21 Cdo 342/2019-200
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce PERSO International s. r. o. se sídlem v Černošicích, Peroutkova
č. 1860, IČO 26721147, zastoupeného Mgr. Liborem Vincencem, advokátem se sídlem
v Praze, Husinecká č. 808/5, proti žalovanému M. S., narozenému dne XY, bytem v
XY, zastoupenému JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě,
Jiráskova č. 614, o 50 292,50 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp.
zn. 6 C 587/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 25. září 2018 č. j. 23 Co 201/2018-182, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. února
2018 č. j. 6 C 587/2014-144 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
Praha-západ k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Praha-západ dne 17. 12. 2014
domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 50 292,50 Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím,
že dne
5. 5. 2010 uzavřel s žalovaným smlouvu o spolupráci v oblasti vybavení
interiérů nábytkem, svítidly, podlahovými krytinami a dalšími interiérovými
doplňky, že v čl. 3.18 této smlouvy se žalovaný zavázal platit žalobci měsíční
poplatek ve výši 5 % z celkových tržeb bez DPH, minimálně však 3 950 Kč bez DPH
(vždy nejpozději do 20. dne měsíce následujícího), přičemž tento poplatek
„podléhal úpravě v závislosti na inflační doložce obsažené v čl. 6.2
smlouvy“ (pro rok 2011 činil poplatek 4 811 Kč včetně DPH), a že se žalovaný v
čl. 6.1 smlouvy o spolupráci zavázal „pro případ prodlení s plněním povinnosti
dle čl. 3.18“ zaplatit žalobci smluvní pokutu „ve výši 0,08 % z dlužné částky
za každý den prodlení“. Uvedl, že se domáhá zaplacení „minimálních měsíčních
poplatků za období listopad 2010
až březen 2011“ ve výši 23 913 Kč a smluvní pokuty „z titulu prodlení za
neuhrazené minimální měsíční poplatky za období listopad 2010 až březen 2011“
ve výši 0,08 % denně z dlužné částky za každý den prodlení (do 30. 11. 2014),
tedy celkem 26 379,50 Kč.
Žalovaný zejména namítal, že nemohlo dojít ke vzniku nároku žalobce uplatněného
žalobou, neboť ze strany žalobce nedošlo k poskytnutí „plnění ze smlouvy“, že
žalobce jednal „v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku“, když
„inzeroval a sliboval“ skutečnosti, o nichž musel vědět, že „nejsou pravdivé“,
že by mělo dojít k moderaci výše smluvní pokuty, že ode dne 10. 1. 2011 měl
žalovaný „přerušenou podnikatelskou činnost“, a proto se stalo plnění ze
smlouvy o spolupráci pro žalovaného „plněním nemožným“, že dne 15. 2. 2011
nastoupil u žalobce na pracovní pozici „manažera nákupu“, přičemž mu byla
přidělována práce, kterou „fakticky vykonával“, byly mu přiděleny pracovní
prostředky (notebook) a kancelář, a že mzda na tuto pozici „byla dohodnuta ve
výši 50 000 Kč“ měsíčně. Dále žalovaný uvedl, že dne 31. 3. 2011 ukončil
„činnost manažera nákupu“ pro nevyplacení dohodnuté mzdy a nepředložení
pracovní smlouvy (ani po písemné „urgenci“) a že mu vznikl nárok na odměnu za
práci v době od 15. 2. do 31. 3. 2011 ve výši 50 400 Kč, kterou započetl vůči
pohledávce žalobce uplatněné žalobou.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 16. 2. 2016 č. j. 6 C 587/2014-78
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 50 292,50 Kč a na náhradě nákladů
řízení 44 139 Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Zemana. Dovodil, že mezi
žalobcem a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o spolupráci, na základě níž
žalobce poskytl žalovanému „know-how“, a že jednání žalobce, který postupoval v
souladu s ní, nebylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Dospěl k
závěru, že žalovaný neplnil podmínky uvedené ve smlouvě a nehradil žalobci
dohodnutý poplatek, že žalobci přísluší i nárok na úhradu smluvní pokuty a že
žalovaný neprokázal „existenci pracovního poměru“.
K odvolání žalobce a žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 5.
2016 č. j. 31 Co 120/2016-99 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního
stupně, že ačkoli se ve svém rozhodnutí „musel zabývat“ spornou existencí
pracovního poměru mezi žalobcem a žalovaným, případně „existencí a výší
pohledávky na zaplacení mzdy“, rozhodoval ve věci samosoudce, přestože
pracovněprávní spor před okresním soudem může projednat a rozhodnout pouze
senát.
Okresní soud Praha-západ následně rozsudkem ze dne 1. 2. 2018 č. j. 6 C
587/2014-144 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 50 292,50 Kč a na
náhradě nákladů řízení 73 275,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Zemana. Soud prvního stupně vzal
za prokázané, že 5. 5. 2010 byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena smlouva o
spolupráci, v níž se žalobce mimo jiné zavázal žalovanému poskytovat znalosti a
zkušenosti a žalovaný se zavázal žalobci „platit měsíční poplatek v minimální
výši 3 950 Kč bez DPH, k němuž byla „sjednána inflační doložka“, a že pro
případ prodlení žalovaného s plněním dlužné částky byla sjednána smluvní pokuta
ve výši „0,08 % denně“. Dále vyšel ze zjištění, že žalovaný nebyl při výkonu
činnosti na základě smlouvy o spolupráci (jako tzv. regionální ředitel)
„podnikatelsky úspěšný“, proto měl zájem u žalobce zastávat pozici manažera
nákupu a za tímto účelem se žalobce s žalovaným dohodli, že žalovaný „nad rámec
práce regionálního partnera“ připraví „koncepci nákupu“ žalobce, a byly mu
proto žalobcem „vypůjčeny pomůcky (notebook, myš)“ a „zajištěn přístup do tzv. vzorového domu“; koncepci žalovaný vypracovával od 15. 2. 2011 do 31. 3. 2011,
aniž by došlo k uzavření písemné pracovní smlouvy. Soud prvního stupně dále
zjistil, že žalovaný „pracoval na pobočce, jednal s dodavateli, úkoly mu
zadával jednatel žalobce, konzultoval s ním veškerou činnost“ a v únoru a
březnu 2011 rovněž „komentoval návrhy smluv, termíny schůzek a sortiment“
žalobce, že žalobce a žalovaný společně „řešili konkrétní obchody (zakázky) i
obecné otázky obchodní strategie (např. podobu smluvní dokumentace)“ a že dne
22. 2. 2011 žalovaný mimo jiné požadoval po jednateli žalobce „uzavření písemné
smlouvy s udáním odměny“. Jednatel žalobce nebyl se zpracovanou koncepcí nákupu
spokojen, a proto si nepřál „započít s žalovaným jako manažerem nákupu
spolupráci“, přičemž žalovaný si nepřál nadále spolupracovat s žalobcem jako
regionální ředitel, v důsledku čehož se účastníci dne 31. 3. 2011 dohodli na
ukončení smlouvy o spolupráci. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního
stupně k závěru, že smlouva o spolupráci mezi žalobcem a žalovaným byla podle
ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku uzavřena platně, že uplatněný
nárok žalobce není v rozporu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého
obchodního styku, a že sjednaná smluvní pokuta není, s ohledem na judikaturu
Nejvyššího soudu, nepřiměřená. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobce o
vzniku pracovního poměru mezi ním a žalovaným „nikdy neuvažoval“, že nedošlo k
uzavření „jakékoli dohody“ a že činnost vykonávaná žalovaným v období od 15. 2. 2011 do 31. 3. 2011 nesplňovala znaky závislé práce, neboť žalovaný neprokázal,
že by koncepci nákupu zpracovával podle pokynů žalobce, a ani netvrdil, že by
činnost vykonával jménem žalobce; uzavření pracovní smlouvy nenasvědčuje ani
to, že pomůcky (notebook, myš a klíče) byly žalovanému „vypůjčeny“.
Soud
prvního stupně uzavřel, že jelikož mezi účastníky nedošlo k uzavření pracovní
smlouvy, nevznikl žalovanému nárok na odměnu za práci, a žalovaný tedy
„nedisponoval pohledávkou, jež by byla způsobilá k započtení“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2018 č. j.
23 Co 201/2018-182 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 750 Kč k
rukám advokáta Mgr. Libora Vincence. Shledal, že „výkon práva žalobce“ není v
rozporu s dobrými mravy
či se zásadami poctivého obchodního styku, že žalovaný od listopadu 2010 do 31.
3. 2011 neplnil svou povinnost k úhradě minimálního měsíčního poplatku podle
smlouvy o spolupráci a že dohodnutá výše smluvní pokuty je „z pohledu dobrých
mravů akceptovatelná a přiměřená“, a neshledal důvod ani pro její případnou
moderaci soudem. K námitce žalovaného, že proti pohledávce žalobce započetl
svůj nárok na „náhradu mzdy“ z pracovního poměru, trvajícího od 15. 2. 2011 do
31. 3. 2011, odvolací soud uvedl, že „obchodní činnost“ žalobce nebyla založena
na „zaměstnaneckých vztazích“ a že ze strany žalobce nebyl prokázán úmysl
uzavřít s žalovaným pracovní poměr. O takovém „projevu“ nesvědčí podle
odvolacího soudu ani skutečnost, že žalovanému bylo poskytnuto pracovní místo
ve vzorovém domě žalobce, neboť toto bylo poskytnuto rovněž další osobě
vykonávající činnost pro žalobce jako „osoba samostatně výdělečně činná“, ani
skutečnost, že mu byly žalobcem poskytnuty „pomůcky“ (notebook a myš), protože
tyto mu byly předány na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené „mezi dvěma
podnikatelskými subjekty“ za stavu, kdy mezi účastníky „doposud trvala“ smlouva
o spolupráci ze dne 5. 5. 2010. Odvolací soud uzavřel, že z těchto důvodů
činnost žalovaného konaná pro žalobce nenaplňovala charakter závislé práce
vykonávané ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance,
jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, a že proto žalovanému nemohl
vzniknout nárok na odměnu za práci, a tedy ani pohledávka způsobilá k započtení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Vytýká
odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil, zda pro žalobce vykonával pracovní
činnost, namítá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí „nezohledňuje desítky
jednání s dodavateli na pobočce žalobce“, a zpochybňuje rovněž závěry soudů o
tom, že žalobce nepřiděloval žalovanému práci. Má za to, že soudy se odchýlily
od ustálené rozhodovací praxe představované rozhodnutími Nejvyššího soudu, na
která poukazuje, neboť „nelze dobře vysvětlit, proč by osoba vykonávala pro
zaměstnavatele (třetí osobu) po dobu dvou měsíců činnost (nelze hodnotit
výsledek) v jeho provozovně, s jeho prostředky a bez jakéhokoliv nároku na
odměnu“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k „novému projednání a rozhodnutí“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že na základě
smlouvy o spolupráci uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 5. 5. 2010 byl
žalovaný oprávněn realizovat zakázky z oblasti vybavení interiérů jako tzv.
regionální ředitel, že žalobce se v této smlouvě zavázal žalovanému poskytovat
znalosti a zkušenosti a žalovaný se zavázal za toto platit měsíční poplatek, k
němuž byla sjednána inflační doložka, a tato povinnost byla utvrzena smluvní
pokutou, že žalovaný nebyl jako regionální ředitel „podnikatelsky úspěšný“, a
že proto měl zájem u žalobce vykonávat činnost manažera nákupu. Za tímto účelem
zpracovával pro žalobce (nad rámec činnosti regionálního ředitele) „koncepci
nákupu“. V souvislosti se zpracováním koncepce (od 15. 2. 2011 do 31. 3. 2011)
byly žalovanému poskytnuty notebook, myš a pracovní místo v tzv. vzorovém domě,
přičemž v tomto období žalovaný pro žalobce pracoval na „pobočce“, jednal s
dodavateli, úkoly mu zadával jednatel žalobce, s nímž žalovaný konzultoval
veškerou činnost, a žalovaný rovněž komentoval návrhy smluv, termíny schůzek a
sortiment žalobce. Dále bylo zjištěno, že jednatel žalobce nebyl s vypracovanou
koncepcí nákupu spokojen a nepřál si s žalovaným započít spolupráci jako
manažerem nákupu a že žalovaný si zároveň nepřál vykonávat činnost regionálního
ředitele; dne 31. 3. 2011 se proto účastníci dohodli na ukončení smlouvy o
spolupráci.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda činnost konaná žalovaným pro
žalobce naplňovala znaky výkonu závislé práce. Protože při řešení této právní
otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s.
ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, kdy došlo
(podle žalovaného mělo dojít) ke vzniku pracovněprávního vztahu – posuzovat
podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb.,
č. 181/2007 Sb.,
č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č.
116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č.
305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009
Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb. a č. 427/2010 Sb., tedy podle zákoníku
práce ve znění účinném do 31. 3. 2011 (dále jen „zák. práce“).
Pracovněprávní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci
a zaměstnavateli upravuje zákoník práce [srov. § 1 písm. a) zák. práce]. Za
závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a
podřízenosti zaměstnance,
se považuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle
pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v
pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti
zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele
a na jeho odpovědnost (§ 2 odst. 4 zák. práce). Závislá práce může být
vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu podle zákoníku práce, není-li
upravena zvláštními předpisy; základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní
poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr
(srov. § 3 zák. práce).
Pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou, která musí obsahovat druh práce,
který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat, místo nebo místa výkonu
práce,
ve kterých má být sjednaný druh práce vykonáván, a den nástupu do práce (srov.
§ 34 odst. 1 zák. práce). Zaměstnavatel je povinen uzavřít pracovní smlouvu
písemně (§ 34 odst. 3
zák. práce).
Právní úkon, který nebyl učiněn v zákonem předepsané (písemné) formě, je
neplatný, jen jestliže to výslovně stanoví zákoník práce (srov. § 21 odst. 1
větu první zák. práce);
protože ustanovení § 34 odst. 3 zák. práce nestanoví, že by pro nedostatek
písemné formy byla pracovní smlouva neplatným právním úkonem, je tento právní
úkon platný, i když byla pracovní smlouva uzavřena ústně nebo jen konkludentně.
Dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr jsou dohoda o provedení práce
a dohoda o pracovní činnosti. V dohodě o provedení práce musí být sjednána
(jako její podstatná náležitost) práce, která má být zaměstnancem vykonána.
Obsahovými náležitostmi dohody o pracovní činnosti jsou sjednaná práce,
sjednaný rozsah pracovní doby a doba, na kterou se dohoda uzavírá (srov. § 76
odst. 4 zák. práce). Dohodu o provedení práce
nebo dohodu o pracovní činnosti je zaměstnavatel povinen uzavřít písemně, jinak
je neplatná (srov. § 77 odst. 1 část věty před středníkem zák. práce).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu vznikají pracovní smlouva, dohoda o
provedení práce a dohoda o pracovní činnosti na základě projevů vůle učiněných
způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli zaměstnanec a zaměstnavatel
projevit, tedy za takových okolností, které nevyvolávají pochybnost o tom, že
projevy vůle zaměstnance a zaměstnavatele směřovaly ke sjednání pracovní
smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti určitého
obsahu. Nedošlo-li k platnému sjednání dohody o provedení práce nebo dohody o
pracovní činnosti a nejde-li o výslovné projevy vůle, je třeba vždy zkoumat,
zda mezi účastníky nebyl navázán pracovní poměr; za sjednaný lze pokládat ten
druh práce, který zaměstnanec bez námitek začal pro zaměstnavatele s jeho
vědomím vykonávat, za sjednané místo výkonu práce lze považovat to místo, v
němž začal pracovat, a za sjednaný den nástupu do práce lze pokládat den, kdy
takovou práci začal skutečně vykonávat. Pro zjištění, jaký právní vztah se mezi
účastníky vytvořil, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o jejich
vztazích, nýbrž významné je – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí
své právní postavení – posouzení obsahu projevů vůle, tedy zjištění, co bylo
skutečně (výslovně nebo jen konkludentně) projeveno (srov. například rozsudek
býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975 sp. zn. 5 Cz 6/75, který byl
uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977, nebo
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 21 Cdo
3042/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 905/2014
či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. 21 Cdo 992/2017).
Základním definičním znakem závislé práce, který ji odlišuje od
občanskoprávních a obchodněprávních vztahů, je – jak vyplývá z ustanovení § 2
odst. 4 zák. práce – skutečnost, že tato práce je vykonávána ve vztahu
nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami. Zaměstnavatel, který je
vůči zaměstnanci v dominantním postavení, je oprávněn dávat zaměstnanci pokyny
a zaměstnanec je povinen tyto pokyny respektovat [srov. též § 38 odst. 1 písm.
b) a § 301 písm. a) zák. práce]. Dalším odlišujícím znakem od občanskoprávních
a obchodněprávních vztahů je skutečnost, že pracovněprávní vztahy vytvářejí
zvláštní osobní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se zvláštními právy a
povinnostmi na obou stranách. Zaměstnanec je především povinen vykonávat práci
osobně a nemůže se nechat při výkonu práce zastupovat; plnit povinnosti ze
smlouvy nemůže za zaměstnance třetí subjekt [srov. též § 38 odst. 1 písm. b) a
§ 77 odst. 2 zák. práce]. Pracovní vztah rovněž zakládá závazek loajality
zaměstnance vůči zaměstnavateli [srov. též § 301 písm. d) zák. práce a v něm
stanovenou povinnost zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy
zaměstnavatele]. Zaměstnavatel má naproti tomu zejména povinnost chránit zdraví
zaměstnance a jeho bezpečnost při práci. Závislá práce je vždy vykonávána
jménem zaměstnavatele za mzdu, plat nebo odměnu za práci v pracovní době nebo
jinak dohodnuté nebo stanovené době na pracovišti zaměstnavatele, popř. na
jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Mezi
pomocné znaky závislé práce patří také skutečnost, že zaměstnanec podléhá
kontrole zaměstnavatele, k výkonu práce používá prostředky poskytnuté
zaměstnavatelem, neodpovídá za výsledek práce a je trvale vázán k jednomu
zaměstnavateli (srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
24. 4. 2018 sp. zn. 21 Cdo 992/2017).
V projednávané věci – jak bylo soudy zjištěno – žalovaný zpracovával na pobočce
žalobce v období od 15. 2. 2011 do 31. 3. 2011 na základě pokynu žalobce
koncepci nákupu
a rovněž jednal s dodavateli, komentoval návrhy smluv, termíny schůzek a
sortiment žalobce. Tato činnost, kterou žalovaný vykonával nad rámec činnosti
regionálního ředitele konané na základě smlouvy o spolupráci uzavřené mezi
žalobcem a žalovaným dne 5. 5. 2010, vykazuje znaky závislé činnosti
vyplývající z ustanovení § 2 odst. 4 zák. práce, neboť šlo o činnost
vykonávanou žalovaným osobně, ve vztahu nadřízenosti žalobce, jehož jednatel
zadával žalovanému úkoly, a podřízenosti žalovaného, jménem žalobce (pro jeho
potřeby), v prostorách žalobce, na jeho náklady (žalovanému byly poskytnuty
pracovní pomůcky) a na jeho odpovědnost.
Argumentuje-li odvolací soud ve prospěch svého závěru, že činnost žalovaného
konaná pro žalobce nenaplňovala charakter závislé práce, tím, že pracovní místo
ve vzorovém domě žalobce bylo poskytnuto rovněž další osobě vykonávající
činnost pro žalobce jako „osoba samostatně výdělečně činná“ a že
„pomůcky“ (notebook a myš) byly žalovaným žalobci poskytnuty na základě smlouvy
o zápůjčce uzavřené „mezi dvěma podnikatelskými subjekty“ za stavu, kdy mezi
účastníky „doposud trvala“ smlouva o spolupráci ze dne 5. 5. 2010, pak jednak
přehlíží, že okolnost, že jiná osoba vykonávající činnost pro žalobce jako
„osoba samostatně výdělečně činná“ tuto činnost vykonávala rovněž v prostorách
žalobce, nevylučuje výkon závislé práce žalovaným pro žalobce (tato okolnost by
naopak spíše mohla vést k úvahám, zda v případě uvedené osoby rovněž nešlo o
výkon závislé práce zastřený občanskoprávní či obchodněprávní smlouvou), jednak
náležitě nerozlišuje, co bylo předmětem smlouvy o spolupráci uzavřené mezi
žalobcem a žalovaným dne 5. 5. 2010 a předmětem činnosti vykonávané žalovaným v
období od 15. 2. 2011 do 31. 3. 2011 v souvislosti se zpracováváním koncepce
nákupu, která zjevně nesouvisela s činností tzv. regionálního ředitele
vykonávanou žalovaným na základě uvedené smlouvy o spolupráci.
Posouzení právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným, jehož předmětem byla
činnost žalovaného pro žalobce v souvislosti se zpracováváním koncepce nákupu
žalovaným v období od 15. 2. 2011 do 31. 3. 2011, jako vztahu pracovněprávního
nebrání nedostatek úmyslu žalobce uzavřít s žalovaným pracovní poměr,
akcentovaný odvolacím soudem, neboť – jak vyplývá z výše uvedeného – pro
zjištění, jaký právní vztah se mezi žalobcem a žalovaným vytvořil, nejsou
rozhodující subjektivní představy účastníků o jejich vztazích, nýbrž významné
je – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení –
zjištění, co bylo skutečně projeveno. Pracovněprávnímu vztahu mezi žalobcem a
žalovaným nemohl být na překážku ani nedostatek písemné formy dohody o jeho
založení, neboť pracovní smlouva může být – jak rovněž plyne z výše uvedeného –
uzavřena též ústně nebo jen konkludentně.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že činnost žalovaného konaná
pro žalobce nenaplňovala charakter závislé práce a že proto žalovanému nemohl
vzniknout nárok na odměnu za práci, a tedy ani pohledávka způsobilá k započtení
proti pohledávce uplatněné žalobcem v projednávané věci, není správný; správný
proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen. Protože
nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání,
pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud
České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k
tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také
na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Praha-západ) k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu