21 Cdo 3552/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci
dědictví po J. P., za účasti 1) J. Z., 2) J. P., zastoupeného advokátem, 3)
Ing. D. V., 4) D. F., vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 D
698/2003, o dovolání Jaroslava Peška proti usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 10. ledna 2008, č. j. 24 Co 522/2007-163, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 30.
srpna 2007, č.j. D 698/2003-142, vyjma výroku o obvyklé ceně majetku, výši
dluhů a čisté hodnotě dědictví, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu
Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 5.6.2003, č. j. 1 D 698/2003-3,
zahájil řízení o dědictví po J. P., (dále též jen „zůstavitel“). Provedením
úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byl pověřen JUDr. R. D., notář v P.
(srov. § 38 o.s.ř.).
Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 26.1.2005, č.j. D 698/2003-97, určil
obvyklou cenu majetku zůstavitele 2.213.115,- Kč, výši dluhů 15.969,20 Kč a
čistou hodnotu dědictví 2.197.145,80 Kč; potvrdil, že „veškerý majetek
zůstavitele“ nabyl „jediný dědic“ J. Z. a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání J. P. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31.5.2005, č.j. 21 Co
217/2005-114, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Uvedl, že „v dané věci zpochybnil dědic ze zákona J. P. závěť
zůstavitele tvrzením, že ji zůstavitel vzhledem ke zvolené formě nenapsal“; že
„okresní soud, aniž by (z úřední povinnosti) zjistil, v čem konkrétně uplatněná
námitka J. P. spočívá, rozhodl o věci a na dopis J. P. z 26.7.2004 reagoval
sdělením, které nemá oporu v procesních předpisech“; že „okresní soud tudíž o
věci rozhodl předčasně, neboť dosavadní skutková zjištění mu neumožňují
posoudit ani otázku, jaký je okruh účastníků podle § 175b odst. 1 o.s.ř. a zda
je třeba zvolit další postup podle § 175k odst. 1 nebo 2 o.s.ř.“.
Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 30.8.2007, č.j. D 698/2003-142,
určil obvyklou cenu majetku zůstavitele 2.213.115,- Kč, výši dluhů 40.969,20 Kč
a čistou hodnotu dědictví 2.172.145,80 Kč (výrok I.); potvrdil, že „veškerý
majetek zůstavitele“ nabyl „jediný dědic“ J. Z. s tím, že „odpovídá do výše
ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za
zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly smrtí zůstavitele“ (výrok II.);
současně rozhodl o nákladech řízení (výroky III., IV. a V.). Vycházel ze
závěru, že „Jaroslav Pešek ani nepopírá dědické právo jiného dědice, a to pana
J. Z., který dědí z titulu závěti, ani neoznačil sporné skutečnosti, na jejichž
zjištění by záviselo rozhodnutí o jeho dědickém právu, pro které by soud
odkázal pana J. P., aby své dědické právo uplatnil žalobou v průběhu dědického
řízení s tím, že pan J. P. není zkrácen ve svých právech, neboť pokud se objeví
nové skutečnosti, které by zpochybnily dědický titul, může se žalobou
oprávněného dědice domáhat u soudu svých práv“.
K odvolání J. P. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10.1.2008, č.j. 24 Co
522/2007-163, usnesení soudu prvního stupně „ve výrocích II., III., IV. a V.“
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „má na
základě vyjádření J. P. za to, že J. P. skutečně zpochybňuje závěť zůstavitele,
především z hlediska jejího obsahu, s nímž nesouhlasí“; že „okolnost, jaké
pohnutky vedly zůstavitele k napsání závěti tohoto obsahu a proč použil formu
závěti, kterou zvolil, není pro posouzení platnosti závěti, a tím pro posouzení
dědického práva, nijak rozhodná“; že „je tedy zřejmé, že přesto, že J. P.
namítá, že závětní dědic není dědicem zůstavitele, nejde o situaci,
předpokládanou § 175k odst. 2 o.s.ř. a za tohoto stavu věci není důvodné
odkazovat J. P. či jiného účastníka řízení na uplatnění dědického práva u soudu
žalobou“; že „takovou spornou skutečností není ani okolnost existence nějaké
jiné, pozdější závěti zůstavitele, neboť sám J. P. nepřináší žádné tvrzení o
tom, že by zde nějaká pozdější závěť existovala“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal J. P. dovolání. Namítá, že „závěry
obou soudů vycházejí z nesprávné interpretace námitek, které v průběhu
dědického řízení vznesl“; že „tyto námitky se totiž týkaly zejména toho, že
zůstavitel sepsal závěť pod psychickým nátlakem, tedy že se nejednalo o projev
svobodné vůle“; že „touto skutečností se však soudy obou stupňů nezabývaly a
hodnotily pouze další námitky, které byly vzneseny“; že „v případě, že by
zůstavitel neučinil právní úkon svobodně, byl by tento úkon absolutně neplatný
ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.“; že „uplatněná námitka byla námitkou
hmotněprávní a pokud se s ní soudy obou stupňů nevypořádaly postupem
předpokládaným v ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., došlo k vyřešení této otázky
v rozporu s hmotným právem ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.“; že „mezi účastníky
dědického řízení nedošlo ohledně uvedené sporné skutečnosti k dohodě, a za
takové situace měl soud prvního stupně postupovat podle § 175k odst. 2 o.s.ř.“.
Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinného do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolaním je napadeno
usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod
12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení
zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením
odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně,
kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu
rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst. 1, věty druhé, o. s. ř., ve věci
konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu
rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve
výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o
povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst. 2 (§ 336n) a v §
338za o. s. ř. (§ 238 a § 238a o. s. ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla
postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží (§ 239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním
nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s.
ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a
o. s. ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s.
ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. (§ 239 odst. 1
písm. b/ o. s. ř.), jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o
zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. (§ 239 odst. 2 písm.
a/ o. s. ř.), jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně,
kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení
řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř., o vstupu do řízení na místo
dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o. s. ř., o přistoupení dalšího
účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. a o záměně účastníka podle
ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. (§ 239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), nebo jímž
bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby),
ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 75a o. s.
ř. (§ 239 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost
dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil otázku aplikace ustanovení § 175k odst.
2 o.s.ř. za situace, kdy účastník řízení o dědictví zpochybnil platnost
zůstavitelovy závěti, nevylíčil však rozhodné skutečnosti, o něž opírá svůj
závěr o neplatnosti závěti, a neoznačil ani důkazy k prokázaní svých tvrzení.
Tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci
významné (určující) a dovolatel namítá nesprávnost jejího vyřešení, představuje
napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání J. P.
proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud
ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 175b, věty první, o.s.ř. účastníky řízení jsou ti, o nichž
lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob,
stát.
Účastníky řízení o dědictví jsou navrhovatel a ti, které zákon za účastníky
označuje (§ 94 odst. 2 o.s.ř.). Zákon účastníky řízení o dědictví označuje v
ustanovení § 175b o.s.ř. Účastenství v dědickém řízení v tomto případě odráží
hmotné dědické právo a směřuje k tomu, aby byla zjištěna osoba, která skutečně
vstoupí do práv a povinností zůstavitele, popřípadě aby bylo zjištěno, že
zůstavitel nemá dědice, který by nabyl dědictví, a že proto dědictví musí ve
smyslu § 462 obč. zák. připadnout státu.
Podle ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí
dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví
neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho
má za to, že je dědicem.
Podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., závisí-li však rozhodnutí o dědickém
právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu
o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby
své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve
lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Z ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek
dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením
vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění
- pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž
je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít
důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této
osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních
účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno,
neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto
usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva pro účely průběhu
řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho
základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu
ustanovení § 175b věty první o.s.ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto,
že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení
toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.
Vydání usnesení podle ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř. je na místě tehdy,
jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li
rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak,
má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá
z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat
způsobem stanoveným v ustanovení § 175k odst.2 o.s.ř.. Toto ustanovení soudu
(soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit
dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti
mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“.
Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a
skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o
odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho
z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo
uplatnil žalobou.
Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k
odst. 2 o.s.ř. musí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník
podat. Vzhledem k tomu, že § 175k odst. 2 o.s.ř. umožňuje odkázat dědice, aby
žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v závislosti
na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že žalobce je
dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem
po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto
určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen
posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech
rozhodnutí. Na rozdíl od právní úpravy dříve obsažené v § 18 zákona č. 95/1963
Sb., ve znění pozdějších předpisů, nyní platný § 175k odst. 2 o.s.ř.
neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě
odkazu dědického soudu, bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní
otázky, byť by byla významná pro posouzení dědického práva.
Ve výroku usnesení podle § 175k odst. 2 o.s.ř. musí soud také určit k podání
žaloby lhůtu. Tato lhůta je procesní lhůtou soudcovskou, kterou soud může
prodloužit (§ 55 o.s.ř.), nemůže jí však prominout (§ 58 o.s.ř. a contr.).
Vzhledem k tomu, že s marným uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby, je
spojen následek, že soud (soudní komisař) pokračuje v řízení „bez zřetele na
tohoto dědice“ (§ 175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.), musí být o prodloužení lhůty
nejen požádáno, ale i rozhodnuto ještě před uplynutím původně stanovené lhůty.
Jestliže odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec
žalobu ve stanovené lhůtě nepodá, má to za následek, že soud (soudní komisař) –
jak uvádí § 175k odst. 2 věta třetí o.s.ř. – „pokračuje v řízení bez zřetele na
tohoto dědice“. Uvedené v konkrétní situaci znamená, že dědic, který byl
odkázán na žalobu na určení, že je dědicem po zůstaviteli, přestává být
účastníkem dědického řízení a soud (soudní komisař) pokračuje v dědickém řízení
bez zřetele na tuto osobu. Byl-li dědic odkázán na žalobu na určení, že jiný
účastník není dědicem po zůstaviteli, znamená to, že v dědickém řízení bude
pokračováno i s osobou, jejíž dědické právo odkázaný účastník popíral.
Stejné právní následky, které jsou spojeny s tím, že odkázaný účastník nepodal
žalobu, nastávají tehdy, jestliže žalobu sice podal, ale byla odmítnuta (§ 43
odst. 2 o.s.ř.) nebo o ní bylo řízení zastaveno (např. podle § 104 o.s.ř. pro
nedostatek podmínek řízení).
Žalobu, která je podána po uplynutí stanovené lhůty, musí soud zamítnout, neboť
– jak výše uvedeno – po marném uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby soud
(soudní komisař) pokračuje v řízení o dědictví „bez zřetele na tohoto
dědice“ (§ 175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.).
Výše popsané důsledky toho, že odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný
nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá (soud „pokračuje v řízení
bez zřetele na tohoto dědice“), nastanou ovšem pouze v případě, že usnesení,
kterým byl účastník (dědic) odkázán k podání žaloby, splňuje požadavky vymezené
ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 15..7.2004, sp. zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2005).
Žaloba podaná ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. není určovací žalobou
ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř., ale je žalobou na určení právní skutečnosti, u
níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu. Taková žaloba proto
nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení a žalobce není povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti o takovém právním
zájmu. Tyto závěry ovšem platí opět pouze v případě, že žaloba splňuje
požadavky vymezené ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř.; v opačném případě je na
místě na žalobu klást požadavky vymezené ustanovením § 80 písm. c) o.s.ř.,
včetně povinnosti žalobce tvrdit a prokazovat skutečnosti svědčící o naléhavém
právním zájmu na požadovaném určení (srov. Zprávu projednanou a schválenou
občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp. zn. Cpj
165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49,
ročník 1982).
Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (§ 120 odst. 1,
věta první o.s.ř.). Ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, jakož i
v řízení o povolení uzavřít manželství, v řízení o určení a popření
rodičovství, v řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho
osvojení, v řízení o osvojení, v řízení o jmenování rozhodce nebo
předsedajícího rozhodce, v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, v řízení
o zákonnosti zajištění cizince a o jeho propuštění a v řízení o některých
otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob (§ 200e
o.s.ř.) je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového
stavu, než byly účastníky navrhovány (§ 120 odst. 2 o.s.ř.). Nejde-li o řízení
uvedená v odstavci 2, může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v
případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z
obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení,
vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (§
120 odst. 3 o.s.ř.).
Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací, je zásadně
věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých
skutkových tvrzení. Žalobce již ve své žalobě je povinen uvést rozhodné
skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a musí k tomu uvést potřebné
důkazy (§ 79 odst. 1 o.s.ř.). Tuto povinnost tvrzení a povinnost důkazní má
žalobce i během řízení (srov. § 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o.s.ř.). Zatímco v
žalobě jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli –
jak správně zdůrazňuje odvolací soud – vymezení předmětu řízení po skutkové
stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka uložená
v ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. všech skutečností významných pro
rozhodnutí věci. Určení těchto skutečností závisí na právní kvalifikaci skutku
soudem. Které skutečnosti jsou právně významné, je v zásadě dáno skutkovou
podstatou (hypotézou) právní normy, která má být ve věci aplikována.
Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku
řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran
ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze
právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci
soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Povinnost
tvrzení a povinnost důkazní jsou ve vzájemné jednotě. Rozsah důkazní povinnosti
je zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť, aby mohl
účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu
právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost
účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti
významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé
v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci
samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného
práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění
povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby
účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení slouží poučení podle ustanovení
§ 118a odst. 1 o.s.ř., které je soud povinen poskytnout účastníku, příp. jeho
zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. § 32 odst. 3
o.s.ř.), vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny
rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže účastník ani
přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. neuvede všechny pro
rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník
neunesl břemeno tvrzení.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za
řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto
o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu
rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná
podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku
nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první
o.s.ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že
účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení
důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 2 o.s.ř.), neumožňuje soudu
přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo
nepravdivé. O důkazní povinnosti a o důkazním břemenu je soud povinen účastníky
poučit (§ 5 o.s.ř.) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2002,
sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 86,
ročník 2002].
Vztahují-li se shora popsané povinnosti soudů poučovat účastníky řízení o
jejich právech a povinnostech na řízení neuvedená v § 120 odst. 2 o.s.ř., je
zjevné, že v řízeních v tomto zákonném ustanovení uvedených (tedy i v řízení o
dědictví; srov. § 175a odst. 2 o.s.ř.), ve kterých se – jak z povahy těchto
věcí vyplývá – předpokládá daleko větší pomoc a poučení účastníkům ze strany
soudu, logicky musí platit přinejmenším stejný rozsah poučovací povinnosti
soudu.
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že J. P. opakovaně namítal (tak
jako v dovolání), že „zůstavitel sepsal závěť pod psychickým nátlakem, tedy že
se nejednalo o projev jeho svobodné vůle“ a že – ve vztahu k tomuto tvrzení -
dosud nebyl soudy poučen způsobem shora popsaným. Za těchto okolností je závěr
odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že v dané věci není na místě postup
ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., předčasný, a proto nesprávný.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné,
Nejvyšší soud České republiky je proto ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2
části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který
bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v uvedeném rozsahu i toto
rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu