21 Cdo 3350/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D., v právní věci žalobce Ing. Karla Kuny se sídlem v Ústí nad Orlicí, Velké
Hamry č. 393, jako insolvenčního správce dlužníka ANIDOR s.r.o. se sídlem v
Bystrém, Sulkovská č. 80, IČO 27473261, proti žalovanému L. V., o 80.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C
148/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové -
pobočky v Pardubicích ze dne 10. dubna 2014 č.j. 22 Co 159/2013-673, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obchodní společnost ANIDOR s.r.o. se sídlem v Bystrém, Sulkovská č. 80, IČO
27473261 (dále jen "ANIDOR s.r.o.") se žalobou podanou u Okresního soudu ve
Svitavách dne 10.7.2008 (a doplněnou podáními doručenými soudu dne 23.4.2009,
7.8.2009, 9.2.2012, 5.4.2012 a 13.4.2012) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil
80.000,- Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě Smlouvy o prodeji
části podniku ze dne 1.6.2005 získala část podniku VITKA Brněnec a.s. od
společnosti Darren, s.r.o., IČO 25278711 (dále jen "Darren, s.r.o.") [která
podnik nabyla Smlouvou o prodeji podniku ze dne 1.6.2005 uzavřenou se správcem
konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a.s. se sídlem v České Skalici, Pod
Vinicí 729, IČO 00174131 (dále jen "VITKA Brněnec a.s." nebo "úpadce") Dr. Ing.
Vítězslavem Hálkem, MBA] a od 1.6.2005 do 12.9.2005 "v areálu VITKA Brněnec na
adrese Brněnec 17" provozovala textilní výrobu. Žalovanému, který byl v den
předcházející prodeji podniku zaměstnancem společnosti VITKA Brněnec a.s., bylo
"z prostředků ANIDOR s.r.o." (ze sběrného účtu úpadce VITKA Brněnec a.s., na
který byly "bez právního důvodu" převedeny prostředky ANIDOR s.r.o.) vyplaceno
20.000,- Kč jako mzda za období červen 2005 a 20.000,- Kč jako mzda za období
červenec 2005, ačkoliv smlouva o prodeji podniku uzavřená mezi konkursním
správcem VITKA Brněnec a.s. a Darren, s.r.o. byla (z důvodu vad předchozího
souhlasu soudu s uzavřením smlouvy) neplatná, žalovaný nebyl u společnosti
ANIDOR s.r.o. ani ve faktickém pracovním poměru, a v období od 1.6.2005 do
12.9.2005 "pro ni vykonával pouze protiprávní činnost", resp. "není schopen
kromě protiprávního jednání doložit, jakou činnost vykonával". Žalovaný se sám
označil (ještě před tím, než konkursní správce VITKA Brněnec a.s. odstoupil dne
9.9.2005 od Smlouvy o prodeji podniku uzavřené mezi společností VITKA Brněnec
a.s. a Darren, s.r.o.) za zaměstnance společnosti VITKA Brněnec a.s. a tudíž
nemohl být ani v dobré víře, že mzda, kterou "obdržel z prostředků ANIDOR
s.r.o.", mu byla vyplacena po právu; společnost ANIDOR s.r.o. se proto domáhá
jejich vydání z titulu bezdůvodného obohacení, případně z důvodu "lepšího
práva". Druhá část nároku vyplývá z doby po 12.9.2005, kdy již ANIDOR s.r.o.
nepůsobila "v areálu v Brněnci 17" a kdy žalovaný "pracoval zcela nesporně pro
úpadce VITKA Brněnec a.s.". ANIDOR s.r.o. se domáhá vydání výtěžku zpeněžení,
který byl vydán žalovanému správcem konkursní podstaty VITKA Brněnec a.s.
formou výplaty mzdy, neboť ANIDOR s.r.o. prokázala, že její majetek byl po
13.9.2005 zaúčtován do účetnictví úpadce VITKA Brněnec a.s., úpadce žádný svůj
majetek v roce 2005 neprodával a žalovaný nemohl obdržet mzdu z prodeje
úpadcova majetku; společnost ANIDOR s.r.o. se proto domáhá zaplacení dalších
40.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného, případně z důvodu
"lepšího práva".
Žalovaný namítal, že pro úpadce VITKA Brněnec a.s. pracoval 15 let, že před
prodejem podniku i po jeho prodeji vykonával stejnou pracovní činnost, že mu
bylo sděleno, že úpadce VITKA Brněnec, a.s. "byl koupen společností Darren,
s.r.o. a platí původní pracovní smlouva a všichni zaměstnanci jsou zaměstnanci
Darren, s.r.o.", že jako zaměstnanec "někam chodil do práce, tam pracoval a
následně obdržel mzdu a otázku, z jakého majetku mu byla vyplacena, v žádném
případě nemohl ovlivnit", a že mu proto přijde "absurdní, aby peníze za práci,
kterou vykonával a které obdržel, měl vracet"; nárok (uplatněný "žalobou z
lepšího práva") by si podle žalovaného měla ANIDOR s.r.o. "řešit s tím, kdo je
oprávněn s majetkem nakládat nebo kdo byl oprávněn nakládat s majetkem v té
době".
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 16.4.2012 č.j. 10 C 148/2008-491
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Po provedeném dokazování uzavřel, že žalovaný byl ke dni 30.5.2005
zaměstnancem VITKA Brněnec a.s., že smlouva o prodeji podniku uzavřená dne
1.6.2005 mezi správcem konkursní podstaty VITKA Brněnec a.s. a společností
Darren, s.r.o. byla platná a že smlouva o prodeji části podniku uzavřená mezi
Darren, s.r.o. a ANIDOR s.r.o. dne 1.6.2005, (event. 2.6.2005) je neplatná, a
rozvedl, že i v případě, kdyby smlouva mezi Darren, s.r.o. a ANIDOR s.r.o. byla
platná, ANIDOR s.r.o. by neměla nárok vůči žalovanému, neboť by se majetkem
společnosti nestal sběrný účet, ze kterého byla vyplacena mzda žalovanému, a
byla by to Darren, s.r.o. která žalovanému vyplatila mzdu, byť z prostředků,
které získala od ANIDOR s.r.o. Kdyby nebyla platná ani smlouva mezi správcem
konkursní podstaty VITKA Brněnec a.s. a Darren, s.r.o., žalovaný by byl nadále
zaměstnancem úpadce VITKA Brněnec a.s. a od úpadce by dostal vyplacenou mzdu,
neboť příslušný sběrný účet by v takovém případě byl majetkem úpadce. V obou
případech by tak ANIDOR s.r.o. nebyla ve sporu aktivně legitimována. Soud "pro
doplnění" dodal, že, kdyby to byla ANIDOR s.r.o., kdo žalovanému vyplatil mzdu,
bylo by na místě věc posoudit podle ustanovení § 243 odst. 3 zákoníku práce,
neboť žalovaný v uvedené době docházel do práce, plnil pracovní povinnosti "tak
jak v době před 1.6.2005" a za vykonanou práci obdržel mzdu na svůj bankovní
účet "standardním způsobem jako před 1.6.2005"; nebylo by tedy možné uzavřít,
že by žalovaný věděl nebo musel předpokládat, že jde o částky omylem vyplacené
(takový závěr by bylo možné učinit pouze za situace, kdy by žalovaný za stejné
období a stejnou činnost obdržel souběžně ještě jeden příjem od jiného
subjektu). O nároku na vyplacení dalších 40.000,- Kč z titulu "lepšího práva"
soud uzavřel, že nelze prokázat, že by prostředky vyplacené žalovanému byly
právě prostředky, které byly získány zpeněžením majetku ANIDOR s.r.o., což není
možné "s ohledem na neprůkaznost, neúplnost a nesprávnost způsobu vedení
účetnictví" úpadce.
K odvolání ANIDOR s.r.o. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 10.4.2014 č.j. 22 Co 159/2013-673 potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v
tom, že vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel požadovat na
zaměstnanci, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností
předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. Po
žalovaném, který byl do doby uzavření smlouvy o převodu podniku zaměstnancem
úpadce VITKA Brněnec a.s., nelze požadovat, aby byl v době složitých
majetkových přesunů schopen "rozklíčovat, kdo je jeho zaměstnavatelem". Vůči
žalovanému, který nadále vykonával svou práci, nebyl učiněn žádný úkon
směřující k ukončení pracovního poměru; za vykonanou práci žalovaný obdržel
mzdu a tak "nemohl nic jiného, než předpokládat, že mzda je mu vyplácena jeho
zaměstnavatelem, ať už je to úpadce VITKA Brněnec a.s., Darren, s.r.o. či
ANIDOR s.r.o.". Kdyby byla zaměstnavatelem žalovaného ANIDOR s.r.o., nemohla by
se dovolávat svého nároku jako zaměstnavatel vůči zaměstnanci podle ustanovení
§ 243 odst. 3 zákoníku práce. Jestliže ANIDOR s.r.o. pouze poskytla úpadci
VITKA Brněnec a.s. či Darren, s.r.o. jako případným zaměstnavatelům žalovaného
prostředky na vyplacení mzdy za rozhodné měsíce, pak se vrácení vyplacené mzdy
nemohou domáhat ani tyto subjekty jako zaměstnavatelé žalovaného (s odkazem na
ustanovení § 243 odst. 3 zákoníku práce), ani žalobce, neboť, vznikl-li
pracovněprávní vztah mezi žalovaným a některým z těchto subjektů a získal-li
některý z nich jako zaměstnavatel žalovaného finanční prostředky na vyplacení
mzdy žalovanému od ANIDOR s.r.o., musí být takový nárok vypořádán mezi ANIDOR
s.r.o. a skutečným zaměstnavatelem žalovaného; v této situaci nejde o žalobu z
lepšího práva. Ohledně nároku na zaplacení 40.000,- Kč z titulu "lepšího práva"
se odvolací soud nejdříve vypořádal s námitkou ANIDOR s.r.o. (kterou uplatnila
až v doplnění odvolání), že žalovanému mohla být vyplacena mzda jen po
schválení konkursním soudem ve smyslu § 67a zákona o konkursu a vyrovnání, tak,
že mzda vyplacená žalovanému jako vedoucímu zaměstnanci úpadce VITKA Brněnec
a.s. v měsíci říjnu a listopadu "nijak nevybočovala z toho, co lze považovat za
mzdu zcela přiměřenou postavení žalovaného v rámci podniku úpadce, takže jejím
vyplacením nemohly být ohroženy mzdové nároky ostatních zaměstnanců ani nároky
dalších věřitelů"; právní závěry uvedené "v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2661/2001" odvolací soud shledal pro danou věc irelevantními. Odvolací
soud se dále zabýval otázkou, zda se žalovanému dostala finanční částka získaná
zpeněžením majetku ANIDOR s.r.o. sepsaného do konkursní podstaty úpadce VITKA
Brněnec a.s. I když správce konkursní podstaty sepsal do konkursní podstaty
majetek ANIDOR s.r.o., je rozhodné, že majetek byl zpeněžen a ANIDOR s.r.o. se
nedomohla vyloučení tohoto majetku z konkurzní podstaty podle ustanovení § 19
odst.
2 zákona o konkursu a vyrovnání a že za předpokladu, že byl výtěžek
zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty vyplacen úpadcovým věřitelům,
byla "nárokem ANIDOR s.r.o. tzv. žaloba z lepšího práva" ve smyslu rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.7.2004 sp. zn. 29 Odo 394/2002. Odvolací soud
uzavřel, že žalobci se nepodařilo prokázat, že finanční prostředky, ze kterých
byla žalovanému vyplacena mzda, jsou výtěžkem zpeněžení věcí ANIDOR s.r.o.,
neboť ze závěrů znaleckého posudku vyplývá, že účetnictví úpadce VITKA Brněnec
a.s. není úplné a elektronické účetnictví nelze využít, neboť nemá ověřeny
vstupní údaje. Kdyby se podařilo ANIDOR s.r.o. prokázat, že žalovaný obdržel
finanční prostředky získané zpeněžením jejího majetku, pak by nastal střet dvou
práv, a to práva ANIDOR s.r.o. na vydání výtěžku zpeněžení jeho věci oproti
právu žalovaného na vyplacení mzdy za odvedenou práci, s tím, že jeho
zaměstnavatel může požadovat vrácení mzdy, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo
musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem
vyplacené, o takovou situaci se však v projednávané věci nejedná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala ANIDOR s.r.o. (podáním doručeným
soudu dne 10.7.2014) dovolání. Namítala zejména, že se žalovaným neměla
uzavřený žádný pracovněprávní vztah, a že žalovaný "žádným způsobem"
neprokázal, jaké pracovní úkoly, případně pro jakého zaměstnavatele, v daném
období plnil; jestliže tedy žalovaný neprokázal, pro koho a jakou práci
vykonával, nevznikl mu nárok na mzdu a ustanovení § 243 odst. 3 zákoníku práce
navíc lze aplikovat pouze mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Dovolatelka dále
zdůraznila, že vyplacenými peněžními prostředky neplnila dluh za třetí osobu a
že nikdy neměla v úmyslu poskytnout úpadci VITKA Brněnec a.s. prostředky na
úhradu mzdových nároků zaměstnanců; je-li obligatorním předpokladem pro
aplikaci ustanovení § 454 občanského zákoníku vědomé plnění povinnosti někoho
jiného, o takovou situaci zde zjevně nešlo. K uplatňovanému nároku z titulu
lepšího práva uvedla, že je absurdní závěr odvolacího soudu, podle kterého se
ANIDOR s.r.o. nepodařilo prokázat, že by finanční prostředky, ze kterých byla
žalovanému hrazena mzda, byly výtěžkem zpeněžení věcí ANIDOR s.r.o., když z
návrhu závěrečné zprávy zpracované současným správcem konkursní podstaty úpadce
VITKA Brněnec a.s. Mgr. Stejskalem vyplývá, že úpadce od září 2005 do 6.2.2007
žádný majetek patřící úpadci neprodával. Žalobce navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby "věc vrátil k dalšímu řízení".
U společnosti ANIDOR s.r.o. bylo na její návrh zahájeno insolvenční řízení
(účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nastaly dnem 10.10.2014 v
13.38 hod.) a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v
Pardubicích ze dne 27.11.2014 KSPA 44 INS 27521/2014-A-8 byl zjištěn úpadek
společnosti ANIDOR s.r.o. a na majetek společnosti byl prohlášen konkurs
(účinky prohlášení úpadku a konkursu nastaly dnem 27.11.2014 v 11:11 hod.).
Insolvenční správce společnosti ANIDOR s.r.o. Ing. Karel Kuna podáním ze dne
3.4.2015 navrhl, aby bylo v tomto řízení, přerušeném prohlášením konkursu (§
263 odst. 1 insolvenčního zákona), pokračováno. Soud proto v řízení pokračoval
s tím, že insolvenční správce dlužníka Ing. Karel Kuna se stal účastníkem
řízení (žalobcem) na místě společnosti ANIDOR, s.r.o. (§ 264 odst. 1
insolvenčního zákona).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době
projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č.
293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu soudy (mimo jiné) zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá -
srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalovaný se stal na základě
pracovní smlouvy ze dne 30.4.1991 zaměstnancem společnosti VITKA Brněnec a.s. a
že jejich pracovněprávní vztah trval též ke dni 31.5.2005. Správce konkursní
podstaty VITKA Brněnec a.s. prodal podnik úpadce smlouvou ze dne 1.6.2005
společnosti Darren, s.r.o., která část podniku převedla na společnost ANIDOR
s.r.o.; smlouva o prodeji části podniku byla označena za neplatný právní úkon.
Na účet žalovaného byla dne 18.7.2005 připsána částka 21.340,- Kč a dne
16.8.2005 částka 21.262,- Kč z účtu 100856201/0800, který v roce 2005 náležel
úpadci VITKA Brněnec a.s. a který byl tzv. sběrným účtem, z něhož se provádí
rozúčtování plateb na základě média předaného organizací. Na sběrný účet VITKA
Brněnec a.s. byly z účtu ANIDOR s.r.o. č. 1211495319/0800 převedeny dne
18.7.2005 částka 1.089.279,-Kč a dne 16.8.2005 částka 1.084.584,-Kč. Podle
tvrzení společnosti ANIDOR s.r.o. byl do konkursní podstaty VITKA Brněnec a.s.
zahrnut výtěžek získaný zpeněžením majetku patřícího společnosti ANIDOR s.r.o.,
který byl (v době po 12.9.2005) použit k úhradě dluhů věřitelů společnosti
VITKA Brněnec a.s. (kromě jiného mzdových nároků žalovaného). Za tohoto stavu
věci bylo pro rozhodnutí sporu (mimo jiné) významné vyřešení právních otázek,
zda vzniklo zaměstnanci bezdůvodné obohacení tehdy, jestliže zaměstnavatel
použil na úhradu jeho mzdových (platových) nároků peněžní prostředky, které mu
"poprávu" nepatřily, popřípadě k nimž měl mít "lepší právo" někdo jiný než
věřitelé jeho zaměstnavatele, případně komu je povinen takové bezdůvodné
obohacení vydat. Protože tyto otázky hmotného práva dosud nebyly v rozhodování
dovolacího soudu vyřešeny, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce
proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k době, kdy
byly žalovanému uspokojeny jeho mzdové nároky plněním, kterým se měl podle
názoru žalobce bezdůvodně obohatit - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č.
20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb.,
č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992
Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č.
118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999
Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č.
257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb.,
č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004
Sb., č. 628/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb., č. 169/2005 Sb., č.
253/2005 Sb. a č. 342/2005 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do
31.12.2005 (dále jen "zák. práce"), a podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě,
odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č.
590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb.,
č. 217/2000 Sb., č. 257/2004 Sb. a č. 436/2004 Sb., tedy podle zákona o mzdě,
odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku ve znění účinném do
31.12.2006 (dále jen "zákona o mzdě").
Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (srov. §
27 odst.2 zák. práce). Pracovní poměr na základě pracovní smlouvy vzniká dnem,
který byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce (srov. § 33
odst.1 zák. práce). Ode dne, kdy vznikl pracovní poměr, je zaměstnavatel
povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za
vykonanou práci mzdu, vytvářet podmínky pro úspěšné plnění jeho pracovních
úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy nebo
kolektivní nebo pracovní smlouvou, a zaměstnanec je povinen podle pokynů
zaměstnavatele konat osobně práci podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní
době a dodržovat pracovní kázeň (srov. § 35 odst.1 zák. práce).
Za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda (srov. § 4 odst.1 zákona o mzdě).
Mzdou se rozumí peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda)
poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, a to podle její složitosti,
odpovědnosti a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních podmínek, pracovní
výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků (srov. § 4 odst.2 větu první
zákona o mzdě). Mzda je splatná po vykonání práce, a to nejpozději v
kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok
na mzdu nebo na některou její složku, pokud nebylo v pracovní smlouvě nebo v
kolektivní smlouvě sjednáno kratší než měsíční období splatnosti mzdy (srov. §
10 odst.1 zákona o mzdě). Právo uspokojit nárok zaměstnance na mzdu má - jak
dovodila již ustálená judikatura soudů - jen zaměstnavatel; někdo jiný tak smí
učinit, jen jestliže to pracovněprávní předpisy připouštějí (srov. například
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2003 sp. zn. 21
Cdo 323/2003, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2004).
Byla-li zaměstnanci vyplacena mzda, aniž by mu na ni (zcela nebo zčásti)
poprávu vznikl nárok, získává tím zaměstnanec na úkor zaměstnavatele bezdůvodné
obohacení (srov. § 243 odst.2 zák. práce). Vrácení neprávem vyplacených částek
však může zaměstnavatel požadovat na zaměstnanci, jen jestliže zaměstnanec
věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené
nebo omylem vyplacené, a to ve lhůtě tří let od jejich výplaty (srov. § 243
odst.3 zák. práce).
Vydání bezdůvodného obohacení spočívající ve vrácení neprávem vyplacených
částek mzdy smí po zaměstnanci požadovat - jak vyplývá z výše uvedeného - jen
zaměstnavatel; někdo jiný to může požadovat, jen jestliže ho k tomu opravňují
pracovněprávní předpisy.
V projednávané věci vyplatila žalovanému mzdu (plnění, jehož se žalobce domáhá)
společnost VITKA Brněnec a.s. jako jeho zaměstnavatel. Vznikl-li žalovanému
vskutku ("poprávu") nárok na mzdu, byl jeho zaměstnavatel povinen nárok
uspokojit, aniž by bylo samo o sobě významné, jak (z čeho) si opatřil na
výplatu mzdy peněžní prostředky; i kdyby zaměstnavatel žalovaného byl povinen
peněžní prostředky, které použil k výplatě mzdy, vrátit zpět tomu, od něhož je
obdržel (například z důvodu vydání bezdůvodného obohacení), nemůže od svých
zaměstnanců - již z důvodu zákazu přenášet na ně své hospodářské
(podnikatelské) riziko - požadovat, aby mu k tomuto účelu vrátili již vyplacené
mzdy.
Žalobou z tzv. lepšího práva (uplatňovanou v souvislosti s konkursním řízením
vedeným podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
pozdějších předpisů) se v soudní a právní praxi rozumí žaloba o splnění
povinnosti, kterou se třetí osoba domáhá po tom, komu byla z konkursní podstaty
(výtěžku jejího zpeněžení) vyplacena jeho pohledávka za úpadcem, neboť má za
to, že jí byla pohledávka vyplacena (uvažováno z pohledu hmotného práva)
neprávem, protože třetí osoba tu ve skutečnosti měla k plnění z konkursní
podstaty "lepší právo" než věřitel uspokojené pohledávky a tedy, kdyby bylo
postupováno podle hmotného práva, plnění by bylo náleželo třetí osobě; žaloba z
tzv. lepšího práva uvedeným způsobem slouží ochraně třetích osob, jejichž právo
na uspokojení z konkursní podstaty (výtěžku jejího zpeněžení) bylo v konkursním
řízení porušeno (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29.6.2004 sp. zn. 25 Cdo 2489/2003, které bylo uveřejněno pod č.
74 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29.7.2004 sp. zn. 29 Odo 394/2002, který byl uveřejněn
pod č. 81 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, roč.
2005). Z hlediska hmotněprávního jde v žalobě z tzv. lepšího práva o právo z
bezdůvodného obohacení, které vzniká tehdy, jestliže věřitel pohledávky
uspokojené z konkursní podstaty získal na úkor třetí osoby majetkový prospěch
plněním bez právního důvodu.
Žalobce v projednávané věci založil svou žalobu na tvrzení, že společnost VITKA
Brněnec a.s. použila k uspokojení mzdového nároku žalovaného peněžní
prostředky, jejichž zdrojem byl majetek společnosti ANIDOR s.r.o., a že proto k
těmto peněžním prostředkům měl "lepší právo" než měl žalovaný vůči svému
zaměstnavateli z důvodu uspokojení svých mzdových nároků. I kdyby žalobce
skutečně měl tvrzené "lepší právo", je tu rozhodující, že žalovaný obdržel
plnění v rámci svého pracovněprávního vztahu se společností VITKA Brněnec a.s.
na uspokojení svých mzdových nároků, které by byl povinen případně (kdyby mu
opravdu byly vyplaceny neprávem) vrátit, jen kdyby věděl nebo musel z okolností
předpokládat, že šlo o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené (§ 243
odst.3 zák. práce); byl-li by povinen k vrácení plnění svému zaměstnavateli za
podmínek uvedených v ustanovení § 243 odst.3 zák. práce, nemůže být v "horším"
právním postavení vůči žalobci, který si na toto plnění činí nárok z důvodu
tzv. lepšího práva, založeného (rovněž) na právu na vydání bezdůvodného
obohacení.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že, byl-li výtěžek
zpeněžení majetku patřícího do konkursní podstaty v konkursním řízení vedeném
podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů vyplacen zaměstnancům úpadce na uspokojení jejich mzdových nebo jiných
pracovněprávních nároků, může se ten, kdo tvrdí, že měl podle hmotného práva ke
zpeněženému majetku tzv. lepší právo, úspěšně domáhat po zaměstnancích úpadce
vydání jim poskytnutého plnění, jen kdyby byla u zaměstnanců úpadce dána ve
smyslu ustanovení § 243 odst.3 zák. práce povinnost vrátit zaměstnavateli
neprávem vyplacené částky.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je, i když nikoliv ze zcela
přiléhavých důvodů, věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.
1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v ustanovení § 229 odst. 3
o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d
písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. prosince 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu