21 Cdo 3356/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně R. H., zastoupené Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se
sídlem v Praze 2, Ječná č. 548/7, proti žalovanému SPIEGEL - Verlag Rudolf
Augstein GmbH & Co. KG, reg. č. DE 118922410, se sídlem v Hamburku, Brandswiete
č. 19, Spolková republika Německo, zastoupenému Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Týn č. 1049/3, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 23 C 325/2009, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2011 č.j. 23
Co 339/2011-106, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6.
prosince 2010 č.j. 23 C 325/2009-53 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 27.11.2009
domáhala, aby bylo určeno, že je neplatná výpověď z pracovního poměru
žalovaného ze dne 27.7.2009. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že uzavřela se
žalovaným dne 24.10.1990 "smlouvu, která má veškeré náležitosti pracovní
smlouvy" a na jejímž základě vykonávala pro žalovaného ode dne 1.10.1990 "práci
sekretářky/asistentky s místem výkonu práce v Praze"; o tom, že mezi účastníky
vznikl pracovněprávní vztah, svědčí podle žalobkyně rovněž to, že žalobkyni
byla po celou dobu trvání pracovního poměru vyplácena mzda ve výši stanovené
smlouvou ze dne 24.10.1990, která byla jednostranně navyšována žalovaným, že
"jednala vždy jménem žalovaného", že přijímala pokyny pouze od žalovaného, že
svou pracovní činnost vykonávala v prostorách pronajatých žalovaným a na
přístrojích nacházejících se v jeho vlastnictví. Dopisem ze dne 27.7.2009
žalovaný sdělil žalobkyni, že "vypovídá smlouvu (dohodu) uzavřenou dne
24.10.1990", na jejímž základě byla žalobkyně "pro společnost činná jako
sekretářka/asistentka" v "souladu s bodem 4 této smlouvy ke konci kalendářního
čtvrtletí, tzn. k 30.9.2009". Podle žalobkyně uvedená výpověď nesplňuje
náležitosti stanovené zákoníkem práce, neboť je neurčitá, obsahuje dva
protichůdné výpovědní důvody [žalovaný se nejprve dovolává výpovědního důvodu
podle ustanovení § 52 písm.c) zákoníku práce a následně uvádí, že je dán rovněž
výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm.a) zákoníku práce] a vykazuje
"nejasné skutkové vymezení důvodu výpovědi". Žalobkyně považuje uvedené
rozvázání pracovního poměru za neplatné a žalovanému dne 18.8.2009 oznámila, že
trvá na tom, aby ji dále zaměstnával.
Žalovaný namítal, že obsah smlouvy ze dne 24.10.1990 a "veškeré podmínky mezi
ním a žalobkyni zcela odpovídaly vůli obou smluvních stran vstoupit v
obchodněprávní vztah" a že tedy "nikdy nezamýšlel se žalobkyní uzavřít pracovní
smlouvu". Žalovaný uzavřel se žalobkyni "smlouvu, kterou běžně využíval pro
spolupracovníky s obdobnou činností", a to "tzv. freies Mitarbeitverhältnis,
který je výhradě obchodněprávním vztahem", a na základě které byla žalobkyně
"činná jako samostatná podnikatelka a byla držitelkou příslušných
živnostenských oprávnění". Smlouva ze dne 24.10.1990 neobsahuje veškeré
podstatné náležitosti pracovní smlouvy, chybí v ní jakákoliv pracovněprávní
terminologie, nenaplňuje znaky tzv. závislé práce, nebyl dán vztah nadřízenosti
a podřízenosti, žalobkyně nebyla povinna konat veškeré činnosti osobně a
žalobkyně si "svobodně určovala dobu, ve které se bude věnovat činnosti pro
žalovaného". Žalovaný dále nesouhlasil s tím, že by "výpověď právního vztahu ze
smlouvy", k níž došlo dne 27.7.2009, byla neurčitá, neboť v ní bylo výslovně
uvedeno, že žalovaný "hodlá ukončit svoji činnost v České republice, dojde k
uzavření jeho zastoupení a ruší tedy pozici žalobkyně".
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6.12.2010 č.j. 23 C 325/2009-53
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 10.080,- Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka. Z provedených
listinných důkazů dovodil, že smlouva ze dne 24.10.1990, podle které žalobkyně
prováděla "práce na půl úvazku jako sekretářka/asistentka pro kancelář Spiegel
v pobočce v Praze s měsíční odměnou - honorářem 1.300 Eur", není pracovní
smlouvou a že mezi účastníky nevznikl pracovněprávní vztah, ale vztah
obchodněprávní; vyplývá to z obsahu této smlouvy, v níž ani nebyl sjednán den
nástupu do práce, přesné místo výkonu práce, délka pracovní doby a pracovní
náplň a v níž bylo uvedeno, že je žalobkyně povinna odvádět povinné dávky z
honoráře sama, což "je v pracovní smlouvě nepřípustné", a také z toho, že
žalobkyně pracovala na základě živnostenského listu, že nečerpala dovolenou
tak, aby se to promítlo ve vyplácených odměnách, že nepodepisovala prohlášení o
pojištění poplatníka daně z fyzických osob ani evidenční list důchodového
pojištění a že žalobkyně pracovala též pro jiná média a jiné subjekty. Protože
byl mezi účastníky sjednán obchodně právní vztah, není žaloba důvodná.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.9.2011 č.j. 23 Co
339/2011-106 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů
řízení tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení; ve věci samé
jej potvrdil a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího
řízení. Se závěrem soudu prvního stupně, který "úplně a spolehlivě zjistil
skutkový stav věci", se ztotožnil v tom, že "mezi účastníky nedošlo k uzavření
pracovněprávního vztahu". Mezi účastníky sice vznikl "smluvní vztah, na jehož
základě žalobkyně vykonávala pro žalovaného sjednanou činnost", avšak "vůle
účastníků v době vzniku tohoto vztahu nesměřovala k uzavření pracovního
poměru"; smlouva ze dne 24.10.1990 nemůže být pracovní smlouvou, neboť jí chybí
podstatné náležitosti pracovní smlouvy - není v ní sjednán ani den nástupu do
práce (i když "se z obsahu smlouvy podává, že žalobkyně bude pracovat pro
žalovaného od 1.10.1990, není z ní patrné, zda činnosti začala vykonávat již
dne 1.10.1990 nebo některý den následující po tomto datu"), ani místo výkonu
práce (ze smlouvy pouze vyplývá, že žalobkyně bude činnost vykonávat "v
kanceláři Spieglu, která bude založena v Praze", kdy přesné místo není známo).
Ohledně vůle účastníků při uzavření smluvního vztahu odvolací soud poukázal též
na tvrzení žalobkyně, které učinila při jednání soudu dne 6.12.2010, kdy
uvedla, že "jí při jednání se šéfredaktory Spiegelu bylo slíbeno, že v
horizontu tří let s ní bude uzavřena pracovní smlouva tak, aby spadala do
sociálního systému, sama žalobkyně si tedy musela být vědoma skutečnosti, že k
uzavření pracovního poměru nedošlo".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že,
i kdyby písemné vyhotovení smlouvy ze dne 24.10.1990 skutečně neobsahovalo
všechny náležitosti pracovní smlouvy (sjednání dne nástupu do práce a místo
výkonu práce), "práci přesto pro žalovaného vykonávala, a to po dobu téměř 19
let, musela zde tedy být nějaká dohoda ať už ústní nebo konkludentní a pracovní
poměr mezi ní a žalovaným tedy vznikl". Žalobkyně dále soudům vytýká, že
nezkoumaly "skutečnou povahu smluvního vztahu a nezabývaly se tím, zda se
nejedná o zastřený právní úkon, neboť soudy se omezily jen na analýzu dohody ze
dne 24.10.1990, která označuje smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovaným jinak
než jako pracovní poměr", ale "skutečnost, že smluvní strany deklarují o své
smlouvě, že tato smlouva není pracovní, nemusí nutně znamenat, že jejich vůlí
je skutečně uzavřít smlouvu, jejímž obsahem nebude pracovní poměr, strany se
snaží navenek zastřít skutečnou povahu smlouvy". Žalobkyně přípustnost dovolání
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a
navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
žalobkyně proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá -
srov. § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne
24.10.1990 smlouvu, v níž bylo mimo jiné sjednáno, že žalobkyně bude "od
1.10.1990 pracovat na půl úvazku jako sekretářka/asistentka pro kancelář
Spiegelu, která bude v Praze založena", že její "činností se po detailních
objasněních rozumí vedení zahraničního rezortu", že žalobkyně za svou činnost
obdrží "honorář 1.300 DM, který je splatný dodatečně dvanáctkrát ročně", že
povinností žalobkyně je "uhradit veškeré odvody připadající na její honorář" a
že "každá ze stran může tuto smlouvu vypovědět s výpovědní dobou 4 týdnů vždy
ke konci kalendářního čtvrtletí". Žalobkyně vykonávala činnosti pro žalovaného
až do roku 2009 a odměna za činnost jí byla žalovaným postupně zvyšována;
dopisem ze dne 27.7.2009 žalovaný sdělil žalobkyni, že "tímto vypovídá smlouvu
(dohodu) uzavřenou dne 24.10.1990" mezi účastníky, na "jejímž základě" byla
žalobkyně "pro společnost činná jako sekretářka/asistentka, a v souladu s bodem
4 této smlouvy ke konci kalendářního čtvrtletí, tzn. k 30.9.2009", a že, kdyby
byl právní poměr mezi účastníky "případně posouzen jako pracovní poměr", jí
dává výpověď podle ustanovení § 52 písm.a) a c) zákoníku práce, neboť žalovaný
se "dne 29.6.2009 rozhodl o uzavření zastoupení redakce v České republice (v
Praze) a o zrušení pracovního místa sekretářka/asistentka", čímž se žalobkyně
stala (v důsledku této organizační změny) pro další zaměstnávání u žalovaného
nadbytečná, a je tím dán výpovědní důvod pod § 52 písm. c) zákoníku práce", a
"dále je s ohledem na rozhodnutí dán výpovědní důvod podle § 52 písm. a)
zákoníku práce kvůli zrušení části zaměstnavatele (společnosti), tzn.
zastoupení redakce v České republice (Praze)". Dopisem ze dne 18.8.2009
žalobkyně sdělila žalovanému, že "výpověď nesplňuje předpoklady požadované
zákonem pro tento právní úkon a je tak neplatná" a že trvá na dalším
zaměstnávání.
Za tohoto skutkového stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci
významné především vyřešení právní otázky, v jakém právním vztahu žalobkyně
vykonávala pro žalovaného od roku 1990 až do roku 2009 činnosti sekretářky/
asistentky. Vzhledem k tomu, že uvedenou právní otázku posoudil odvolací soud
jinak, než je rozhodována dovolacím soudem, a že její posouzení bylo pro
rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje napadený
rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně
proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Žalobkyně nesouhlasí - jak vyplývá z obsahu dovolání - se závěrem soudů, podle
něhož vykonávala pro žalovaného činnosti sekretářky/asistentky v "obchodně
právním vztahu", a dovozuje, že mezi účastníky byl v říjnu 1990 založen
pracovněprávní vztah. Otázku, zda mezi účastníky vskutku vznikl pracovněprávní
vztah, je třeba i v současně době posoudit podle tehdy platných právních
předpisů, zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů
č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982
Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., a č.
188/1988 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.1.1991 (dále jen
"zák. práce"), zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č.
58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb. a
č. 116/1990 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.3.1991
(dále jen "obč. zák.), a zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve
znění zákonů č. 117/1965 Sb. a č. 82/1966 Sb., zákonného opatření č. 13/1967
Sb. a zákonů č. 69/1967 Sb., č. 72/1970 Sb., č. 138/1970 Sb., č. 144/1975 Sb.,
č. 165/1982 Sb., č. 98/1988 Sb., č. 173/1988 Sb. a č. 103/1990 Sb., tedy podle
hospodářského zákoníku ve znění účinném do 31.10.1990 (dále jen "hosp. zák.").
Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv
nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (srov. § 240
odst. 1 zák. práce a § 34 obč. zák.), popřípadě každé jednání nebo jiné chování
(opomenutí), z něhož vyplývá vůle založit, změnit nebo zachovat práva nebo
povinnosti, které právní předpisy s takovým projevem spojují (srov. § 20 odst.1
hosp. zák.).
Vůle účastníka právního vztahu má - jak vyplývá z výše uvedeného - právem
předpokládané (sledované) právní účinky, jen jestliže byla projevena; vůli lze
projevit jakýmkoliv způsobem vhodným k tomu, aby byla objektivně poznatelná.
Není-li projev vůle dostatečně určitý nebo srozumitelný, je třeba se vždy
pokusit o výklad (interpretaci) projevu vůle; při výkladu projevu vůle se
postupuje podle ustanovení § 240 odst.3 zák. práce, § 35 odst.2 obč. zák. nebo
§ 20 odst.2 hosp. zák.
Právní úkon se posuzuje podle svého obsahu. Sama okolnost, jak je právní úkon
(i dvoustranný) označen, tedy není pro jeho posouzení významná. Rozhodující je
posouzení obsahu projevu vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně projeveno.
Při posuzování povahy právního vztahu je třeba současně zvažovat, zda právní
úkon účastníků nebyl jen simulován se záměrem, aby jím byl zastřen
(disimulován) jiný právní úkon. V takovém případě totiž platí, že simulovaný
právní úkon je pro nedostatek vážnosti vůle účastníků právního úkonu neplatný.
Disimulace sama o sobě není protiprávní, a proto je třeba platnost zastřeného
úkonu vždy posuzovat samostatně; má-li disimulovaný právní úkon všechny
potřebné náležitosti, je třeba uznat jej za platný [platí zastřený
(disimulovaný) právní úkon].
Pracovněprávní vztahy vznikají "při účasti na společenské práci" mezi
zaměstnavateli a zaměstnanci (srov. § 1 odst.1 zák. práce), tedy, řečeno jinak,
za pracovněprávní se považují takové právní vztahy, které vznikají při výkonu a
v souvislosti s výkonem pracovního závazku (nesamostatné práce) mezi
zaměstnanci a zaměstnavateli (srov. též například závěry obsažené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 22.4.2003 sp. zn. 21 Cdo 1893/2002, který byl uveřejněn
pod č. 91 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Zatímco
pracovněprávní vztah je charakterizován tím, že zaměstnanec vykonává činnost
osobně a ve vztahu podřízenosti zaměstnavateli, jménem zaměstnavatele, podle
pokynů zaměstnavatele a na jeho nebezpečí (odpovědnost), za úplatu (mzdu) a
zpravidla v pracovní době a na pracovišti, je předmětem "podnikatelského"
vztahu (ze strany podnikatele - fyzické osoby) "trvalé provozování výroby,
obchodu nebo poskytování služeb a prací anebo jiných činností za účelem
získávání trvalého zdroje peněžních příjmů" (srov. tehdy platné ustanovení § 1
odst.2 zákona č. 105/1990 Sb.).
V projednávané věci lze se soudy souhlasit v tom, že smlouva účastníků ze dne
24.10.1990 není takovým právním úkonem, kterým by byl založen pracovní poměr
nebo jiný pracovněprávní vztah, neboť obsah a účel této smlouvy vyjadřuje (jak
výstižně uvedl žalovaný) "tzv. freies Mitarbeitverhältnis"; ve smlouvě je - jak
o tom svědčí zejména ujednání o výši a splatnosti "honoráře" a o placení
"odvodů připadajících na honorář" žalobkyní - zcela zřetelně vyjádřena vůle,
podle níž žalobkyně měla na "půl úvazku" vykonávat pro žalovaného činnosti
sekretářky/asistentky v "podnikatelském" vztahu (tehdy podle zákona č. 105/1990
Sb.). Soudům je však třeba vytknout, že se při právním posouzení věci
nezabývaly tím, zda smlouva ze dne 24.10.1990 není jen simulovaným právním
úkonem, kterým měl být zastřen (disimulován) jiný právní úkon - pracovní
smlouva.
Závěru o tom, že smlouva ze dne 24.10.1990 může být jen simulovaným právním
úkonem, který měl zastřít (disimulovat) mezi účastníky skutečně sjednaný
pracovní poměr, nasvědčuje především to, že žalobkyně (jak vyplývá z
provedených důkazů) při výkonu činnosti sekretářky/asistentky nevystupovala
jako "podnikatelka", ale jako fyzická osoba, která jedná jménem žalovaného,
podle jeho pokynů (ve vztahu podřízenosti) a na jeho nebezpečí, jejíž
odměňování se neřídí dohodou účastníků, ale jednostranným rozhodnutím
žalovaného. V tomto kontextu je třeba také hodnotit prohlášení žalovaného
učiněné při jednání u soudu prvního stupně dne 6.12.2010 o tom, že jí žalovaným
"bylo slíbeno, že v horizontu tří let s ní bude uzavřena pracovní smlouva tak,
aby spadala do sociálního systému" (tedy že bude po uplynutí této lhůty
projevena vůle založit mezi účastníky pracovní poměr také "navenek"), jakož i
výpověď z pracovního poměru obsažená v dopise žalovaného ze dne 27.7.2009, daná
pro případ, kdyby byl právní poměr mezi účastníky "případně posouzen jako
pracovní poměr". Pro právní posouzení věci tedy samo o sobě nebylo důležité,
jaký "typ závazku" byl "zvolen" účastníky smlouvy ze dne 24.10.1990, že se
žalobkyně zavázala platit "veškeré dávky související s její odměnou", že
nepodepisovala prohlášení o pojištění poplatníka daně z fyzických osob ani
evidenční list důchodového pojištění, neboť tyto okolnosti mohly představovat
pouze jevovou stránku věci a (případně) byly (musely být) součástí
předstíraného (simulovaného) právního jednání, jehož účelem bylo zastřít
skutečnou povahu právního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným; je nepochybné, že
bez uvedení takových (a jim podobných) údajů ve smlouvě nikdo dobře nemůže
předstírat (simulovat), že se mezi účastníky smlouvy nemá jednat o
pracovněprávní, ale o "podnikatelský" vztah.
Vzhledem k tomu, že pro závěr o povaze právního vztahu je rozhodný - jak
uvedeno výše - skutečný obsah právního jednání, i když má (podle vůle účastníků
smlouvy) zůstat skryt třetím osobám, měly se soudy zabývat věcí rovněž z
uvedených hledisek. Protože při právním posouzení věci soudy uvedeným způsobem
nepostupovaly, nemůže jejich závěr o povaze právního vztahu mezi účastníky
obstát.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný.
Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část
věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně
(Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst.1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu