USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobkyně D. P., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. MUDr. Janou
Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, náměstí Republiky č. 202/28, proti
žalované X. se sídlem v XY, IČO XY, o 93.348,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 169/2009, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2019, č. j. 23 Co
30/2019-655, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2019, č. j. 23 Co 30/2019-655,
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2018, č. j. 15 C
169/2009-607, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni
93.348,- Kč s úrokem z prodlení ve výši a za dobu, jež specifikoval (výrok I.),
a bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů
řízení 247.728,23 Kč k rukám „zástupce žalobkyně“ (výrok II.) a že žalovaná je
povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 na
nákladech řízení státu 10.124,60 Kč (výrok III.), a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 14.862,- Kč k
rukám advokátky Mgr. MUDr. Jany Kollrossové. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného práva, a to
„vzniku nároku vedoucího zaměstnance na zaplacení odstupného po skončení
pracovního poměru po odvolání z funkce podle ustanovení § 65 odst. 3 zák. č. 65/1965 Sb., změny druhu vykonávané práce – pracovního zařazení (funkce),
neplatnosti pracovního poměru, v rámci něhož vykonává zaměstnanec v rámci své
pracovní funkce činnosti, které přísluší statutárnímu orgánu obchodní
společnosti, vzniku pracovního poměru u vedoucích zaměstnanců vymezených a
nevymezených v ustanovení § 27 odst. 4 a 5 zák. č. 65/1965 Sb.“, a že rozsudek
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva dosud dovolacím
soudem neřešené, a to „posouzení pracovněprávních účinků sloučení obchodních
společností, ve kterých jsou shodné pracovní funkce“. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2019,
č. j. 23 Co 30/2019-655, byl především uplatněn jiný dovolací důvod, než který
je – jako jediný přípustný - uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [žalovaná nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale - jak je
dále uvedeno - zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů, nesouhlasí s
tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, předestírá od zjištění soudů
odlišné skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu
odlišné právní posouzení věci], a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek
pokračovat. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala zaplacení odstupného poskytovaného
při rozvázání pracovního poměru ve výši 93.348,- Kč s úrokem z prodlení od 1. 12. 2006 do zaplacení podle ustanovení § 65 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „zák.
práce), podle
něhož je nárok na odstupné dán pouze tehdy, došlo-li k odvolání zaměstnance v
souvislosti se zrušením jeho (jím zastávaného) pracovního místa v důsledku
organizační změny. Odvolací soud při řešení právní otázky, zda žalobkyni, jejíž
pracovní poměr byl rozvázán podle ustanovení § 65 odst. 3 věty třetí zák. práce
výpovědí z důvodu „fikce nadbytečnosti“ podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c)
zák. práce, náleží odstupné podle ustanovení § 60a zák. práce, vycházel ze
zjištění, že pracovní poměr žalobkyně u právního předchůdce žalované (Š. se
sídlem v XY) vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 19. 12. 2003 (s druhem
práce PH – vedoucí ekonomického oddělení), že ke dni 29. 4. 2005 se stala
právním nástupcem Š. se sídlem v XY, žalovaná tehdy s názvem Š. se sídlem XY,
IČO XY, že ke dni 29. 4. 2005 se žalobkyně stala členkou představenstva
žalované (její funkce zanikla dne 1. 7. 2005), že dne 27. 6. 2005 byla
žalobkyně jmenována do funkce ekonomického ředitele s účinností od 1. 7. 2005 a
stejného dne se stala místopředsedkyní představenstva žalované (její funkce
zanikla dne 1. 6. 2006), že dne 1. 6. 2006 došlo ke sloučení žalované s částí
společnosti X., se sídlem v XY, IČO XY, že od 1. 6. 2006 byl název žalované X.,
IČO XY, nejdříve se sídlem XY (od 15. 4. 2008 se sídlem v XY), že podnik
žalované tvořila do 1. 6. 2006 provozovna XY a od 1. 6. 2006 provozovna XY a
provozovna XY, že žalobkyně nebyla s účinností od 1. 6. 2006 jmenována do
funkce ekonomické ředitelky společnosti, že její pracovní náplň nebyla
rozšířena i na celou společnost, tedy i na provozovnu v XY, a tuto funkci
vykonávala S. H., dosavadní ekonomická ředitelka společnosti X., IČO XY, že po
organizační stránce byla žalobkyně zařazena do provozovny v XY a její dosavadní
činnost ekonomické ředitelky byla omezena jen na tuto provozovnu (dosavadní
označení druhu práce - ekonomická ředitelka - bylo zachováno), že žalobkyně
byla z funkce „ekonomické ředitelky společnosti“ odvolána dopisem žalované ze
dne 21. 6. 2006 s předpokladem účinnosti od 30. 6. 2006, který jí byl doručen
až dne 12. 7. 2006, a téhož dne jí byla nabídnuta jiná práce odpovídající její
kvalifikaci (zástupkyně ekonomického ředitele s místem výkonu práce v
provozovně v XY), kterou odmítla, že žalobkyni byla dne 25. 7. 2006 doručena
výpověď z pracovního poměru z důvodu fikce nadbytečnosti, která nebyla napadena
žalobou o neplatnost výpovědi (její pracovní poměr skončil dne 31. 10. 2006), a
že po odvolání žalobkyně z funkce „nebyla pozice ekonomické ředitelky
provozovny XY obsazena a bylo rozhodnuto o jejím zrušení“. Výše uvedené závěry odvolacího soudu představují skutková zjištění (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá); nejde tedy o
závěry právní, ale o závěry skutkové. Nesprávným právním posouzením je omyl
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění).
O
mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil. Žalovaná - jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) - právní
posouzení věci odvolacím soudem (aplikaci ustanovení § 65 odst. 3 věty třetí
zák. práce ve vztahu k ustanovení § 60a odst. 1 zák. práce na soudy zjištěný
skutkový stav ani výklad citovaných ustanovení) nezpochybňuje. Žalovaná v dovolání zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, polemizuje s
hodnocením provedených důkazů a předestírá vlastní (odlišné) skutkové závěry
[zejména že „žalobkyně byla odvoláním z funkce ze dne 21. 6. 2019 odvolána z
funkce ekonomického ředitele žalované, nikoli z neexistující funkce
ekonomického ředitele provozovny XY“, že „ke zrušení funkce mohlo dojít pouze
na základě rozhodnutí žalované (jejího představenstva)“, které „nebylo v
rozhodnutí zjištěno a soudy zhodnoceno“, že „posouzení soudů, že pracovní náplň
žalobkyně byla od 1. 6. 2006 omezena na pouze na provozovnu XY, je nesprávné“,
že „nebylo zjištěno, že žalobkyně po 1. 6. se souhlasem a s vědomím
zaměstnavatele nevykonávala funkci ekonomické ředitelky žalované“, že „u
žalobkyně nedošlo fúzí k jakékoliv změně, byla nadále ekonomickou ředitelkou
(celé společnosti, tedy i pro provozovnu XY)“, že „i kdyby z dopisu
místopředsedy představenstva Z. Š. vyplývalo, že žalobkyně má od 1. 6. 2006
vykonávat své pracovní povinnosti ekonomického ředitele pouze pro provozovnu
XY, nemohl by takový dopis (nejednalo se o žádné rozhodnutí představenstva) mít
účinky změny žalobkyní vykonávané funkce“, že „z tohoto dopisu ale naopak
vyplývá, že na pracovním zařazení žalobkyně se od 1. 6. 2006 nic nemění, tj. je
nadále ekonomickou ředitelkou společnosti“, že „není pro rozhodnutí ve věci
podstatné se zabývat aspekty pracovněprávního vztahu mezi žalovanou a S. H.“,
že „v řízení nebyl zjištěn jediný důkaz, kdy by žalovaná sdělovala žalobkyni či
by z nějakého jiného úkonu bylo zřejmé, že žalovaná rozhodla, že od 1. 6. 2006
bude vykonávat funkci ekonomického ředitele H.“, že „žalovaná nesouhlasí s
hodnocením soudů, že výpověď H. byla nevěrohodná a že v jejích výpovědích byly
rozpory“, že „žalovaná se ohrazuje proti hodnocení soudů, že S. H. z funkce
ekonomického ředitele společnosti X. IČO XY, dohoda o jejím dalším pracovním
zařazení ze dne 1. 6. 2006 a jmenování do funkce ekonomické ředitelky ze dne
21. 6. 2006 jsou nevěrohodná a účelově vytvořená“, že „hodnocení soudů, že
žalovaná pravost těchto listin neprokázala, je nesprávné“, neboť „pravost
listin byla prokázána jejich předložením v originále a svědeckou výpovědí H.“,
že při posouzení platnosti pracovní smlouvy žalobkyně ze dne 19. 12. 2003, na
základě které žalobkyně vykonávala pracovní funkci vedoucí ekonomického
oddělení, „soud vůbec nehodnotil, jaká byla pozice vedoucí ekonomického
oddělení dle předloženého organizačního řádu v organizační struktuře
společnosti Š. tj.
kdo byl této funkci nadřízen a kdo podřízen a zda se jednalo
o pozici, ke které mohl vzniknout pracovní poměr pouze jmenováním“, že „je
naprosto nesprávné hodnocení odvolacího soudu, že v řízení bylo prokázáno, že
náplň práce žalobkyně jako ekonomické ředitelky se odlišovala od činnosti
žalobkyně jako místopředsedkyně představenstva“, a že „v řízení bylo naopak
prokázáno, že žalobkyně vykonávala ve funkci ekonomické ředitelky činnosti
spadající do působnosti představenstva a žalobkyně a ostatní zaměstnanci
neodlišovali, zda něco činí jako ekonomická ředitelka a něco jiného jako
místopředseda představenstva“], na nichž pak buduje od odvolacího soudu odlišný
právní závěr (že žalobkyni odstupné nenáleží). Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné
skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem
1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Spatřuje-li žalovaná přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. v
tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu při řešení otázek hmotného práva, a to „změny druhu vykonávané práce –
pracovního zařazení (funkce), neplatnosti pracovního poměru, v rámci něhož
vykonává zaměstnanec v rámci své pracovní funkce činnosti, které přísluší
statutárnímu orgánu obchodní společnosti, vzniku pracovního poměru u vedoucích
zaměstnanců vymezených a nevymezených v ustanovení § 27 odst. 4 a 5 zák. č. 65/1965 Sb.“, a v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky
hmotného práva dosud dovolacím soudem neřešené, a to „posouzení
pracovněprávních účinků sloučení obchodních společností, ve kterých jsou shodné
pracovní funkce“, pak přehlíží, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle
§ 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází
z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud. Jinak řečeno,
kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných
skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném
rozhodnutí (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění již zmiňovaného usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí).
Protože pracovní poměr s žalobkyní byl rozvázán z důvodu fikce nadbytečnosti
podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2006, protože pro právní postavení takového zaměstnance je příznačné, že mu
odstupné poskytované při organizačních změnách přísluší jen v případě, že došlo
k jeho odvolání z funkce (vedoucího místa) v souvislosti s jejím zrušením v
důsledku organizační změny, a protože žalobkyní zastávané pracovní místo (z
něhož byla odvolána) bylo zrušeno, dospěl odvolací soud (shodně se soudem
prvního stupně) k závěru, že žalobkyni požadované odstupné podle ustanovení §
65 odst. 3 věty třetí za středníkem zák. práce náleží. Právní otázku podmínek vzniku nároku na odstupné v souvislosti s odvoláním
žalobkyně z funkce ekonomické ředitelky odvolací soud vyřešil v souladu s
výslovným zněním ustanovení § 65 odst. 3 části třetí věty za středníkem zák. práce (ve znění účinném do 31. 12. 2006), podle něhož odstupné poskytované
zaměstnancům při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání
pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v
důsledku organizační změny, a s ustálenou judikaturou - srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 10. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1280/97,
uveřejněný pod č. 7/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto
rozsudku byl vysloven právní názor, který je jako správný přijímán i v současné
době, že odstupné jako jednorázové plnění (srov. § 60a odst. 1 zák. práce) lze
poskytnout jen zaměstnanci, u něhož dochází ke skončení pracovního poměru, a
jen tehdy, byl-li pracovní poměr rozvázán výpovědí z důvodů uvedených v
ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů a
jestliže byl z funkce odvolán v souvislosti s jejím zrušením v důsledku
organizační změny. Žalovaná přehlíží, že Nejvyšší soud ve všech jí v dovolání zmiňovaných
věcech, na které ve prospěch svého opačného názoru odkazuje, aplikoval stejné
obecné závěry, avšak vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než
který byl zjištěn v projednávané věci, a proto závěry v rozhodnutích přijaté na
posouzení projednávané věci nedopadají. Namítá-li dále žalovaná v dovolání, že odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně
a odvolacího soudu jsou „nedostatečná a nepřesvědčivá“, že zdůvodnění rozsudku
odvolacího soudu je „nesrozumitelné“ a že odvolací soud odmítl provést v
odvolacím řízení jí navržený listinný důkaz, uplatňuje tím tzv. jinou vadu
řízení, která by mohla mít (kdyby byla důvodná) za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k níž však dovolací soud přihlíží jen v případě, že je
dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); uvedený
předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Tvrdí-li žalovaná v souvislosti s námitkou nedostatečného odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) porušení práva na spravedlivý proces,
pak přehlíží skutečnost, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat
tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí
soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího
soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především
zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti
tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na
újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu
dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ani soudu
prvního stupně) není zjevně nepřezkoumatelné („nedostatečné a nepřesvědčivé“
nebo „nesrozumitelné“, jak namítá žalovaná), když z něj zcela zřetelně a
srozumitelně plynou důvody, pro které byla žaloba shledána důvodnou. K tomu lze
dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces
nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou
účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na
spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu
ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu (i
soudu prvního stupně) těmto požadavkům vyhovuje. V části, ve které dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, není
dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle
kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části
týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.