21 Cdo 3599/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně OKD, a.s. se sídlem v Karviné - Doly, Stonavská č. 2179,
IČO 268 63 154, proti žalovanému M. B., zastoupenému JUDr. Jindřiškou Hillovou,
advokátkou se sídlem ve Studénce, nám. Republiky č. 653, o 222.562,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C
244/2008, o dovolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
4. dubna 2013 č. j. 16 Co 264/2012-130, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Novém Jičíně dne 17.7.2008
domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 222.562,- Kč s příslušenstvím. Žalobu
odůvodnila tím, že u žalovaného, který u ní pracoval jako dělník v dole, byla v
průběhu roku 1994 zjištěna nemoc z povolání, a že žalobkyně mu poskytovala
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Rozhodnutím
ČSSZ ze dne 12.10.2007 byl žalovanému přiznán zpětně od 17.7.2002 částečný
invalidní důchod v souvislosti s nemocí z povolání, „s výplatou od 7.3.2004“.
Žalobkyně vyzvala dne 7.4.2008 žalovaného k vrácení přeplatku na vyplacených
náhradách za ztrátu na výdělku za období od 7.3.2004 do 31.8.2007. Žalovaný
však požadovanou částku 222.562,- Kč odmítl uhradit, vznesl námitku promlčení a
uvedl, že nevěděl a ani nemohl předpokládat, že se jedná o nesprávně určené
částky, které by měl žalobkyni vrátit.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 11.4.2012 č.j. 6 C 244/2008-83
žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 34.625,- Kč s úroky z
prodlení, které vyčíslil, ohledně částky 187.937,- Kč s úrokem z prodlení
žalobu zamítl a rozhodl, že „žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů řízení částku ve výši 68% účtovaných nákladů řízení ve výši
39.098,- Kč na účet Okresního soudu v Novém Jičíně“. Soud prvního stupně
posoudil vznesenou námitku promlčení podle ustanovení § 329 odst. 1 zák. práce
a § 101 obč. zák. a dospěl k závěru, právo žalobkyně na vrácení neprávem
vyplacených částek ve výši 100.875,- Kč za období od 7.3.2004 do 16.7.2005 je
promlčeno. Od 17.7.2005 „do doby, než požádal o přiznání částečného invalidního
důchodu, tedy do konce března 2007, byl žalovaný v dobré víře, že mu renta
právem náleží“ (§ 331 zák. práce). Tím, že požádal o přiznání částečného
invalidního důchodu, „došlo ke změně poměrů“, a „od této doby musel vědět, že v
případě přiznání částečného invalidního důchodu bude povinen neprávem vyplacené
částky zaměstnavateli vrátit“. Podle názoru soudu prvního stupně „nemůže jít k
tíži žalovaného, že mu byl přiznán částečný invalidní důchod zpětně od
17.7.2002“. Teprve od 1.4.2007 již v dobré víře nemohl být, „když požádal o
částečný invalidní důchod, neboť se změnil jeho zdravotní stav“. Proto ohledně
částky 87.062,- Kč požadované za období od 17.7.2005 do 31.3.2007 byla žaloba
zamítnuta, a přiznána byla pouze částka 34.625,- Kč, „kterou tvoří vyplacená
renta za období od 1.4.2007 do 31.8.2007.
K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne
4.4.2013 č.j. 16 Co 264/2012-130 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
(jímž byla žalobci přiznána částka 34.625,- Kč s úroky z prodlení) a v části
výroku II. (ve kterém byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 98.549,- Kč s
příslušenstvím a o zaplacení úroku z prodlení) potvrdil, v další části výroku
II. (jímž byla zamítnuta žaloba o 89.388,- Kč s příslušenstvím) rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku
89.388,- Kč s úrokem z prodlení (který vyčíslil) a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyslovil
souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobce za období od 7.3.2004
do 16.7.2005 je promlčen, „toliko provedl drobnou korekci“ neboť zjistil, že za
uvedené období byla žalovanému vyplacena pouze částka 98.549,- Kč. Dále
dovodil, že „okamžikem, kdy žalovaný podal sám žádost o přiznání částečného
invalidního důchodu, a to od vzniku nároku (přičemž bylo zcela na vůli
žalovaného, aby si stanovil pozdější datum přiznání invalidního důchodu)“, „se
částky, které byly vyplaceny na náhradě za ztrátu na výdělku od 7.3.2004 staly
částkami nesprávně vyplacenými, neboť byly vyplaceny v rozporu s ustanovením §
195 resp. § 371 zák. práce“. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že
žalovaný do doby, než požádal o přiznání invalidního důchodu, tj. do konce
března 2007, byl v dobré víře. Zdůraznil však, že „okamžikem podání žádosti o
vyplacení částečného invalidního důchodu zpětně a přiznáním tohoto invalidního
důchodu tato dobrá víra odpadla“, a že tedy „žalovaný věděl, případně musel z
okolností předpokládat, že náhrada za ztrátu na výdělku, která mu byla
vyplacena za dobu od 17.7.2005 do 31.8.2007 (tj. částka 89.388,- Kč)
představuje částky neoprávněně určené, tedy částky nesprávně vyplacené“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Žalovaný namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil skutečnost, který okamžik
je rozhodující z hlediska závěru, že zaměstnanec, jemuž byla vyplácena náhrada
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, věděl nebo musel z
okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené.
Vyslovil nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že, byl-li žalobci částečný
invalidní důchod přiznán a zpětně vyplacen, staly se částky vyplacené
zaměstnavatelem za tuto dobu částkami neprávem vyplacenými. Považoval za
podstatné vyřešení otázky, zda zaměstnanci „zaniká dobrá víra, že mu
zaměstnavatelem vyplacená náhrada za ztrátu na výdělku právem náleží, již
okamžikem podání žádosti o přiznání částečného invalidního důchodu“, a zda
rozhodnutím ČSSZ „dochází k absenci dobré víry u pobíratele náhrady za ztrátu
na výdělku i u plnění přijatých v období, za které byl částečný invalidní
důchod zpětně přiznán“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu v napadených výrocích zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (proti výroku, kterým byl
potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně o zaplacení částky 98.549,- Kč
s příslušenstvím a o zaplacení úroku z prodlení) považuje za významné, zda je
možné jednání pobíratele náhrady za ztrátu na výdělku, který sám požádá o
přiznání částečného invalidního důchodu od vzniku nároku a tento důchod je mu
zpětně přiznán, a který „tyto dvě přiznané platby“ přijme, považovat za jednání
v dobré víře, a zda byl zákonný postup ČSSZ, kdy zpětně přiznala a vyplatila
invalidní důchod žadateli, ač jí byla známa skutečnost, že žadatel pobírá také
náhradu za ztrátu na výdělku. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu v napadeném výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání žalobkyně proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o.s.ř., dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání není přípustné. Jako
důvod, pro který žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v jeho
výroku II., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavé
části ohledně částky 98.549,- Kč s příslušenstvím, je označeno řešení právních
otázek souvisejících s problematikou tzv. dobré víry jako podmínky pro vydání
bezdůvodného obohacení. Takto vymezený dovolací důvod však není pro posouzení
věci v uvedené zamítavé části významný (určující), neboť oba soudy založily své
rozhodnutí na shodném závěru, že v uvedeném rozsahu je nárok za období od
7.3.2004 do 16.7.2005 promlčen, což dovolatelka nerozporovala. Dovolatelka se
tedy dovolává přípustnosti dovolání z důvodu, který nemá bezprostřední vztah k
napadenému rozhodnutí (jeho výroku), a proto muselo být dovolání žalobkyně
podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky poté po zjištění, že dovolání, které proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný, bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237
o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech
vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez
nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání žalovaného není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalovaný
pracoval u žalobkyně od 4.4.1992 jako horník v dole. Dne 13.4.1994 mu byla
zjištěna nemoc z povolání podle položky č. 28 seznamu nemocí z povolání –
onemocnění HK z vibrací/středně těžká senzimotorická neuropatie nn. med., a
žalobkyně mu pak poskytovala náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti v rozdílu mezi průměrným výdělkem a výdělkem důlního zámečníka, po
rozvázání pracovního poměru mu pak byla vyplácena od 2.9.2003 tzv. fixní renta.
Dne 24.5.2005 vzal na vědomí informaci žalobkyně, že je povinen oznamovat
všechny skutečnosti mající vliv na poskytování náhrady nebo její výši, kromě
jiného „veškeré změny týkající se důchodu“ s tím, že v opačném případě má
žalobkyně „právo na vrácení neprávem vyplacených částek“. Dne 7.3.2007 podal
žádost o částečný invalidní důchod a požádal, „aby důchod byl přiznán od vzniku
nároku“. Rozhodnutím ČSSZ ze dne 12.10.2007 byl žalovanému přiznán od 17.7.2002
částečný invalidní důchod v souvislosti s nemocí z povolání „s výplatou od
7.3.2004“; doplatek za dobu od 7.3.2004 do 7.11.2007 byl vyčíslen částkou
244.936,- Kč. Na náhradě za ztrátu na výdělku žalobkyně vyplatila žalobci od
7.3.2004 do 31.8.2007 celkem částku 222.562,- Kč; nárok na zaplacení této
částky uplatnila u soudu dne 17.7.2008.
Odvolacímu soudu je třeba za tohoto stavu přisvědčit, že, jak podle ustanovení
§ 195 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2006, tj.
předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce), tak podle
ustanovení § 371 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce (dále též jen
„zák. práce“), náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se poskytne zaměstnanci v
takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění
nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného
invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu, se rovnala jeho průměrnému
výdělku před vznikem škody. Na výši náhrady za ztrátu na výdělku tedy má vliv
invalidní důchod poskytovaný v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z
povolání, a je vyloučeno, aby zaměstnanec pobíral jako náhradu za ztrátu na
výdělku vyčíslenou jako rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a
tzv. „výdělkem po pracovním úraze“ (bez přihlédnutí k invalidnímu důchodu
pobíraného z téhož důvodu), a současně vedle toho zvlášť invalidní důchod
poskytovaný v souvislosti s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, který by
při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku nebyl brán v úvahu (byl pominut).
Jestliže invalidní důchod poskytovaný v souvislosti s nemocí z povolání
(pracovním úrazem) není při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku a při její
výplatě zohledněn, představuje částka náhrady za ztrátu na výdělku rovnající se
poskytovanému invalidnímu důchodu „z téhož důvodu“ plnění bez právního důvodu.
Okolnost, že se jedná o plnění bez právního důvodu, je objektivní kategorií;
vyjadřuje skutečnost, že výše poskytnutého plnění neodpovídá výši zákonného
nároku, jehož způsob výpočtu je definován zákonem. Uvedené proto platí i tehdy,
jestliže je částečný invalidní důchod poskytovaný pro následky nemoci z
povolání (pracovního úrazu) přiznán zaměstnanci zpětně, a důvod pro poskytování
náhrady za ztrátu na výdělku v tomto rozsahu odpadl, neboť při porovnání, na
jaké plnění měl zaměstnanec nárok podle zákona a jakého plnění se mu dostalo,
je - objektivně vzato – na místě závěr, že na náhradě za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti vznikl přeplatek. Pochybnostem, které mají
účastníci o tom, zda správní orgán, který v rámci své pravomoci o přiznání
částečného invalidního důchodu rozhodoval, měl přihlédnout k tomu, zda se
žadateli o invalidní důchod dostává (dostávalo) náhrady škody na výdělku, nelze
přisvědčit, protože nárok na dávku důchodového pojištění - invalidní důchod a
nárok na náhradu za ztrátu na výdělku jsou nároky na sobě navzájem nezávislé,
jejichž předpoklady vzniku nelze jako předběžnou otázku přezkoumávat v rámci
řízení o druhém nároku.
Plnění bez právního důvodu (včetně plnění z právního důvodu, který zde původně
byl, ale který později odpadl) se považuje za jeden ze způsobů bezdůvodného
obohacení; v zásadě platí, že získá-li zaměstnanec bezdůvodné obohacení na úkor
zaměstnavatele, musí je vydat [srov. ustanovení § 243 odst. 1, 2 zákona č.
65/1965 Sb. ve znění účinném do 31.12.2006, a poté ustanovení § 324 zák. práce
(ve znění účinném do 31.12.2012, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č.
365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony), a navazující ustanovení § 451
odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, na které uvedené
ustanovení § 324 zák. práce odkazuje].
Vydání bezdůvodného obohacení v pracovněprávních vztazích je specifické tím, že
vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci
požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat,
že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. Uvedenou zásadu
zakotvovala jak právní úprava účinná do 31.12.2006 (srov. § 243 odst. 3 zákona
č. 65/1965 Sb.), tak i navazující právní úprava účinná od 1.1.2007 obsažená v
ustanovení § 331 zák. práce. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že tzv. dobrá
víra se může uplatnit jedině, jestliže jde o částky vyplacené neprávem. Tam,
kde zaměstnanec pobíral určité plnění po právu a v době jejich výplaty nejde
ani o částky nesprávně určené ani o částky omylem vyplacené, se tato
subjektivní kategorie nemůže uplatnit, neboť by bylo nelogické a protismyslné
zabývat se tím, zda zaměstnanec věděl a mohl z okolností předpokládat, že
částky, které legitimně pobírá, které jsou mu vyplácené z legitimního právního
důvodu, jsou zároveň nesprávně určené nebo omylem vyplacené. Odvolacímu soudu
proto lze přisvědčit, že teprve „rozhodnutím o přiznání částečného invalidního
důchodu ze dne 12.10.2007 se částky, které byly vyplaceny na náhradě za ztrátu
na výdělku od 7.3.2004, staly částkami neprávem vyplacenými“, avšak nikoliv
proto, že zde v dané době nebyl právní důvod pro jejich výplatu, nýbrž proto,
že tento právní důvod jejich výplaty za dané období přiznáním invalidního
důchodu (jeho doplatku) dodatečně odpadl a tím vzniklo bezdůvodné obohacení na
straně žalovaného.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z
hlediska uplatňovaných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo
zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.
nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst.
2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. září 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu