21 Cdo 762/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce V. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P.-I. s.
r. o., zastoupenému advokátem, o 75.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 357/93, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2000, č. j. 19 Co 389/99-76,
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu
žalovaný zaplatil 75.000,- Kč s 3% úrokem z částky 7.500,- Kč od 1. 10. 1992 do
31. 10. 1992, z částky 22.500,- Kč od 1. 11. 1992 do 30. 11. 1992, z částky
37.500,- Kč od 1. 12. 1992 do 31. 12. 1992, z částky 52.500,- Kč od 1. 1.
1993 do 31. 1. 1993, z částky 67.500,- Kč od 1. 2. 1993 do 28. 2. 1993 a
z částky 75.000,- Kč od 1. 3. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem od 15. 7. 1994
do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval v době od
15. 9. 1992 do 13. 2. 1993 jako řidič dálkové přepravy, že mu žalovaný po celou
dobu trvání pracovního poměru nepředložil k podpisu pracovní smlouvu a že se
účastníci dohodli na mzdě ve výši 15.000,- Kč měsíčně. Přestože žalobce
vykonával pro žalovaného sjednanou práci, žalovaný mu nevyplatil mzdu ani za
jeden měsíc.
Žalovaný namítal, že mezi účastníky nikdy pracovní poměr nevznikl. Se žalobcem
uzavíral \"dohody o práci\" jen na jednotlivé cesty a odměnu za ně mu zaplatil.
Žalobce v té době měl živnostenské oprávnění jako řidič motorových vozidel, a
vztahy mezi účastníky se proto řídily obchodněprávními předpisy.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 22. 3. 1999, č. j. 4 C 357/93-61,
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 17.040,- Kč k rukám advokátky a že žalovaný je povinen zaplatit
\"českému státu na účet Okresního soudu v Prostějově\" na \"svědečném\"
655,70 Kč. Soud prvního stupně vyslechl žalobce, jednatele žalovaného M. P. a
svědky J. Š., J. H., J. N., J. T. a L. O., provedl důkaz listinami a z výsledků
dokazování dovodil, že nejpozději dne 18. 9. 1992 vznikl mezi účastníky
pracovněprávní vztah. Protože žalovaný neprokázal své tvrzení, že by žalobce
zaměstnával na základě dohod o provedení práce, a protože nebylo zjištěno, že
by žalovaný se žalobcem spolupracoval jako se samostatným podnikatelem v
dopravě, uvěřil soud prvního stupně - též za přihlédnutí k výpovědím svědků J.
Š. a J. H., které žalovaný zaměstnával, aniž by jim vydal \"písemné vyhotovení
dokladu o pracovněprávním vztahu\" - žalobci, že na základě ústní dohody se
žalovanými mezi nimi vznikl pracovní poměr. Uzavření pracovněprávního vztahu
účastníků nebránilo ani to, že žalobce byl v té době v pracovním poměru u
jiného zaměstnavatele, neboť mohl konat práce pro žalovaného i v době čerpání
řádné dovolené. Soud prvního stupně vzal rovněž za prokázané, že mzda mezi
účastníky byla sjednána ve výši 15.000,- Kč měsíčně, že žalovaný sjednanou mzdu
žalobci nevyplatil a že pracovněprávní vztah mezi účastníky skončil dnem 14. 2.
1993.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 10. 2000, č.
j. 19 Co 389/99-76, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl, že žalobci uložil, aby zaplatil žalovanému na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně 12.960,- Kč k rukám advokáta, a že žalobci uložil,
aby zaplatil \"českému státu na účet Okresního soudu v Prostějově\" na
\"svědečném\" 655,70 Kč; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.318,40 Kč k rukám advokáta.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl v řízení důkazní břemeno o
svém tvrzení, že by uzavřel se žalovaným pracovní smlouvu. Žalobce totiž žádnou
pracovní smlouvu \"nedoložil\"; za řízení naopak vyšlo najevo, že žalobce do 1.
1. 1993 \"vlastnil živnostenský list k podnikání v autodopravě\", a jím
předložené listiny dokládají jen to, že \"jezdil pro různé firmy\" (a pouze
jednou pro žalovaného). Odvolací soud též přihlédl k tomu, že žalovaný byl
zapsán do obchodního rejstříku dne 17. 9. 1992 a že proto nemohlo dojít k
uzavření pracovní smlouvy již dne 15. 9. 1992 (jak žalobce tvrdil v
žalobě); jeho tvrzení, že pracovní poměr vznikl až první jízdou dne 18. 9. 1992
je pak naprosto nevěrohodné. Za řízení rovněž vyšlo najevo, že žalobce byl
zaměstnán do 30. 9. 1992 u společnosti s ručením omezeným D.; žalobce \"v
žádném případě nemohl být v pracovním poměru jak pro žalovaného, tak pro firmu
D.\", a nepředložil žádné důkazy, které \"by objasnily tuto okolnost\". Ke
změně rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud přistoupil - jak uvedl v
odůvodnění rozsudku - podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
nedostatek písemné formy neznamená neplatnost pracovní smlouvy a že se
žalovaným uzavřel pracovní smlouvu, i když jen ústní formou, neboť se dohodli
na dni nástupu do práce (tím byl den první jízdy 18. 9. 1992), na místu
výkonu práce a na druhu práce. I kdyby tato skutečnost nebyla prokázána, mezi
účastníky zcela jistě vznikl faktický pracovní poměr, neboť pro žalovaného
vykonával s jeho souhlasem práci (žalovaný vysílal žalobce od 18. 9. 1992 na
pracovní cesty), a výše odměny byla svědecky prokázána. Žalobce sice \"vlastnil
živnostenský list\", ale v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že
činnost na základě živnostenského oprávnění nikdy nevykonával. Vyskytují-li se
na listinách předložených žalobcem \"razítka a nacionále jiných firem\", je to
proto, že \"byly pouze odesílateli či příjemci převáženého zboží, popř.
speditéři, kteří žalovaného vytěžovali a na které se měl žalobce dle pokynů
žalovaného při provádění jízd kontaktovat\". Žalobce byl sice v září 1992 v
pracovním poměru k jinému zaměstnavateli, od 15. 9. 1992 však čerpal řádnou
dovolenou a mohl tedy pracovat pro žalovaného. Žalobce navrhl, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že žalobce za řízení
neunesl důkazní břemeno o tom, že by uzavřel se žalovaným pracovní smlouvu, že
některé provedené důkazy nasvědčují tomu, že se mezi účastníky jednalo o
\"obchodně-závazkový vztah\", a že žalobce neprokázal ani to, že by se dohodl
se žalovaným o mzdě.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen \"o.
s. ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocném
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné
podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal věc bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
zčásti opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že ke vzniku
pracovního poměru mezi účastníky mělo dojít podle tvrzení žalobce v září 1992 -
posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb.,
č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,č. 188/1988
Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb. a č. 231/1992 Sb., tedy podle zákoníku
práce ve znění účinném do 31. 12. 1992 (dále jen \"zák. práce\"), a podle
zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném
výdělku (dále jen \"zákona o mzdě\").
V pracovní smlouvě je organizace povinna s pracovníkem dohodnout druh práce, na
který je pracovník přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku
nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce (srov. § 29 odst. 1 zák.
práce). Pracovní smlouva je dvoustranný právní úkon, který je uzavřen,
dohodnou-li se pracovník a organizace alespoň o jejích náležitostech
uvedených v ustanovení § 29 odst. 1 zák. práce.
Organizace je povinna uzavřít pracovní smlouvu písemně, ledaže jde o sjednání
pracovního poměru na dobu kratší než jeden měsíc, kdy má tuto povinnost, jen
jestliže o to pracovník požádá nebo jde-li o pracovníka, který byl rozhodnutím
soudu zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jehož způsobilost k právním
úkonům byla rozhodnutím soudu omezena (srov. § 32 odst. 1 zák. práce). Neuzavře-
li organizace v rozporu s ustanovením § 32 odst. 1 zák. práce pracovní
smlouvu písemně, nemá to za následek (srov. § 242 odst. 2 zák. práce)
neplatnost smlouvy; pracovní smlouvu lze tedy platně sjednat rovněž ústně,
popřípadě konkludentně.
Organizace smí zaměstnávat v pracovním poměru jen pracovníka, který prokáže, že
skončil jeho předchozí pracovní poměr (srov. § 25 odst. 1 zák. práce). Uvedené
omezení se nevztahuje mimo jiné na zaměstnávání pracovníka v pracovním poměru
sjednaném v jiné organizaci na dobu, kdy pracovník čerpá souvisle v rozsahu
nejméně pěti pracovních dnů dovolenou na zotavenou v organizaci, u níž je
zaměstnán v pracovním poměru po stanovenou týdenní pracovní dobu
[srov. § 25 odst. 2 písm. e) zák. práce]; pracovní poměr v jiné organizaci lze
v tomto případě sjednat jen po dobu trvání dovolené na zotavenou. Uzavře-li
organizace s pracovníkem pracovní smlouvu v rozporu s ustanovením § 25 zák.
práce, je pracovní smlouva neplatná a nároky účastníků tzv. faktického
pracovního poměru se řídí ustanovením § 243 odst. 4 zák. práce.
Mzda se především sjednává v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě anebo v
kolektivní smlouvě. Pracovní nebo jiná smlouva, v níž je sjednána nižší mzda,
než náleží podle kolektivní smlouvy nebo podle zákona, je v této části neplatná
(srov. § 4 odst.3 a 5 zákona o mzdě).
V projednávané věci se žalobce domáhá zaplacení mzdy, kterou podle svého
tvrzení sjednal se žalovaným ve výši 15.000,- Kč měsíčně v souvislosti s
uzavřením pracovní smlouvy. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobě nelze
vyhovět, neboť žalobce neunesl důkazní břemeno o svém tvrzení, že by se
žalovaným uzavřel pracovní smlouvu a že by s ním sjednal mzdu.
Podle ustanovení § 120 odst.1 věta první o. s. ř. jsou účastníci povinni
označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle ustanovení § 120 odst. 3 věty
druhé o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení,
vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za
řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být
rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je
umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá
skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro
nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku
ustanovením § 120 odst.1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato)
nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu
přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato
skutečnost byla nepravdivá.
Povinnost důkazní uložená účastníkům řízení je povinností procesní. O této
povinnosti a o z ní vyplývajícím důkazním břemenu je proto soud účastníky
povinen poučit (§ 5 o. s. ř.) a poučovací povinnost v tomto směru má i odvolací
soud (srov. § 211 o. s. ř.).
V projednávané věci odvolací soud rozhodl z důvodu neunesení důkazního břemene
v neprospěch žalobce, aniž by ho - jak vyplývá z obsahu spisu (zejména
protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 4. 10. 2000) - poučil o jeho
procesní povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Zatížil tím
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
dovolací soud k této vadě ve smyslu ustanovení § 242 odst. 2 věty druhé
o. s. ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Neoznačí-li účastník důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, ustanovení
§ 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. soudu ukládá, aby při zjišťování skutkového
stavu vycházel z důkazů, které byly provedeny. Závěr o tom, že účastník neunesl
důkazní břemeno, lze proto učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které
byly za řízení provedeny, neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti
tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé. Odvolací soud v
projednávané věci však uvedeným způsobem nepostupoval. Odvolací soud dospěl k
závěru o tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno o svých tvrzeních (že by
uzavřel se žalovaným pracovní smlouvu a smlouvu o mzdě) jen - jak vyplývá z
odůvodnění napadeného rozsudku - na základě zhodnocení některých důkazů
(převážně listin). Stranou svých úvah ponechal ostatní důkazy provedené před
soudem prvního stupně, zejména výslechy žalobce, jednatele žalovaného M. P. a
svědků J. Š., J. H., J. N., J. T. a L. O., aniž by vysvětlil, proč tak učinil.
Uvedený závěr odvolacího soudu proto nelze z tohoto hlediska považovat za
podložený.
Odvolací soud dovodil, že žalobce neunesl důkazní břemeno, když přihlédl rovněž
k tomu, že žalobce byl zaměstnán do 30. 9. 1992 u společnosti s ručením
omezeným D. a že proto od 18. 9. 1992 \"v žádném případě nemohl být v
pracovním poměru jak pro žalovaného, tak pro firmu D.\". Uvedené hodnocení této
skutečnosti nelze považovat za odpovídající; byl-li žalobce do 30. 9. 1992
zaměstnán v pracovním poměru u společnosti s ručením omezeným D., nelze jenom z
této skutečnosti - logicky vzato - dovozovat, že by nemohl v září 1992 uzavřít
pracovní smlouvu se žalovaným, ale jen to, že pracovní smlouva v této době
uzavřená je neplatná, jestliže účastníci nerespektovali ustanovení § 25 zák.
práce, a že nárok žalobce se řídí ustanovením § 243 odst. 4 zák. práce.
Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že žalobcem předložené listiny o
mezinárodních jízdách dokládají to, že \"jezdil pro různé firmy\" (a pouze
jednou pro žalovaného). Dovolatel důvodně odvolacímu soudu vytýká, že se
nevypořádal s jeho tvrzením, že tyto \"různé firmy\" byly \"pouze odesílateli
či příjemci převáženého zboží, popř. speditéři, kteří žalovaného vytěžovali a
na které se měl žalobce dle pokynů žalovaného při provádění jízd kontaktovat\".
Odvolací soud v této souvislosti nevzal v úvahu ani to, že žalovaný sám
uvedl, že žalobce pro něj vykonal cesty ve více případech.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně s poukazem na ustanovení §
220 odst. 1 o. s. ř., podle kterého odvolací soud může změnit rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně
zjistil skutkový stav. Z odůvodnění napadeného rozsudku však vyplývá, že oproti
soudu prvního stupně, který dovodil, že mezi účastníky vznikl pracovněprávní
vztah (pracovní poměr) a že žalobce uzavřel se žalovaným smlouvu o mzdě,
odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce o těchto skutečnostech neunesl
důkazní břemeno. Odvolací soud tedy nepovažoval skutkový stav, k němuž dospěl
soud prvního stupně, za správně zjištěný a při rozhodování věci vycházel z
odlišného posouzení skutkového stavu věci.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně
(§ 213 odst. 1 o. s. ř.) a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li
o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 věta
první o. s. ř.). Jestliže tak učiní, pak i pro řízení před ním platí přiměřeně
ustanovení o řízení před soudem prvního stupně (§ 211 o. s. ř.); z toho plyne,
že i v řízení před odvolacím soudem má být zpravidla provedeno dokazování při
jednání a účastníci mají právo se vyjádřit ke všem důkazům, a to bez ohledu na
okolnost, zda byly provedeny procesním soudem, dožádaným soudem nebo
prostřednictvím soudu prvního stupně. Zásada, že odvolací soud není vázán
skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s
přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez
dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud
bylo čerpáno z výpovědí nebo přednesů účastníků řízení a z výpovědí svědků.
V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval (s přihlédnutím k
ustanovením § 122 a 123 o. s. ř.) důkazy, které byly provedeny soudem prvního
stupně, neboť při hodnocení důkazů spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi,
který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další
skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost
vystoupení vypovídající osoby, plynulost, jistota či kolísavost její výpovědi,
ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.).
Jestliže měl odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu
prvního stupně, měl zopakovat důkazy, na nichž založil své rozhodnutí soud
prvního stupně a opatřit si tak pro posouzení věci podklady, které by byly
rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně. Protože to
neučinil, nemůže být jeho závěr o neunesení důkazního břemene žalobcem v
souladu s ustanoveními § 122, § 123, § 211 a § 213 o. s. ř. Řízení před
odvolacím soudem tedy trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí o věci; dovolací soud k této vadě přihlédl, i když nebyla výslovně
uplatněna v dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem a § 243b odst. 2 věta první o.
s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu