21 Cdo 3480/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobce M. M., zastoupeného JUDr. Ritou Kubicovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě – Moravské Ostravě, Veleslavínova č. 1022/4, proti žalovanému
Dopravnímu podniku Ostrava a. s. se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě,
Poděbradova č. 494/2, IČO 61974757, o neplatnost zrušení pracovního poměru ve
zkušební době, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 219/2015, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. dubna 2016
č. j. 16 Co 86/2016-70, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. ledna
2016 č. j. 85 C 219/2015-47 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě
k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 17. 6. 2015 žalovaný sdělil žalobci, že s ním ruší pracovní
poměr založený pracovní smlouvou dne 27. 2. 2015, a to podle ustanovení § 66
zákoníku práce ve zkušební době, a že pracovní poměr skončí dnem 18. 6. 2015.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 17. 8. 2015 domáhal,
aby bylo určeno, že „výpověď daná žalobci žalovaným ze dne 18. 6. 2015“ je
neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 27. 2. 2015 uzavřel s žalovaným
pracovní smlouvu na druh práce referent, že text pracovní smlouvy byl sestaven
a dopředu připraven na předtištěném formuláři předloženém žalovaným, že ohledně
doby trvání pracovního poměru byly na formuláři uvedeny dvě alternativy, a to
pod bodem a) „na dobu neurčitou – s tříměsíční zkušební dobou“ a pod bodem b)
„na dobu určitou, tj. do: …“, že žalobce a žalovaný se dohodli na alternativě
uvedené pod bodem b), tedy na sjednání pracovního poměru na dobu určitou do 29.
2. 2016 bez sjednání zkušební doby, a že alternativu uvedenou pod bodem a)
přeškrtli. Uvedl, že z textu pracovní smlouvy zcela zřetelně vyplývá, že
tříměsíční zkušební doba se vztahuje pouze k alternativě a), tj. k pracovnímu
poměru sjednanému na dobu neurčitou, že takto bylo rovněž jednáno s žalobcem,
který nebyl nikdy upozorněn na skutečnost, že by při rok trvajícím pracovním
poměru měl mít zkušební dobu tři měsíce, a že z hlediska ochrany práv
zaměstnance nelze „libovolně směšovat části obou právních institutů“ podle
zájmů zaměstnavatele, který se snaží využít nepřeškrtnutých slov „zkušební
doba“ přiřazených výhradně k bodu a), aby odůvodnil svůj postup. Dále uvedl, že
sjednání zkušební doby, která slouží k prověření „bonity“ zaměstnance, je nutné
považovat za nelogické a neúčelné, neboť práci stejného druhu u žalovaného
vykonával ve skutečnosti nepřetržitě již od 20. 6. 2013 (nejprve na základě
dohody o provedení práce a následně na základě dohody o pracovní činnosti).
Dodal, že ze strany žalovaného bylo od června 2013 nepřetržitě využíváno
znalostí, schopností a dovedností žalobce jako učitele autoškoly, aniž by mu po
tuto dobu byl poskytnut odpovídající „pracovní statut“, že se po celou dobu
zastírala pravá povaha jeho trvale stejné kvalifikované odborné práce učitele
autoškoly a že žalovaný v rozporu s ustanovením § 547 občanského zákoníku
obcházel ustanovení § 39 odst. 2 zákoníku práce, podle něhož může být „doba
určitá pro pracovní poměr opakována nanejvýš dvakrát“.
Žalovaný zejména namítal, že pracovní smlouva byla uzavřena na připraveném
formuláři, který byl upraven tak, aby byly doplněny potřebné údaje, škrtnuty
údaje, které nejsou v daném případě relevantní, a ponechány údaje, které
relevantní jsou. Výsledkem bylo jednoznačné sjednání pracovního poměru na dobu
určitou do 29. 2. 2016 s tříměsíční zkušební dobou.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 1. 2016 č. j. 85 C 219/2015-47
určil, že rozvázání pracovního poměru dané žalobci žalovaným dne 18. 6. 2015 je
neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 12 164 Kč k rukám advokátky JUDr. Rity Kubicové. Dovodil, že zákoník
práce nevylučuje, aby v případě uzavření pracovní smlouvy poté, co zaměstnanec
již pro zaměstnavatele vykonával práci na základě dohody o provedení práce nebo
dohody o pracovní činnosti, s ním byla sjednána zkušební doba, a že to
neodporuje ani základním zásadám pracovněprávních vztahů, neboť pracovní poměr
na základě pracovní smlouvy je s ohledem na práva a povinnosti zaměstnance i
zaměstnavatele zcela rozdílný od dohody o provedení práce, resp. o pracovní
činnosti. Dospěl však k závěru, že základním zásadám pracovněprávních vztahů
odporuje nejednoznačné sjednání zkušební doby a že způsob, který ke sjednání
zkušební doby zvolil žalovaný – spojení předtištěných variant a) a b) do jedné
formou zaškrtávání, aniž by to z pracovní smlouvy jednoznačně vyplývalo – je
zcela nepřehledný a umožňuje dvojí výklad. Soud prvního stupně proto zvolil s
ohledem na ustanovení § 18 zákoníku práce ve spojení s ustanovením § 1a odst. 1
písm. a) zákoníku práce výklad, který je pro zaměstnance nejpříznivější, tedy
že zkušební doba sjednána nebyla.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 4. 2016 č. j.
16 Co 86/2016-70 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o
určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru zrušením ve zkušební době
učiněného dopisem žalovaného ze dne 17. 6. 2015 zamítá, rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a
uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího
řízení 2 000 Kč. Nesouhlasil se závěry, ke kterým dospěl soud prvního stupně, a
uvedl, že z textu pracovní smlouvy vyplývá „jednoznačný závěr“, že účastníci
sjednali den nástupu do práce 1. 3. 2015 a že pracovní smlouva byla sjednána s
tříměsíční zkušební dobou na dobu určitou, tj. do 29. 2. 2016. Shledal, že
zkušební doba byla v pracovní smlouvě sjednána platně, že ujednání o zkušební
době není nesrozumitelné či neurčité a že „tzv. nejednoznačnost“ není vadou
projevu vůle.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že již
ze samotného textu pracovní smlouvy je „zcela evidentní“, že žalovaným
předložený dokument obsahuje dvě různé alternativy rozvázání pracovního poměru
odlišené od sebe písmeny a) a b), že „podle zažitých pravidel používaných v
textu dokumentů v České republice“ by mělo být i v daném případě zřejmé, že
sjednaný pracovní poměr byl založen podle klauzule pod písmenem b), tedy na
dobu určitou bez stanovení zkušební doby, že spojovací znaménko vyjádřené
pomlčkou spojuje zkušební dobu výhradně s uzavřením pracovního poměru na dobu
neurčitou a vztahuje se pouze k bodu pod písmenem a), že zvolené písmeno b)
bylo v pracovní smlouvě zvýrazněno použitím jiné velikosti písma a že pokud by
žalovaný měl v úmyslu s žalobcem uzavřít pracovní smlouvu se stanovením
zkušební doby, nic mu nebránilo toto vyznačení učinit k bodu b). Dovolatel má
za to, že zaměstnavatel je zodpovědný za obsah pracovní smlouvy, kterou
předkládá, včetně její srozumitelnosti, že pokud je možné právní jednání
vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější a že
jelikož nebyl při samotném podepisování pracovní smlouvy na zkušební dobu
upozorněn, nelze než dojít k závěru, že sjednána nebyla, a poukazuje na to, že
žalovaný mu vydal potvrzení o zaměstnání, které dokazuje, že byl zaměstnancem u
žalovaného do 29. 2. 2016. Dále namítá, že skutečný nepřetržitý výkon práce
žalobce u žalovaného - stejného druhu a na stejném místě - probíhal „ke
spokojenosti žalovaného“ od 20. 6. 2013, kdy se po celou dobu zastírala pravá
povaha jeho trvale stejné kvalifikované odborné práce učitele autoškoly, a že
žalovaný tímto postupem v rozporu s ustanovením § 547 občanského zákoníku
obcházel ustanovení § 39 odst. 2 zákoníku práce. Žalobce navrhl, aby dovolací
soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že „rozvázání pracovního poměru dané
dovolateli žalovaným ve zkušební době ze dne 18. 6. 2015 je neplatné“,
popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Nesouhlasí s
tvrzením, že žalobce nebyl při podepisování pracovní smlouvy na zkušební dobu
upozorněn a že zaměstnáváním žalobce na dohodu o provedení práce a na dohodu o
pracovní činnosti zastíral pravou povahu pracovního vztahu a jednal v rozporu s
dobrými mravy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že dne 20. 6.
2013 uzavřel žalobce s žalovaným dohodu o provedení práce v rozsahu 300 hodin
ročně s druhem práce „výcvik řízení motorových vozidel skupiny „B“ na středisku
Autoškola podle zákona č. 247/2000 Sb.“, jejíž platnost účastníci ukončili
dohodou ke dni 30. 6. 2014 na žádost žalobce, že dne 27. 6. 2014 uzavřel
žalobce s žalovaným dohodu o pracovní činnosti v rozsahu „do poloviny“
stanovené týdenní pracovní doby od 1. 7. 2014 s druhem práce referent v útvaru
„středisko Autoškola“, jejíž platnost byla ukončena dohodou účastníků ze dne
26. 2. 2015 ke dni 28. 2. 2015, a že dne 27. 2. 2015 žalobce uzavřel s
žalovaným pracovní smlouvu s nástupem do práce dne 1. 3. 2015 a s druhem práce
referent, přičemž v pracovní smlouvě bylo uvedeno, že:
„Pracovní smlouva se sjednává:
a) na dobu neurčitou – s tříměsíční zkušební dobou
b) na dobu určitou t. j. do: 29. 2. 2016.“
Žalovaný dopisem ze dne 17. 6. 2015, který žalobce dne 18. 6. 2015 odmítl
převzít, zrušil pracovní poměr s žalobcem ve zkušební době ke dni 18. 6. 2015.
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo
jiné na výkladu právního jednání - pracovní smlouvy ze dne 27. 2. 2015 - v
souvislosti se sjednáním zkušební doby a na vyřešení s tím související otázky
hmotného práva, jakými pravidly se řídí výklad pracovněprávních jednání od 1.
1. 2014, a na vyřešení otázky hmotného práva, zda je možné sjednat v pracovní
smlouvě zkušební dobu v případě, že zaměstnanec vykonával dříve u téhož
zaměstnavatele stejný druh práce na základě dohody o provedení práce nebo
dohody o pracovní činnosti. Protože tyto právní otázky v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyly vyřešeny, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k době
uzavření pracovní smlouvy mezi žalobcem a žalovaným – podle zákona č. 262/2006
Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č.
261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č.
116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č.
305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009
Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č.
73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011
Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č.
167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013
Sb., č. 303/2013 Sb., č. 101/2014 Sb., č. 182/2014 Sb. a č. 250/2014 Sb., tedy
podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“), a
subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále jen „o. z.“).
Pracovní poměr se zakládá (nejde-li o pracovní poměr založený podle zvláštních
předpisů nebo v dalších případech uvedených v 33 odst. 3 zák. práce zákoníku
práce jmenováním) smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (srov. § 33
odst. 1 zák. práce). Pracovní smlouva je dvoustranným právním úkonem
spočívajícím v souhlasném projevu vůle zaměstnance a zaměstnavatele uzavřít
pracovní poměr. Podstatnými náležitostmi pracovní smlouvy jsou druh práce,
který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat, místo nebo místa výkonu
práce a den nástupu do práce (srov. § 34 odst. 1 zák. práce); nedohodnou-li se
účastníci na některé z těchto náležitostí, nedojde k uzavření pracovní smlouvy.
Sjednání zkušební doby nepatří - jak vyplývá z výše uvedeného - k podstatným
náležitostem pracovní smlouvy. Zkušební doba je v pracovní smlouvě (popřípadě v
jiné smlouvě) sjednána jen tehdy, projeví-li v tomto směru oba účastníci
souhlasnou vůli. Platně sjednána může být jen písemně (srov. § 35 odst. 6 zák.
práce). Smyslem (účelem) sjednání zkušební doby přitom je, aby zaměstnavatel
mohl náležitě posoudit, zda zaměstnanec splňuje zaměstnavatelovo očekávání v
přístupu k plnění pracovních povinností a zda splňuje všechny předpoklady pro
řádný výkon práce, a aby zaměstnanec mohl uvážit, zda mu vyhovují druh práce,
místo výkonu práce, mzdové (platové) nebo jiné pracovní podmínky a zda v novém
pracovním poměru setrvá, nebo zda ho bezprostředně - protože neodpovídá jeho
očekávání - skončí.
Dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr podle části třetí zák. práce
(dohodou o provedení práce a dohodou o pracovní činnosti) se zakládají
specifické pracovněprávní vztahy, které mají vlastní právní úpravu a které jsou
flexibilnější, než je tomu u pracovního poměru. Doplňkový charakter těchto
dohod vyplývá z ustanovení § 74 odst. 1 zák. práce, které stanoví, že
zaměstnavatel má zajišťovat plnění svých úkolů především zaměstnanci v
pracovním poměru. Není-li v zákoníku práce stanoveno jinak, vztahuje se na
práci konanou na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr úprava
pro výkon práce v pracovním poměru; to však neplatí, jde-li o převedení na
jinou práci a přeložení, dočasné přidělení, odstupné, pracovní dobu a dobu
odpočinku (výkon práce však nesmí přesáhnout 12 hodin během 24 hodin po sobě
jdoucích), překážky v práci na straně zaměstnance, dovolenou, skončení
pracovního poměru, odměňování (s výjimkou minimální mzdy) a
cestovní náhrady (srov. § 77 odst. 2 zák. práce). Podmínky výkonu práce na
základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr jsou od podmínek výkonu
práce v pracovním poměru rozdílné i v rozsahu práce, který lze v těchto
dohodách sjednat a který představuje maximálně 300 hodin v kalendářním roce u
dohody o provedení práce (srov. § 75 zák. práce) a dobu nepřekračující v
průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby v případě dohody o pracovní
činnosti (srov. § 76 odst. 2 zák. práce).
Z uvedeného je zřejmé, že právní vztahy založené dohodami o pracích konaných
mimo pracovní poměr se od pracovního poměru neliší pouze uzavřením dohody o
provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti místo pracovní smlouvy, ale
také obsahem, tj. vymezením práv a povinností stran těchto pracovněprávních
vztahů. Tyto odlišnosti opodstatňují sjednávání zkušební doby v pracovní
smlouvě (popřípadě v jiné smlouvě) i v případech, kdy jejímu uzavření
předcházel pracovněprávní vztah mezi stejnými stranami založený ohledně
stejného druhu práce některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr,
neboť je namístě zaměstnavateli i zaměstnanci umožnit, aby si ověřili, zda
podmínky výkonu práce (byť stejného druhu) v pracovním poměru včetně většího
rozsahu práce (srov. § 79 odst. 1 zák. práce) naplní očekávání, se kterým do
tohoto pracovněprávního vztahu po skončení dohody o provedení práce nebo dohody
o pracovní činnosti vstupují.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že zkušební dobu lze v
pracovní smlouvě (popřípadě v jiné smlouvě) sjednat i v případě, že zaměstnanec
vykonával dříve u téhož zaměstnavatele stejný druh práce na základě dohody o
provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti.
Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že žalobce, který vykonával
u žalovaného práci v době od 20. 6. 2013 do 30. 6. 2014 na základě dohody o
provedení práce a v době od 1. 7. 2014 do 28. 2. 2015 na základě dohody o
pracovní činnosti, a žalovaný mohli v pracovní smlouvě uzavřené dne 27. 2. 2015
sjednat zkušební dobu, i kdyby druh práce dohodnutý v této smlouvě byl shodný s
prací konanou žalobcem pro žalovaného v době od 20. 6. 2013 do 28. 2. 2015 na
základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.
Pracovní smlouva je právním jednáním v pracovněprávních vztazích
(pracovněprávním jednáním), kterým se rozumí projev vůle směřující k právním
následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně,
udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny
nebo které plynou ze zákona (z pracovněprávních předpisů), dobrých mravů,
zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o. z.). Není-li projev vůle sám o
sobě jednoznačný, neboť z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze dovodit, jaká
vůle byla vyjádřena, popřípadě není-li zřejmý obsah projevu vůle, je třeba
přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle.
Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý
projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru)
jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm
musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se
jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla
přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v
postavení druhé strany (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru)
jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle
přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co
projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah
a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při
výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a
nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle
ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro
oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce vyplývá, že se
použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení § 557
o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý
výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu
a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co
nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k
objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno.
Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou
zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů)
neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není
dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání.
V projednávané věci bylo součástí písemné pracovní smlouvy uzavřené mezi
žalobcem a žalovaným dne 27. 2. 2015 mimo jiné ujednání, že
„Pracovní smlouva se sjednává:
a) na dobu neurčitou – s tříměsíční zkušební dobou
b) na dobu určitou t. j. do 29. 2. 2016.“
Z tohoto textu pracovní smlouvy není jednoznačně zřejmé, zda jeho obsahem je –
mimo jiné - sjednání zkušební doby. Kladnému závěru by mohlo nasvědčovat
nepřeškrtnutí slov „s tříměsíční zkušební dobou“ pod variantou a) [za
předpokladu, že obsah ujednání stran tvoří nepřeškrtnuté části textu obou
variant], závěr o nesjednání zkušební doby by naopak bylo možné dovozovat z
toho, že slova „s tříměsíční zkušební dobou“ jsou spojena jen s dobou
neurčitou, která byla jako nevyhovující přeškrtnuta, což by mohlo naznačovat,
že se neuplatní ani text o tříměsíční zkušební době. Za těchto okolností měl
odvolací soud přistoupit – jak vyplývá z výše uvedeného - k výkladu projevu
vůle vyjádřeného v pracovní smlouvě za účelem objasnění jeho obsahu podle
pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a 556 o. z. a § 18 zák. práce.
Jestliže tak neučinil, nemůže být jeho závěr, že v pracovní smlouvě uzavřené
mezi žalobcem a žalovaným dne 27. 2. 2015 byla sjednána tříměsíční zkušební
doba, (zatím) správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá
na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro
změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně (Okresnímu soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu