21 Cdo 341/2012
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jitky Dýškové v právní
věci žalobkyně J. J., zastoupené JUDr. Milanem Bokrem, advokátem se sídlem v
Plzni, K starým valům č. 27, proti žalovanému M. Š., zastoupenému JUDr.
Michalem Hráským, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského č. 30, o určení,
že bytová jednotka není zatížena zástavním právem, vedené u Okresního soudu
Plzeň-město pod sp. zn. 17 C 912/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 21. července 2011, č. j. 14 Co 345/2011-66,
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
12.360,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Milana Bokra,
advokáta se sídlem v Plzni, K starým valům č. 27.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „zástavní právo k bytové jednotce
č. v Plzni, kat. území Skvrňany, označené jako byt č. , ve 4. nadzemním
podlaží domu č.p. v Plzni, kat. území Skvrňany, v budově tvořené domem č.p. v
Plzni, č.p. v Plzni, č.p. v Plzni, č.p. v Plzni, s parcelami č. parc. o výměře
171 m?, vedené jako zastavěná plocha a nádvoří, č. parc. o výměře 171 m?,
vedené jako zastavěná plocha a nádvoří, č. parc. o výměře 171 m?, vedené jako
zastavěná plocha a nádvoří, č. parc. o výměře 171 m?, vedené jako zastavěná
plocha a nádvoří, v katastrálním území Skvrňany. Spoluvlastnický podíl na
společných částech domu, společných prostorách a pozemku, který náleží k bytové
jednotce, je v rozsahu 64/2800. Vše zapsané v katastru nemovitostí
Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj se sídlem v Plzni, Katastrální pracoviště
Plzeň-město, obec Plzeň, katastrální území Skvrňany, na listu vlastnictví č. a
č. , pod V-10738/2005 z 24. 10. 2005, není“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že
dne 24. 10. 2005 uzavřela se žalovaným smlouvu o zřízení zástavního práva k
uvedeným nemovitostem; zástavní právo vzniklo vkladem do katastru nemovitostí.
Zástavní právo, váznoucí na bytové jednotce, však „nevzniklo a není“, protože
„v zástavní smlouvě není napevno postaveno, o jaký závazek se při zřizování
zamýšleného zástavního práva jedná a kdo je povinným z tohoto závazku“.
Žalobkyně žádnou smlouvu o půjčce – úvěru se žalovaným neuzavřela a navíc
„nikdo nedisponuje předmětnou smlouvou o úvěru z 21. 10. 2005“.
Okresní soud v Plzni – město rozsudkem ze dne 7. 3. 2011, č. j. 17 C
912/2010-46, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalobci
(správně žalovanému) na náhradu nákladů řízení 11.880,- Kč k rukám zástupce
žalovaného JUDr. Michala Hráského. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že
mezi účastníky byla platně sjednána zástavní smlouva k bytu žalobkyně, která
zajišťovala pohledávku ve výši 1.000.000,- Kč z titulu půjčky mezi žalovaným a
paní J. Š. Pohledávka byla ve smlouvě dostatečně specifikována - byla uvedena
hodnota 1.000.000,- Kč, den, kdy byla smlouva o půjčce uzavřena a je označen i
věřitel (žalovaný). Skutečnost, že zde není jako osoba, která půjčku uzavřela,
uvedena J. Š., nečiní takovou smlouvu neplatnou. Pohledávka není zaměnitelná s
žádnou jinou pohledávkou, „jelikož mezi paní Ščevlíkovou a žalovaným žádná jiná
smlouva o půjčce uzavřena nebyla“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 7. 2011, č. j.
14 Co 345/2011-66, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že
„zástavní právo k bytové jednotce č. v Plzni, katastrální území Skvrňany,
označené jako byt č. ve IV. nadzemním podlaží domu č. p. v Plzni, v k. ú.
Skvrňany v budově tvořené domem č. p. v Plzni, č. p. v Plzni, č. p. v Plzni, č.
p. v Plzni, s parcelami č. parc. o výměře 171 m? vedené jako zastavěná plocha a
nádvoří, č. p. o výměře 171 m? vedené jako zastavěná plocha a nádvoří, č. p. o
výměře 171 m? vedené jako zastavěná plocha a nádvoří, č. po výměře 171 m?
vedené jako zastavěná plocha a nádvoří v k. ú. Skvrňany, ke spoluvlastnickému
podílu na společných částech domu, společných prostorách a pozemku, který
náleží k bytové jednotce v rozsahu 64/2800, vše zapsané v katastru nemovitostí
Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, pro
obec Plzeň, katastrální území Skvrňany na listu vlastnictví č. a č.,
neexistuje“, a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady
řízení před soudem prvního stupně 9.400,- Kč a náklady odvolacího řízení
5.050,- Kč zástupci žalobkyně advokátu JUDr. Milanu Bokrovi. Odvolací soud měl
rovněž za prokázáno, že mezi účastníky byla dne 24. 10. 2005 uzavřena smlouva o
zřízení zástavního práva k nemovitosti (zástavní smlouva), v níž je řádně
označen předmět zástavy (bytová jednotka), ale nikoliv pohledávka, kterou
zástava zajišťuje. Pohledávka totiž není „identifikována subjekty závazkového
vztahu“, přičemž žalobkyně není dlužnicí žalovaného. Označení právního důvodu a
doby vzniku zajišťované pohledávky je zmíněno pouze v čl. VIII smlouvy,
týkajícího se vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí. Dospěl k závěru,
že „předmětná smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, a to podle § 37
odst. 1 obč. zák., neboť neobsahuje určité označení pohledávky, kterou zástava
zajišťuje“. Připomněl, že použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze
k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který účastníci vyjádřili
ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době
jejich smluvního ujednání. Pokud smlouva, která musí být pod sankcí neplatnosti
uzavřena písemně, neobsahuje některou z podstatných náležitostí nebo tato
náležitost není vyjádřena určitě, nelze tento nedostatek odstranit tím, že si
soud pomocí provedení jiných důkazů (v projednávané věci výslechem svědkyně Š.)
tuto náležitost doplní.
V dovolání žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutím mu „byla
odňata zákonná možnost zpeněžení zástavy a vrácení půjčky“. Tvrzení odvolacího
soudu, že „zástavní smlouva je absolutně neplatná, protože neobsahuje určité
označení pohledávky“, odporuje podle názoru dovolatele „provedenému důkazu
samotnou zástavní smlouvou“, v níž je uveden zástavní věřitel i zástavce,
předmět zástavy a v čl. VIII. je uvedená i pohledávka žalovaného v hodnotě
1.000.000,- Kč. Zástavní smlouva nevykazuje žádné znaky neurčitosti, i když v
ní nebyla přesně určena identita dlužníka. V řízení před soudem prvního stupně
bylo beze všech pochybností zjištěno, že tímto dlužníkem je J. Š. Žalovaný
navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil
k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto. Poukázala na to, že
v předcházejících řízeních podle potřeby označoval žalovaný pohledávku jako
půjčku paní Š. nebo žalobkyni, popř. oběma. Okolnosti předání půjčovaných peněz
a určení dlužníka tak, jak z důkazního řízení vyplynulo, však nemůže dostatečně
a nezpochybnitelně půjčku identifikovat.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
a že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání
není opodstatněné.
Platnost zástavní smlouvy ze dne 24. 10. 2005 je třeba i v současné době
posuzovat podle právních předpisů účinných v době jejího uzavření, a to zejména
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 7. 3. 2006,
tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 56/2006 Sb., kterým se mění zákon č.
256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony) – dále též jen „obč. zák.“
Podle ustanovení § 156 odst. 2 obč. zák. zástavní smlouva musí obsahovat
označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Zajišťovaná pohledávka musí být v zástavní smlouvě identifikována - jak již
bylo uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo
2964/2006 - mimo jiné dostatečně určitě, tj. tak, aby nebyla zaměnitelná s
jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům
zástavní smlouvy bylo zřejmé, jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje.
Požadavek identifikace zajištěné pohledávky lze mít za splněný, je-li v
zástavní smlouvě charakterizována zejména vymezením předmětu plnění, osoby
věřitele a osobního dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik
nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem zajištění, a aby
ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou (srov. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 851/2003, uveřejněného pod
č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007). Vznikne-li
pochybnost o obsahu zástavní smlouvy z hlediska její určitosti, je třeba se
pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle
ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění
toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu
vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato
pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového,
který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu
nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37
odst.1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit
smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
V projednávané věci zástavní smlouva, uzavřená mezi účastníky řízení dne 24.
10. 2005, neobsahuje zcela jednoznačné vymezení „pohledávky, kterou zástava
zajišťuje“; o této pohledávce se uvádí v čl. I. bod 3 zástavní smlouvy, že „za
účelem zajištění řádného a včasného splnění zajištěných pohledávek zřizuje
tímto zástavce ve prospěch zástavního věřitele za podmínek této zástavní
smlouvy zástavní právo k výše uvedeným nemovitostem“, a v čl. VIII. Vklad
zástavního práva do katastru nemovitostí, že „zástavní věřitel a zástavce se
dohodli na tom, že podle této zástavní smlouvy bude proveden vklad zástavního
práva do katastru nemovitostí následujícího znění: V části C příslušného listu
vlastnictví: „Zástavní právo ve prospěch Miloslava Švandy, nar. 27. 4. 1955,
rč. 550427/0288 bytem 103 00 Praha 10, k zajištění pohledávek ze smlouvy o
úvěru ze dne 21. 10. 2005 v celkové výši Kč 1 000 000,- (slovy: jedenmilión
korun českých) s příslušenstvím“.
Při posuzování toho, zda je možné nejasnost ve vymezení „pohledávky, kterou
zástava zajišťuje“, odstranit pomocí výkladu projevu vůle, odvolací soud
správně – v souladu se shora uvedenými východisky - dovodil, že, neobsahuje-li
smlouva některou z podstatných náležitostí (identifikaci zajištěné pohledávky,
neboť není označen osobní dlužník), nelze tento nedostatek odstranit tím, že si
soud pomocí provedení jiných důkazů (v projednávané věci výslechem svědkyně Š.)
tuto náležitost doplní. Nelze totiž přehlédnout, že – jak správně uvádí ve
vyjádření k dovolání žalobkyně – v předcházejících řízeních (ve věci vedené u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 10/2009) žalovaný podle potřeby
označoval pohledávku jako půjčku paní Š. nebo žalobkyni, popř. oběma. Nebylo-li
v řízení vedeném více jak čtyři roky po uzavření zástavní smlouvy účastníku
této smlouvy jasno, jaká pohledávka byla zástavním právem zajištěna, je závěr
odvolacího soudu o absolutní neplatnosti takové zástavní smlouvy správný.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu ve věci samé
je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno,
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč
(srov. ustanovení § 5 písm. b, § 10 odst. 3, § 16 odst. 1, § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č.
617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.) a v paušální
částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000
Sb., č. 68/2003 Sb., č. 518/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.) celkem
ve výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně JUDr. Milan Bokr
osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které
žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a
paušální částky náhrad výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této
odměny a náhrad [srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.
(§ 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty)] ve
výši 2.060,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s.
ř. uložil, aby žalobkyni tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou
náhradu nákladů řízení, tj. celkem 12.360,- Kč, zaplatit k rukám advokáta,
který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu