21 Cdo 347/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Z. L., zastoupeného S. s. o. o. p. h., g. a n. p. se sídlem
v M., proti žalované M. u. s., a.s., zastoupené advokátem, o odškodnění
pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp.zn. 11 C 437/99, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5.
února 2001 č.j. 10 Co 111/2000-45, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku o zastavení odvolacího řízení co
do částky 22.443,- Kč s příslušenstvím) a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze
dne 2. prosince 1999 č.j. 11 C 437/99-34 (s výjimkou výroku, kterým bylo
žalované uloženo, aby zaplatila žalobci 22.443,- Kč s 15% úrokem od 1.2.1999 do
zaplacení) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Mostě k
dalšímu řízení.
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby
mu žalovaná zaplatila 43.118,- Kč s 15% úrokem od 1.2.1999 do zaplacení. Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že jako zaměstnanec žalované utrpěl dne 12.10.1994
pracovní úraz, v důsledku kterého se stal dnem 20.1.1996 plně invalidním. Ke
dni 18.2.1997 mu byl plný invalidní důchod odebrán a nadále pobírá pouze
částečný invalidní důchod. Žalobce se dne 18.2.1997 evidoval na Úřadu práce v
M. jako uchazeč o zaměstnání, pracovní poměr mu však \"nebyl zabezpečen\", a
žalobce obdržel za dobu 6 měsíců hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání ve
výši 22.443,- Kč. Žalobce má za to, že žalovaná je povinna jako jeho \"bývalá
zaměstnavatelka\" mu platit náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195
zák. práce, od března 1997 mu však je náhrada \"krácena\", a to o vyplácený
příspěvek uchazeče o zaměstnání, a o polovinu minimální mzdy. Za dobu od března
1997 do prosince 1998 mu nebyla uhrazena náhrada za ztrátu na výdělku ve výši
43.118,- Kč.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 2.12.1999 č.j. 11 C 437/99-34 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalobci se nepřiznává \"právo na náhradu nákladů řízení\"
a že žalovaná je povinna zaplatit České republice \"na účet\" Okresního soudu v
Mostě soudní poplatek ve výši 1.728,- Kč. Z provedených důkazů zjistil, že
žalobce utrpěl v době trvání pracovního poměru u žalované pracovní úraz, pro
který byl ke dni 20.1.1996 uznán plně invalidním, že dnem 31.7.1996 byl
pracovní poměr účastníků rozvázán dohodou \"v souvislosti s odchodem žalobce do
plného invalidního důchodu\" a že žalovaná vyplácela žalobci \"prostřednictvím
K., pojišťovny, a.s.\" náhradu za ztrátu na výdělku až do výše 90% s
přihlédnutím ke spoluzavinění žalobce, které bylo vyjádřeno v rozsahu 10%\". Ke
dni 18.2.1997 byl žalobci odebrán plný invalidní důchod a současně mu byl
přiznán částečný invalidní důchod. Žalovaná poté \"z rozdílu mezi částečným
invalidním důchodem a rozhodným výdělkem\" odečítala v době od února do září
1997 minimální mzdu, v době od října 1997 do března 1998 hmotné zabezpečení,
které žalobci vyplácel Úřad práce v M., a od dubna 1998 polovinu minimální
mzdy, neboť podle ošetřující lékařky MUDr. I. S. je žalobce schopen práce na
zkrácený pracovní úvazek v rozsahu 4,5 hodiny. Soud prvního stupně dovodil, že
hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání nelze považovat za výdělek a že je
proto \"nelze odečítat od náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti\". Tzv. \"fiktivní výdělek\" lze odečíst \"od náhrady za ztrátu na
výdělku\" jen v případech, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 195 zák.
práce; v posuzovaném případě jen tehdy, kdyby žalobce odmítl nastoupit práci,
kterou mu zajistil úřad práce, avšak žalobci \"s ohledem na jeho špatný
zdravotní stav\" žádné vhodné pracovní místo nebyla nabídnuto. Protože
předmětem tohoto řízení nebylo zkoumání změny poměrů ve smyslu ustanovení § 202
odst.1 zák. práce, ale posouzení důvodnosti \"krácení odškodnění pracovního
úrazu o hmotné zabezpečení, resp. fiktivní výdělek\", je žaloba opodstatněná.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5.2.2001
č.j. 10 Co 111/2000-45 s ohledem na částečné zpětvzetí odvolání zastavil
odvolací řízení co do částky 22.443,- Kč s příslušenstvím, \"ve zbylé části
nároku s příslušenstvím a v ostatních výrocích\" rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil,
že změnu v poměrech žalobce, k níž došlo tím, že žalobci byl místo plného
invalidního důchodu přiznán částečný invalidní důchod, nelze považovat za změnu
poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce. Ustanovení § 202 odst.1
zák. práce je třeba \"vykládat v souvislosti\" s ustanovením § 195 zák. práce a
při \"úvahách o výši náhrady za ztrátu na výdělku ani ve změněných poměrech
nelze uvažovat vedle invalidního důchodu a skutečně dosahovaného výdělku jiný
fiktivní výdělek než vyplývající z taxativního výčtu ust. § 195 odst.3 zák.
práce\". V řízení nebylo zjištěno (a ani to žalovaná netvrdila), že by žalobce
odmítl nastoupit práci, která mu byla zajištěna, nebo že by si opomenul bez
vážných důvodů vydělat \"určitou částku\". Nedostatek volných pracovních míst
není podle odvolacího soudu \"změnou v poměrech ani jednoho z účastníků,
žalobce stále, byť v menším rozsahu, zdravotním poškozením v důsledku
prodělaného pracovního úrazu trpí a je v jeho důsledku omezován (možná
rozhodující měrou) v uplatnění se na trhu práce\". Vzhledem k tomu, že žalobce
nemá kromě částečného invalidního důchodu žádný jiný příjem, že mu žalovaná
žádnou práci nezajistila a že ani \"ve spolupráci s úřadem práce\" se žalobci
\"nepodařilo vlastního výdělku dosahovat\", nebyl tu žádný důvod \"ke krácení
náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti\". K návrhu
žalované, aby připustil proti svému rozsudku dovolání k posouzení právní
otázky, zda je možné při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti uvažovat na straně poškozeného zaměstnance jako příjem
tzv. fiktivní výdělek odvíjející se od aktuální minimální mzdy, odvolací soud
uvedl, že uvedenou právní otázku nepovažoval \"za právně významnou\" a že proto
dovolání v požadovaném rozsahu nepřipustil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to - jak vyplývá z obsahu dovolání -
proti jeho výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
potvrzen, podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud věc posoudil po
právní stránce nesprávně. Zásadní právní otázka, která byla pro rozhodnutí
tohoto sporu významná, nespočívá v tom, zda je možné postiženému zaměstnanci
\"odpočítávat nějaký fiktivní výdělek cestou aplikace ustanovení § 195 odst.2
věta druhá zák. práce\" (jak se domníval odvolací soud), ale v tom, že
zaměstnavatel, i když je objektivně odpovědný za škodu způsobenou zaměstnanci
pracovním úrazem, je povinen nahradit zaměstnanci škodu jen v rozsahu, v jakém
vznikla v přímé příčinné souvislosti s pracovním úrazem. Podle žalované nastala
u žalobce změna poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce tím, že mu
byl odňat plný invalidní důchod, že mu byl přiznán částečný invalidní důchod a
že se stal nezaměstnaným. Možnosti a schopnosti pracovního uplatnění žalobce a
v důsledku toho i jeho výdělkové možnosti se v době od přiznání částečného
invalidního důchodu zvýšily, neboť lze předpokládat, že žalobce \"nějakou práci
v nějakém rozsahu vykonávat může\". I když žalobce a ani žalovaná nenesou
\"zavinění\" na tom, že trh práce žalobci vhodnou práci nenabízí a ani s pomocí
úřadu práce \"nabídnout neumí\", nemůže být žalobci tato ztráta odškodněna
náhradou za ztrátu na výdělku, ale jen v rámci systému hmotného zabezpečení
uchazečů o zaměstnání. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení §
239 odst.2 o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů (v
dovoláním dotčených výrocích) zrušil a aby mu věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
\"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o.s.ř., se nejprve zabýval tím, zda je v posuzovaném případě proti výroku
tohoto rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
potvrzen, přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,
kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde
není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.).
Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí
soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí
vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud nevyhoví
návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239
odst. 2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže ve výroku svého potvrzujícího rozsudku
návrh zamítne, ale i v případě, že o návrhu účastníka - v rozporu se zákonem -
vůbec nerozhodne.
K tomu, aby rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam,
nepostačuje, že odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy že v rozhodnutí nešlo o
posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující).
Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy
obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém
rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí
nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení
judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí
odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této
právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku, jaká náhrada za ztrátu
na výdělku náleží při odškodnění pracovního úrazu zaměstnanci, kterému byl
odňat původně přiznaný plný invalidní důchod, který byl uznán částečně
invalidním a který pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemá po
pracovním úrazu vedle částečného invalidního důchodu příjem z vlastní výdělečné
činnosti. Vzhledem k tomu, že tuto právní otázku posoudil jinak, než je řešena
v konstantní judikatuře soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
1.12.2000 sp. zn. 21 Cdo 2805/99, uveřejněný pod č. 45 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2001), představuje rozsudek odvolacího soudu v napadeném
výroku rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud
proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, je přípustné
podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v napadeném výroku ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst.1 věta první,
o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že invalidní
důchod byl žalobci odebrán a částečný invalidní důchod mu byl přiznán dnem
18.2.1997 - posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění
zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č.
72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,
č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992
Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č.
287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do
30.9.1999 (dále jen \"zák. práce\").
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním
úrazu podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození
na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná
souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti
se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního
úrazu by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Odpovědnost za škodu při pracovním
úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný
výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo
částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost
zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a
účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění
zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním
úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve
ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi
průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k
němuž je třeba připočítat případný plný invalidní nebo částečný invalidní
důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení
(omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost
dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.
Jestliže všechny předpoklady odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech byly
splněny, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci škodu, dokud nenastane
skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro
určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu
ustanovení § 202 odst.1 zák. práce.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudu dovolatelka nezpochybňuje), že žalobce utrpěl dne
12.10.1994 pracovní úraz, že za škodu způsobenou tímto pracovním úrazem
odpovídá žalovaná v rozsahu 90% (žalovaná se své odpovědnosti v 10% vzniklé
škody zprostila), že žalobce byl pro následky pracovního úrazu přiznán od
20.1.1996 plný invalidní důchod a že škoda vzniklá následkem pracovního úrazu
byla v rozsahu odpovídajícím míře odpovědnosti žalovaného dobrovolně hrazena až
do ledna 1997. Od 18.2.1997 byl žalobci odňat plný invalidní důchod s
odůvodněním, že \"podle posudku lékaře OSSZ (PSSZ) M. je již pouze částečně
invalidní\", a od stejného dne mu byl přiznán částečný invalidní důchod.
Žalobce požádal dne 18.2.1997 Úřad práce v M. o zprostředkování zaměstnání,
avšak žádné vhodné pracovní místo pro něj nebylo nalezeno.
S názorem odvolacího soudu, že dnem 18.2.1997 nedošlo ke změně poměrů žalobce
ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce, nelze souhlasit.
Podle ustanovení § 202 odst.1 zák. práce změní-li se podstatně poměry
poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, může se
poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě
povinností.
Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle
ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů
poškozeného (právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného
subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v
osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Pro závěr, zda došlo k podstatné
změně poměrů ve smyslu tohoto ustanovení, je nezbytné porovnat poměry
poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo
částečné invalidity), a nové poměry poškozeného.
Při vzniku nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §
195 zák. práce bylo kromě jiného rozhodující, že žalobce byl poživatelem plného
invalidního důchodu. Protože při uznání plné invalidity není poškozený
zaměstnanec povinen vykonávat jakoukoliv výdělečnou činnost (a žalobce ji podle
zjištění soudů od přiznání plného invalidního důchodu skutečně nevykonával),
byla ztráta pracovní způsobilosti žalobce a jeho neschopnost dosahovat pro
následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením vyjádřena ve výši
rozdílu mezi průměrným výdělkem žalobce před vznikem škody a plným invalidním
důchodem, poskytovaným z důvodu pracovního úrazu.
Tím, že žalobci byl - s ohledem na jeho nově zjištěný zdravotní stav - přiznán
pro následky pracovního úrazu pouze částečný invalidní důchod, se okolnosti,
které byly rozhodující pro určení náhrady za ztrátu na výdělku, změnily v tom,
že žalobce byl schopen vykonávat výdělečnou činnost, a to - jak vyplývá z
obsahu spisu - lehčí práci bez zátěže dolních končetin ve zkráceném pracovním
úvazku 4,5 hod. Omezení pracovní způsobilosti žalobce a jeho neschopnost
dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením je
tedy od 18.2.1997 vyjádřena ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem žalobce
před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat
částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu. Uvedené změny se
nepochybně týkají poměrů žalobce, spočívají přímo v osobě žalobce (v jeho
zdravotním stavu, vyvolaném pracovním úrazem), představují podstatnou změnu, a
proto jsou změnou poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák.
práce.
Z uvedeného vyplývá, že o změnu poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení § 202
odst.1 zák. práce jde vždy, jestliže poškozenému zaměstnanci byl pro následky
pracovního úrazu namísto dosud pobíraného plného invalidního důchodu přiznán
pouze částečný invalidní důchod.
S odvolacím soudem nelze souhlasit ani v tom, že při určení náhrady za ztrátu
na výdělku poškozenému zaměstnanci, který pobírá částečný invalidní důchod,
podle ustanovení § 195 zák. práce není významný \"existující nedostatek volných
pracovních míst\".
K předpokladům odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při
pracovním úrazu podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce patří - jak uvedeno
již výše - také příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. O
vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity) a pracovním
úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné
ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by ztráta
na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku
vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity
nebo částečné invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před pracovním
úrazem, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody.
Podle ustanovení § 195 odst.1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné
invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po
pracovním úrazu s připočtením případného invalidního nebo částečného
invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému
výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu
pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním
zabezpečení, ani k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.
Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo
při uznání invalidity nebo částečné invalidity je majetkovou újmou, která se -
jak vyplývá z citovaného ustanovení - stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem
zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba
připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z
téhož důvodu; nepřihlíží se přitom ke zvýšení invalidního důchodu pro
bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním
zabezpečení a k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.
Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní
způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky
pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.
V ustanovení § 195 odst.1 zák. práce se výslovně neuvádí, jakým způsobem a za
jaké období se stanoví výdělek zaměstnance po pracovním úrazu. Vzhledem k tomu,
že náhrada za ztrátu na výdělku se vyplácí pravidelně jednou měsíčně (srov. §
205b odst.3 zák. práce), plyne z povahy věci, že pro určení výše náhrady za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné
invalidity (při uznání plné invalidity není poškozený zaměstnanec povinen
vykonávat jakoukoliv výdělečnou činnost) se zpravidla vychází z výdělku
zaměstnance, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje.
Podle ustanovení § 195 odst.3 zák. práce zaměstnanci, který bez vážných důvodů
odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna, přísluší náhrada za ztrátu na
výdělku podle předchozích odstavců pouze ve výši rozdílu mezi průměrným
výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem a průměrným výdělkem,
kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel
zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů
opomenul vydělat.
Od situace, kdy poškozený zaměstnanec nevyužije možnosti vlastní výdělečnou
činností (možnosti nastoupit práci u určitého zaměstnavatele) získat příjem,
která je popsána v ustanovení § 195 odst.3 zák. práce, je třeba odlišit stav,
kdy poškozený zaměstnanec, který po pracovním úrazu není schopen vykonávat
dosavadní práci, nemůže nastoupit jiné zaměstnání, které by bylo pro něj vhodné
z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen pro nedostatek
pracovních příležitostí, tedy stav, kdy poškozený zaměstnanec má zájem využít
pracovním úrazem sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, avšak nemá možnost
jej uskutečnit (tj. nastoupit vhodné zaměstnání) výlučně pro nedostatek
pracovních příležitostí (tj. proto, že není volné místo, které by mohl zejména
s ohledem na svůj zdravotní stav zastávat).
I když odpovědnost za škodu způsobenou pracovním úrazem je tzv. objektivní
odpovědností (zaměstnavatel odpovídá za tuto škodu, aniž by bylo uvažováno
zavinění), je zaměstnavatel povinen nahradit jen takovou škodu, která
poškozenému zaměstnanci vznikla následkem pracovního úrazu (tj. v příčinné
souvislosti s pracovním úrazem). Skutečnost, že poškozený zaměstnanec, který
pro následky pracovního úrazu nemůže konat dosavadní práci, nemůže nastoupit po
pracovním úrazu jiné zaměstnání odpovídající pracovním úrazem snížené (omezené)
pracovní způsobilosti jen pro nedostatek pracovních příležitostí, není
způsobena následky pracovního úrazu, ale situací na trhu práce. Je nepochybné,
že u zaměstnance, který se pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí
ocitl po pracovním úrazu bez práce, se změnily jeho sociální poměry (v tom, že
nemá po pracovním úrazu příjem z vlastní výdělečné činnosti); z hlediska
odškodnění pracovního úrazu je však podstatné, že situace na trhu práce
postihuje všechny zaměstnance bez zřetele k tomu, zda jejich pracovní
způsobilost je snížena (omezena) pracovním úrazem, popřípadě zda jejich
pracovní způsobilost byla snížena (omezena) pracovním úrazem nebo z jiných
příčin. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu, že náhrada za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity)
vyjadřuje nezpůsobilost zaměstnance dosahovat pro následky pracovního úrazu
stejný výdělek jako před poškozením. Tím, že pro nedostatek vhodných pracovních
příležitostí nemá po pracovním úrazu žádný příjem, se na tomto účelu
poskytování náhrady za ztrátu na výdělku nic nemůže změnit, neboť jinak by
zaměstnanci byla odškodňována újma, k jejíž úhradě náhrada za ztrátu na výdělku
nemůže sloužit; hmotné zabezpečení osob, které se ocitly bez práce, upravují
zvláštní předpisy (srov. § 12 a násl. zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve
znění pozdějších předpisů).
Z důvodu odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu tedy nemůže být zaměstnanci,
který pro následky pracovního úrazu není schopen konat dosavadní práci,
uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních
příležitostí nemůže po pracovním úrazu mít příjem z vlastní výdělečné činnosti.
Jestliže zaměstnanec nemá po skončení pracovní neschopnosti (při uznání
částečné invalidity) pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí příjem z
vlastní výdělečné činnosti, je nepochybné, že při určení výše náhrady za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné
invalidity nelze vycházet z výdělku, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada
poskytuje (z něhož se při tomto odškodňování - jak uvedeno výše - zpravidla
vychází), ani z hledisek uvedených v ustanovení § 195 odst.3 věty první zák.
práce nebo v ustanovení § 36 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.; \"výdělek
zaměstnance po pracovním úrazu\" ve smyslu ustanovení § 195 odst.1 zák. práce
je třeba v tomto případě stanovit způsobem, který odpovídá smyslu a účelu
ustanovení § 195 zák. práce. Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity
nebo částečné invalidity je - jak uvedeno výše - odškodnění snížení (omezení)
nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti
dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením,
odpovídá uvedeným požadavkům plně takový postup, který výdělek po pracovním
úrazu určuje podle pravděpodobného výdělku (§ 17 odst.4 zákona č. 1/1992 Sb., o
mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrné výdělku, ve znění pozdějších
předpisů), jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho
schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, jíž by prokazatelně vykonával,
kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí; pravděpodobný výdělek
je současně třeba stanovit ke dni, v němž poškozenému zaměstnanci má nárok na
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání
částečné invalidity (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 1.12.2000 sp. zn. 21 Cdo 2805/99, uveřejněném pod č. 45 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2001).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadeném
výroku správný; Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu v
tomto výroku, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení a o
soudním poplatku, zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.).
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto
rozhodnutí (s výjimkou výroku, kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila
žalobci 22.443,- Kč s 15% úrokem od 1.2.1999 do zaplacení, ohledně kterého bylo
odvolání vzato zpět a který proto samostatně nabyl právní moci) a věc vrátil v
tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu