21 Cdo 3553/2016-93
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobců a) M. S. a b) T. V., obou zastoupených JUDr. Gabrielem
Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 653/17, proti žalovaným
1) J. H. a 2) D. V., oběma zastoupeným Mgr. Vladimírem Kyzlinkem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Římská č. 1276/36, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 21 C 54/2013, o určení předmětu dědictví, o dovolání žalobců a) a b)
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2016, č. j. 22 Co
418/2015-66, takto:
Dovolání žalobců se zamítá.
Žalobou „o určení předmětu dědictví“ podanou dne 18. 2. 2013 u Obvodního soudu
pro Prahu 10 se žalobci domáhali určení, že M. H., byla ke dni své smrti dne
13. 8. 2010 vlastníkem bytové jednotky č. 184/11 a odpovídajícího
spoluvlastnického podílu o velikosti 1832/10000 na společných částech budovy na
pozemku zastavěná plocha a nádvoří o výměře nemovitosti 595 m?, vše zapsáno u
Katastrálního úřadu hl. m. P., Katastrálního pracoviště P., k. ú. S. a že
„měla dluh vůči žalobcům ve výši 3,960.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši
8,0 % p.a. od 23. února 2010 do zaplacení“; žalobci rovněž požadovali po
žalovaných náhradu nákladů řízení. Žalobu odůvodnili zejména tím, že „uzavřeli
dne 10. 8. 2005 s M. H. (matkou žalovaných) smlouvu o nájmu, jejímž předmětem
byla nebytová jednotka č. 184/11, nacházející se ve čtvrtém nadzemním podlaží
(třetím patře) budovy v P., která byla ve vlastnictví M. H.“, že „podle článku
IV. smlouvy o nájmu byli oprávněni upravit pronajímané prostory tak, že z nich
vybudují byt podle dokumentace již předem schválené M. H.“, že „M. H. se ve
smlouvě o nájmu zavázala po ukončení stavebních prací a po jejich kolaudaci na
byt uzavřít s nájemcem novou nájemní smlouvu na takto vybudovaný byt za smluvně
dohodnutých podmínek“ a že „součástí smlouvy o nájmu byl i závazek M. H., že
pokud neuzavře se žalobci smlouvu o nájmu bytu do dvou měsíců od kolaudace
vzniklého bytu, zaplatí smluvní pokutu ve výši 300.000,- Kč a uhradí žalobcům
veškeré náklady spojené s provedenou rekonstrukcí ve výši vyčíslené nájemcem“.
Žalobci dovozují, že „vydáním kolaudačního rozhodnutí došlo ke splnění všech
povinností, které pro ně vyplývaly ze smlouvy o nájmu“, a proto zcela oprávněně
„vyzvali M. H. buď ke sjednání nájemní smlouvy, nebo k zaplacení smluvní pokuty
ve výši 300.000,- Kč a úhrady vynaložených nákladů ve výši 3,660.000,- Kč“.
Žalobci dále namítají, že „M. H. poté sjednala se žalovaným J. H. dne 2. 7.
2010 darovací smlouvu, kterou darovala svému synovi – kromě jiného - i
nebytovou jednotku č. 184/11 a odpovídající spoluvlastnické podíly o velikosti
1832/10000 na společných částech budovy a na pozemku“, vše „vedené Katastrálním
úřadem pro hl. m. P., Katastrálním pracovištěm P.,“, že „M. H. dne 13. 8.
2010 zemřela“, že „žalovaní jsou neopomenutelnými zákonnými dědici“, že „proto
převzali odpovídající dluhy M. H.“ a že „se stali i smluvními stranami smlouvy
o nájmu“.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 7. 9. 2015, č. j. 21 C 54/2013-40,
řízení zastavil jen v části. Zjistil, že „mezi účastníky již bylo pravomocně
rozhodnuto ve věci zaplacení 3,660.000,- Kč proti prvnímu žalovanému“ a že
„vůči druhé žalované a vůči oběma žalovaným, pokud jde o zaplacení 300.000,-
Kč, dosud pravomocně rozhodnuto nebylo, avšak nárok se projednává u zdejšího
soudu pod sp. zn. 15 C 54/2013“, a proto dovodil, že „řízení v této části brání
překážka litispendence“, že „posouzení oprávněnosti žaloby na zaplacení
předpokládalo vyřešení otázky, zda zemřelá ke dni své smrti dlužila žalobcům
částku ve výši 3,660.000,- Kč“, a že „v této části vůči prvnímu žalovanému se
proto jedná o věc rozhodnutou“. Vycházel ze závěru, podle nějž „protože o části
věci, jež je předmětem tohoto řízení, se již jedná (300.000,- Kč a 3,660.000,-
Kč vůči žalované 2/) a protože o další části věci (3,660.000,- Kč vůči
žalovanému 1/) bylo rozhodnuto, nelze ji projednávat a nelze o ní rozhodovat
znovu, i v tomto řízení“. Podotkl, že „předmětem řízení nadále zůstává určení
vlastnictví k bytu ke dni smrti zemřelé, kde si lze představit, že mezi žalobci
a zemřelou mohly existovat ve vztahu k bytu i jiné závazky, na jejichž obsah
může mít vyřešení této věci vliv jakožto vyřešení předběžné otázky“.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 4. 2016, č. j. 22 Co 418/2015-66,
potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Z hlediska skutkového stavu mimo jiné
zjistil, že „žalobou podanou dne 10. 10. 2011 se totožní žalobci domáhali na
žalovaném 1) zaplacení částky 4,022.400,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 %
ročně z této částky za dobu od podání žaloby do zaplacení“, že „svůj nárok
právně hodnotili jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení za zhodnocení bytu
ve vlastnictví žalovaného 1)“, že „žaloba byla zamítnuta pravomocným rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2012, č. j. 11 C 34/2011-62“, že
„důvodem zamítnutí žaloby byla úvaha soudu o nedostatku pasivní věcné
legitimace žalovaného 1), jelikož bezdůvodně obohaceným měla být výlučně
zemřelá M. H., nikoliv žalovaný 1) jako současný vlastník domu“, že „žalobou
podanou dne 18. 2. 2013 (tedy téhož dne jako žaloba v nyní projednávané věci)
se totožní žalobci
na totožných žalovaných domáhají zaplacení částky 3,960.000,- Kč s úrokem z
prodlení ve výši 8 % ročně z této částky za dobu od 23. 2. 2010 do zaplacení“,
že „žalobci zopakovali svá žalobní tvrzení shodná s předchozí žalobou sp. zn.
11 C 34/2011, avšak změnili své právní hodnocení, jelikož nepožadují plnění z
titulu bezdůvodného obohacení, ale coby dluh z nájemní smlouvy z roku 2005, kdy
tento dluh měl na žalované přejít jako na dědice po zemřelé“ z důvodu, že
„darovací smlouva ohledně domu uzavřená ve prospěch žalovaného 1) je neplatná
pro rozpor s dobrými mravy“, že „usnesením ze dne 19. 12. 2014, č. j. 15 C
54/2013-40, bylo řízení zastaveno ve vztahu k žalovanému 1) ohledně částky
3,660.000,- Kč s příslušenstvím, přičemž soud shledal, že se v této druhé
žalobě o plnění jedná o stejný skutek jako v řízení sp. zn. 11 C 34/2011“, že
„usnesení soudu I. stupně o částečném zastavení bylo potvrzeno usnesením
Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 16. 6. 2015, č. j. 15 Co
94/2015-50, proti kterému podali žalobci dovolání k Nejvyššímu soudu (věc
vedena pod sp. zn. 28 Cdo 5144/2015), o němž doposud nebylo rozhodnuto“, a že
„řízení ve věci sp. zn. 15 C 54/2013 tak nadále probíhá vůči žalovanému 1)
ohledně zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím a vůči žalované 2)
ohledně zaplacení částky 3,960.000,- Kč s příslušenstvím“. Předně vytknul
žalobcům, že „nezvolili správný způsob hájení svého tvrzeného práva, když
zřejmě z důvodu zamýšleného posílení svého právního postavení podali dne 18. 2.
2013 u Obvodního soudu pro Prahu 10 vůči žalovaným kromě žaloby na plnění
(zaplacení částky 3,960.000,- Kč s příslušenstvím, věc vedena pod sp. zn. 15 C
54/2013) též nyní projednávanou žalobu na určení, že totožný dluh měla vůči
žalobcům v době své smrti jejich právní předchůdkyně M. H.“. Rovněž dovodil,
že „je zcela zřejmé, že otázka, zda M. H. měla v době své smrti vůči žalobcům
dluh, je otázkou předběžnou, která je (musí být) řešena i v řízení o zaplacení
tohoto dluhu dědici zůstavitelky“, a že „jinými slovy žaloba na zaplacení dluhu
podaná proti dědici vytváří překážku věci zahájené (popřípadě rozsouzené) vůči
žalobě podané týmž žalobcem vůči témuž dědici o určení existence dluhu
zůstavitele ke dni jeho smrti“. Konečně uzavřel, že „soud I. stupně tak
nepochybil, pokud dovodil, že v rozsahu, v němž nadále probíhá řízení sp. zn.
15 C 54/2013, vedené před Obvodním soudem pro Prahu 10, tvoří odkazované řízení
překážku věci zahájené pro nyní posuzované řízení“, že „i kdyby však bylo
dovoláním napadené usnesení zrušeno, prosadí se tím spíše uvedená úvaha o
konkurenci řízení sp. zn. 15 C 54/2013 vůči nyní projednávané žalobě na určení,
neboť pak by požadovaný rozsah plnění a rozsah určení byl vůči oběma žalovaným
v obou řízeních zcela shodný“, a že „ohledně zbývající části řízení (určení ve
vztahu k žalovanému 1/, že M. H. měla ke dni své smrti dluh vůči žalobcům ve
výši 3,660.000,- Kč s příslušenstvím) je pak rovněž správný názor soudu I.
stupně, že zamítavý pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26.
11. 2012, č. j. 11 C 34/2011-62, vytváří překážku věci rozsouzené“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách procesního práva
(„res iudicata“
a „litispendence“), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítají, že v posuzované věci „nejde o
identický skutek“, protože „v původní žalobě se nárok žalobců opíral o právní
titul bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. občanského zákoníku, když
tvrdili, že žalovaný 1) se na jejich úkor bezdůvodně obohatil, ale v současné
době se jejich nárok opírá o odpovědnost žalovaného 1) za dluhy své zemřelé
matky podle § 470 odst. 1 občanského zákoníku, když tvrdí, že matka žalovaného
1) se na jejich úkor bezdůvodně obohatila a že tento dluh přešel na žalovaného
1)“, že „skutečnost, že nejde o tutéž věc, vyplývá i z příslušenství, kterého
se dovolatelé v tomto řízení domáhají (vyššího úroku z prodlení za delší časové
období)“, a že „z hlediska posouzení otázky, zda je či není dána překážka
litispendence, v daném případě postačuje pouhé srovnání procesních nároků z
hlediska uplatněných žalobních návrhů (petitů), které jsou již na první pohled
odlišné“. Navrhují, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že
se řízení nezastavuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013,
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1. 1. 2014
(dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího
soudu nepodléhá – srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) bylo v projednávané věci z
obsahu spisu mimo jiné zjištěno, že v dědickém řízení po M. H., zemřelé dne 13.
8. 2010 (dále též jen „zůstavitelka“), Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze
dne 28. 12. 2011, č. j. 27 D 1719/2010-54, které nabylo právní moci dne 31. 1.
2012, mimo jiné určil výši dluhů ke dni smrti zůstavitelky částkou 29.677,- Kč
a schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle níž veškerý majetek zůstavitelky
nabývá pozůstalý syn (žalovaný 1/) s tím, že odpovídá za dluhy dědictví a že
„pozůstalá dcera“ (žalovaná 2/) „nežádá určení ani výplatu svého zákonného
dědického podílu“. Mimo řízení o dědictví podali žalobci u Obvodního soudu pro
Prahu 10 dne 10. 10. 2011 žalobu „o vydání bezdůvodného obohacení“, kterou se
po žalovaném 1/ (jako dědici zůstavitelky) domáhali z titulu závazku
vyplývajícího z nájemní smlouvy uzavřené mezi nimi a zůstavitelkou dne 10. 8.
2005 „zaplacení částky 4,022.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a.
ode dne podání žaloby do zaplacení a náhrady nákladů řízení“ (sp. zn. 11 C
34/2011). Následně podali u Obvodního soudu pro Prahu 10 v tentýž den (18. 2.
2013) dvě žaloby, jednak „o zaplacení 3,960.000,- Kč“ s příslušenstvím, jednak
„o určení předmětu dědictví“, kterými se v prvém případě domáhali po žalovaných
(jako dědicích zůstavitelky), aby jim „zaplatili společně a nerozdílně
3,960.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 8,0 % p.a. ode dne 10. března 2010
do zaplacení“ (sp. zn. 15 C 54/2013), a ve druhém případě, aby bylo určeno, že
„M. H., ke dni své smrti dne 13. srpna 2010 vůči nim měla dluh ve výši
3,960.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 8,0 % p.a. od 23. února 2010 do
zaplacení“ (sp. zn. 21 C 54/2013). Dále bylo zjištěno, že rozhodnutí soudu
prvního stupně a soudu odvolacího o zastavení řízení ve vztahu mezi žalobci a
žalovaným 1), vydaná v řízení „o zaplacení 3,960.000,- Kč“ s příslušenstvím
(viz výše), byla usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2017, č. j. 28 Cdo
5144/2015-75, zrušena. Dovolací soud uzavřel, že „nárok vymezený žalobním
petitem vyplývá z odlišných skutkových tvrzení, kdy proti sobě stojí nárok na
vydání bezdůvodného obohacení na straně vlastníka nemovitosti a povinnost k
úhradě dluhů za zůstavitelkou na straně jejích dědiců“, a že tedy ve vztahu
řízení ve věci vydání bezdůvodného obohacení k řízení ve věci o zaplacení
3,960.000,- Kč „není dána totožnost předmětu řízení, jež by založila překážku
věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae)“; současně vrátil věc soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (vedenému pod sp. zn. 15 C 54/2013), ve kterém zavázal
soudy nižších stupňů uvedeným právním názorem.
Za tohoto skutkového stavu bylo v posuzované věci pro rozhodnutí soudů nadále
významné vyřešení otázky procesního práva, zda řízení o žalobě na zaplacení
(tvrzeného) dluhu zůstavitelky podané proti jejím dědicům vytváří překážku věci
zahájené (pravomocně rozhodnuté) pro řízení vedené s totožným okruhem účastníků
ve věci určení existence tohoto dluhu ke dni smrti zůstavitelky. Vzhledem k
tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího
soudu v uvedených souvislostech řešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k
závěru, že dovolání žalobců je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Řízení je zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení (srov. § 82
odst. 1 o. s. ř.).
Zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení (§ 83
odst. 1 o. s. ř.).
Překážka věci zahájené (litispendence) podle ustanovení § 83 o. s. ř. patří k
podmínkám řízení, jejichž nedostatek znemožňuje, aby soud v řízení, které bylo
zahájeno později, rozhodl ve věci samé. Pro posouzení, zda je tu překážka věci
zahájené, je rozhodující stav v době rozhodnutí soudu v později zahájeném
řízení.
Překážka věci zahájené uvedená v ustanovení § 83 odst. 1 o. s. ř. brání tomu,
aby byla projednána a rozhodnuta stejná věc, o níž již bylo dříve zahájeno jiné
řízení. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok
nebo stav, o němž bylo již zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu
řízení a týchž osob; není přitom samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v
různých řízeních rozdílné procesní postavení, například vystupují-li v jednom
řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci. Tentýž předmět řízení je dán
tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl uplatněn. Řízení se
týká týchž osob i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní
nástupci osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení.
Ze vztahu projednávané věci sp. zn. 21 C 54/2013 a věci sp. zn. 15 C 54/2013
vyplývá, že titíž žalobci se vůči totožným žalovaným na základě zcela shodných
skutkových tvrzení (vycházeje z obsahu obou žalob) domáhají – jak v daném sporu
(o „určení předmětu dědictví“), tak v „konkurenčním“ sporu (o zaplacení
3,960.000,- Kč s přísl.) - stejného nároku odvíjejícího se od kladného vyřešení
otázky, zda zůstavitelka měla v době své smrti vůči žalobcům tvrzený dluh,
resp. zda došlo (a v jaké výši) k přechodu tohoto dluhu na její dědice.
Rozhodne-li totiž soud (v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 54/2013), že je
(není) dán důvod pro zaplacení dluhu, pak tímto rozhodnutím přisvědčí (nebo
nepřisvědčí), a to ať již výslovně nebo mlčky, i závěru, že zůstavitelka ke dni
své smrti dluh vůči žalobcům měla (neměla). Jinak řečeno, pravomocné
rozhodnutí, jímž by soud přisvědčil (nepřisvědčil) žalobcům a určil (neurčil)
povinnost žalovaných zaplatit zůstavitelčin dluh, vytvoří překážku věci
rozsouzené pro žalobu na určení, že právě tento dluh vznikl (a trvá). Přitom
nic nebrání tomu, aby uvedené závěry byly vztaženy i k situaci, kdy v
„konkurenčním“ řízení nebylo dosud pravomocně rozhodnuto (jako je tomu i v
projednávané věci sp. zn. 15 C 54/2013, a to z důvodu předchozího zrušujícího
rozhodnutí dovolacího soudu) a kdy je tak založena (prozatím) „pouze“ překážka
věci zahájené ve smyslu ustanovení § 83 odst. 1 o. s. ř., nikoliv dosud
překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 o. s.
ř., neboť ve smyslu obou těchto ustanovení je „stejná věc“ pojímána totožným
způsobem. Navíc právě možnost rozhodnout v řízení o splnění povinnosti
(zaplacení dluhu) až poté, bude-li vyřešena (předběžná) otázka existence dluhu
ke dni smrti zůstavitelky, brání, aby soud o této otázce rozhodoval současně i
v jiném probíhajícím řízení (o určení dluhu).
Kromě uvedeného je třeba mít na zřeteli, že závěr o „konkurenci“ sporu o
splnění povinnosti, která vyplývá z právního vztahu (§ 80 písm. b/ o. s. ř.),
ve vztahu k následnému sporu o určení, zda tu tento právní vztah je či není (§
80 písm. c/ o. s. ř.), v němž má být opětovně posouzena stejná předběžná
otázka, je podpořen judikatorně (k tomu srov. právní názor vyjádřený v
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 1. 1993, sp. zn. IV. ÚS 2/93, nebo v
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 82, ročník 2014,
který citovaly i soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích), a že tento závěr
lze v konkrétní věci umocnit i skutečností, že oba předmětné spory byly
zahájeny podáním žaloby v tentýž den. Došlo-li totiž soudu ve stejný den více
návrhů, byla tím řízení zahájena - bez ohledu na hodinu a minutu jejich podání
- z pohledu ustanovení § 83 odst. 1 o. s. ř. ve stejné době; u těchto řízení
proto nelze stanovit, které z nich bylo zahájeno dřív a které později. I když v
těchto případech není dobře možné stanovit, které z více řízení zahájených ve
stejný den brání projednání a rozhodnutí stejné věci v jiném řízení, je
nepochybné, že nemůže být v občanském soudním řízení stejná věc projednávána ve
dvou současně probíhajících řízeních; jedno z těchto řízení proto musí být
zastaveno (§ 104 odst. 1 o. s. ř.) [k tomu srov. např. právní názor vyjádřený v
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1525/2010].
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů (právního posouzení poměru žaloby určovací a žaloby o splnění
povinnosti) správné. Vytknout mu lze pouze souhlas s názorem soudu prvního
stupně „ohledně zbývající části řízení (určení ve vztahu k žalovanému 1/, že M.
H. měla ke dni své smrti dluh vůči žalobcům ve výši 3,660.000,- Kč s
příslušenstvím)“, že „zamítavý pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10
ze dne 26. 11. 2012, č. j. 11 C 34/2011-62, vytváří překážku věci pravomocně
rozsouzené“, který není (s ohledem na právní závěry obsažené v usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5144/2015, a na závěr
dovolacího soudu o existenci překážky věci zahájené v celém rozsahu předmětného
řízení) případný.
Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo
některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. nebo § 229 odst. 3 o. s. ř., anebo jinou vadou, která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobců podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o
náhradě nákladů tohoto řízení před Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto v konečném
rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2017
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu