21 Cdo 3429/2009
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Ing. I. R., zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem
se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. č. 1, proti žalované E.ON Česká
republika, s.r.o. se sídlem v Českých Budějovicích, F.A. Gerstnera č. 2151/6,
IČO 25733591, zastoupené JUDr. Janem Nekolou, advokátem se sídlem v Praze 2,
Trojanova č. 12, o 472.242,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 91/2008, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. března 2009 č.j. 8
Co 2475/2008-250, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých
Budějovicích k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 472.242,- Kč se zákonným úrokem z
prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že zastával u "právního předchůdce"
žalované (Jihočeské plynárenské, a.s.) funkci manažera vnitřního auditu a
procesního řízení, kterou vykonával v přímé řídící působnosti statutárního
orgánu a z níž byl dne 23.11.2006 odvolán s účinností ke dni 25.11.2006, a že
mu dne 23.11.2006 byla rovněž předána výpověď z pracovního poměru podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Protože výpověď z pracovního
poměru obdržel ještě před účinností odvolání z funkce, nelze "v ní obsažený
výpovědní důvod podřadit pod zvláštní případ zákonné fikce předvídané v
ustanovení § 65 odst.3 zákoníku práce o existenci výpovědního důvodu podle
ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce", což "vylučuje použití fikce
podle ustanovení § 65 odst.3 zákoníku práce včetně jeho zvláštních dopadů na
odstupné"; žalobci proto náleží ve smyslu ustanovení § 67 "nového zákoníku
práce" odstupné ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku. Žalobce
současně dovozuje, že mu nárok na odstupné vznikl "až v roce 2007", že "výluku
odstupného obsaženou v ustanovení § 65 odst. 3 zákoníku práce je třeba řešit
jako součást bývalé úpravy nároku na odstupné, která do nové úpravy odstupného
již nebyla převzata", že "nová právní úprava (§ 67) uvedenou výluku nezná" a že
proto se na ni žalovaná nemůže odvolávat a je povinna vyplatit žalobci odstupné
po skončení pracovního poměru.
Žalovaná potvrdila, že žalobce byl dne 23.11.2006 odvolán z funkce manažera
vnitřního auditu a procesního řízení s účinností ke dni 25.11.2006 a že mu dne
23.11.2006 doručila výpověď z pracovního poměru, kterou mu dala podle
ustanovení § 65 odst. 3 a § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Požadované
odstupné žalobci nenáleží, neboť k ukončení pracovního poměru nedošlo z důvodu
zrušení jeho funkce v důsledku organizačních změn.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27.8.2008 č.j. 30 C
91/2008-221 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
na náhradě nákladů řízení 75.593,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Kasky. Po
provedeném dokazování dovodil, že nárok zaměstnance na odstupné nevzniká již
podáním výpovědi z pracovního poměru, ale teprve "uběhnutím výpovědní lhůty", a
že žalobcův nárok na odstupné je třeba posuzovat podle nové právní úpravy,
neboť pracovní poměr účastníků na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne
23.11.2006 skončil dnem 28.2.2007. Vzhledem k tomu, že nová právní úprava
neobsahuje "výjimku z odstupného" tak, jak jí upravovalo ustanovení § 65 odst.
3 dosavadního zákoníku práce, a že v ustanovení § 67 odst. 1 zákoníku práce
přiznává odstupné každému zaměstnanci, u něhož došlo k rozvázání pracovního
poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v ustanoveních § 52
písm. a) až c) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů ve výši minimálně
trojnásobku průměrného výdělku, má žalobce na požadované plnění nárok.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
10.3.2009 č.j. 8 Co 2475/2008-250 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího
řízení 56.346,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Kasky. Shodně se soudem
prvního stupně dovodil, že "právní úkon výpovědi i výpovědní doba" se sice v
souladu s přechodným ustanovením § 364 odst.2 zákona č. 262/2006 Sb. řídí
"původním zákoníkem práce", avšak nárok žalobce na odstupné není "přímým
důsledkem tohoto právního úkonu, nýbrž jeho vznik je podmíněn uplynutím
výpovědní doby", a tedy jeho posouzení(jeho vznik a výše) se řídí - s
přihlédnutím k tomu, že pracovní poměr účastníků skončil uplynutím výpovědní
doby dnem 28.2.2007 - "režimem přechodných ustanovení § 364 odst. 1 a 3 nového
zákoníku práce a pro posouzení vzniku, existence a výše tohoto nároku budou
rozhodná ustanovení nového zákoníku práce". Vzhledem k tomu, že pracovní poměry
dříve založené volbou nebo jmenováním se podle ustanovení § 364 odst.3 zákoníku
práce nadále považují (kromě výjimek v zákoně uvedených) za pracovní poměry
založené pracovní smlouvou, že na žalobce bylo třeba po 1.1.2007 "hledět jako
na zaměstnance, jehož pracovní poměr byl založen pracovní smlouvou" (žádná z
výjimek, podle nichž by se jeho pracovní poměr i nadále pokládal za založený
jmenováním, na něho nedopadá), a že na žalobce nelze (po odvolání z funkce a
vzhledem k ustanovení § 364 odst.3 zákoníku práce) "hledět jako na vedoucího
zaměstnance" a nelze mu odpírat odstupné s poukazem na ustanovení § 73 odst.6
zákoníku práce, má žalobce podle ustanovení § 67 odst.1 zákoníku práce nárok na
odstupné ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že
vznik nároku žalobce na odstupné nelze posuzovat jen jako důsledek skončení
pracovního poměru po uplynutí výpovědní lhůty, ale také jako následek výpovědi
z pracovního poměru, a že obě tyto skutečnosti není možné "posuzovat odděleně",
a dovozuje, že podle přechodného ustanovení § 364 odst.2 zákona č. 262/2006 Sb.
se dosavadní právní úpravou řídí "nejenom samotné právní úkony, ale i jejich
následky", a že vznik nároku žalobce na odstupné měly soudy posoudit podle
dosavadního zákoníku práce. Protože funkce, z níž byl žalobce odvolán, nebyla
zrušena, nemůže mít s ohledem na ustanovení § 65 odst.3 dosavadního zákoníku
práce nárok na odstupné. I kdyby se vznik nároku žalobce na odstupné měl
posuzovat podle nové právní úpravy, nemá na ně podle názoru žalované nárok,
neboť ustanovení § 67 nového zákoníku práce s fikcí nadbytečnosti zaměstnance
poskytnutí odstupného nespojuje. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky
soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalované proti
rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů
uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že
žalobce, který byl u žalované (jejího právního předchůdce) dne 1.10.2002
jmenován do funkce manažera vnitřního auditu a procesního řízení, byl z této
funkce dne 23.11.2006 odvolán (s účinností ke dni 25.11.2006), aniž by funkce
byla v důsledku organizační změny zrušena, a že dne 23.11.2006 mu byla rovněž
doručena výpověď z pracovního poměru, kterou mu žalovaná dala z důvodu, že po
odvolání z funkce nemá pro žalobce jinou vhodnou práci odpovídající jeho
kvalifikaci a ani jinou pro něho vhodnou práci, a v níž mu sdělila, že mu
odstupné "ve smyslu ustanovení § 65 odst.3 zákoníku práce nenáleží"; platnost
tohoto rozvázání pracovního poměru nebyla žalobou zpochybněna. Za tohoto stavu
věci bylo pro závěr, zda má žalobce nárok na odstupné poskytované při skončení
pracovního poměru, mimo jiné významné vyřešení právních otázek, podle jaké
právní úpravy má být žalobcem uplatněné právo posouzeno (zda podle
pracovněprávních předpisů účinných do 31.12.2006 nebo účinných ode dne
1.1.2007) a jaký na ně má vliv právní úprava obsažená v přechodných
ustanoveních § 364 odst.1, 2 a 3 zákona č. 262/2006 Sb. Protože uvedené právní
otázky dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny a protože jejich posouzení bylo
pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený
rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalované
proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 364 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného
ode dne 1.1.2007 (dále též jen "zák. práce") se podle tohoto zákona řídí také
pracovněprávní vztahy vzniklé před 1.1.2007, není-li v tomto zákoně dále
stanoveno jinak.
Podle ustanovení § 364 odst.2 zák. práce se podle dosavadních právních předpisů
řídí právní úkony týkající se vzniku, změny a skončení pracovního poměru,
dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, jakož i další právní
úkony učiněné před 1.1.2007, i když jejich právní účinky nastanou až po tomto
dni.
Podle ustanovení § 364 odst.3 zák. práce se pracovní poměry založené podle
dosavadních právních předpisů volbou nebo jmenováním považují za pracovní
poměry založené pracovní smlouvou; to neplatí v případě pracovního poměru
a) vedoucího organizační složky státu,
b) vedoucího úředníka a vedoucího úřadu,
c) vedoucího organizační jednotky organizační složky státu,
d) ředitele státního podniku,
e) vedoucího organizační jednotky státního podniku,
f) vedoucího státního fondu, jestliže je v jeho čele individuální orgán,
g) vedoucího příspěvkové organizace,
h) vedoucího organizační jednotky příspěvkové organizace,
i) ředitele školské právnické osoby a
j) kdy je jmenování upraveno zvláštním právním předpisem.
Vzhledem k tomu, že zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, platí ode dne
1.1.2007 - jak se uvádí v ustanovení § 364 odst. 1 zák. práce - nejen pro nově
vzniklé pracovněprávní vztahy, ale také zásadně (není-li stanoveno jinak) pro
pracovněprávní vztahy vzniklé přede dnem, v němž nabyl účinnosti, má tento
právní předpis též zpětnou účinnost (retroaktivitu). Právní teorie rozeznává
zpětnou účinnost pravou (pravou retroaktivitu) a nepravou (nepravou
retroaktivitu). O pravou zpětnou účinnost (pravou retroaktivitu) jde tehdy,
jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a práv a
povinností účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo
práva a povinnosti z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního
předpisu. Nepravá zpětná účinnost (nepravá retroaktivita) znamená, že novým
právním předpisem se sice mají řídit rovněž právní vztahy, vzniklé před jeho
účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních
vztahů a práva a povinnosti z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového
právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou.
Pravá zpětná účinnost (pravá retroaktivita) není v českém právním řádu
přípustná (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu
České republiky ze dne 28.2.1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I.
díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4.2.1997 sp. zn.
Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).
Zpětná působnost zákoníku práce, vyjádřená v § 364, spočívá na principech
nepravé retroaktivity. Ve vztahu k pracovněprávním vztahům to znamená, že podle
dosavadní právní úpravy musí být posuzovány pracovněprávní úkony a jiné
pracovněprávní skutečnosti, vznik pracovněprávních vztahů a práva a povinnosti
vzniklé z pracovněprávních vztahů, k nimž došlo (které nastaly) v době do
31.12.2006, a že zákoníkem práce se ode dne 1.1.2007 řídí také pracovněprávní
vztahy, vzniklé v době do 31.12.2006, jakož i práva a povinnosti (individuální
závazky) z těchto vztahů vyplývající, které vznikly (budou vznikat) počínaje
dnem 1.1.2007.
Z ustanovení § 364 odst. 2 zák. práce je třeba - i přes poněkud nepřesnou
formulaci - za použití zásad nepravé retroaktivity dovodit, že veškeré
pracovněprávní úkony a jiné pracovněprávní skutečnosti, které byly učiněny
(nastaly) v době do 31.12.2006, se po 1.1.2007 posuzují podle dosavadní právní
úpravy a že posouzení podle dosavadních právních předpisů nebrání ani to, mají-
li jejich účinky nastat (zčásti nebo výlučně) až v době po 1.1.2007. Uvádí-li
se totiž v ustanovení § 364 odst.2 zák. práce, že podle dosavadních právních
předpisů se "řídí právní úkony týkající se vzniku, změny a skončení pracovního
poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, jakož i další
právní úkony učiněné před 1.1.2007, i když jejich právní účinky nastanou až po
tomto dni", nelze z této dikce úspěšně dovozovat, že by se účinky právních
úkonů učiněných v době do 31.12.2006 posuzovaly také podle dosavadních právních
předpisů; ve skutečnosti ze znění tohoto ustanovení vyplývá jen to, že
dosavadními právními předpisy se řídí pracovněprávní úkony učiněné do
31.12.2006 bez ohledu na to, že (zda) jejich právní účinky nastaly (případně)
až po 1.1.2007, a že tedy jejich posouzení podle dosavadních právních předpisů
nepřekáží okolnost, že právní účinky (právní následky) nastaly nebo přetrvávají
(v podobě výkonu do té doby založených práv a povinností) v době po 1.1.2007.
Došlo-li k rozvázání pracovního poměru výpovědí - jako tomu bylo v projednávané
věci - v době od 1.11. do 30.11.2006 a začala-li proto výpovědní doba běžet
dnem 1.12.2006 (srov. § 45 odst.2 zákoníku práce účinného do 31.12.2006), z
výše uvedeného vyplývá, že otázka platnosti výpovědi, jakož i běh, délka a
uplynutí výpovědní doby, se řídí dosavadními právními předpisy. Protože
platnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 23.11.2006 nebyla způsobem
uvedeným v ustanovení § 64 zákoníku práce účinného do 31.12.2006 zpochybněna,
soudy v souladu se zákonem dovodily, že pracovní poměr účastníků skončil dnem
28.2.2006.
Nárok na odstupné má - jak se uvádí v ustanovení § 60a odst.1 zákoníku práce
účinného do 31.12.2006 a nyní v ustanovení § 67 odst.1 zák. práce -
zaměstnanec, u něhož "dochází k rozvázání pracovního poměru", a zaměstnanci
"přísluší při skončení pracovního poměru". Odstupné tedy náleží zaměstnanci
nejen tehdy, byl-li učiněn právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru
(takový, s nímž se spojuje poskytnutí odstupného), ale pouze v případě, že
(opravdu) došlo k rozvázání (skončení) pracovního poměru. Odstupné představuje
jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout, často
složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své viny (z důvodů na
straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Nárok na odstupné proto vzniká
jen tehdy a v okamžiku, kdy byl rozvázán (skončil) pracovní poměr zaměstnance
na základě takového právního úkonu, s níž se (podle zákona) spojuje poskytnutí
odstupného.
Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že poskytnutí odstupného zaměstnanci se
řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, i v případě, že k právnímu úkonu
směřujícímu k rozvázání pracovního poměru došlo v době do dne 31.12.2006,
skončil-li podle něho pracovní poměr v době počínaje dnem 1.1.2007. Vzhledem k
tomu, že v projednávané věci pracovní poměr účastníků na základě výpovědi z
pracovního poměru ze dne 23.11.2006 skončil dnem 28.2.2007, dospěly soudy ke
správnému závěru, že žalobcem uplatněný nárok na odstupné je třeba posoudit
podle "nové právní úpravy" obsažené zejména v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník
práce.
Zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou
zaměstnavatelem z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm.a) až c) zák. práce
nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší při skončení pracovního poměru odstupné
ve výši nejméně trojnásobku průměrného výdělku (§ 67 odst.1 věta první zákona
č. 262/2006 Sb. ve znění účinném od 1.1. do 31.12.2007).
Jestliže je zaměstnavatelem jiná právnická nebo fyzická osoba než uvedená v
ustanovení § 33 odst.3, může být s vedoucím zaměstnancem dohodnuta možnost
odvolání z pracovního místa, je-li zároveň dohodnuto, že se vedoucí zaměstnanec
může tohoto místa vzdát (§ 73 odst.2 zákona č. 262/2006 Sb. ve znění účinném od
1.1. do 31.12.2007); vedoucími místy jsou pracovní místa, popsaná v ustanovení
§ 73 odst.3 zák. práce.
Odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr
nekončí; to neplatí, jestliže byl pracovní poměr založen jmenováním na dobu
určitou. Zaměstnavatel je povinen podat zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího
pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho
zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance
takovou práci nebo jestliže ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na
straně zaměstnavatele a současně je dán výpovědní důvod podle ustanovení § 52
písm. c) zák. práce; odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách
náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího
zaměstnance v souvislosti s jeho zrušením v důsledku organizační změny (§ 73
odst.6 zák. práce).
Zaměstnanci, který byl odvolán z vedoucího pracovního místa a s nímž byl
rozvázán pracovní poměr výpovědí nebo dohodou, učiněnými z důvodu, že je ve
smyslu ustanovení § 73 odst.6 zák. práce u něho "dán výpovědní důvod podle
ustanovení § 52 písm.c) zák. práce", přísluší - jak vyplývá z výše uvedeného -
odstupné jen tehdy, došlo-li k jeho odvolání v souvislosti se zrušením
vedoucího pracovního místa v důsledku organizační změny.
Žalobce zastával - jak bylo soudy zjištěno - před svým odvoláním (k němuž došlo
dne 23.11.2006) funkci (pracovní místo), která je (nepochybně) z pohledu
ustanovení § 73 odst.3 písm.a) bodu 1 zák. práce "vedoucím místem". Protože
jeho pracovní poměr byl založen podle právní úpravy účinné do 31.12.2006
jmenováním, je pro právní postavení žalobce významné též to, jaké bylo po
účinnosti zákona č. 262/2006 Sb. právní postavení zaměstnanců, jejichž pracovní
poměr byl podle dosavadních právních předpisů založen jmenováním a jejichž
pracovní poměr se od 1.1.2007 považuje ve smyslu ustanovení § 364 odst.3 zák.
práce za založený pracovní smlouvou.
Právní postavení zaměstnanců, jejichž pracovní poměr byl v době do 31.12.2006
založen jmenováním a jejichž pracovní poměr se nadále pokládá za založený
pracovní smlouvou, neboť na ně nedopadá žádná z výjimek uvedených v ustanovení
§ 364 odst.3 zák. práce, je v době od 1.1.2007 zásadně stejné, jaké mají ti
zaměstnanci, jejichž pracovní poměr byl již v době do 31.12.2006 založen
pracovní smlouvou. Pro jejich právní postavení podle dosavadní právní úpravy
bylo současně charakteristické, že mohli být z funkce (pracovního místa)
odvoláni nebo že se své funkce (pracovního místa) mohli vzdát. Vzhledem k tomu,
že nepravá zpětná účinnost (nepravá retroaktivita) nové právní úpravy
pracovněprávních vztahů a zásada ochrany nabytých práv vylučují, aby účastníci
pracovněprávních vztahů jen v důsledku nové právní úpravy pozbyli práva a
povinnosti, která měli podle dosavadní právní úpravy a které upravuje
(přiznává) také nová právní úprava, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že
vedoucí (a jiní) zaměstnanci, jejichž pracovní poměr byl v době do 31.12.2006
založen jmenováním a jejichž pracovní poměr se nadále pokládá za založený
pracovní smlouvou, mohou být v době po 1.1.2007 ze svého vedoucího místa
odvoláni nebo se ho mohou vzdát, tedy že jejich právní postavení je ode dne
1.1.2007 přímo ze zákona stejné jako u vedoucích zaměstnanců, u nichž byl
počínaje dnem 1.1.2007 založen pracovní poměr pracovní smlouvou a s nimiž
zaměstnavatel současně sjednal ve smyslu § 73 odst.2 a 3 zák. práce možnost
odvolání z vedoucího místa a vzdání se takového pracovního místa.
Z uvedeného (kromě jiného) vyplývá, že na právní postavení žalobce lze v době
po 1.1.2007 hledět jako na právní postavení zaměstnance, jenž by mohl být -
kdyby k tomu nedošlo za účinnosti dosavadní právní úpravy - odvolán ze své
funkce (pracovního místa) manažera vnitřního auditu a procesního řízení za
podmínek uvedených v ustanovení § 73 zák. práce.
Protože pracovní poměr žalobce byl rozvázán z důvodu fikce nadbytečnosti
(protože u něho "byl dán" výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c)
zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2006, jenž nyní odpovídá výpovědnímu
důvodu podle ustanovení § 52 písm.c) zák. práce), protože pro právní postavení
takového zaměstnance je příznačné, že mu odstupné poskytované při organizačních
změnách přísluší jen v případě, že došlo k jeho odvolání z funkce (vedoucího
místa) v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny, a protože
žalobcem zastávané pracovní místo (z něhož byl odvolán) nebylo zrušeno, nemůže
žalobci požadované odstupné náležet.
Na tomto závěru nic nemění ani to, že žalobce v době po 1.1.2007 vedoucí
pracovní místo nezastával, neboť z něho byl odvolán s účinností ode dne
25.11.2006. Pro závěr, zda zaměstnanci náleží odstupné, totiž není významné,
jaké pracovní místo zastával v době skončení pracovního poměru, ale jen
(výlučně) skutečnost, co bylo příčinou odvolání zaměstnance z funkce (z místa
vedoucího zaměstnance); nárok na odstupné je ve smyslu ustanovení § 73 odst.6
zák. práce (stejně jako podle ustanovení § 65 odst.3 zákoníku práce ve znění
účinném do 31.12.2006) dán pouze tehdy, došlo-li k odvolání zaměstnance v
souvislosti se zrušením jeho (jím zastávaného) pracovního místa v důsledku
organizační změny.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc
podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v
Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu