21 Cdo 3352/2024-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobců a) A. V., b) V. V., a c) V. V., všech zastoupených Mgr. Jakubem Kántorem, advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova č. 94/8, proti žalované CallSys CZ s. r. o. v likvidaci se sídlem v Praze 6, Lužná č. 716/2, IČO 03258815, zastoupené Mgr. Liborem Vincencem, advokátem se sídlem v Praze 2, Štěpánská č. 540/7, o 409 799 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 61 C 165/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2024, č. j. 23 Co 157/2024-159, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024, č. j. 23 Co 157/2024-159, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání, směřující do výroků II – VI napadeného rozsudku, má dovolatelka za přípustné pro řešení „otázky hmotného i procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Dovolatelkou zformulovaná otázka, „zda pravomocné uznání viny v trestním řízení, konkrétně žalobkyně c) má či nemá dopady na posouzení věrohodnosti tvrzení tohoto subjektu v civilním řízení, když poškozená osoba v trestním řízení se shoduje se žalovanou stranou v civilním řízení“, přípustnost dovolání nezakládá, protože na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí.
Podle obsahu spisu sice soud prvního stupně provedl výslech žalobkyně c), odvolací soud však z její účastnické výpovědi nevycházel při posuzování otázky, kterou dovolatelka předkládá jako „zásadní“, totiž „otázky výše mzdy, kterou měl žalobce a) a žalobkyně c) od žalované pobírat“ (dovolatelka výslovně uvádí, že nerozporuje, že pracovněprávní vztah skutečně vznikl a svým obsahem odpovídal předmětným pozicím skladníka a ředitelky společnosti). Skutkové zjištění odvolacího soudu ohledně výše mzdy žalobců a) a c) – viz bod 18 napadeného rozsudku – se opíralo o jiné provedené důkazy, než o účastnickou výpověď žalobkyně c), a proto zde ani jeho rozhodnutí nezáviselo na posuzování věrohodnosti žalobkyně c).
Samotná otázka výše mzdy, kterou žalobce a) a žalobkyně c) od žalované pobírali, přípustnost dovolání nezakládá, neboť nesplňuje kritéria pro vymezení předpokladu přípustnosti ve smyslu ust. § 237 o. s. ř., když se nejedná o otázku právní, ale skutkovou. Pouhá obecná kritika „soudů obou instancí“, že bagatelizovaly závěry trestního řízení, k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Vytýká-li dovolatelka soudům nižších stupňů, že se řádně nevypořádaly s její argumentací ohledně nevěrohodnosti svědkyně Protivové, zřejmě přehlédla, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6.
1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Dovolací soud v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne
17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení pod body III, IV, V a VI, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl. Dovolatelka současně s podáním dovolání navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu do doby rozhodnutí o dovolání. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.