl naplněn výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák.
práce - nebyla splněna nabídková povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zák.
práce. Splnění nabídkové povinnosti žalovanou posuzoval ke dni 14. 5. 2003 a
dovodil, že žalovaná měla volné pracovní místo, například v oddělení náhradních
dílů, které mohla žalobci nabídnout, což však neučinila. Vycházel přitom jednak
z výpovědí žalobce, předsedy představenstva žalované Dr. H. U. R. a zaměstnanců
žalované Z. Č., Ing. V. L. a M. P., jednak z listinných důkazů; uvedl, že z
interních sdělení č. 85 ze dne 8. 5. 2003 a shodného čísla ze dne 19. 5. 2003
nabídka volného pracovního místa pro žalobce nevyplývá, že navíc žalovaná
neprokázala, že žalobce s nimi byl seznámen, a že dopis žalované Pracovnímu
úřadu pro P. 5 ze dne 3. 3. 2003, v němž měla – mimo jiné - žádat o součinnost
a pomoc při zajišťování náhradního pracovního zařazení a zajištění vhodného
pracovního místa pro žalobce, pracovní úřad podle jeho sdělení „neeviduje“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 5. 2006, č.j. 53
Co 428/2005-148, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Vytkl soudu prvního stupně, že „se dopustil vad, které měly vliv
na správnost rozhodnutí“, které spatřoval v tom, že zamítl návrh žalované na
výslech svědka P. Z. (který navrhla ke svému tvrzení, že žalobci nabídla
pracovní místo – funkci vedoucího disponenta oddělení skladu náhradních dílů
vozů BMW) a že „rozhodl o žalobě se závěrem, že žalovaná neprokázala své
tvrzení o splnění nabídkové povinnosti, ačkoliv žalovanou nepoučil ve smyslu
ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. o tom, že ke svému tvrzení má navrhnout další
důkazy“; uvedl, že „totéž platí i pro odmítavé tvrzení žalobce, že mu jiná
pracovní pozice nebyla nabídnuta ani elektronicky“. Vycházeje z toho, že
žalovaná důvodně využila odvolacího důvodu podle ustanovení § 205a odst. 1
písm. d) o.s.ř., odvolací soud – poté, co účastníky poučil podle ustanovení §
118a odst. 1 a 3 o.s.ř. a co byli dotázáni, „zda a jaké důkazy navrhují k
prokázání skutečnosti, že žalobci byla nabídnuta jiná práce tak, jak bylo
povinností zaměstnavatele“ – doplnil dokazování podle ustanovení § 213 odst. 4
o.s.ř. výslechem svědků P. K. a P. Z., zápisem z jednání žalované ze dne 25. 3. 2003, interním sdělením č. 85 ze dne 8. 5. 2003 a výslechem zástupce žalované
advokáta Mgr. A. V. jako svědka, který „byl před výslechem žalovanou výslovně
jako její advokát zproštěn povinné mlčenlivosti o okolnostech ukončení
pracovního poměru se žalobcem“; svědek Mgr. A. V. mimo jiné uvedl, že pro
žalovanou pracoval jako „člen advokátní kanceláře“ od konce roku 1997, že „byl
informován o rozhodnutí společnosti o reorganizaci a o tom, že žalobce má být
přeřazen na jiné místo“, a že „byl také pověřen projednat se žalobcem vzniklou
situaci“. Po takto doplněném dokazování odvolací soud dovodil, že „v řízení
bylo výpovědí svědka Mgr. V. a listinnými důkazy prokázáno, že žalobci se
předtím, než mu žalovaná dala výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost v
důsledku reorganizace společnosti, dostalo nabídky jiného pracovního místa u
žalované“ (vedoucího-disponenta ve skladu náhradních dílů vozů BMW), že však
žalobce tuto nabídku, kterou žalovaná učinila „opakovaně v druhé polovině
března 2003 až v první polovině května 2003 na jednání s ředitelem společnosti
Dr. R. a poté při jednáních s právníkem společnosti Mgr. V.“, odmítl. Uvedl, že
při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka Mgr. A. V. vzal v úvahu, že tento
svědek (i když je advokátem žalované, společnost zastupuje v řízení a byl
osobně přítomen při provádění všech předchozích důkazů) „vypovídal po poučení o
trestních následcích křivé výpovědi (ust. § 126 odst. 2 o.s.ř.)“ a že „obsah
jeho výpovědi je v souladu s ostatními provedenými důkazy“.
Odvolací soud proto
na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že posuzovaná výpověď z
pracovního poměru je platná, neboť „hmotněprávní podmínka platnosti výpovědi –
nabídka jiné vhodné práce - byla žalovanou splněna“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce z důvodu uvedeného v
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. dovolání. Namítá, že závěr odvolacího soudu,
že žalobci byla nabídnuta jiná práce, nemá oporu v provedeném dokazování. Má
zato, že důkazy provedené soudem prvního stupně byly nesprávně interpretovány,
a to „naprosto v rozporu s jejich obsahem“, že doplňující důkazy, které provedl
odvolací soud, neprokázaly žádné nové skutečnosti a že navíc „byly poskytnuty
právním zástupcem žalované, který je v případu zainteresován“. Žalobce navrhl,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť se ztotožňuje s právními i
skutkovými závěry odvolacího soudu, především se závěry o splnění nabídkové
povinnosti žalované ve vztahu k žalobci. Podle názoru žalované dovolání žalobce
nesplňuje základní předpoklady kladené občanským soudním řádem na dovolání,
neboť z něj nelze vyčíst jeho důvod, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí
odvolacího soudu a postrádá řádné zdůvodnění jak po stránce skutkové, tak po
stránce právní.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), že k podání žalobce
ze dne 4. 10. 2006 (označenému jako „doplnění dovolání žalobce“), nelze
přihlížet, jestliže jím bylo v rozporu s ustanovením § 242 odst. 4 o.s.ř.
doplněno dovolání po uplynutí lhůty k dovolání, a že jde o rozsudek, proti
kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že
žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 14. 5. 2003,
který byl žalobci doručen dne 21. 5. 2003 (srov. § 364 odst. 2 zákona č.
262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, a
předpisů jej provádějících ve znění účinném do dne 30. 9. 2003, tedy do dne,
než nabyl účinnosti zákon č. 247/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na
úseku ochrany veřejného zdraví - dále též jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
Podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro
který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže
a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo
výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,
b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu
zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo
v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.
Ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost
zaměstnavatele a její splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi z
pracovního poměru. Nabídková povinnost zaměstnavatele představuje svojí povahou
\"přímus\" zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody
o převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu
ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce.
Jestliže zaměstnavatel má v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce,
nebo v místě bydliště zaměstnance volné takové pracovní místo, které je pro
zaměstnance vhodné, je povinen tuto práci zaměstnanci nabídnout, a to i za
předpokladu, že by se zaměstnanec musel podrobit přiměřené předchozí průpravě
[§ 46 odst. 2 písm. b) zák. práce]. Rozhodnutí, zda této nabídky bude využito,
závisí výlučně na zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost odmítnout.
Výpověď z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce může
zaměstnavatel v takovém případě dát platně jen tehdy, odmítne-li zaměstnanec na
takové místo přejít nebo odmítne-li se podrobit předchozí průpravě pro tuto
jinou vhodnou práci.
V soudní praxi nikdy nebylo pochyb o tom, že mezi nabídkou jiného vhodného
místa ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce a dáním výpovědi z
pracovního poměru musí být určitá časová posloupnost, tedy že zaměstnavatel
musí nabídku jiné vhodné práce zaměstnanci učinit předtím, než mu dá výpověď z
pracovního poměru. Vyplývá to především z toho, že splnění povinností
zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce jako
předpokladu pro podání platné výpovědi zkoumá soud podle stavu v době výpovědi
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.12.1997, sp. zn. 2
Cdon 829/97, uveřejněný pod č. 54 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1998).
Protože právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají okamžikem, kdy
byla výpověď doručena druhému účastníku, k tomuto okamžiku (tj. ke dni, v němž
byla ve smyslu ustanovení § 266a zák. práce žalobci výpověď doručena, popřípadě
se považuje za doručenou) musí být též zjišťováno, zda zaměstnavatel při
přezkoumávané výpovědi z pracovního poměru dodržel postup podle ustanovení § 46
odst. 2 zák. práce.
Dovolatel namítá, že skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobci byla žalovanou
nabídnuta jiná práce, nemá oporu v provedeném dokazování.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané
věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování
provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením
důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,
o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze
považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska
pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy
podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při
důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím
k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká
je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání
skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto
skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost
výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě
hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s
jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové
posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či
nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V projednávané věci soud prvního stupně z provedených důkazů dovodil, že
žalovaná nesplnila vůči žalobci nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení § 46
odst. 2 písm. b) zák. práce (i když měla volné pracovní místo například v
oddělení náhradních dílů, žalobci ho nenabídla). Naproti tomu odvolací soud
dospěl k závěru, že „hmotněprávní podmínka platnosti výpovědi – nabídka jiné
vhodné práce - byla žalovanou splněna“, neboť žalobci se předtím, než mu
žalovaná dala výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, dostalo konkrétní
nabídky jiného pracovního místa – pozice vedoucího-disponenta ve skladu
náhradních dílů vozů BMW, avšak žalobce tuto nabídku odmítl. Uvedené skutkové
zjištění odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – po
doplnění dokazování z výpovědi svědka Mgr. A. V. a „z listinných důkazů“ [ze
zápisu z jednání žalované ze dne 25. 3. 2003 (z něhož zjistil, že se ho
zúčastnili její ředitel Dr. H. U. R., Mgr. A. V. a žalobce a že „žalobci bylo
nabídnuto pracovní místo v oddělení náhradních dílů, provozy a motocykly,
žalobce je ale odmítl“) a z interního sdělení č. 85 ze dne 8. 5. 2003 (z něhož
zjistil, že žalovaná nabídla žalobci pracovní místo vedoucího - disponenta ve
skladu náhradních dílů a že žalobce odmítl toto sdělení převzít nejprve dne 12.
5. 2003 a následně dne 13. 5. 2003)]. Při hodnocení věrohodnosti výpovědi
svědka Mgr. A. V. odvolací soud – jak uvedl – vzal v úvahu, že „tento svědek je
advokátem žalované, společnost zastupuje v řízení a byl osobně přítomen při
provádění všech předchozích důkazů“, ale „zvážil to, že tento svědek vypovídal
po poučení o trestních následcích křivé výpovědi (ust. § 126 odst. 2 o.s.ř.)“ a
že „obsah jeho výpovědi je v souladu s ostatními provedenými důkazy“.
S takovým hodnocením provedeného důkazu – výpovědi svědka Mgr. A. V. dovolací
soud nesouhlasí.
Jak již bylo výše uvedeno, při hodnocení důkazu výpovědí svědka musí soud
přihlédnout mimo jiné zejména k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení
a k projednávané věci a k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností.
Tato hlediska mají zvláštní význam v případě, že svědek je zároveň zástupcem
účastníka řízení – advokátem.
Občanský soudní řád v žádném svém ustanovení nevylučuje, aby jako svědek byl v
řízení slyšen také advokát, případně i advokát účastníka řízení (jako v
projednávané věci). Má-li však vypovídat o skutečnostech, o nichž se
dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb, může tak učinit, jen
je-li zbaven povinnosti mlčenlivosti (srov. § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996
Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů).
Dohodou o plné moci (zastoupení či zmocnění) mezi zmocnitelem a zmocněncem,
kterou se zmocněnec zavazuje zastupovat zmocnitele v dohodnutém rozsahu,
popřípadě za dohodnutých podmínek, vzniká právní vztah zastoupení mezi
zmocnitelem a zmocněncem; je-li zmocněncem advokát, dopadají na něj ustanovení
zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.
Podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, advokát je
povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho
pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu se zákonem (s právem)
nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit.
Podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, při výkonu
advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat
důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta
vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.
Citovaná, ale i další ustanovení zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii,
charakterizují vztah mezi advokátem a jeho klientem jako vztah založený na
důvěře, jež je právě konkrétními ustanoveními citovaného zákona chráněna. Jen
tak totiž může být zajištěno, že advokát může řádně plnit roli ochránce práv
svého klienta a že klient může bez obav svěřit advokátu i takové informace, jež
by bez této jistoty neuvedl. Na tomto vztahu advokáta a klienta (zmocněnce a
zmocnitele) se nic nemění ani za situace, že je advokát (v souladu s
ustanovením § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii) zbaven
povinnosti mlčenlivosti o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s
poskytováním právních služeb. Nadále totiž platí, obzvláště trvá-li dohoda o
plné moci i po zbavení mlčenlivosti, že advokát je povinen chránit a prosazovat
práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny i to, že je povinen
využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu
klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Vypovídá-li
advokát po zbavení povinnosti mlčenlivosti v řízení jako svědek, je sice poučen
o trestních následcích křivé výpovědi (srov. § 126 odst. 2 větu druhou o.s.ř. a
§ 175 odst. 2 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon), ale ani tato okolnost
nemění nic na tom, že zároveň trvají jeho povinnosti vyplývající zejména z
ustanovení § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Nelze proto bez dalšího
očekávat, že by vypovídal v neprospěch svého klienta (porušil by princip důvěry
v advokáta). Z uvedeného vyplývá, že, vypovídá-li advokát, zástupce účastníka
řízení, v tomtéž řízení jako svědek o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v
souvislosti s poskytováním právních služeb tomuto účastníku řízení, je
věrohodnost jeho výpovědi již z důvodu existence smluvního vztahu o zastoupení
mezi účastníkem řízení a advokátem výrazně oslabena a soud při hodnocení tohoto
důkazu musí k této okolnosti přihlížet; zpravidla bude takový důkaz jen
součástí logického důkazního řetězce, který nenarušuje, nikoli důkazem
rozhodujícím.
Uvedeným způsobem však odvolací soud nepostupoval. Při hodnocení věrohodnosti
výpovědi svědka Mgr. A. V. náležitě nepřihlédl k tomu, jaký má tento svědek
vztah k účastníkům řízení (k žalované) a k projednávané věci, zejména k možné
kolizi zájmů žalované jako zmocnitele a jejího advokáta, a naopak přecenil
význam skutečnosti, že „tento svědek vypovídal po poučení o trestních
následcích křivé výpovědi“. Z obsahu spisu v posuzované věci vyplývá, že
advokát Mgr. A. V. v celém řízení vystupoval jako zástupce žalované na základě
plné moci (§ 28 odst. 1 o.s.ř.) a že u jednání odvolacího soudu dne 4. 5. 2006
byl vyslechnut jako svědek o okolnostech ukončení pracovního poměru se žalobcem
až v samém závěru řízení se znalostí celého průběhu a obsahu dokazování před
soudy obou stupňů. Stranou pozornosti odvolacího soudu nemělo zůstat, že na
závěr odvolacího jednání se Mgr. A. V. – tentokrát opět jako zástupce žalované
– vyjádřil k dokazování a ke skutkové a k právní stránce věci (hodnotil tak,
mimo jiné, i svoji vlastní výpověď jako svědka).
Odvolací soud navíc nehodnotil všechny důkazy provedené v řízení u soudu
prvního stupně a v řízení odvolacím, které se vztahovaly k rozhodné skutkové
otázce (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti),
nýbrž jen zjištění svědčící ve prospěch jím zaujatého závěru, které získal
doplněným dokazováním. Při úvaze, zda žalovaná unesla na ní spočívající důkazní
břemeno k prokázání splnění nabídkové povinnosti, bylo totiž třeba zahrnout do
rámce příslušných úvah také námitky žalobce uplatněné v průběhu řízení a
ostatní důkazy provedené soudem prvního stupně, které přijatému závěru
odporují, a s nimi se vypořádat.
Z uvedeného vyplývá, že skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobci se předtím,
než mu žalovaná dala výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, dostalo
nabídky jiného pracovního místa (pozice vedoucího - disponenta skladu
náhradních dílů BMW), kterou žalobce odmítl, jako výsledek vadného hodnocení
důkazů odvolacím soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 a
násl. o.s.ř. a jeho rozhodnutí založené na takovém skutkovém zjištění proto
nemá oporu v provedeném dokazování; nemůže proto zatím obstát ani právní závěr
odvolacího soudu, který byl na tomto zjištění založen.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
V dalším řízení odvolací soud přihlédne též k tomu, že soud prvního stupně
vyslechl statutárního zástupce žalované - předsedu představenstva a jejího
generálního ředitele Dr. H. U. R. (který se měl dne 25. 3. 2003 spolu s Mgr. A.
V. osobně zúčastnit jednání se žalobcem a nabízet mu pracovní místo v oddělení
náhradních dílů) jako svědka [poučil ho na začátku výslechu nesprávně o tom, že
musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat, a o trestních následcích křivé
výpovědi (§ 126 odst. 1 a 2 o.s.ř.) namísto správného poučení o tom, že má
vypovědět pravdu a nic nezamlčovat], ačkoliv měl (mohl) být správně vyslechnut
jako účastník řízení (§ 126 odst. 4, § 131 o.s.ř.), a že při posouzení, zda
byla splněna nabídková povinnost ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce,
hodnotil jeho výpověď jako výpověď svědka, ačkoliv měla být s přihlédnutím k
tomuto jeho procesnímu postavení hodnocena jako výpověď účastníka. Ze zásady
rovného postavení účastníků řízení vyplývá, že v občanském soudním řízení, jež
se týká právnické osoby, nemůže mít odlišný procesní význam výslech osoby,
která v době, kdy se staly okolnosti významné pro rozhodnutí věci, vyjadřovala
vůli právnické osoby, od výslechu jiných účastníků řízení. Má-li být soudem
vyslechnuta osoba, která vykonávala funkci statutárního orgánu právnické osoby,
v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, může být o okolnostech,
které se týkají této právnické osoby a které nastaly v době, kdy vykonávala
funkci statutárního orgánu, vyslechnuta jen jako účastník řízení (srov. též
právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975,
sp. zn. 5 Cz 12/75, který byl uveřejněn pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 1978, v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2001,
sp.zn. 21 Cdo 2678/2000, a v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 4. 2007,
sp.zn. 21 Cdo 1397/2006, uveřejněném pod č. 113 v časopise Soudní judikatura,
roč. 2007). Soud prvního stupně tedy postupoval v rozporu se zákonem, když
předsedu představenstva žalované Dr. H. U. R. vyslechl jako svědka a když jeho
výpovědi při hodnocení důkazů přikládal hodnotu svědecké výpovědi.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu