21 Cdo 3414/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobců a) I. T., b) nezletilého J. T., zastoupeného Městem
Náchodem se sídlem městského úřadu v Náchodě, Masarykovo náměstí č. 40 jako
opatrovníkem, a c) V. B., zastoupené I. T., proti žalovanému ASSPRO, projekční
a inženýrská kancelář, s.r.o. se sídlem v Náchodě, Plhovská č. 1100, IČO
45534772, zastoupenému JUDr. Františkem Kollmanem, advokátem se sídlem v
Náchodě, Komenského č. 511, o odškodnění pozůstalých, za účasti České
pojišťovny, a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako
vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Náchodě
pod sp. zn. 4 C 104/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 29. dubna 2010 č.j. 20 Co 144/2010-200, takto:
Rozsudek krajského soudu, rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 8.
prosince 2009 č.j. 4 C 104/2008-146 (s výjimkou výroků, kterými byla žaloba
zamítnuta) a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 2. února 2010 č.j. 4 C
104/2008-181 se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v
Náchodě k dalšímu řízení.
Žalobci se žalobou podanou dne 23.5.2008 u Okresního soudu v Náchodě domáhali,
aby žalovaný zaplatil žalobkyni a) na náhradě nákladů spojených s pohřbem
16.103,- Kč a na jednorázovém odškodnění pozůstalých 50.000,- Kč, žalobci b) na
náhradě nákladů spojených s pohřbem 2.440,- Kč a na jednorázovém odškodnění
pozůstalých 80.000,- Kč a žalobkyni c) na náhradě nákladů spojených s pohřbem
751,- Kč a na náhradě nákladů na výživu pozůstalých 2.500,- Kč měsíčně počínaje
dnem 12.6.2006. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že Ing. P. T., který byl u
žalovaného zaměstnán jako vedoucí projektant, měl dne 12.6.2006 "při služební
cestě dopravní nehodu, v jejímž důsledku zemřel", a že Okresní ředitelství
Policie ČR v Hradci Králové usnesením ze dne 21.8.2006 č.j.
ORHK-1944/TČ-70-2006 odložilo věc "podezření ze spáchání trestného činu
ublížení na zdraví, kterého se měl Ing. P. T. dopustit ve vztahu ke
spolujezdkyni a řidiči protijedoucího vozidla, a to z důvodu úmrtí
podezřelého". Žalovaný odmítl svoji odpovědnost za škodu způsobenou tímto
pracovním úrazem s odůvodněním, že Ing. P. T. svým zaviněním porušil právní
nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, neboť
"vjel do protisměru, kde se čelně střetl s protijedoucím vozidlem zn.
Volkswagen Transporter SPZ 1U3 5793 s přívěsem zn. PREEWHEEL SPZ 2U5 0665,
které řídil L. H.". Žalobci se však domnívají, že se Ing. P. T. "nedopustil
vědomé nedbalosti nebo úmyslu spočívajícího v bezdůvodném vjetí vozidla do
protisměru, ale že mohlo jít o technickou poruchu vozidla nebo náhlou
indispozici řidiče", a že proto žalovaný v plném rozsahu odpovídá za škodu
vzniklou žalobkyni a) [manželce Ing. P. T.], žalobci b) [synovi Ing. P. T.] a
žalobkyni c) [dceři žalobkyně a), která žila s matkou a Ing. P. T. ve společné
domácnosti] v příčinné souvislosti s pracovním úrazem a úmrtím Ing. P. T..
Žalovaný je proto povinen zaplatit žalobcům vyčíslenou náhradu nákladů
spojených s pohřbem, jednorázové odškodnění pozůstalých pro žalobkyni a) a
žalobce b) a náhradu nákladů na výživu pozůstalých žalobkyni c), která nemá po
Ing. P. T. nárok na dávky podle předpisů důchodového zabezpečení.
Žalovaný namítal, že technický stav vozidla před nehodou byl dobrý, že vozidlo
bylo pravidelně přistavováno na technické a servisní prohlídky a že o bezpečný
technický stav vozidla se staral sám Ing. P. T., který měl vozidlo na starosti
a byl za něj odpovědný. Při vyšetřování nehody nebyla zjištěna žádná zdravotní
indispozice řidiče, Ing. P. T. byl zdráv a byl shledán jako viník dopravní
nehody, když vjel do protisměru a tím "porušil dopravní předpisy". Za své
jednání byl v době nehody "plně zodpovědný a jeho zodpovědnost vyplývala i z
jeho pozice ředitele firmy".
Vedlejší účastník odmítl odpovědnost žalovaného za škodu s odůvodněním, že
jedinou příčinou dopravní nehody a pracovního úrazu bylo chování Ing. P. T.,
který na přehledné silnici vjel do protisměru.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 16.4.2009 č.j. 4 C 104/2008-98 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z
provedených důkazů zjistil, že Ing. P. T., který byl jedním ze společníků a
jednatelů žalovaného a který byl od 20.5.2000 jmenován do funkce "ředitele
společnosti a vedoucího konstrukčního oddělení", měl - jako každý ze společníků
a jednatelů žalovaného - k dispozici pro svoji potřebu služební vozidlo, za
které odpovídal a o něž se staral. Dne 12.6.2006 jel Ing. P. T. s tímto
vozidlem na služební cestu do Prahy a při zpáteční cestě z dosud nezjištěných
příčin vjel do protisměru, kde se střetl s protijedoucím nákladním vozidlem s
přívěsem, a na následky zranění při dopravní nehodě zemřel. Důkazy nebylo
zjištěno, že by Ing. P. T. trpěl zdravotními obtížemi, podle spolujezdkyně
"neměli cestou žádné technické problémy, určitě nedostali smyk, ani
nezaregistrovala žádný trhavý pohyb". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
"technická závada nebyla zjištěna, a že proto muselo dojít k vyjetí do
protisměru, kde došlo ke střetu, pouze chybou Ing. T. (pravděpodobně chtěl
řidič předjet před ním v koloně jedoucí vozidlo)", že "Ing. T. zaviněně porušil
ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech
silničního provozu, což bylo jedinou příčinou vzniku pracovního úrazu, a že
proto se žalovaný zcela zprostil odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním
úrazem".
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27.7.2009
č.j. 20 Co 245/2009-117 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. I když k dopravní nehodě dne 12.6.2006 došlo z důvodu, že Ing.
P. T. vjel s "vozidlem, které řídil, do protisměru a zde se střetl s vozidlem
protijedoucím", je podle odvolacího soudu pro posouzení odpovědnosti žalovaného
za pracovní úraz právně významná "otázka, proč k tomuto vyjetí došlo". K tomu
nemuselo dojít "jen v důsledku chyby řidiče, který chtěl předjet vozidlo
jedoucí v koloně před ním", ale i z jiných příčin; technický stav vozidla a ani
zdravotní stav řidiče při nehodě nebyl zkoumán, příčina vyjetí vozidla do
protisměru nebyla zjištěna a není tedy "možno o úplném zproštění zaměstnavatele
uvažovat, neboť nelze na základě dosavadního obsahu spisu dovodit, že jedinou
příčinou smrti zaměstnance bylo jednoznačně jeho zaviněné porušení silničních
předpisů". Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby poučil žalovaného,
aby "tvrdil a prokázal, že si smrt zavinil Ing. T. sám svým zaviněním", a že,
"pokud nepředloží k tomuto tvrzení další důkazy, nebude v řízení úspěšný".
Uzavřel, že, "jestliže zůstane příčina nehody neobjasněna, musí soud prvního
stupně žalobě na náhradu škody vyhovět, a že v dalším řízení se bude zabývat
již jen zjištěním výše škody".
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 8.12.2009 č.j. 4 C 104/2008-146
doplněným rozsudkem ze dne 2.2.2010 č.j. 4 C 104/2008-181 - poté, co připustil
změnu žaloby ve výši náhrady nákladů na výživu pozůstalé žalobkyně c) - uložil
žalovanému, aby zaplatil žalobkyni a) na náhradě nákladů spojených s pohřbem
16.070,- Kč a na jednorázovém odškodnění pozůstalých 50.000,- Kč, žalobci b) na
náhradě nákladů spojených s pohřbem 373,- Kč a na jednorázovém odškodnění
pozůstalých 80.000,- Kč a žalobkyni c) na náhradě nákladů spojených s pohřbem
751,- Kč a na náhradu nákladů na výživu pozůstalých za dobu od 12.6.2006 do
30.11.2009 109.735,- Kč a počínaje prosincem 2009 2.800,- Kč měsíčně, zamítl
žalobu v části, v níž se žalobkyně a) domáhala další náhrady nákladů spojených
s pohřbem ve výši 33,- Kč, a v části, v níž se žalobce b) domáhal další náhrady
nákladů spojených s pohřbem ve výši 2.067,- Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalovaný je povinen zaplatit "ČR -
Okresnímu soudu v Náchodě" soudní poplatek 17.000,- Kč a že žalovaný je povinen
zaplatit "ČR - Okresnímu soudu v Náchodě" na náhradě nákladů řízení 2.199,- Kč.
V souladu se závěry odvolacího soudu vyzval žalovaného, aby k prokázání svých
tvrzení, že si "smrt zavinil Ing. P. T. sám", předložil další důkazy s tím, že
jinak se "vystavuje nepříznivému výsledku sporu". Z výsledků dokazování pak
dovodil, že "příčina vyjetí automobilu Ing. P. T. do protisměru nebyla bezpečně
zjištěna", že "k úplnému zproštění odpovědnosti zaměstnavatele by mohl vést
pouze závěr, že jedinou příčinou smrti zaměstnance bylo jednoznačně a bez všech
pochybností jeho zaviněné porušení silničních předpisů", a že "takový závěr ani
na základě doplněného dokazování učinit nelze". Protože "příčina dopravní
nehody zůstala neobjasněna, shledal nárok žalobců důvodný" a výši jednotlivých
nároků posoudil podle ustanovení § 197 až 200 zákoníku práce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29.4.2010
č.j. 20 Co 144/2010-200 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud setrval na svém názoru uvedeném v předchozím usnesení, podle kterého,
"pokud se chtěl žalovaný v této věci zprostit své odpovědnosti za pracovní úraz
svého zaměstnance Ing. P. T., pak by musel zcela jednoznačně a bez jakýchkoliv
pochybností prokázat, že k vyjetí poškozeného do protisměru, a tedy k jeho
střetu s protijedoucím vozidlem, došlo proto, že poškozený při řízení
služebního vozidla porušil právní předpis (zákon o provozu na pozemních
komunikacích)", dovodil, že tvrzení žalovaného a vedlejšího účastníka o tom, že
k nehodě došlo proto, že poškozený hodlal v nevhodný okamžik předjíždět jiné
vozidlo, "je jedna z možných příčin dopravní nehody a doplněným dokazováním se
tato příčina nehody jako jediná nepotvrdila", a že "vedle této možnosti jsou i
další příčiny vyjetí do protisměru, např. náhlá zdravotní indispozice řidiče,
náhlá technická závada na vozidle, ke které může dojít bez ohledu na jinak
řádnou údržbu vozidla, anebo bodnutí včely, sršně a následná bezděčná reakce
řidiče". Protože havarované vozidlo žalovaného bylo již zlikvidováno, nelze již
některé příčiny zjistit a nelze již ani postihnout případnou náhlou zdravotní
indispozici poškozeného v době těsně před nehodou. Odvolací soud uzavřel, že
"žalovaný se své odpovědnosti za pracovní úraz nezprostil" a že výše nároků
byla soudem prvního stupně stanovena správně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že
odvolací soud "nebral v úvahu specifikum této kauzy" a že "jako správné
posouzení celé kauzy se jeví odůvodnění Okresního soudu v Náchodě", v němž soud
prvního stupně zdůraznil, že "Ing. P. T. byl řádně proškolen v oblasti
bezpečnosti práce", že "předmětné vozidlo měl svěřené do své péče, používal ho
sám, zařizoval opravy a také ho pravidelně dával na preventivní prohlídky", že
"k nehodě došlo na rovném přehledném úseku, kde tou dobou jela vozidla v obou
směrech", že svědek L. H. potvrdil, že vozidlo Ing. P. T. vybočilo do
protisměru a narazilo do jeho vozu, že svědkyně Ing. V. (spolujezdkyně Ing. P.
T.) potvrzovala, že s vozidlem nebyly během cesty žádné problémy,
nezaregistrovala v autě žádný trhavý pohyb ani smyk vozidla a že "policista
Ing. P. uvedl, že účastníci nehody vypověděli, že vozidlo Ing. P. T. chtělo
předjíždět a pak bylo vidět, že se chce zařadit zpět, ale že v tom došlo ke
střetu". Žalovaný dále poukazuje na to, že podle "policejního protokolu" se
ručička tachometru po dopravní nehodě "zasekla mezi 100-120 km/h" a že tedy
Ing. P. T. překročil "povolenou rychlost 90 km/h" a "porušil tím zákon o
provozu na pozemních komunikacích". Podle názoru žalovaného "prasknutí
pneumatiky by muselo být zjištěno při běžné prohlídce vozu policií, případně,
že by ránu zaregistrovala spolujezdkyně, stejně tak bodavý hmyz nebo náhlou
indispozici řidiče by spolujezdkyně také musela zaregistrovat". Uvedl, že "ze
spáchání trestného činu byl podezřelý Ing. T. a že trestní stíhání
nepokračovalo jen proto, že zemřel, a že se mu jeví rozhodnutí soudu o přiznání
100% nároku bez jakékoliv spoluviny zcela nepochopitelné". Žalovaný navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník sdělil, že se ztotožňuje s dovoláním žalovaného.
Žalobkyně a) a c) navrhly, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl,
popřípadě odmítl. Uvedly, že nelze přihlížet k dovolacímu důvodu uplatněnému po
uplynutí lhůty k dovolání a že soudy dospěly ke správnému závěru o tom, že se
žalovanému nepodařilo zprostit se odpovědnosti za škodu z pracovního úrazu Ing.
P. T.. Zdůrazňují, že z výsledků dokazování nelze dovodit, že by Ing. P. T.
"hodlal předjíždět jiné auto" a že "neočekávané vjetí do protisměru svědčí
spíše o technické poruše vozidla nebo o náhlé zdravotní indispozici".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání přípustné, a že důvody dovolání byly sděleny včas (§ 241b
odst.3 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
V případě, že se odškodnění úrazu Ing. P. T. řídí pracovněprávními předpisy, je
třeba věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č.
20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb.,
č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992
Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č.
118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999
Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č.
257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb.,
č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004
Sb., č. 628/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb., č. 169/2005 Sb., č.
253/2005 Sb., č. 342/2005 Sb., č. 413/2005 Sb., č. 72/2006 Sb. a č. 79/2006
Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2006 (dále jen "zák.
práce").
Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k
jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou
zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnavatel se zprostí
odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda byla způsobena tím, že postižený
zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a
jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány.
Podle ustanovení § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce zaměstnavatel se zprostí
odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že postižený zaměstnanec porušil svým
zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení
bylo jednou z příčin škody.
Právním předpisem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (§ 273
odst.1 zák. práce) jsou podle ustálené judikatury soudů rovněž dopravní
předpisy, neboť svým obsahem směřují k tomu, aby byla zajištěna bezpečná
doprava na pozemních komunikacích, a tedy i zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů. Při zkoumání, zda se zaměstnavatel ve smyslu ustanovení § 191 zák.
práce zprostil odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance, jehož příčinou bylo
porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích, osvědčuje seznámení
zaměstnance s dopravními předpisy samotná zkouška z odborné způsobilosti k
řízení motorových vozidel; vyžadování a kontrola znalostí a dodržování pravidel
provozu na pozemních komunikacích je svěřeno policii, a proto kontrolu znalostí
a dodržování těchto předpisů ze strany zaměstnavatele není třeba zkoumat (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1239/2000,
který byl uveřejněn pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2002).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že
Ing. P. T. dne 12.6.2006 při cestě s osobním automobilem žalovaného Škoda
Octavia r.z. 1H7 3097 na silnici I. třídy č. 11 v katastru obce Lovčice "vjel
do protisměru, kde se čelně střetl s protijedoucím vozidlem zn. Volkswagen
Transporter SPZ 1U3 5793 s přívěsem zn. PREEWHEEL SPZ 2U5 0665, které řídil L.
H.", a že Ing. P. T. na následky zranění utrpěných při nehodě zemřel; proč Ing.
P. T. vjel do protisměru, nebylo při šetření dopravní nehody zjištěno.
Za tohoto skutkového stavu se žalovaný mohl zcela nebo jen zčásti zprostit své
odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, jen kdyby prokázal, že Ing. P. T.
svým zaviněním porušil dopravní předpisy (pravidla provozu na pozemních
komunikacích). Soudy po vyhodnocení dokazování dospěly k závěru, že z
provedených důkazů nelze mít za prokázané, že by Ing. P. T. "vjel do
protisměru" z důvodu zaviněného porušení pravidel provozu na pozemních
komunikacích, neboť "vedle této možnosti jsou zde ale možné - a nevyvrácené - i
další příčiny vyjetí do protisměru, jako např. náhlá zdravotní indispozice
řidiče, náhlá technická závada na vozidle, ke které může dojít bez ohledu na
jinak řádnou údržbu vozidla, anebo bodnutí včely, sršně a následná bezděčná
reakce řidiče". Dovolatel s tímto vyhodnocení důkazů nesouhlasí a napadá
rozsudek odvolacího soudu z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst.3
o.s.ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. rozumět výsledek
hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §
132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda na nich může založit svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením
důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,
o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze
považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska
pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy
podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při
důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím
k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká
je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání
skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto
skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost
výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě
hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s
jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové
posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či
nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením
jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či
nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle
soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu či obecné úvahy. Vnitřní
přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem
logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních
skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní
projednávané věci, jako například z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z
rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze
způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k
věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud v projednávané věci uvedeným způsobem nepostupoval. Svůj skutkový
závěr o tom, že dokazováním nebylo prokázáno, že by Ing. P. T. "vjel do
protisměru" z důvodu zaviněného porušení pravidel provozu na pozemních
komunikacích, založil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku a zejména
z odůvodnění jeho usnesení ze dne 27.7.2009 č.j. 20 Co 245/2009-117 - jednak na
obecné (jinak správné) úvaze, že možnou příčinou "vjetí do protisměru" mohly
být i jiné skutečnosti než zaviněné porušení pravidel provozu na pozemních
komunikacích, jako jsou například "náhlá zdravotní indispozice řidiče, náhlá
technická závada na vozidle, ke které může dojít bez ohledu na jinak řádnou
údržbu vozidla, anebo bodnutí včely, sršně a následná bezděčná reakce řidiče",
jednak na axiomu, že zaviněné porušení pravidel provozu na pozemních
komunikacích Ing. P. T. může být pokládáno za prokázané, jen jestliže bude
jednoznačně a bez pochybností vyloučeno, že nebylo způsobeno jinou (obecně)
možnou příčinou, a že závěr o vyloučení jiné možné příčiny nelze přijmout, není-
li možné zjistit aktuální zdravotní stav Ing. P. T. v době nehody a technický
stav jím řízeného automobilu v době nehody.
S uvedeným axiomem dovolací soud nesouhlasí. Zjištěný skutkový stav věci je
výsledkem procesu hodnocení důkazů, které soud provádí podle své úvahy; každý
důkaz hodnotí jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.
Vyhodnocení důkazů z hledisek závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí,
zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti mimo jiné předpokládá, že úvaha
soudu nemůže být usměrňována předem danými poučkami, které nevyplynuly z
dokazování (z hodnocení důkazů), ale že je projevem vnitřního přesvědčení soudu
o rozhodných skutečnostech, které není ani aktem libovůle soudu, ani jen věcí
pouhého osobního dojmu či obecné úvahy. Odvolací soud tedy postupoval v rozporu
s ustanovením § 132 o.s.ř., dovodil-li bez vyhodnocení všech provedených
důkazů, že při zjišťování skutkového stavu projednávané věci je třeba vycházet
z toho, že zaviněné porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích Ing. P.
T. může být pokládáno za prokázané, jen jestliže bude jednoznačně a bez
pochybností vyloučeno, že nebylo způsobeno jinou (obecně) možnou příčinou, a že
závěr o vyloučení jiné možné příčiny nelze přijmout, není-li možné zjistit
aktuální zdravotní stav Ing. P. T. v době nehody a technický stav jím řízeného
automobilu v době nehody. I když za řízení před soudy nebylo možné objasnit
aktuální zdravotní stav Ing. P. T. v době nehody potřebnými lékařskými
vyšetřeními, i když už nebylo možné znalecky posoudit technický stav automobilu
řízeného Ing. P. T. v době nehody a i když nelze jednoznačně vyloučit v době
nehody "bodnutí včely, sršně a následnou bezděčnou reakci řidiče", nelze z toho
bez dalšího (předem) dovozovat, že by žalovaný jinými důkazy nemohl prokázat
skutečnosti významné pro zproštění jeho odpovědnosti za škodu podle ustanovení
§ 191 odst.1 písm.a) a § 191 odst.2 písm.a) zák. práce. Vedeny tímto chybnými
axiomem soudy při zjišťování skutkového stavu pominuly důkazy, které byly za
řízení provedeny a které se vyslovovaly o skutečnostech významných pro
rozhodnutí ve věci samé. Zjištění soudů proto nemají oporu v provedeném
dokazování.
Soudům je třeba dále vytknout, že nároky žalobců posuzovaly podle
pracovněprávních předpisů, ačkoliv z výsledků dokazování vyplynulo, že Ing. P.
T., který měl být "sborem jednatelů" žalovaného dne 20.5.2000 jmenován
"ředitelem společnosti a vedoucím konstrukčního oddělení", byl od vzniku
žalovaného až do své smrti společníkem a jednatelem žalovaného.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) činnost statutárního orgánu
společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a
to ani v případě, že není společníkem, neboť funkce statutárního orgánu
společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst.l písm. a) zák.
práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními
předpisy; právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však
nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické
osoby na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru
(nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu. Ing.
P. T. mohl u žalovaného platně vzniknout pracovní poměr na funkci "ředitel
společnosti a vedoucí konstrukčního oddělení", jen kdyby jeho náplní nebyl
výkon činnosti statutárního orgánu. Soudy se otázkou vzniku pracovněprávního
vztahu Ing. P. T. u žalovaného blíže nezabývaly, ačkoliv ze Stanov upravující
organizaci žalovaného z února 1992 přitom vyplývá, že "ředitel společnosti je
jmenován a odvoláván sborem jednatelů, odpovídá za chod společnosti, zastupuje
společnost v právních sporech, přijímá a propouští zaměstnance, pravidelně
předkládá sboru jednatelů ke schválení ekonomické rozvahy a zprávy o finanční
situaci společnosti, odpovídá za finanční agendu jednotlivých zakázek a fondů,
jmenuje svého zástupce, který jej v nepřítomnosti zastupuje, a že prvním
ředitelem společnosti je Ing. P. T.".
Soudy rovněž nevzaly náležitě v úvahu, že podání žaloby o náhradu škody nepatří
mezi běžné záležitosti při správě majetku nezletilého a že proto podání této
žaloby za nezletilého je důležitým úkonem nezletilého, který podléhá schválení
soudem (§ 28 občanského zákoníku, § 179 o.s.ř.). Soudy proto postupovaly v
rozporu se zákonem, jestliže rozhodly ve věci samé, aniž by jim (podle obsahu
spisu) bylo známo, zda soud péče o nezletilé děti pravomocným rozhodnutím
schválil podání žaloby za nezletilého žalobce b).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že je
postižen vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
Nejvyšší soud České republiky zrušil i toto rozhodnutí (s výjimkou výroků o
zamítnutí žaloby, které nebyly napadeny odvoláním a samostatně nabyly právní
moci) a věc v tomto rozsahu vrátil podle ustanovení § 243b odst. 3 věta druhá
o.s.ř. soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Trutnově) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2011
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu