21 Cdo 3488/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované České
republice - Katastrálnímu úřadu pro K. k., zastoupené advokátem, o 103.004,- Kč
s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19
C 121/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
13. března 2006 č.j. 10 Co 803/2005-47, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne
29. srpna 2005 č.j. 19 C 121/2005-24 ve znění usnesení ze dne 20. září 2005
č.j. 19 C 121/2005-32 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových
Varech k dalšímu řízení.
Žalobce se (žalobou podanou u soudu dne 30.6.2005 a posléze zčásti vzatou
zpět) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila \"na nevyplacených osobních
příplatcích a doplatcích nemocenských dávek\" za dobu od června 2002 do března
2005 celkem 103.004,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil. Žalobu zdůvodnil
zejména tím, že u žalované pracoval od 1.5.1998 jako právník a že mzdovým
výměrem mu byl s účinností od 1.6.1998 přiznán osobní příplatek ve výši 4.840,-
Kč. Posléze došlo k tomu, že mu byl osobní příplatek snížen s účinností od
1.1.2001 na částku 4.100,- Kč, s účinností od 1.3.2002 na částku 2.400,- Kč, s
účinností od 1.1.2003 na částku 1.110,- Kč a s účinností od 1.2.2003 mu byl
osobní příplatek zcela odňat. Podle názoru žalobce mu žalovaná postupně
snižovala (a posléze odňala) osobní příplatek \"tak, aby se jeho celková mzda
vždy, když došlo v závislosti na valorizaci mezd k jejich obecnému zvýšení, v
podstatě nijak nezvyšovala nebo aby zůstala na stejné úrovni\", ačkoliv se \"na
výkonu práce žalobce nic nezměnilo a k jeho práci nebyly ze strany žalované
žádné negativní připomínky\". Uvedený postup žalobce považuje za odporující
ustanovením § 7 odst.3 nařízení vlády č. 253/1992 Sb. a § 7 odst.3 nařízení
vlády č. 330/2003 Sb. a je také v rozporu s \"dobrými mravy\". Protože
\"protiprávním snížením a odejmutím osobního příplatku\" byl poškozen \"též na
výši vyplacených nemocenských dávek\", žalobce požaduje, aby mu byla nahrazena
i tato újma.
Žalovaná namítala, že osobní příplatek je \"nenárokovou, fakultativní složkou
platu, tj. složkou, na kterou neexistuje právní nárok\", a že o \"jejím
přiznání, zvýšení, snížení či odejmutí rozhoduje zaměstnavatel, a to také v
závislosti na výši prostředků, které má na platy svých zaměstnanců k
dispozici\". Výše osobního příplatku stanovená žalobci bezprostředně po jeho
nástupu do zaměstnání byla \"spíše vyjádřením očekávání velmi dobrých
pracovních výsledků či kvalitního plnění většího rozsahu pracovních úkolů\" a
ke snížení a odnětí příplatku došlo \"na základě hodnocení dosažených výsledků
práce žalobce a hodnocení jeho podílu na plnění úkolů zaměstnavatele co do
množství a kvality vykonávané práce v delším časovém období a ve vztahu k
ostatním zaměstnancům\". Žalovaná popřela, že by k práci žalobce \"nebyly žádné
negativní připomínky\", a zdůraznila, že její rozhodnutí o snížení a odnětí
osobního ohodnocení bylo \"výkonem práva zaměstnavatele\" a že \"hlavním důvodem
\" k tomuto opatření bylo \"množství vykonané práce a kvalita vykonávané práce
\".
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 29.8.2005 č.j. 19 C
121/2005-24 ve znění usnesení ze dne 20.9.2005 č.j. 19 C 121/2005-32 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 4.660,- Kč. Z hlediska skutkového stavu věci zjistil, že žalobce
pracoval u žalované od 1.5.1998 jako právník, že mu žalovaná přiznala osobní
příplatek s účinností od 1.6.1998 ve výši 4.840,- Kč, s účinností od 1.1.2001
ve výši 4.100,- Kč, s účinností od 1.3.2002 ve výši 2.400,- Kč a s účinností od
1.1.2003 ve výši 1.110,- Kč a že s účinností od 1.2.2003 mu žalovaná osobní
příplatek zcela odebrala. Soud prvního stupně dovodil, že osobní příplatek je
\"nenárokovou (fakultativní) složkou mzdy\", která se \"v důsledku rozhodnutí
zaměstnavatele o jejím přiznání stává složkou mzdy nárokovou (obligatorní)\", a
že \"takto vzniklý nárok na mzdu (její část) lze následně zčásti nebo zcela
zrušit (odebrat, odejmout), je-li takový postup možný podle kolektivní smlouvy,
smlouvy uzavřené mezi účastníky pracovního poměru či podle vnitřního mzdového
předpisu\". Protože kolektivní smlouva u žalované \"neupravuje podmínky pro
přiznání osobního příplatku\" (žalovaná ani netvrdila, že by \"nějaká
kolektivní smlouva byla uzavřena\") a protože ani \"předložené pracovní řády\"
neupravují \"podmínky, za kterých by bylo možné odejmout již přiznaný osobní
příplatek\", soud prvního stupně uzavřel, že ke snížení a odejmutí osobního
příplatku žalobci došlo protiprávně a že proto žalobě muselo být vyhověno.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13.3.2006 č.j. 10 Co
803/2005-47 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám advokáta na náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně 24.190,- Kč a na náhradě nákladů
odvolacího řízení 23.920,- Kč. Na základě skutkových zjištění soudu prvního
stupně dovodil, že podmínky poskytování osobního příplatku v rozhodném období
upravovalo ustanovení § 12 zákona č. 143/1992 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), podle kterého \"k ohodnocení náročnosti práce a dlouhodobě
dosahovaných kvalitních výsledků vykonávané práce lze zaměstnanci poskytnout
osobní příplatek, podmínky a maximální výši stanoví prováděcí předpis vydaný
podle § 23\", že \"tímto prováděcím předpisem bylo nejprve nařízení vlády č.
252/1992 Sb. a následně nařízení vlády č. 330/2003 Sb.\", jejichž ustanovení §
7 odst.3 shodně uváděla, že \"o zvýšení nebo snížení osobního příplatku
zaměstnance rozhoduje zaměstnavatel v závislosti na plnění podmínek stanovených
v odst.1 a 2\". Protože výše osobního příplatku \"je odvislá od rozhodnutí
zaměstnavatele\", který je oprávněn \"uvedený příplatek zvýšit nebo snížit,
tedy i zcela odejmout\", a protože \"se jedná o nenárokovou složku mzdy, kterou
soud nemůže přiznat v rozporu se stanoviskem zaměstnavatele\", nemůže být
žaloba důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
\"fakultativní povaha osobního příplatku\" se \"rozhodnutím zaměstnavatele o
jeho přiznání mění na nárok, který je zaměstnavatel povinen zaměstnanci
poskytovat\", a že \"takto vzniklý nárok na část mzdy lze zcela nebo zčásti
odejmout jen v případě, kdy je takový postup možný podle kolektivní smlouvy,
smlouvy uzavřené mezi účastníky pracovního poměru nebo podle vnitřního mzdového
předpisu\". Žalobce současně zdůrazňuje, že se domáhá jen osobního příplatku,
který mu byl žalovanou přiznán a vyplácen a který \"až následně bez splnění
podmínek pro jeho snížení nebo odejmutí\" byl postupně snižován a nakonec zcela
odebrán. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Žalobce se domáhal žalobou za dobu od června 2002 do března 2005 zaplacení
jednak osobního příplatku, který mu byl žalovanou přiznán s účinností od
1.6.1998 ve výši 4.840,- Kč měsíčně a který mu žalovaná postupně snižovala a
posléze (od 1.2.2003) zcela odňala, jednak dávek nemocenského pojištění, které
mu byly vyplaceny nižšími částkami proto, že se při jejich vyměření
nepřihlíželo \"k protiprávnímu snížení a odnětí osobního příplatku\". Žalobcův
nárok je třeba i v současné době posoudit podle právních předpisů, účinných v
době, za níž uvedená plnění požaduje.
Vzhledem k tomu, že žalobce byl v uvedeném období zaměstnancem České republiky,
náleží mu za vykonanou práci plat poskytovaný podle zákona č. 143/1992 Sb., o
platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších
organizacích a orgánech.
Podle ustanovení § 3 odst.4 věty první zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně
za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a
orgánech (ve znění účinném od 1.1.2001 do 31.12.2006), zaměstnavatel poskytne
zaměstnanci plat podle tohoto zákona, zákoníku práce, prováděcího předpisu
vydaného podle § 23 a v jejich rámci podle kolektivní smlouvy, popřípadě
vnitřního platového předpisu.
Podle ustanovení § 12 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní
pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, k
ohodnocení náročnosti práce a dlouhodobě dosahovaných kvalitních výsledků
vykonávané práce lze zaměstnanci poskytnout osobní příplatek. Podmínky a
maximální výši stanoví prováděcí předpis vydaný podle § 23.
Podle ustanovení § 7 odst.1 nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o platových
poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí (ve
znění účinném od 1.4.1996 do 31.12.2003) zaměstnanci, který dosahuje velmi
dobrých pracovních výsledků nebo kvalitně plní větší rozsah pracovních úkolů
než ostatní zaměstnanci, může zaměstnavatel poskytovat osobní příplatek až do
výše 50% platového tarifu nejvyššího stupně v platové třídě, do které je
zaměstnanec zařazen.
Podle ustanovení § 7 odst.2 nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o platových
poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí (ve
znění účinném od 1.4.1996 do 31.12.2003) zaměstnanci, který je vynikajícím,
všeobecně uznávaným odborníkem a vykonává práce zařazené do deváté až dvanácté
platové třídy, může zaměstnavatel poskytovat osobní příplatek až do výše 100%
platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je
zaměstnanec zařazen.
Podle ustanovení § 7 odst.3 nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o platových
poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí (ve
znění účinném od 1.1.2001 do 31.12.2003) o zvýšení nebo snížení osobního
příplatku zaměstnance rozhoduje zaměstnavatel v závislosti na plnění podmínek
stanovených v odstavcích 1 a 2.
Podle ustanovení § 7 odst.1 nařízení vlády č. 330/2003 Sb., o platových
poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě (ve znění účinném od
1.1.2003 do 31.12.2006) zaměstnanci, který dlouhodobě dosahuje velmi dobrých
pracovních výsledků nebo plní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní
zaměstnanci, může zaměstnavatel poskytovat osobní příplatek až do výše 50%
platového tarifu nejvyššího stupně v platové třídě, do které je zaměstnanec
zařazen.
Podle ustanovení § 7 odst.2 nařízení vlády č. 330/2003 Sb., o platových
poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě (ve znění účinném od
1.1.2003 do 31.12.2006) zaměstnanci, který je vynikajícím, všeobecně uznávaným
odborníkem a vykonává práce zařazené do desáté až šestnácté platové třídy, a
zaměstnanci, který plní úkoly zpravodajských služeb a je vynikajícím
odborníkem, může zaměstnavatel poskytovat osobní příplatek až do výše 100%
platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je
zaměstnanec zařazen.
Podle ustanovení § 7 odst.3 nařízení vlády č. 330/2003 Sb., o platových
poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě (ve znění účinném od
1.1.2004 do 31.12.2006) zaměstnavatel může rozhodnout o zvýšení, snížení
popřípadě odejmutí osobního příplatku v závislosti na plnění podmínek
stanovených v odstavcích 1 a 2.
Z citovaných ustanovení kromě jiného vyplývá, že zaměstnavatel je povinen (a
oprávněn) poskytovat svému zaměstnanci plat podle předpokladů a podmínek
uvedených v zákoně č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v
rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, v zákoníku práce, v
nařízení vlády vydaném podle ustanovení § 23 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a
odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích
a orgánech, a v jejich rámci též podle kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního
platového předpisu, a že jednou ze složek platu je osobní příplatek, který lze
poskytnout zaměstnanci k ohodnocení náročnosti práce a dlouhodobě dosahovaných
kvalitních výsledků vykonávané práce za podmínek, stanovených v nařízení vlády,
vydaném podle ustanovení § 23 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za
pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a
orgánech. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že osobní příplatek poskytovaný
podle ustanovení § 12 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní
pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, a
podle ustanovení § 7 nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o platových poměrech
zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, nebo podle
ustanovení § 7 nařízení vlády č. 330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců
ve veřejných službách a správě, představuje tzv. nenárokovou složku platu.
Tzv. nenárokovou složku platu je třeba odlišovat od \"nárokových\" složek
platu. Zatímco tzv. nároková složka platu představuje platový nárok, který je
zaměstnavatel povinen v určené výši uspokojit, jestliže se u zaměstnance splní
stanovené předpoklady a podmínky, poskytuje tzv. nenároková složka platu
zaměstnanci nárok na stanovené plnění, jen jestliže - bez ohledu na splnění
předpokladů a podmínek stanovených pro její poskytování nebo pro její výši -
zaměstnavatel o jejím přiznání zaměstnanci a o její výši také rozhodne. Pro
tzv. nenárokovou složku platu je tedy charakteristické, že bez rozhodnutí
zaměstnavatele o jejím přiznání má povahu pouze fakultativního plnění; jestliže
však zaměstnavatel vydá v souladu se zákonem č. 143/1992 Sb., o platu a odměně
za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a
orgánech, zákoníkem práce, nařízením vlády vydaným podle ustanovení § 23 zákona
č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v
některých dalších organizacích a orgánech, a v jejich rámci též s kolektivní
smlouvou, popřípadě vnitřním platovým předpisem, rozhodnutí o jejím přiznání a
její výši, je povinen tuto složku platu zaměstnanci v určené výši poskytovat.
Osobní příplatek jako nenároková (fakultativní) složka platu se tedy v důsledku
rozhodnutí zaměstnavatele o jeho přiznání a výši stává složkou platu nárokovou
(obligatorní).
Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel je povinen poskytovat zaměstnanci plat podle
zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových
a v některých dalších organizacích a orgánech, zákoníku práce, nařízení vlády
vydaného podle ustanovení § 23 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za
pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a
orgánech, a v jejich rámci též podle kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního
platového předpisu, může přiznáním vzniklý nárok na osobní příplatek jako část
platu zaměstnanci zvýšit, snížit nebo odejmout, jen jestliže to umožňují
uvedené právní předpisy (a v jejich rámci popřípadě též kolektivní smlouva nebo
vnitřní platový předpis) a pouze budou-li splněny předpoklady a podmínky v nich
stanovené. Předpoklady a podmínky pro zvýšení, snížení nebo odejmutí osobního
příplatku upravovaly v období, za něž žalobce požaduje doplatek osobního
příplatku, jednak (v době do 31.12.2003) ustanovení § 7 odst.3 nařízení vlády
č. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy,
některých dalších orgánů a obcí, jednak (v době od 1.1.2004) ustanovení § 7
odst.3 nařízení vlády č. 330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve
veřejných službách a správě, popřípadě v jejich rámci též kolektivní smlouvy
nebo vnitřní mzdové předpisy.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud dospěl v souladu se zákonem k závěru,
že žalovaná mohla podle ustanovení § 7 odst.3 nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o
platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a
obcí (v době do 31.12.2003) a ustanovení § 7 odst.3 nařízení vlády č. 330/2003
Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě (v době od
1.1.2004) snížit nebo odejmout osobní příplatek, který žalobci dříve přiznala.
Nevzal však náležitě v úvahu, že žalovaná směla o snížení nebo odnětí žalobcova
osobního příplatku rozhodnout, jen jestliže k takovému opatření byly splněny
podmínky a předpoklady uvedené v těchto ustanoveních, tedy - jak vyplývá z
jejich znění - jen \"v závislosti na plnění podmínek stanovených v odstavcích 1
a 2\". Ke snížení nebo odnětí přiznaného osobního příplatku zaměstnavatel směl
proto přistoupit jen tehdy, došlo-li v okolnostech (předpokladech a podmínkách)
uvedených v ustanovení § 7 odst.1 a 2 nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o
platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a
obcí (v době do 31.12.2003) a v ustanovení § 7 odst.1 a 2 nařízení vlády č.
330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě
(v době od 1.1.2004), za nichž byl osobní příplatek zaměstnanci přiznán, k
takové změně, která odůvodňovala jeho další poskytování v menším rozsahu nebo
která vyžadovala jeho odnětí.
S názorem odvolacího soudu, podle kterého osobní příplatek představuje
\"nenárokovou složku mzdy, kterou soud nemůže přiznat v rozporu se stanoviskem
zaměstnavatele\", nelze souhlasit. Protože žalovaná přiznala žalobci osobní
příplatek (v platovém výměru účinném od 1.6.1998), stala se tato původně tzv.
nenároková (fakultativní) složka platu platovým nárokem žalobce, který mohl být
snížen nebo odejmut, jen jestliže došlo ke změně předpokladů a podmínek, za
nichž byl přiznán. Veden chybným právním názorem se odvolací soud nezabýval
tvrzením žalované, že ke snížení a následnému odnětí žalobcova osobního
příplatku došlo s ohledem na \"množství vykonané práce a kvalitu vykonávané
práce\"; žaloba o doplatek platu, který žalobce požaduje z důvodu snížení a
odnětí osobního příplatku, nemohla být důvodná jen tehdy, kdyby žalovaná
prokázala, že u žalobce došlo k takové změně v předpokladech a podmínkách
významných pro poskytování osobního příplatku, které odůvodňovaly žalovanou
provedené snížení a odnětí osobního příplatku původně přiznaného ve výši
4.840,- Kč měsíčně.
Soud prvního stupně sice správně dovodil, že osobní příplatek se \"v důsledku
rozhodnutí žalované o jeho přiznání\" stal nárokem žalobce, nevzal však
náležitě v úvahu, že žalobci nepřísluší za vykonanou práci mzda (poskytovaná
podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném
výdělku), ale plat, poskytovaný podle zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně
za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a
orgánech [srov. § 1 odst.1 písm.a) tohoto zákona]; poskytování osobního
příplatku žalobci se proto nemohlo řídit kolektivní smlouvou, smlouvou
účastníků nebo vnitřním předpisem, ale zákonem č. 143/1992 Sb., o platu a
odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích
a orgánech, zákoníkem práce, nařízením vlády vydaným podle ustanovení § 23
zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových
a v některých dalších organizacích a orgánech, a jen v jejich rámci eventuálně
též kolektivní smlouvou, popřípadě vnitřním platovým předpisem. Nemůže tedy
obstát ani závěr soudu prvního stupně, podle kterého žalobci nemohl být osobní
příplatek snížen nebo odňat, neboť to neumožňovala kolektivní smlouva a ani
\"předložené pracovní řády\".
Ve vztahu k žalobcově požadavku na přiznání dávek nemocenského soudy
nepřihlédly k tomu, že nemocenské pojištění zaměstnanců a osob postavených jim
v tomto pojištění naroveň představuje součást sociálního zabezpečení [srov. § 2
písm.a) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů] a že k projednávání a rozhodování
sporů o nárok na dávku nemocenského nebo o její výši, o jejím snížení nebo
odnětí a o zastavení její výplaty nemají pravomoc soudy, ale místně příslušné
orgány sociálního zabezpečení [srov. § 55, § 57 písm. a) a § 58 zákona č.
582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů] a na území m. P. P. správa sociálního zabezpečení (srov. §
6 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů). Uvedené pochybení pak mělo za
následek, že z nedostatku pravomoci soudů nedovodily jemu odpovídající opatření
(srov. § 7 a § 104 odst.1 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud
České republiky podle ustanovení § 243b odst.3 věty druhé o.s.ř. zrušil rovněž
toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu
řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu