21 Cdo 347/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně V. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému C. B.,
a.s., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 19 C 102/2001, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září
2003, č.j. 16 Co 246/2003-136, takto :
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení
2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Dopisem ze dne 22.3.2001 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní podle ustanovení §
53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě ruší pracovní poměr. Důvod k tomuto
opatření spatřoval v tom, že dne 22.3.2001 jako pokladní „C. C. O.“ vyplatila
neoprávněně částku 100.000,- Kč (když host vyhrál pouze 100.000,- Kč a
žalobkyně mu vyplatila 200.000,- Kč) a že kromě toho odmítla podepsat uznání
dluhu; uvedené jednání žalovaný kvalifikoval jako porušení pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že k jednání vytýkanému jí v
okamžitém zrušení pracovního poměru došlo omylem v důsledku „enormního
pracovního zatížení, kdy byla nucena pracovat bez příslušných přestávek“,
nikoli tím, že by předmětnou částku sama zcizila; proto nemůže jít o zvlášť
hrubé porušení pracovní kázně. Upozorňuje rovněž na to, že u žalovaného začala
pracovat od 13.2.2001 a že žalovanému žádná škoda nevznikla, když příslušná
částka mu byla vrácena.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21.8.2002, č.j. 19 C 102/2001-87,
určil, že okamžité zrušení pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b)
zákoníku práce dané žalobkyni žalovaným písemností ze dne 22.3.2001 je
neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobkyni na nákladech
řízení 7.725,- Kč. Po provedeném dokazování soud prvního stupně dovodil, že
byla zachována dvouměsíční prekluzívní lhůta k podání žaloby ve smyslu
ustanovení § 64 zák. práce, že „jednostranný právní úkon žalovaného obstojí i
po stránce formální“, neboť „byl dán ve lhůtě jednoho měsíce, písemně, je
datován, podepsán a opatřen razítkem žalovaného, důvod je vymezen jednoznačně a
nezaměnitelně, byl doručen žalobkyni v zákonné lhůtě a důvod dodatečně měněn
nebyl“. Dospěl k závěru, že jednání žalobkyně, spočívající v tom, že jako
pokladní omylem vyplatila hráči v kasinu o 100.000,- Kč více, než ve
skutečnosti vyhrál, je sice porušením pracovní kázně, že však nedosáhlo
intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Přihlédl přitom k
tomu, že žalobkyně „tak učinila neúmyslně, zřejmě i z nedostatku zkušeností,
neboť v této funkci byla teprve od 13.2.2001 a věc se přihodila 22.3.2001“, že
okamžitě po zjištění svého omylu vyvinula iniciativu k získání peněz zpět, což
se zdařilo za přispění policie, a že žalovanému nevznikla žádná škoda.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16.12.2002, č.j.
16 Co 347/2002-107, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Odvolací soud, vycházeje z toho, že v okamžitém zrušení
pracovního poměru ze dne 22.3.2001 žalovaný vytýká žalobkyni porušení pracovní
kázně dvěma skutky [„1) dne 22.3.2001 vyplatila hostu 200.000,- Kč, ačkoli mu
měla vyplatit pouze částku 100.000,- Kč, a 2) odmítla podepsat uznání dluhu
(myšleno v souvislosti s prvním skutkem)“], a z toho, že žalobkyně tím, že
jako pokladní vyplatila klientovi kasina o 100.000,- Kč více, než byla jeho
výhra, porušila pracovní kázeň, vytkl soudu prvního stupně, že „se zcela
opomněl zabývat druhým porušením pracovní kázně“, že řádně nezjistil skutkový
stav věci, zejména v otázce pracovního režimu žalobkyně a rozpisu směn, a že
jeho právní závěry, v nichž mimo jiné neaplikoval ustanovení § 89 a § 90 zák.
práce, jsou předčasné; uložil mu, aby dokazování v naznačeném směru doplnil a
aby přihlédl ke všem okolnostem rozhodným pro posouzení intenzity porušení
pracovní kázně.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23.5.2003, č.j. 19 C 102/2001-120,
znovu určil, že okamžité zrušení pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b)
zákoníku práce dané žalobkyni žalovaným písemností ze dne 22.3.2001 je
neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobkyni na nákladech
řízení 11.675,- Kč. Po doplnění dokazování dovodil, že žalobkyně se tím, že dne
22.3.2001 jako pokladní kasina vyplatila neoprávněně částku 100.000,- Kč,
dopustila porušení pracovní kázně, neboť tímto svým jednáním porušila povinnost
zaměstnance podle ustanovení § 73 odst.1 písm. d) zák. práce. Odmítnutím
podepsání uznání dluhu žalobkyní jako samostatným skutkem, kterým měla porušit
pracovní kázeň, se nezabýval s odůvodněním, že „žalovaný se při jednání ve věci
dne 15.5.2003 vyjádřil tak, že skutečnost, že žalobkyně odmítla podepsat uznání
dluhu, nebyla důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru“, a že „to, že
žalovaný tuto skutečnost koncipoval do svého právního úkonu, chtěl pouze
charakterizovat postoj žalobkyně k věci; navíc soud prvního stupně uvedl, že v
odmítnutí podepsání uznání dluhu by nebylo možno spatřovat porušení pracovní
kázně již proto, že jde o „dobrovolný právní úkon, který musí být učiněn
svobodně“ (jinak je neplatný), a že „k tomuto úkonu nemůže být nikdo
donucován“. S přihlédnutím k tomu, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána
velmi krátkou dobu (od 13.2.2001), že ve funkci pokladní neměla velké
zkušenosti, že předmětného dne po odpracování odpolední směny plynule
nastoupila na noční směnu, že žalovaný jako zaměstnavatel nesplnil povinnost
stanovenou mu ustanovením § 90 zák. práce, že k porušení pracovní kázně došlo
ke konci druhé směny po odpracování 14 hodin a navíc v časných ranních
hodinách, že žalobkyně ihned, když si svou chybu uvědomila, podnikla kroky k
nápravě (snažila se hosta najít, oznámila vše nadřízenému, chtěla, aby byla
přivolána policie) a že jednáním žalobkyně nevznikla žalovanému škoda, neboť
„přeplacený host“ peníze vrátil, dospěl k závěru, že jednání vytýkané žalobkyni
v okamžitém zrušení pracovního poměru nedosáhlo intenzity porušení pracovní
kázně zvlášť hrubým způsobem.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30.9.2003, č.j.
16 Co 246/2003-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobkyně na náhradě nákladů odvolacího řízení
5.150,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i
právními závěry soudu prvního stupně a dovodil, že posuzované okamžité zrušení
pracovního poměru je neplatným právním úkonem. V otázce hodnocení intenzity
porušení pracovní kázně žalobkyní souhlasil se soudem prvního stupně, který
přihlédl k osobě žalobkyně, k charakteru práce, kterou vykonávala, k situaci, v
níž došlo k porušení pracovní kázně a ke způsobu porušení konkrétní povinnosti
žalobkyně. Zdůraznil, že u žalobkyně se jednalo o porušení pracovní kázně z
nedbalosti (nikoli o porušení pracovní kázně zaviněné úmyslně) a že žalovanému
jednáním žalobkyně nevznikla žádná škoda, neboť žalobkyně vyvinula iniciativu,
která byla podpořena aktivitou policie, a částka 100.000,- Kč byla žalovanému
obratem vrácena. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu a k tomu, že
žalobkyně byla v době, kdy došlo ke spornému porušení pracovní kázně, ve
zkušební době, neshledal jako odůvodněný závěr, že po žalovaném nelze
spravedlivě požadovat, aby žalobkyni přes porušení pracovní kázně zaměstnával;
uvedl, že žalovaný, jestliže měl zato, že se žalobkyně ve své práci
neosvědčila, s ní mohl pracovní poměr zrušit ve zkušební době podle § 58 zák.
práce.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z toho,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jeho námitkou, že „sporné
zrušení pracovního poměru se uskutečnilo ve zkušební době žalobkyně“ a že „za
těchto okolností by pracovní poměr žalobkyně u žalovaného skončil 23.3.2001,
kdy byl žalobkyni doručen přípis žalovaného označený jako okamžité zrušení
pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce datovaný dne
22.3.2001“. Podle názoru žalovaného „tento přípis“ měl být posouzen jako projev
vůle směřující k ukončení pracovního poměru ve zkušební době, tedy jako zrušení
pracovního poměru žalobkyně u žalovaného ve zkušební době, neboť nevzbuzuje
pochybnosti o projevu vůle směřujícím k ukončení pracovního poměru. Protože
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a aby věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného pro nepřípustnost
odmítl. K námitkám žalovaného uvedla, že odvolací soud rozhodl na základě
spolehlivě zjištěného skutkového stavu správně a že současná argumentace
žalovaného, že šlo o úkon, který byl jinak posuzován a jinak míněn, nemůže
obstát s ohledem na zcela jednoznačnou dikci tohoto právního úkonu označeného
jako okamžité zrušení pracovního poměru.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 3 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána;
i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně
zrušen, soud prvního stupně v novém rozsudku nerozhodl jinak než v dřívějším
rozsudku (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně
stejně – žalobě vyhověl). Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání
založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci dovolatel v první řadě namítá, že „sporné zrušení
pracovního poměru se uskutečnilo ve zkušební době žalobkyně“ a že „za těchto
okolností by pracovní poměr žalobkyně u žalovaného skončil 23.3.2001, kdy byl
žalobkyni doručen přípis žalovaného označený jako okamžité zrušení pracovního
poměru podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce datovaný dne 22.3.2001“. Tím
nastoluje právní otázku, zda samotná skutečnost, že je pracovní poměr zrušen ve
zkušební době, znamená, že došlo ke zrušení pracovního poměru podle ustanovení
§ 58 zák. práce. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího
soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí
projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé, je přípustné podle ustanovení podle § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
žalovaný okamžitě zrušil se žalobkyní pracovní poměr dopisem ze dne 22.3.2001 -
podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č.
153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb.,
č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb.,
č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993
Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č.
167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb.,
č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb. a č. 258/2000 Sb., tedy podle zákoníku práce
ve znění účinném do 30.5.2001 (dále jen „zák. práce“).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že
žalobkyně pracovala u žalovaného na základě písemné pracovní smlouvy ode dne
13.2.2001 jako pokladní „C.“ s místem výkonu práce v O. a s pracovním režimem
40 hodin týdně; šlo o pracovní poměr na dobu neurčitou se zkušební dobou v
délce 3 měsíců. Ve dnech 21.3.2001 až 22.3.2001 žalobkyně pracovala na
odpolední směně od 15.00 do 23.00 hodin a bez přerušení dále na noční směně od
23.00 do 7.00 hodin ráno (celkem odpracovala 16 hodin v souvislé směně). Dne
22.3.2001 v ranních hodinách vyplatila žalobkyně jako pokladní klientovi K. B.
za vybrané žetony finanční hotovost 200.000,- Kč namísto správné částky
100.000,- Kč; částka 100.000,- Kč byla K. B. žalovanému vrácena. Podle názoru
žalovaného porušila žalobkyně tímto svým jednáním pracovní kázeň zvlášť hrubým
způsobem, a proto s ní dopisem ze dne 22.3.2001, který jí byl doručen dne
23.3.2001, podle ustanovení § 53 odst.1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušil
pracovní poměr.
Způsoby, kterými lze rozvázat pracovní poměr, jsou taxativně vypočteny v
ustanovení § 42 odst.1 zák. práce. Ve vymezení způsobů rozvázání pracovního
poměru má zákoník práce nepochybně kogentní povahu; znamená to mimo jiné, že
pracovní poměr nelze rozvázat jinými způsoby, než které jsou vypočteny v
ustanovení § 42 odst.1 zák. práce, a že, kdyby přesto zaměstnavatel nebo
zaměstnanec přistoupili k takovému rozvázání pracovního poměru, jde o neplatný
právní úkon [srov. § 242 odst.1 písm.a) zák. práce].
Podle ustanovení § 42 odst.1 zák. práce pracovní poměr může být rozvázán
dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době.
Podle ustanovení § 53 odst. 1 zaměstnavatel může zrušit pracovní poměr
okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy,
a) byl-li zaměstnanec pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu delší než jeden rok, nebo byl-li
pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný při plnění pracovních
úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na
dobu nejméně šesti měsíců,
b) porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení § 55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí
zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit
jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve
stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený
důvod nesmí dodatečně měnit.
Podle ustanovení § 58 odst.1 zák. práce ve zkušební době může jak
zaměstnavatel, tak i zaměstnanec zrušit pracovní poměr písemně z jakéhokoliv
důvodu nebo bez uvedení důvodu. Podle ustanovení § 58 odst. 2 zák. práce
písemné oznámení o zrušení pracovního poměru má být doručeno druhé straně
zpravidla alespoň tři dny přede dnem, kdy má pracovní poměr skončit.
Okamžité zrušení pracovního poměru je jednostranným právním úkonem směřujícím k
rozvázání pracovního poměru (§ 240 odst. 1 zák. práce). Právní účinky
okamžitého zrušení pracovního poměru (učiněného v souladu s ustanovením § 55
zák. práce) nastávají ze zákona tím dnem, kdy byl písemný projev vůle o
okamžitém zrušení pracovního poměru druhému účastníku doručen; jakýkoliv jiný
časový údaj uvedený ve zrušovacím projevu vůle nemůže tyto zákonné účinky
změnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 3. 1971, sp. zn. 3 Cz
4/71, uveřejněný pod č. 14 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972).
Zrušení pracovního poměru ve zkušební době je samostatným druhem rozvázání
pracovního poměru [srov. § 42 odst.1 písm.d) zák. práce], k němuž rovněž
dochází na základě jednostranného právního úkonu. Rozvázání pracovního poměru
tímto způsobem závisí pouze na úvaze zaměstnance nebo zaměstnavatele a důvody
vedoucí ke zrušení není třeba druhému účastníku sdělovat.
Z ustanovení § 58 zák. práce - jak uvedeno výše - vyplývá, že právní úkon
směřující ke zrušení pracovního poměru ve zkušební době má obsahovat také
určení dne, k němuž se pracovní poměr ruší. Nejde ovšem o podstatnou, ale jen o
pravidelnou náležitost tohoto právního úkonu. Jestliže si účastníci nesjednali
předchozí oznámení zrušení pracovního poměru ve zkušební době jako podmínku pro
rozvázání pracovního poměru, není zrušení pracovního poměru ve zkušební době
neplatným právním úkonem jen proto, že neobsahuje určení dne, k němuž podle něj
má pracovní poměr skončit. Ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce dále předepisuje,
že zrušení pracovního poměru ve zkušební době se má stát písemně. Vzhledem k
tomu, že s nedostatkem písemné formy výslovně nespojuje neplatnost právního
úkonu, je ve smyslu ustanovení § 242 odst. 2 zák. práce pracovní poměr zrušen
platně i tehdy, byl-li zrušovací projev učiněn ústně; to platí ovšem jen tehdy,
jestliže zrušení pracovního poměru ve zkušební době písemnou formou nebylo
účastníky sjednáno jako podmínka (srov. § 241 zák. práce) pro rozvázání
pracovního poměru. Zrušení pracovního poměru ve zkušební době učiněné ústně je
účinné tehdy, jestliže bylo druhému účastníku sděleno. Došlo-li ke zrušení
pracovního poměru ve zkušební době jinak než písemnou formou, nelze spojovat
právní účinky takového zrušení až s jeho případným dodatečným písemným
potvrzením.
Na rozdíl od okamžitého zrušení pracovního poměru, u něhož účinky zrušovacího
projevu nastávají ze zákona dnem, kdy byl doručen druhému účastníku, zákoník
práce při zrušení pracovního poměru ve zkušební době předpokládá, že k
rozvázání pracovního poměru dojde ke dni, který bude ve zrušovacím projevu
označen jako den zrušení pracovního poměru. Ustanovení § 58 odst. 2 zák. práce
v návaznosti na tuto zásadu účastníku ukládá, aby zrušovací projev doručil
druhému účastníku pracovního poměru zpravidla alespoň tři dny přede dnem, kdy
má pracovní poměr skončit. Ustanovení § 58 odst. 2 zák. práce nemá kogentní
povahu (srov. slovo „zpravidla“). Zrušení pracovního poměru ve zkušební době
proto není neplatným právním úkonem jen proto, že zrušovací projev byl druhému
účastníku doručen později, než toto ustanovení předpokládá, nebo že mu byl
doručen v den skončení pracovního poměru, ledaže by předchozí oznámení zrušení
pracovního poměru ve zkušební době bylo účastníky sjednáno jako podmínka (srov.
§ 241 zák. práce) pro rozvázání pracovního poměru.
Ustanovení § 58 a § 53 zák. práce tedy – jak vyplývá z výše uvedeného –
upravují dva samostatné způsoby rozvázání pracovního poměru jednostranným
právním úkonem zaměstnavatele. Zákoník práce, nejen že neurčuje jejich vzájemný
vztah (srov. § 42 odst. 1 zák. práce), ale ani nestanoví, že by rozvázání
pracovního poměru ve zkušební době bylo možné provést jen podle ustanovení § 58
zák. práce.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že samotná skutečnost, že zaměstnavatel
zrušil pracovní poměr se zaměstnancem ve zkušební době, neznamená, že se vždy
musí jednat o zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 58 zák. práce; i ve
zkušební době lze pracovní poměr okamžitě zrušit podle ustanovení § 53 odst. 1
zák. práce.
Žalovaný v dovolání rovněž namítá, že „přípis žalovaného označený jako okamžité
zrušení pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce datovaný
dne 22.3.2001 měl být posouzen jako projev vůle směřující k ukončení pracovního
poměru ve zkušební době, tedy jako zrušení pracovního poměru žalobkyně u
žalovaného ve zkušební době“. Tím zpochybňuje právní posouzení věci z hlediska
závěru odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) o tom, že dopisem ze dne
22.3.2001 žalovaný se žalobkyní okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení
§ 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
Podle ustanovení § 242 odst.1 písm.b) zákoníku práce neplatný je právní úkon,
který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě nebo srozumitelně.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva,
výpověď, dohoda apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku
těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení § 240 odst. 3 zákoníku práce projev vůle je třeba vykládat
tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům
slušnosti a občanského soužití.
Podle ustanovení § 64 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru
výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak
zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou
měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Vznikne-li pochybnost o tom, zda k rozvázání pracovního poměru došlo výpovědí,
okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, z hlediska
určitosti nebo srozumitelnosti právního úkonu, je třeba se pokusit pomocí
výkladu projevu vůle v právním úkonu obsaženého o odstranění takové nejasnosti.
Podle ustálené judikatury může výklad projevu vůle za použití pravidel
uvedených v ustanovení § 240 odst.3 zákoníku práce směřovat jen k objasnění
toho, co bylo skutečně projeveno, a pomocí výkladu projevu vůle nelze
„nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo
kterou neprojevil; není rovněž dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného
právního úkonu. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil,
byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.11.1996, sp. zn. 2 Cdon
198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a obdobné
věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996, sp.zn. 3 Cdon
946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1997).
V posuzované věci však - jak je zřejmé z obsahu spisu – nebyly v průběhu řízení
před soudy obou stupňů pochybnosti o obsahu písemného projevu vůle žalovaného
obsaženého v listině ze dne 22.3.2001 označené jako „Okamžité zrušení
pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“. Jestliže
odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za
správné) jen na základě obsahu této listiny [tj. písemného okamžitého zrušení
pracovního poměru ze dne 22.3.2001, v němž žalovaný sděluje žalobkyni, že s ní
„podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce ruší okamžitě pracovní
poměr“, protože jako pokladní C. C. O. vyplatila neoprávněně částku 100.000,-
Kč, což sám žalovaný kvalifikuje jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým
způsobem] dovodil, že žalovaný učinil ve vztahu k žalobkyni projev vůle
směřující k rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, je jeho závěr v
souladu s ustanovením § 240 zák. práce o právních úkonech; ostatně ani sám
žalovaný v průběhu řízení správnost tohoto závěru nezpochybňoval (námitky v
tomto směru vznáší až v dovolání). Na tomto závěru odvolacího soudu nelze nic
změnit ani „výkladem“ projevu vůle obsažené v dopise ze dne 22.3.2001 - jak
požaduje žalovaný v dovolání - neboť jeho pomocí nelze „nahrazovat“ nebo
„doplňovat“ vůli, kterou žalovaný v tomto dopise neprojevil. I podle názoru
dovolacího soudu již ze samotného znění dopisu žalovaného ze dne 22.3.2001
nevznikají pochybnosti o tom, jakým způsobem žalovaný rozvázal pracovní poměr
se žalobkyní (okamžitým zrušením), a je rovněž zcela jasně zřejmé, z jakého
důvodu se tak stalo.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v
ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v § 229
odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.500,- Kč [srov. § 7
písm.c), § 10 odst. 3, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění
vyhlášky č. 49/2001 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon
právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem ve výši 2.575,- Kč.
Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. uložil,
aby žalobkyni tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu
nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu