Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře - poté, co usnesením ze
dne 16. 2. 2006, č.j. 15 Co 18/2006-55, v pořadí první rozsudek Okresního soudu
v Táboře ze dne 14. 11. 2005, č.j. 7 C 190/2005-31, zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 6. 2. 2007, č.j. 15 Co 646/2006-111, v pořadí
druhý rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 8. 2006, č.j. 7 C
190/2005-80, jímž bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni
dopisem žalovaného ze dne 27. 4. 2005 je neplatná, a rozhodnuto, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 16.750,- Kč k rukám
advokáta, změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu
prvního stupně, který vycházel z toho, že z celkem sedmi skutků označených
žalovaným ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. 4. 2005 jako méně závažná
porušení pracovní kázně byly prokázány pouze dva skutky, dospěl odvolací soud k
závěru, že posuzovaná výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12.
2006) je platným právním úkonem, neboť žalobkyně se dopustila konkrétních
porušení pracovní kázně, která jsou svou intenzitou méně závažná, celkem v pěti
případech, přičemž „shledal i souvislost mezi jednotlivými skutky“. I když
žalobkyně porušením pracovní kázně nezpůsobila svému zaměstnavateli žádnou
škodu, přihlédl odvolací soud při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k
tomu, že „její přístup a chování k více uchazečům o zaměstnání či jiným osobám,
které bylo hodnoceno až jako arogantní či povýšené, má nutně negativní dopad na
žalovaného jako státní orgán, který prostřednictvím svých zaměstnanců
každodenně jedná s veřejností, a proto také na jejich chování klade zvýšené
požadavky“, jakož i k tomu, že „ve dvou případech u jedné uchazečky došlo hned
ke dvěma porušením pracovní kázně“ a že „nevhodného jednání s veřejností se
žalobkyně dopustila opakovaně, byť jí to bylo vytýkáno“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V první řadě
namítá, že odvolací soud ve zrušovacím usnesení ze dne 16. 2. 2006 procesně
pochybil, když poté, co sám zevrubně v odvolacím řízení zhodnotil skutkový stav
(zcela rozdílně od jeho hodnocení soudem prvního stupně) přikázal soudu prvního
stupně, aby řádně zhodnotil dosud provedené důkazy a důkazy, které budou k
návrhu účastníků provedeny, a s odkazem na nález Ústavního soudu „č.j. II/ÚS
397/06 ze dne 28. 3. 2007“ odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu s
ustanovením § 120 odst. 3 o.s.ř. Upozorňuje, že odvolací soud se „přesvědčivě
nevypořádal s její námitkou, když tvrdila, že upozornění ze dne 29. 11. 2004
bylo právně neúčinné“, ani „s jejím tvrzením, že mezi jednotlivými skutky není
časová souvislost“. Žalobkyně připomíná, že v celém řízení byla „stěžejním
důvodem méně závažných porušení pracovní kázně dovolatelkou zvolená forma
jednání a tón jejího hlasu“, zpochybňuje skutkové závěry soudů a „odkazuje
zcela na své odvolání ze dne 12. 10. 2006 pod písm. a)“; tvrdí, že „její
vyjádření nebyla vulgární, hrubá, síla hlasu normální, odpovídající jejímu
hlasovému fondu“. Pochybení soudů spatřuje i v tom, že „některé skutky, kromě
skutků pod body A, B, posoudily jako několik méně závažných porušení pracovní
kázně“, a dovozuje, že u těchto skutků (označených jako „C1, C2, D1, D2, D3“),
i kdyby byly porušením pracovní kázně, „může jít pouze o pokračující
jednání“ („jde o stejnou osobu, časovou i místní souvislost, jde tedy pouze o
dva samostatné skutky). S odkazem na žalobu a své odvolání (ze dne 4. 1. 2006 a
12. 10. 2006) opakuje, že její jednání odpovídalo normám a zvyklostem na úřadě
a že se porušení pracovní kázně nedopustila. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudů jsou
postižena vadou řízení podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Vadou řízení (zmatečností) podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. b) o.s.ř. trpí
pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo
řízení skončeno, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl
způsobilost být účastníkem řízení. K uvedené vadě řízení, je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání
uplatněna (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Z obsahu spisu vyplývá, že v posuzované věci žalobkyně v žalobě označila za
žalovaného „Ú. p. v T.“.
Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má
způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a
povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení
má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti
(tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické
osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích
jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení § 11 odst.1 a 2 zákoníku práce ve znění
do 31. 12. 2006 a jako zaměstnavatelé z ustanovení § 8a věty první zákoníku
práce ve znění účinném do 31. 12. 2006), právnické osoby (srov. § 8 odst. 1
zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006), organizační jednotka
zaměstnavatele, stanoví-li to zvláštní předpisy, popřípadě stanovy (srov. § 8
odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006) a stát (Česká
republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem pracovněprávních vztahů, je
právnickou osobou (srov. § 8b odst.1 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12.
2006) a jedná za něj příslušná organizační složka státu (srov. § 8b odst. 2
zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006). Ten, kdo nemá podle hmotného
práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je
způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.
Způsobilost být účastníkem řízení splývá s hmotněprávní způsobilostí mít práva
a povinnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že v pracovněprávních vztazích
způsobilost mít práva a povinnosti mají právnické osoby a že jejich organizační
jednotky mohou mít tuto způsobilost jen tehdy, stanoví - li to zvláštní
předpisy (zvláštními předpisy se tu rozumí obecně závazné právní předpisy -
srov. § 272 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006), popřípadě
stanovy sdružení občanů podle zvláštního zákona [srov. § 8 odst. 2, § 6 odst. 2
písm. e) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších
předpisů].
Úřady práce byly zřízeny zákonným opatřením České národní rady č. 306/1990 Sb.,
o zřízení úřadů práce, jako územní orgány státní správy na úseku pracovních sil
(srov. § 1 odst. 1 tohoto zákonného opatření). Zákon č. 9/1991 Sb., o
zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, který
s účinností od 1. 2. 1991 nahradil zákonné opatření č. 306/1990 Sb., úřady
práce definoval jako správní úřady, které - spolu s Ministerstvem práce a
sociálních věcí České republiky - zabezpečují státní politiku zaměstnanosti v
České republice (srov. § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a
o působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti).
Dnem 1. 1. 2001 nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České
republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle kterého se správní
úřady – a tedy i úřady práce - staly organizačními složkami státu (srov. § 3
odst. 1, § 51 tohoto zákona) a podle kterého jako organizační složky státu
nebyly právnickými osobami (srov. § 3 odst. 2 větu první tohoto zákona);
protože ani zákon jim nepřiznával způsobilost být účastníkem řízení, nebyly
správní úřady s účinností od 1. 1. 2001 způsobilým účastníkem občanského
soudního řízení. Ode dne 1. 1. 2001 proto nebylo možné považovat úřady práce za
právnické osoby. V pracovněprávních vztazích to mimo jiné znamenalo, že fyzické
osoby u nich působící v pracovním poměru se staly zaměstnanci státu (České
republiky) a že úřady práce jednaly v těchto pracovněprávních vztazích za stát
(Českou republiku) jako jeho příslušná organizační složka (srov. též § 8a zák.
práce ve znění účinném do 31. 12. 2006).
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001
úřady práce nevystupovaly v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatel, ale
jako organizační složka státu, příslušná jednat za stát (Českou republiku) jako
zaměstnavatele vůči zaměstnancům státu, kteří byli zařazeni k výkonu práce u
těchto úřadů.
Na postavení úřadů práce se ničeho nezměnilo ani ode dne 1. 10. 2004, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, který zrušil zákon č. 9/1991
Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku
zaměstnanosti; úřady práce jsou nadále správními úřady a jako organizační
složky státu nejsou právnickými osobami (srov. 7 odst. 1 tohoto zákona). Jak
vyplývá z jeho ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb.,
účastníkem právních vztahů podle tohoto zákona je Česká republika zastupovaná
ministerstvem a úřady práce.
Podle ustanovení § 90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení
účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem
je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je
ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil.
Z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé a třetí o.s.ř. – mimo jiné - vyplývá, že
žalobce musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je
účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou) a
aby s ním soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako účastníka řízení je proto třeba
označit jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími údaji umožňujícími
její přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání apod.). Právnická
osoba se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní firmy nebo názvu a
adresy sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního
rejstříku, je součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě jejího názvu - i
dodatek označující její právní formu (§ 9 odst. 2 obch. zák.).
Ve vztahu ke státu se v ustanovení § 79 odst.1 větě druhé o.s.ř. uvádí, že jeho
označení jako účastníka řízení obsahuje „označení státu a příslušné organizační
složky státu, která za stát před soudem vystupuje“. Z uvedeného je nepochybné,
že za stát může v právních vztazích (včetně pracovněprávních vztahů) jednat a v
řízení před soudem vystupovat jeho organizační složka.
Jestliže žaloba neobsahuje v označení účastníků řízení všechny údaje potřebné k
označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení
neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení,
které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor
mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v
žalobě), jde o podání neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné a soud je povinen
pokusit se takovéto vady podání odstranit - neučinil-li tak žalobce dříve sám
(z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř.
Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, mohou být i
chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, které se žalobci přihodily při
vyhotovení žaloby. O odstranění tímto způsobem vzniklých vad podání je soud
povinen se pokusit postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. - jak vyplývá z jejich
povahy - jen tehdy, jsou-li z obsahu žaloby zjevné; není-li chyba v psaní nebo
jiná zřejmá nesprávnost z obsahu žaloby nepochybná, lze ji zohlednit, jen
jestliže ji žalobce odstraní sám (tj. sdělí-li soudu, že v označení účastníků
došlo k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti a současně uvede správné
znění opravovaného údaje).
Označí-li však žalobce v žalobě účastníky řízení úplně (přesně), určitě a
srozumitelně, není vadou podání skutečnost, že nemají (všichni nebo někteří z
nich) způsobilost být účastníkem řízení. Byl-li v řízení, v němž se účastenství
zakládá podle ustanovení § 90 o.s.ř. (jako je tomu i v projednávané věci),
označen za účastníka řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení,
jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá
způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit
do procesních vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout
procesněprávní vztah, neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze
subjektů procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Soud je proto
povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínek řízení
přihlédnout a řízení zastavit (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.). Způsobilost být
účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední
povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení (srov. též nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 74/94,
Sbírka nálezů a usnesení sv. III, č. 42, str. 297, a rovněž závěry Ústavního
soudu České republiky vyslovené - v obdobné věci - v jeho usnesení ze dne 7. 6.
2006, sp.zn. IV. ÚS 343/05).
Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení
nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně
zahájeného řízení přistoupit další účastník (§ 92 odst. 1 o.s.ř.) a nemůže ani
dojít k záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o.s.ř.). V řízení není možné ani
pokračovat s právním nástupcem účastníka, který v době zahájení řízení neměl
způsobilost být účastníkem řízení; procesní nástupnictví se uplatní - jak
vyplývá z ustanovení 107 odst. 1 o.s.ř. - jen tehdy, jestliže účastník alespoň
v den podání žaloby měl způsobilost být účastníkem řízení a tuto způsobilost
ztratil až po zahájení řízení (v jeho průběhu).
Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo
nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl
způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být
účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i
v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické
osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu
(srov. též názor vyjádřený ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 1997 Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V projednávané věci žalobkyně - jak je nepochybné z obsahu žaloby doručené
Okresnímu soudu v Táboře dne 23. 6. 2005 - označila za žalovaného „Úřad práce v
T.“. Uvedené označení žalovaného bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné a
nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě řízení
jako žalovaný účastnit. Z obsahu žaloby nevyplývá, že by v označení žalovaného
v žalobě došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti (nic
takového žalobkyně netvrdila ani v průběhu řízení před soudy obou stupňů) nebo
že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s vylíčením
rozhodujících skutečností (v žádném z údajů obsažených v žalobě se ani
nenaznačuje, že by se žalobkyně svého nároku domáhala proti České republice),
popřípadě s údajem o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobním petitem); žaloba
neobsahovala v označení žalovaného žádné vady, o jejichž odstranění je soud
povinen se pokusit způsobem uvedeným v ustanovení § 43 o.s.ř.
Žalobu nebylo možné projednat a rozhodnout ve věci samé proto, že žalobkyní
úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný „Úřad práce v T.“ neměl
způsobilost být účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již
výše - vadou žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a
který vede bez dalšího k zastavení řízení (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.).
Ačkoliv žalovaný „Úřad práce v T.“ již v době zahájení řízení (ke dni 23. 6.
2005) neměl způsobilost být účastníkem řízení, soud prvního stupně v rozporu s
ustanovením § 104 odst. 1 věty první o.s.ř. nerozhodl o zastavení řízení;
odvolací soud pak způsobem vyplývajícím z ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) a
§ 221 odst. 2 písm. c) o.s.ř. nezjednal nápravu.
Tím, že soudy s takto označeným žalovaným věc projednaly a vůči němu také věc
rozhodly, zatížily řízení zmatečnostní vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.
1 písm. b) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky k této vadě řízení ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v
dovolání, a rozsudky soudů obou stupňů – aniž by se mohl zabývat námitkami
dovolatelky týkajícími se věci samé - podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty za středníkem o.s.ř. zrušil a řízení podle ustanovení § 243b odst. 4
o.s.ř. (s přihlédnutím k ustanovení § 104 odst. 1 větě první o.s.ř.) zastavil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť v řízení, v němž jeden z účastníků nemá způsobilost být
účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu
nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu