Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce Z. M., zastoupeného Mgr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve
Svitavách, Pod věží č. 121/3, proti žalované KLIKA – BP, a.s., se sídlem v
Jihlavě, ul. 8. března č. 8412/2a, IČO 25555316, zastoupené Mgr. Petrem
Plášilem, advokátem se sídlem v Libochovicích, Chelčického č. 638, o neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad
Orlicí pod sp. zn. 5 C 42/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. února 2017 č. j. 18
Co 381/2016-375, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra Cardy,
advokáta se sídlem ve Svitavách, Pod věží č. 121/3.
Dopisem ze dne 27. 1. 2012, doručeným žalobci dne 1. 2. 2012, žalovaná sdělila
žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1
písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce v
rozporu s oprávněnými zájmy žalované jednal s obchodní společností I&C Energo,
a. s. nikoli jménem zaměstnavatele, ale „osobně svým jménem“ v zastoupení
společnosti Fire Servis Litomyšl, s. r. o., která „v dané době prováděla
činnosti, které byly v přímém konkurenčním vztahu k činnostem zaměstnavatele“;
o tomto jednání žalobce se žalovaná dozvěděla dne 7. 10. 2011
od zaměstnance společnosti I&C Energo, a. s. Dalším důvodem okamžitého zrušení
pracovního poměru byla skutečnost, že projektová dokumentace týkající se
zakázky v OC Palladium, která byla zpracovávána „blízkým“ spoluzaměstnancem
žalobce M. K. a za jejíž vedení byl odpovědný žalobce, „nebyla předmětem
fakturace zaměstnavatele odběrateli“, ale stala se předmětem „obchodní výměny“
mezi společností ORESTA spol. s r.o. a podnikatelkou J. K., manželkou M. K.,
která tak „fakturovala práci provedenou v rámci pracovních povinností žalobce a
p. K. pro zaměstnavatele na svůj účet“. Ve vytčeném jednání žalobce žalovaná
spatřovala porušení jeho pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované (resp. jejích
právních předchůdců) pracoval od 27. 4. 2001, naposledy jako nabídkář, a že dne
2. 1. 2009 mu byl vydán souhlas zaměstnavatele k výdělečné podnikatelské
činnosti, který nebyl nikdy odvolán. Vytčeného porušení pracovních povinností
se nedopustil, neboť za situace, kdy žalovaný neměl odbornou způsobilost
(platný certifikát), se žalobce „choval v duchu pověření nad kontrolou a
dodržováním příslušných vyhlášek a norem ČSN“ a využil na část zakázky
externího dodavatele. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl vedoucím zaměstnancem,
neměl povinnost sledovat stav a průběh jednotlivých zakázek a nemůže tak
odpovídat za údajná pochybení M. K. či jiných osob na akci OC Palladium.
Žalovaná podle názoru žalobce pochybila také v tom, že si k okamžitému zrušení
pracovního poměru nevyžádala předchozí souhlas odborové organizace, jíž je
žalobce členem a dnem 17. 6. 2011 byl zvolen do funkce člena VZO OS KOVO. Kromě
toho žalovaná přistoupila k okamžitému zrušení až poté, co uběhla dvouměsíční
lhůta uvedená v ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 29. 1. 2014 č. j. 5 C
42/2012-140 žalobě vyhověl a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 25.801,60 Kč k rukám jeho právního zástupce Mgr. Petra Cardy.
Dospěl k závěru, že žalovaná dne 1. 2. 2012 doručila okamžité zrušení
pracovního poměru z důvodu prvního skutku (žalobcova konkurenčního jednání v
zastoupení společnosti Fire Servis Litomyšl s.r.o.) po uplynutí dvouměsíční
subjektivní lhůty uvedené v ustanovení § 58 zák. práce. V případě druhého
vytčeného skutku (týkajícího se zakázky v OC Palladium) sice měla tato lhůta
skončit dne 30. 1. 2012, avšak tímto dnem bylo zahájeno šetření jiného orgánu
(a to doručením trestního oznámení okresnímu státnímu zastupitelství), čímž
zmíněná dvouměsíční lhůta přestala běžet. Vzhledem k tomu, že „označení zakázky
specifikované ve druhém skutku neodpovídá žádné z předložených listin“, a „není
zřejmé, zda žalobce za danou akci odpovídal z hlediska fakturace“, soud prvního
stupně „nedovodil“, že by se žalobce dopustil porušení pracovních povinností „a
už vůbec ne zvlášť hrubým způsobem“.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 6. 8. 2014
č. j. 26 Co 160/2014-210 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního
stupně o uplynutí dvouměsíční lhůty k okamžitému zrušení pracovního poměru
ohledně prvého skutku. V případě druhého skutku přistoupila žalovaná k tomuto
opatření včas, avšak nesplnila podmínku předchozího souhlasu odborové
organizace. Soud prvního stupně se proto ve smyslu ustanovení § 61 odst. 4
zák. práce správně zabýval tím, zda jsou splněny ostatní
zákonné podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru a zda po žalované
skutečně nebylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnávala.
Ve vztahu k druhému skutku bylo v projednávané věci sporným tvrzení žalované,
že žalobce pracoval na pozici vedoucího oddělení tzv. malých zakázek a že jeho
povinností bylo mimo jiné dozorovat zakázky zpracovávané panem K. K tomuto
tvrzení však nebylo provedeno žádné dokazování. Odvolací soud proto uložil
soudu prvního stupně, aby v tomto směru zjednal nápravu.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí poté rozsudkem ze dne 14. 4. 2016 č. j. 5 C
42/2012-295 žalobu zamítl a uložil žalobci zaplatit na náhradě nákladů řízení
žalované 83.986,- Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Petra Plášila a České
republice – Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí 3.303,- Kč. Z výsledků doplněného
dokazování dovodil, že žalobce pracoval u žalované jako vedoucí oddělení tzv.
malých zakázek, řídil zakázky a měl podřízené zaměstnance (montéry a
projektanty). Bylo prokázáno, že zakázka pro OC Palladium byla žalovanou
rozpracována a poté předána objednateli, aniž by byla žalobcem zanesena do
systému zakázek vedených žalovanou a žalovanou následně vyfakturována. Namísto
toho byl objednateli zaslán kontakt na externího zpracovatele požadované
dokumentace J. K., která vyhotovenou projektovou dokumentaci objednateli dodala
a vyfakturovala. Tímto jednáním došlo k poškození žalované a žalobce se tak
dopustil porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. I když odborová
organizace neudělila souhlas s okamžitým zrušením pracovního poměru, soud
prvního stupně uzavřel, že je platné, neboť po žalované „nelze již nyní
spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnávala“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 15. 2. 2017 č. j. 18 Co 381/2016-375 změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a žalované uložil zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 52.611,50 Kč a před odvolacím
soudem 19.716,45 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Cardy. Odvolací soud se
nejprve zabýval tím, zda žalovaná podle ustanovení § 58 odst. 1 a 2 zák. práce
dodržela při skončení pracovního poměru se žalobcem lhůtu dvou měsíců ode dne,
kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dozvěděla. V případě
prvního skutku odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že tato lhůta
dodržena nebyla, neboť o tomto důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru se
žalovaná dověděla již 7. 10. 2011. Ve vztahu ke druhému skutku z provedeného
dokazování (zejména z prohlášení jednatele společnosti ORESTA spol. s r.o. V.
Č. ze dne 30. 11. 2011) vyplynulo, že o tom, že projektová dokumentace
zpracovaná (v rámci zakázky v OC Palladiu) pro společnost ORESTA spol. s r.o.
„nebyla předmětem fakturace žalované odběrateli, ale předmětem obchodní směny
mezi firmou ORESTA spol. s r.o. a paní J. K.“ (byla fakturována pod číslem
faktury 1001 a fakturující osobou byla paní J. K.), „se žalovaná dozvěděla
nejpozději dne 30. 11. 2011“. Jestliže žalovaná doručila žalobci okamžité
zrušení pracovního poměru z důvodu tohoto skutku až dne 1. 2. 2012, stalo se
tak podle názoru odvolacího soudu „opožděně po uplynutí dvou měsíců stanovených
v ust. § 58 odst. 1 zák. práce“. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního
stupně odmítl námitku žalované, že tím, že dne 30. 1. 2012 zaslala Okresnímu
státnímu zastupitelství v Ústí nad Orlicí e-mail s trestním oznámením, které se
týkalo druhého skutku vytčeného žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru,
se lhůta pro toto rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 58 odst. 2
zák. práce prodloužila, neboť od 30. 1. 2012 se závadné jednání žalobce
stalo předmětem šetření jiného orgánu. Podle mínění odvolacího soudu se
vytčené jednání žalobce nestalo předmětem šetření jiného orgánu již podáním
trestního oznámení, ale „až dne 23. 5. 2012, kdy Policie ČR zahájila úkony
trestního řízení a učinila o tom záznam (§ 158 odst. 3 tr. řádu). Předmětné
okamžité zrušení pracovního poměru je proto neplatné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V první řadě
namítala, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou odvolacího soudu
posoudil otázku časového okamžiku, ke kterému lze uzavřít, že se zaměstnavatel
dozvěděl o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru. Zdůraznila přitom, že
podle dovolacího soudu lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru podle
ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce začíná plynout ode dne, kdy se zaměstnavatel
o důvodu prokazatelně (skutečně) dozvěděl. Z tohoto hlediska však pro závěr
odvolacího soudu o tom, že se žalovaná o důvodu okamžitého zrušení pracovního
poměru (o druhém vytčeném skutku) dozvěděla dříve než 2. 12. 2012 (tj. v den
osobního převzetí písemného prohlášení od V. Č.), „chybí důkazy, neboť ze
strany odvolacího soudu nebylo provedeno žádné dokazování s jasným důrazem na
prokazatelnost do té doby známých informací a indicií“. Kromě toho žalovaná
vyslovila nesouhlas s názorem odvolacího soudu, od kdy se závadné jednání
žalobce stalo předmětem šetření jiného orgánu ve smyslu ustanovení § 58 odst. 2
zák. práce. Podle jejího názoru se tak nemůže stát až dnem záznamu o zahájení
úkonů orgánů činných v trestním řízení, neboť zaměstnavatel by pak nemohl
dodržení zákonné lhůty „žádným způsobem ovlivnit“ a byl by závislý na rychlosti
jednání příslušného policejního orgánu. Navíc dotčené „časové hledisko je v
zákoníku práce vázané na to, kdy se důvody pro okamžité zrušení pracovního
poměru stanou předmětem šetření (tak, aby bylo co šetřit), a ne kdy se šetřit
začne (tj. kdy začne činnost ve věci)“. Předmět šetření „je vázán na podnět ze
strany zaměstnavatele, bez kterého by jinak nebylo vůbec co šetřit“. Proto má
žalovaná za to, že předmětem šetření se jednání zaměstnance „stává již na
základě samotného podaného trestního oznámení“. Žalovaná navrhla, aby dovolací
soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo odmítnuto, případně zamítnuto, neboť
námitky žalované nelze považovat za opodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Žalovaná v dovolání – mimo jiné – namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil
otázku hmotného práva, od kdy začíná běžet dvouměsíční subjektivní lhůta k
okamžitému zrušení pracovního poměru uvedená v ustanovení § 58 odst. 1 zákona
č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů. K této právní
otázce se dovolací soud již v minulosti vyjádřil tak, že pro určení počátku
běhu této lhůty není významné, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého zrušení s
jistotou zjistil. K tomu, aby začala běžet dvouměsíční lhůta k okamžitému
zrušení pracovního poměru, postačuje, aby zaměstnavatel získal vědomost
(dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat
důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Lhůta k okamžitému zrušení
pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon) tedy začíná plynout ode dne,
kdy se zaměstnavatel o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru
prokazatelně (skutečně) dověděl (srov. obdobně ve vztahu k dřívější obsahově
totožné právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 4.
1997 sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 6,
ročník 1997, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 3. 1998 sp.
zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 75, ročník
1998). Jestliže tedy v projednávané věci z elektronické korespondence mezi
předsedou představenstva žalované R. K. a jednatelem společnosti ORESTA, spol.
s r.o. Č. ze dne 30. 11. 2011 jednoznačně vyplývá, že žalovaná již v té době
měla vědomost o tom, že se stal druhý skutek vytčený žalobci v okamžitém
zrušení pracovního poměru, nelze sdílet názor žalované, že se o jednání
žalobce, které by mohlo zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru,
dozvěděla až dne 2. 12. 2011. Dovodil-li proto odvolací soud, že o tom, že
projektová dokumentace zpracovaná zaměstnancem žalované M. K. „nebyla předmětem
fakturace žalované odběrateli, ale předmětem obchodní směny mezi firmou ORESTA
spol. s r.o. a paní J. K.“, se žalovaná „dozvěděla nejpozději dne 30. 11.
2011“, bylo v této otázce rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci dále závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, od kdy (od jakého okamžiku) se jednání zaměstnance, v němž lze
spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
vykonávané práci, stává předmětem šetření jiného orgánu ve smyslu ustanovení §
58 odst. 2 zák. práce. Protože tato otázka dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu vyřešena, je dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu
podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá
určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které mu bylo doručeno
dne 1. 2. 2012
- podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 3. 2012
(tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 375/2011 Sb.) - dále jen „zák.
práce“.
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem.
Podle ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce může dát zaměstnavatel zaměstnanci
výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pro porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z
důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze do 2 měsíců
ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru
dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do
2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy
důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.
Podle ustanovení § 58 odst. 2 zák. práce stane-li se v průběhu 2 měsíců podle
odstavce 1 jednání zaměstnance, v němž je možné spatřovat porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, předmětem
šetření jiného orgánu, je možné dát výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní
poměr ještě do 2 měsíců ode dne, kdy se zaměstnavatel dověděl o výsledku tohoto
šetření.
Uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 58 zák. práce dochází k zániku práva;
bylo-li právo uplatněno po uplynutí stanovené lhůty, přihlédne soud k zániku
práva, i když to účastník řízení nenamítne (§ 330 zák. práce).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že zaměstnavatel může rozvázat pracovní poměr
se zaměstnancem okamžitým zrušením pouze ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o
důvodu k okamžitému zrušení dověděl; stane-li se v průběhu dvouměsíční lhůty
jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, předmětem šetření jiného
orgánu, prodlužuje se tato lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru tak, že
skončí teprve uplynutím dvou měsíců ode dne, kdy se zaměstnavatel o výsledku
tohoto šetření dověděl. Marným uplynutím této prekluzívní (propadné) lhůty
zaměstnavateli zaniká možnost rozvázat pracovní poměr okamžitým zrušením, i
kdyby jinak byly všechny zákonné předpoklady splněny.
„Jiným orgánem“ ve smyslu ustanovení § 58 odst. 2 zák. práce se rozumí orgán,
který není součástí zaměstnavatele (jeho organizační struktury) a do jehož
zákonem založené pravomoci patří posuzování jednání zaměstnance, v němž lze
spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
vykonávané práci; mezi takové orgány se řadí zejména orgány činné v trestním
řízení, které jsou oprávněny posuzovat jednání zaměstnance, v němž lze
spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
jím vykonávané práci, z toho hlediska, zda tímto jednáním došlo ke spáchání
trestného činu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999 sp. zn. 21
Cdo 819/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 1, ročník 2000, str. 14).
Protože jde o „jiný orgán“, odlišný od zaměstnavatele, je logické, že od
okamžiku, kdy je učiněn podnět k zahájení trestního řízení, je další, zákonem
stanovený postup již „vázaný na aktivitu jiného subjektu“.
Posuzují-li orgány činné v trestním řízení jednání zaměstnance, v němž lze
spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
vykonávané práci, jsou pro zaměstnavatele významné nejen poznatky, které - po
zahájení trestního stíhání zaměstnance - vyplynuly z rozhodnutí těchto orgánů,
popřípadě z jimi provedených vyšetřovacích úkonů, ale i výsledky prověrky na
základě oznámení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin.
Zjištění v tomto směru totiž zaměstnavateli umožňují, aby lépe a nezávisle na
vlastních poznatcích posoudil, zda zaměstnanec skutečně zaviněně porušil
pracovní povinnosti a jaký stupeň intenzity toto dosáhlo, a aby dovodil, jaké
opatření vůči zaměstnanci přijme; je proto odůvodněné, aby zaměstnavatel mohl
po přiměřenou dobu se svým závěrem vyčkat výsledků činnosti těchto orgánů
(srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 10. 1992 sp.
zn. 6 Cdo 52/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
42, roč. 1993).
S názorem žalované, že porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k vykonávané práci se stává předmětem šetření jiného orgánu
(orgánu činného v trestním řízení) ve smyslu ustanovení § 58 odst. 2 zák. práce
již okamžikem podání trestního oznámení, nelze souhlasit.
Trestní oznámení neboli oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl
spáchán trestný čin, je podáním ve smyslu ustanovení § 59 zákona č. 141/1961
Sb., o trestním řádu soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.
řádu“). Trestní oznámení lze učinit stejně jako jiné podání, tedy písemně,
ústně do protokolu, v elektronické podobě podepsané elektronicky podle
zvláštních předpisů, telegraficky, telefaxem nebo dálnopisem. V policejní praxi
se připouští i telefonické trestní oznámení, které je však nutno považovat za
jiný podnět k trestnímu řízení. To, zda určité podání je trestním oznámením, se
posuzuje podle obsahu příslušného podání (srov. § 59 odst. 1 tr. řádu). Z
podání musí být patrno, kterému orgánu činnému v trestním řízení je určeno, kdo
jej činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno (§
59 odst. 4 věta první tr. řádu).
Oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin
(trestní oznámení), je povinen přijímat státní zástupce a policejní orgán.
Přitom je povinen oznamovatele poučit o odpovědnosti za vědomě nepravdivé
údaje, a pokud o to oznamovatel požádá, do jednoho měsíce od oznámení jej
vyrozumět o učiněných opatřeních (srov. § 158 odst. 2 tr. řádu). Nesplňuje-li
trestní oznámení učiněné písemnou formou zákonem předepsané požadavky a podatel
je znám, policejní orgán vrátí podání podateli k doplnění s příslušným
poučením, jak nedostatky odstranit a v jaké lhůtě. Obsahuje-li trestní oznámení
učiněné písemnou formou zákonem předepsané náležitosti a lze-li na jeho základě
učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, je policejní orgán povinen
učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností
nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho
pachatele (srov. § 158 odst. 1 tr. řádu). Před započetím této činnosti je
policejní orgán povinen neprodleně sepsat záznam o zahájení úkonů trestního
řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl
spáchán trestný čin; v tomto záznamu uvede skutkové okolnosti, pro které řízení
zahajuje, a způsob, jakým se o nich dověděl. Opis záznamu zašle do 48 hodin od
zahájení trestního řízení státnímu zástupci (srov. § 158 odst. 3 tr. řádu). To
platí i tehdy, jestliže nedostatky trestního oznámení nebyly odstraněny nebo
podatel není znám (příp. se nepodepsal svým skutečným jménem), avšak přesto lze
na základě trestního oznámení učinit závěr o podezření ze spáchání trestného
činu.
Jestliže však podání, byť je třeba výslovně označeno jako trestní oznámení,
neobsahuje informace a skutečnosti nasvědčující podezření, že došlo ke spáchání
trestného činu, vyřídí se podle povahy věci jinak, s přihlédnutím ke svému
obsahu. V úvahu přichází vyrozumění podatele o zjevné neodůvodněnosti
podezření, odložení věci nebo postoupení jinému orgánu, pokud je předmětné
podání z hlediska svého obsahu např. opravným prostředkem, stížností na postup
policejního orgánu nebo státního zástupce anebo na průtahy v řízení apod.
Podrobnosti k vyřizování podání, která nejsou trestním oznámením, obsahují
vnitřní předpisy Policie ČR a státního zastupitelství.
Z uvedeného vyplývá, že po podání trestního oznámení příslušnému orgánu
(státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu) nastává fáze prověřování tohoto
podání z hlediska, zda obsahuje dostatek relevantních informací a skutečností,
na jejichž podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu. V
této fázi policejní orgán provádí potřebné šetření a činí opatření podle zákona
č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (srov.
§ 69 odst. 1 tohoto zákona). Tento postup by měl být omezen výhradně na
zjištění relevantních poznatků, odůvodňujících, byť dosud neprokázané a
nejasné, podezření ze spáchání trestního činu. V praxi jsou potřebná šetření
prováděna zejména k objasnění obsahu a důvodnosti nejasných podání, z nichž
není zcela patrné podezření, zda došlo ke spáchání trestného činu či nikoli.
Jakmile policejní orgán disponuje dostatkem relevantních informací
nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, sepíše podle ustanovení § 158
odst. 3 tr. řádu záznam o zahájení úkonů trestního řízení k objasnění a
prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin.
Od okamžiku sepisu tohoto záznamu již policejní orgán postupuje podle hlavy
deváté trestního řádu, nadepsané „Postup před zahájením trestního stíhání“, a
započne s prováděním jednotlivých úkonů trestního řízení, které směřují k
objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán
trestný čin. Tato fáze pak končí buď vydáním usnesení o zahájení trestního
stíhání (jestliže prověřováním podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti
nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn
závěr, že jej spáchala určitá osoba – srov. § 160 odst. 1 tr. řádu), nebo
usnesením o odložení věci z důvodů uvedených v ustanovení § 159a – 159c tr.
řádu, příp. jiným vyřízením věci (např. odevzdání věci příslušnému orgánu k
projednání přestupku – srov. § 159 odst. 1 tr. řádu).
Je mimo pochybnost, že trestní oznámení může obsahovat také popis jednání
zaměstnance, v němž je možné spatřovat porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. V takovém případě –
jak vyplývá se shora podaného výkladu – lze závadné jednání zaměstnance
vylíčené v trestním oznámení považovat za předmět šetření orgánů činných v
trestním řízení (konkrétně policejního orgánu) teprve v momentě, kdy policejní
orgán započne vlastní šetření oznámeného skutku, které spočívá v prověřování
skutečností, které nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a že jej
spáchala určitá osoba, a o započetí této činnosti sepíše záznam o zahájení
úkonů trestního řízení podle ustanovení § 158 odst. 3 tr. řádu. Do té doby
ještě není trestní řízení zahájeno a činnost policejního orgánu se omezuje
toliko na prověřování trestního oznámení z toho hlediska, zda vůbec lze na
podkladě v něm uvedených informací a skutečností učinit závěr o podezření ze
spáchání trestného činu. Nemůže se tak naplnit účel, na který míří ustanovení §
58 odst. 2 zák. práce.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že, je-li jiným orgánem ve smyslu
ustanovení § 58 odst. 2 zák. práce orgán činný v trestním řízení, stává se
jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, předmětem šetření
tohoto orgánu od okamžiku sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení k
objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán
trestný čin (§ 158 odst. 3 tr. řádu).
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že druhý skutek vytčený žalobci v
okamžitém zrušení pracovního poměru se nestal předmětem šetření jiného orgánu
(orgánu činného v trestním řízení) – jak se dovolatelka mylně domnívá – již v
okamžiku, kdy žalovaná zaslala elektronickou poštou Okresnímu státnímu
zastupitelství v Ústí nad Orlicí trestní oznámení, tj. dne 30. 1. 2012, nýbrž
až dnem 23. 5. 2012, kdy příslušný policejní orgán učinil záznam o zahájení
úkonů trestního řízení podle ustanovení § 158 odst. 3 tr. řádu. Za situace, kdy
dvouměsíční lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru (ve vztahu k druhému
skutku) začala žalované plynout dne 30. 11. 2011 (uvedený závěr zůstal přes
námitky dovolatelky nezpochybněn), a okamžité zrušení pracovního poměru bylo
žalobci doručeno dne 2. 1. 2012, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že
se tak stalo až po uplynutí prekluzívní lhůty uvedené v ustanovení § 58 zák.
práce a že okamžité zrušení pracovního poměru je z tohoto důvodu neplatným
právním úkonem.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu věcné správný, a protože nebylo zjištěno, že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §
229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3
o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §
243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo
zamítnuto, a žalovaná je proto povinna nahradit žalobci náklady potřebné k
bránění práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro
účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v
jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke
složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč.
Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v
paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce
žalobce advokát Mgr. Petr Carda osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada
za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta
druhá o. s. ř.).
Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 6.413,- Kč zaplatit
žalobci k rukám advokáta, který ho v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.
s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu