21 Cdo 3412/2024-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci zástavní věřitelky IT credit, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Pernerova č. 502/50, IČO 26444437, zastoupené Mgr. Lucií Dufkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Wittgensteinova č. 1217/2b, proti zástavním dlužníkům 1) P. P., a 2) J. P., zastoupené JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova č. 159/56, o soudní prodej zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 72/2023, o dovolání zástavních dlužníků proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2024, č. j. 29 Co 4/2024-133,
I. Řízení o dovolání zástavních dlužníků proti usnesení městského soudu v části, ve které bylo ve výroku I rozhodnuto o návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti, se zastavuje. II. Dovolání zástavních dlužníků proti usnesení městského soudu v části směřující proti výroku II tohoto usnesení se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozhodl ve výroku I usnesení ze dne 11. 1. 2024, č. j. 29 Co 4/2024-133, o návrhu zástavních dlužníků na přikázání věci z důvodu vhodnosti Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Jako nejblíže společně nadřízený soud ve smyslu § 12 odst. 2, 3 o. s. ř. návrh zamítl. Oba zástavní dlužníci podali dovolání i proti tomuto výroku, přehlížejíce, že občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost pro projednání dovolání proti rozhodnutí krajského soudu, který rozhodoval jako soud nadřízený. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 ve Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4885/2017), na jehož existenci nic nemění nesprávné poučení o přípustnosti dovolání poskytnuté nadřízeným soudem; Nejvyšší soud proto řízení, které touto vadou trpí, zastavil (§ 104 odst. 1, § 243b o. s. ř.). Dovolání zástavních dlužníků proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2024, č. j. 29 Co 4/2024-133, v části směřující proti výroku II tohoto usnesení, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Na dovolateli předložených otázkách, zda je soud oprávněn rozhodnout o přípustnosti vedlejšího účastenství, aniž by navrhovanému vedlejšímu účastníku zaslal výzvu ke vstupu do řízení, a zda právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení má prokazovat účastník řízení, který navrhl jeho vstup do řízení, napadené rozhodnutí nezávisí, respektive odvolací soud při jejich řešení rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a své rozhodnutí založil na závěru, že účelem návrhu zástavních dlužníků na vstup tří vedlejších účastníků do řízení (konkrétně Evropského investičního fondu, Evropské komise a Evropského inspektora ochrany údajů), který zástavní dlužníci učinili den před jednáním soudu prvního stupně, je pouze obstrukce řízení a oddálení vydání rozhodnutí v této věci, neboť je zjevné, že navrhovaní vedlejší účastníci na výsledku řízení nemají právní zájem. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, tj. právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. Pojem „právní zájem“ na výsledku řízení není v občanském soudním řádu blíže specifikován. Zákonodárce tak ponechává na úvaze soudu v každém jednotlivém případě, aby podle konkrétních okolností projednávané věci sám posoudil, zda takový zájem je dán či nikoli. O právní zájem na výsledku řízení jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, uveřejněné pod číslem 74/2015 Sb. rozh. obč., nebo jeho usnesení ze dne 21. 12. 2016, sen. zn. 29 ICdo 96/2015, uveřejněné pod číslem 51/2018 Sb. rozh. obč.). Uvedené závěry vychází i z judikatury Ústavního soudu. K výkladu pojmu „právní zájem“ na výsledku řízení se Ústavní soud vyjádřil například v nálezu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/2008, v němž dále uvedl, že zkoumání právního zájmu na výsledku sporu má za účel vyloučit z vedlejšího účastenství subjekty, u kterých je neexistence právního zájmu na věci evidentní, a nezatěžovat tak zbytečně řízení. Dospěl-li tedy odvolací soud v napadeném rozhodnutí k závěru, že návrh zástavních dlužníků na přistoupení vedlejších účastníků do řízení je pouze obstrukčním návrhem, neboť je dle soudů evidentní absence jakéhokoli právního zájmu navržených subjektů na výsledku řízení, od judikatury dovolacího soudu se neodchýlil. Nad rámec právního posouzení odvolacího soudu lze uvést, že již dříve dospěl dovolací soud k závěru, že aplikace ustanovení § 93 o. s. ř. je v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy podle ustanovení § 353a a násl. z. ř. s. vyloučena (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020. sp. zn. 21 Cdo 504/2020, nebo ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3355/2022). Nejvyšší soud proto dovolání zástavních dlužníků v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu, že se tímto rozhodnutím dovolacího soudu řízení ve věci nekončí, nerozhodoval dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení. V této souvislosti je dále vhodné připomenout, že s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06, je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 1. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu