Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu ve složení Pavel Rychetský, Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová, Michaela Židlická ve věci ústavní stížností stěžovatelů J. L. a M. L., PEKO, spol. s r. o., se sídlem v České Skalici, Palackého 110, Ing. B. P., a Z. F. a I. F., všech zastoupených JUDr. Tomášem Noskem, advokátem, se sídlem v Náchodě, Palachova 1742, o spojení věcí vedených u Ústavního soudu pod
sp. zn. II. ÚS 114/06
,
II. ÚS 182/06
,
III. ÚS 235/06
a
IV. ÚS 234/06
,takto:
sp. zn. II. ÚS 114/06
, ústavní stížnost PEKO, spol. s r. o., se sídlem v České Skalici, Palackého 110, zastoupeného JUDr. Tomášem Noskem, advokátem, se sídlem v Náchodě, Palachova 1742, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. února 2006, č. j. 20 Co 512/2005-80, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. srpna 2005, č. j. Nc 6003/2005-62, vedená pod sp. zn. II ÚS 182/06, ústavní stížnost Ing. B. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Noskem, advokátem, se sídlem v Náchodě, Palachova 1742, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. prosince 2005, č. j. 20 Co 513/2005-86, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. srpna 2005, č. j. Nc 6002/2005-66, vedená pod
sp. zn. III. ÚS 235/06
, a ústavní stížnost Z. F. a I. F., obou zastoupených JUDr. Tomášem Noskem, advokátem, se sídlem v Náchodě, Palachova 1742, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. února 2006, č. j. 20 Co 17/2006-113, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. října 2005, č. j. Nc 6004/2005-96, vedená pod
sp. zn. IV. ÚS 234/06
, se spojují.
sp. zn. II. ÚS 114/06
,
II. ÚS 182/06
,
, a
budou nadále vedeny pod
sp. zn. II. ÚS 114/06
.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel postupně ve dnech 2. března 2006 (ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. II. ÚS 114/06
, a
III. ÚS 235/06
), 30. března 2006 (ústavní stížnost vedená pod
sp. zn. II. ÚS 182/06
), a 26. dubna 2006 (ústavní stížnost vedená pod
sp. zn. IV. ÚS 234/06
) ústavní stížnosti v záhlaví uvedených stěžovatelů. Všechny ústavní stížnosti byly podány stejným právním zástupcem, jsou v podstatě obsahově totožné a týkají se shodné problematiky.
Dle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. V případě uvedených ústavních stížností se jedná o věci, které spolu skutkově souvisejí a směřují proti obdobným rozhodnutím, vydaným v rámci řízení o soudním prodeji zástavy, zahájených a vedených u Okresního soudu v Náchodě. Ústavní soud proto z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení dle uvedených zákonných ustanovení tyto věci spojil ke společnému řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
Pavel Rychetský
předseda Ústavního soudu
lze rozhodnout bez nařízení jednání, aniž by tedy měl žalovaný (zde zástavní dlužník) příliš velký prostor pro obranu. Předmětem dokazování jsou totiž pouze tři skutečnosti: existence zajištěné pohledávky, existence zástavního práva a osoba zástavního dlužníka. Obrana žalovaného může pak spočívat jen ve zpochybňování těchto taxativně vyjmenovaných skutečností. Takový postup, byť by se jevil jako nesouladný s právem na spravedlivý proces, má své opodstatnění právě s ohledem na nutnost účinného postupu při realizaci zástavního práva. Omezení práv zástavního dlužníka a zvýhodnění zástavního věřitele v řízení o soudním prodeji zástavy je, měřeno pohledem proporcionality, adekvátní. Jestliže zástavní věřitel zvolil způsob zajištění své pohledávky formou zástavy a zástavní dlužník tento způsob zajištění akceptoval, odpovídá zájmu věřitele na efektivní realizaci zástavy určité omezení práv zástavního dlužníka. V tomto postupu nelze spatřovat porušení práva na úplné projednání věci, včetně námitek stěžovatelů a důkazních návrhů, bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny). Právní úpravu však nelze poměřovat pouze jediným kritériem efektivnosti realizace zástavního práva, tedy pouze z pohledu zástavního věřitele. Je třeba na daný postup nahlížet i ze strany zástavního dlužníka, o jehož majetek se v řízení rovněž jedná. Jestliže jsou rychlostí a efektivností realizace zástavního práva odůvodněna jistá omezení procesních práv zástavního dlužníka (např. rozhodování bez jednání pouze na základě dokumentů předložených zástavním věřitelem), nelze tato práva omezit zcela absolutně. Může totiž nastat situace, jako je naznačováno v uvedených případech, kdy žalobce (zástavní věřitel) sice splní podmínky pro nařízení prodeje zástavy stanovené v § 200z odst. 1 a 2 o. s. ř., ale zástavním právem zajištěná pohledávka bude v okamžiku podání žaloby na soudní prodej zástavy již zaniklá. Zástavní dlužník při aplikaci § 200z odst. 2 o. s. ř. nemá žádnou možnost námitek proti tvrzením zástavního věřitele ve vztahu k pohledávce. Tato okolnost vyvstává do popředí i s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (kterou ovšem Ústavní soud považuje za ústavně souladnou) k dané problematice, podle níž pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy skutečnosti stanovené v § 200z odst. 1 o. s. ř. pouze osvědčeny; tj. nemusí být v řízení prokázány (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1467/2004). Prodej zástavy je tak nařízen bez dalšího, aniž by se soud zabýval námitkami zástavního dlužníka. Zástavní dlužník ovšem není zkrácen na svém právu vznášet námitky vůči pohledávce. Tyto námitky (např. zánik započtením, splněním, ale i námitku promlčení) může uplatnit následně při výkonu rozhodnutí a případný zánik pohledávky je důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí. Podle stávajícího výkladu je však v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodováno i o nákladech řízení, které v tomto řízení účastníkům vzniknou. Žalovaný zástavní dlužník, jemuž je povinnost k náhradě nákladů řízení i s ohledem na nemožnost účinné obrany uložena, musí nést tyto náklady do rozhodnutí v exekučním řízení ze svého.
Tak se dostává do situace, kdy musí nést náklady řízení, jejichž vznik třeba vůbec nezapříčinil (např. proto, že žaloba byla podána neoprávněně, ale zástavní dlužník nemohl vznést vůči pohledávce účinnou námitku). Jeví se proto nanejvýš spravedlivé, aby o nákladech řízení, které vznikly v rámci řízení o soudním prodeji zástavy, bylo rozhodováno až v rámci exekuce, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu. Aplikací opačného závěru by došlo k porušení základních principů spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy), včetně porušení zásady rovnosti zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny. Je třeba vycházet z toho, že řízení o soudním prodeji zástavy je řízením zvláštním (viz jeho zařazení do části třetí hlavy páté občanského soudního řádu mezi zvláštní druhy řízení). Byť v tomto případě by označení řízení o soudním prodeji zástavy jako řízení nesporného nebylo zcela přesné, nelze podobně jako u ostatních nesporných řízení zařazených do této hlavy náklady řízení poměřovat podle úspěchu ve věci. Vzhledem k tomu, že zástavní dlužník zde nemá v podstatě žádnou možnost obrany, nelze v této fázi řízení, přestože je žalobě vyhověno a soudní prodej zástavy nařízen, uvažovat o tom, že žalobce byl v řízení plně úspěšný a neúspěšný žalovaný má povinnost k náhradě nákladů. Řízení o soudním prodeji zástavy není totiž řízením zcela samostatným, ale tvoří jeden celek s navazujícím vykonávacím řízením. Zatímco v první fázi jde pouze o opatření exekučního titulu pro zástavního věřitele, až teprve ve druhé fázi - vykonávacím řízení - se soud může zabývat námitkami zástavního dlužníka vůči pohledávce zajištěné zástavním právem, takže teprve po skončení vykonávacího řízení lze rozhodnout podle pravidel úspěchu či neúspěchu ve věci o celkových nákladech řízení, včetně nákladů řízení o soudním prodeji zástavy. Je-li výkon rozhodnutí na základě vykonatelného usnesení o soudním prodeji zástavy nařízen a proveden, přizná soud úspěšnému oprávněnému jak náklady vykonávacího řízení, tak i náklady předchozího řízení o soudním prodeji zástavy. Vzhledem k tomu, že náklady vzniklé v řízení o soudním prodeji zástavy tvoří příslušenství pohledávky (§ 121 odst. 3 občanského zákoníku), na něž se vztahuje i zástavní právo, sdílí tyto náklady osud pohledávky. Při zastavení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy, k němuž může dojít, pokud stěžovatelé uplatní námitku, že zástavní právo zaniklo (§ 268 odst. 3 o. s. ř.), se naopak k jejich ochraně uplatní režim zakotvený v § 271 o. s. ř., neboť tyto náklady lze zařadit mezi náklady, které vznikly prováděním výkonu rozhodnutí. Zde potom bude soud zkoumat, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo, tedy bude posuzovat, zda se oprávněný nedopustil před nařízením výkonu rozhodnutí nebo při jeho provádění procesního zavinění. Pouze v případě, kdy by soud žalobě navrhující soudní prodej zástavy podle § 200y a násl. o. s. ř. nevyhověl, musel by současně se zamítnutím žaloby rozhodnout o nákladech řízení, neboť po takovém zamítavém rozhodnutí by logicky druhá fáze - vykonávací řízení - nemohla následovat.
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy tím, že rozhodly o nákladech řízení v rámci řízení o soudním prodeji zástavy, porušily čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů částečně vyhověl a zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, výroky napadených usnesení, jimiž bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto. Ve zbytku Ústavní soud ústavní stížnosti zamítl, neboť v ostatních výrocích neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.