21 Cdo 3608/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobkyně GE Money Multiservis, a.s. se sídlem v Praze 4, Vyskočilova
1422/1a, IČ 49241150, zastoupené JUDr. Vladislavem Cilínkem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Římská č. 36, proti žalované N. H., dříve K., zastoupené
Mgr. Ritou Kubicovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Vítkovicích, Ruská č.
87/11, o 4.899,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalovanou
proti platebnímu rozkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. listopadu 2004,
č. j. 65 Ro 4289/2003-12, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C
195/2007, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
23. května 2008, č. j. 57 Co 159/2008-50, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 2.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Vladislava Cilínka, advokáta se sídlem v Praze 2, Římská č. 36.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) :
Dovolání žalované proti výroku usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5.
2008, č. j. 57 Co 159/2008-50, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Ostravě ze dne 6. 11. 2007, č. j. 32 C 195/2007-30, kterým bylo rozhodnuto o
žalobě pro zmatečnost (tak, že žaloba pro zmatečnost se zamítá), není přípustné
podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm.
b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30. 6. 2009 (dále
jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které
bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony], a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno
rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost, které by odvolací soud zrušil, a nebylo
shledáno přípustným ani podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst.
2, § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu
nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3
o. s. ř.
V posuzovaném případě žalovaná v žalobě pro zmatečnost napadla platební rozkaz
Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2004, č. j. 65 Ro 4289/2003-12, kterým
jí bylo uloženo, aby zaplatila žalobkyni 4.899,- Kč s 0,1% úrokem z prodlení za
každý den prodlení od 2. 9. 2003 do zaplacení, 2.685,- Kč a na náhradě nákladů
řízení 5.250,- Kč k rukám advokáta JUDr. Vladislava Cilínka, a to – jak vyplývá
z obsahu žaloby ze dne 5. 6. 2007 - z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst.
odst. 1 písm. b) o. s. ř.; žalobu odůvodnila tím, že „se stala účastníkem
řízení ve výše uvedené věci, ač není pasivně legitimována“.
Okolnost, že účastník řízení není ve sporu věcně legitimován (není nositelem
práva nebo povinnosti, o které v řízení jde), však nezakládá zmatečnostní důvod
podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 20 Cdo 382/98, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod č. 107, ročník 1998, usnesení Nejvyššího soudu
ČR ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2588/98, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura pod č. 43, ročník 2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
30.5.2002, sp. zn. 20 Cdo 2114/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
pod č. 106, ročník 2002).
Závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci nebyl naplněn zmatečnostní důvod
podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je tedy v souladu s ustálenou
judikaturou soudů, na níž nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.
Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní
stránce nemůže být ani kritika usnesení odvolacího soudu z pohledu dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž žalovaná vytýká
odvolacímu soudu, že neprovedl jí navržený důkaz „výslechem matky
žalované“ [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze
dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení
důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto].
Dalšími námitkami uplatněnými v dovolání [zejména, že „ze skutkových okolností
vztahujících se k napadenému platebnímu rozkazu č. j. 65 Ro 4289/2003-12
vyplývá, že v tomto případě došlo k takovým procesním vadám, které jsou v
rozporu s účelem občanského soudního řízení“, že „předmětný platební rozkaz jí
nebyl doručen do vlastních rukou“, že „jako fyzická osoba (a jako člověk)
nebyla nikdy a neměla být účastníkem soudního řízení vedeného pod sp. zn. 65 Ro
4289/2003 u Okresního soudu v Ostravě“, neboť „fyzická osoba, která měla
iniciály uvedené v záhlaví výše specifikovaného platebního rozkazu a zároveň by
k takto definované osobě patřil podpis na předmětné dodejce, neexistuje“, a že
„platební rozkaz nebyl nikdy doručen, jelikož jej převzala osoba, která jednala
v zájmu proti žalobkyni“ - správně žalované] již žalovaná nepolemizuje se
závěry odvolacího soudu z hlediska opodstatněnosti posuzované zmatečnostní
žaloby. Tyto námitky vyjadřují pouze nesouhlas dovolatelky s platebním rozkazem
napadeným zmatečnostní žalobou, a to z důvodů, jež pro posouzení tohoto
rozhodnutí z pohledu existence zmatečnostních vad nemohou být významné; proto
nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř.
Na přípustnost dovolání nelze důvodně usuzovat ani ze skutečnosti, že písemné
vyhotovení usnesení odvolacího soudu obsahuje chybné poučení o tom, že „proti
tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně ve lhůtě do dvou
měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení u Okresního soudu v
Ostravě“. Nesprávné poučení odvolacího soudu o dovolání může mít totiž - jak
vyplývá z ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř. - význam jen tehdy, jestliže
spočívalo v uvedení delší než zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného
opravného prostředku nebo poskytlo-li účastníkům v rozporu se zákonem
informaci, že dovolání není přípustné; v uvedených případech, jakož i tehdy,
neobsahuje-li poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se
podává,
lze podat dovolání buď ve lhůtě, která byla v poučení uvedena v delším trvání
než dva měsíce od doručení rozhodnutí (v prvním z uvedených případů) nebo do
čtyř měsíců od doručení (ve zbývajících případech). Nesprávné poučení
odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, nezakládá samo o sobě přípustnost
dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže není založena podle
hledisek uvedených v ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237
o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí
dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady (spojené s vyjádřením k dovolání),
které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají
v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.000,- Kč [srov. § 10 odst. 2 a 3, §
14 odst.1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění
vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006
Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č.
68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.300,- Kč.
Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně advokát JUDr. Vladislav Cilínek
osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo
1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, §
151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a
paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z
této odměny a náhrad podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. § 47 odst.
1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka ve
výši 460,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradila; ve smyslu ustanovení § 149 odst.
1 o. s. ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 2.760,-
Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. června 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu