21 Cdo 3627/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zbyňka Poledny v
právní věci žalobce Door Financial a.s. se sídlem v Praze 4, Vyskočilova č.
1481/4, IČO 29016126, zastoupeného Mgr. Jakubem Janouškem, advokátem se sídlem
v Praze 4, Vyskočilova č. 1481/4, proti žalované A. P., zastoupené JUDr. Radkem
Bechyně, advokátem se sídlem v Kolíně, Legerova č. 148, o určení vlastnictví,
eventuálně o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v
Kolíně pod sp. zn. 16 C 9/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 13. března 2013 č.j. 25 Co 634/2012-127, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. září
2012 č.j. 16 C 9/2012-34 (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby o určení
vlastnictví) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Kolíně
k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou dne 25.6.2012 u Okresního soudu v Kolíně domáhal
určení, že L. K. je vlastníkem nemovitostí označených jako "id. 1/2 bytové
jednotky č. 908/21 v budově č.p. 907, č.p. 908, č.p. 909 (bytový dům) postavené
na stavebních parcelách č. 5244, č. 5243, č. 5245, id. 1/2 spoluvlastnického
podílu o velikosti 677/41912 na společných částech domu č.p. 907, č.p. 908,
č.p. 909 postaveném na stavebních parcelách č. 5244, č. 5243, č. 5245, id. 1/2
spoluvlastnického podílu o velikosti 677/41912 na pozemcích st. parc. č. 5244,
č. 5243, č. 5245, vše zapsáno Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj,
katastrální pracoviště Kolín pro katastrální území K., obec K. II", a pro
případ, že právní úkony nebudou posouzeny jako neplatné, určení, že "darovací
smlouva ze dne 20.2.2012 uzavřená mezi žalovanou a dlužníkem, kterou převedl
dlužník na žalovanou" nemovitosti označené jako "id. 1/2 bytové jednotky č. 908/21 v budově č.p. 907, č.p. 908, č.p. 909 (bytový dům) postavené na
stavebních parcelách č. 5244, č. 5243, č. 5245, id. 1/2 spoluvlastnického
podílu o velikosti 677/41912 na společných částech domu č.p. 907, č.p. 908,
č.p. 909 postaveném na stavebních parcelách č. 5244, č. 5243, č. 5245, id. 1/2
spoluvlastnického podílu o velikosti 677/41912 na pozemcích st. parc. č. 5244,
č. 5243, č. 5245, vše zapsáno Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj,
katastrální pracoviště Kolín pro katastrální území K., obec K. II" je vůči
žalobci právně neúčinná a že "vklad vlastnického práva žalované dle návrhu
dlužníka a žalované ze dne 20.2.2012" k nemovitostem označeným jako "id. 1/2
bytové jednotky č. 908/21 v budově č.p. 907, č.p. 908, č.p. 909 (bytový dům)
postavené na stavebních parcelách č. 5244, č. 5243, č. 5245, id. 1/2
spoluvlastnického podílu o velikosti 677/41912 na společných částech domu č.p. 907, č.p. 908, č.p. 909 postaveném na stavebních parcelách č. 5244, č. 5243, č. 5245, id. 1/2 spoluvlastnického podílu o velikosti 677/41912 na pozemcích st. parc. č. 5244, č. 5243, č. 5245, vše zapsáno Katastrálním úřadem pro
Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kolín pro katastrální území K., obec
K. II, s právními účinky vkladu práva ke dni 20.2.2012", je vůči žalobci právně
neúčinný. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má vůči L. K. pohledávku ve výši
154.650,- Kč, "uznanou" do exekutorského zápisu ze dne 5.1.2012 se svolením k
vykonatelnosti, který sepsala soudní exekutorka Mgr. Ivana Pýchová, že dlužnice
doposud dluh zcela neuhradila a že usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne
21.5.2012 č.j. 16 EXE 24/2012-11 byla k uspokojení této pohledávky nařízena
exekuce. Dlužnice L. K. byla vlastníkem předmětných nemovitostí, které darovací
smlouvou ze dne 20.2.2012 převedla na žalovanou (svou sestru); ve prospěch
žalované bylo podle této smlouvy vloženo vlastnické právo s tím, že účinky
vkladu nastaly dnem 20.2.2012.
Žalobce má za to, že uvedená darovací smlouva je
v "intencích § 222 trestního zákoníku ve spojení s § 39 občanského zákoníku"
neplatná, neboť dlužnice "zmařila uspokojení žalobce tím, že zcizila část svého
majetku, čímž mu způsobila škodu nikoli malou", popřípadě že je vůči žalobci
právně neúčinná ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 3.9.2012 č.j. 16 C 9/2012-34 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 20.900,- Kč k rukám advokáta JUDr. Radka Bechyně. Soud prvního stupně
nejprve dovodil, že žalobce "v řízení netvrdil a ani neprokazoval žádné
skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné dospět k závěru, že uzavřením
darovací smlouvy učinila dlužnice se žalovanou právní úkon, který by obcházel
zákon nebo se příčil dobrým mravům", a že proto žaloba o určení vlastnického
práva musela být zamítnuta. Ve věci odpůrčí žaloby podle ustanovení § 42a
občanského zákoníku dovodil, že žalobce a žalovaná jsou věcně legitimováni, že
uzavřením darovací smlouvy bylo zkráceno uspokojení pohledávky žalobce, že
darovací smlouva byla uzavřena "v posledních třech letech před podáním žaloby"
a že vztah mezi žalovanou a dlužnicí (její sestrou) byl vztah mezi osobami
blízkými, přičemž "jednání žalované bylo nepochybně motivováno snahou pomoci
sestře ze svízelné osobní situace, která u ní nastala po rozvodu". Darovací
smlouva však není vůči žalobci právně neúčinná, neboť žalovaná podle soudu
prvního stupně prokázala, že "úmysl dlužnice krátit věřitele nemohla v době
učinění odporovatelného právního úkonu při vyvinutí náležité pečlivosti
poznat"; dlužnice totiž "v minulosti neměla dluhy" a "měla problémy v
manželství, ale nikomu to nesdělila, teprve poté, co se rozvedla", žalovaná
"poskytla sestře pomoc ve snaze umožnit jí zaplacení přístrojů, přestěhování
kosmetického salonu, přestěhování do jiného bydliště, tedy vytvoření nové
životní etapy po rozvodu" a nebyl "zde důvod, na jehož základě by žalovaná měla
povinnost pátrat po případných dluzích sestry".
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.3.2013 č.j. 25 Co
634/2012-127 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že "žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení"; ve výroku o zamítnutí žaloby o určení
neúčinnosti darovací smlouvy rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud doplnil dokazování výslechem žalované a svědků L. K. a R. P. (bratra
žalované) a usnesením Policie ČR, krajského ředitelství policie Středočeského
kraje, územní odbor Kolín ze dne 13.12.2012 č.j. KRPS-8527-520/TČ-2012-010481,
kterým bylo zahájeno trestní stíhání L. K. pro spáchání pokračujícího přečinu
podvodu podle § 209 trestního zákona a přečinu poškození cizích práv podle §
181 trestního zákona a dovodil shodně se soudem prvního stupně, že darovací
smlouva ze dne 20.2.2012 není vůči žalobci ve smyslu ustanovení § 42a
občanského zákoníku právně neúčinným právním úkonem. Odvolací soud zdůraznil,
že žalovaná je "osobou blízkou dlužnice v nepřímé řadě 2. stupně" a že "při
takovém postavení žalované, kdy ona i její sestra mají své rodiny, nežijí
společně, navštěvují se pouze při formálních rodinných příležitostech, je i
vzájemné povědomí o osobních a finančních problémech velice široké a
povšechné". Žalovaná sice měla v době uzavření darovací smlouvy "povědomost o
tom, že sestra není po rozvodu manželství v dobrém psychickém stavu", a byl jí
znám "úmysl sestry vybavit podnikání novým zařízením kosmetického a masážního
salonu" a z tohoto důvodu jí poskytla ještě před uzavřením darovací smlouvy
půjčku, po žalované však nebylo možné "důvodně požadovat, aby sama aktivně
pátrala po konkrétních závazcích své sestry". Dlužnice L. K. je podle
odvolacího soudu "neseriózní osoba", proti které je vedeno trestní stíhání,
protože "k získání finančních prostředků uvedla v omyl desítky osob"; byla-li
tedy "schopna vzbudit důvěru u velkého počtu cizích osob, je nepochybné, že to
byla schopna učinit i u své sestry". Odvolací soud uzavřel, že žalovaná "při
uzavření darovací smlouvy nebyla schopna poznat případný úmysl své sestry, jako
dlužnice žalobce, zkrátit jej jako věřitele", a že žalovaná "k tomu vynaložila
pro konkrétní případ náležitou pečlivost".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
odvolací soud posoudil otázku, zda žalovaná vynaložila náležitou pečlivost k
poznání úmyslu dlužnice L. K. zkrátit věřitele, v rozporu s ustálenou
judikaturou soudů, neboť vzal v úvahu okolnosti, které jsou pro právní
posouzení věci nerozhodné, a jeho úvahy o vztazích osob blízkých "de facto
znemožňuje věřiteli úspěšně se domáhat neúčinnosti právního úkonu učiněného
mezi osobami blízkými", nejde-li o rodinu a děti žijící pod jednou střechou. Z
provedených důkazů podle žalobce naopak vyplývá, že žalovaná byla při jednání s
dlužnicí L. K. "zcela pasivní, nevyvinula žádnou aktivitu, žádnou pečlivost,
natož náležitou pečlivost". Žalobce dále soudům vytýká procesní pochybení a
navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a žalobě o určení
neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 20.2.2012 vyhověl, popřípadě aby zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době -
vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před
1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do
31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci soudy při rozhodování věci posuzovaly otázku, za jakých
předpokladů osoba dlužníkovi blízká, s níž nebo v jejíž prospěch dlužník učinil
právní úkon úmyslně zkracující věřitele, prokáže ve smyslu ustanovení § 42a
občanského zákoníku, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla poznat i při
náležité pečlivosti. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení této
otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237
o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce napadl
odpůrčí žalobou darovací smlouvu ze dne 20.2.2012 - i v současné době podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného
do 31.12.2013 - dále jen "obč. zák." (srov. § 3028 odst.3 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník).
Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud
určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy,
je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo
byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům,
které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli
věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník
učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá
strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla
poznat.
Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze
uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl
z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s
úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova
majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z
tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno
z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo
určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí
žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě
titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu),
vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z
tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch
dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního
úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka
vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním
prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o
výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných
majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku,
popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z
odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č.
26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 obč. zák.)
věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp.zn. 15 Co 714/95,
uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998),
jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten,
kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí).
Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou
výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána
vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon
rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele
zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v
důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel
nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt
těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo
549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2002). Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a
že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel.
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 42a odst.
3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli
neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady,
která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. - tehdy,
není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním
úkonem ušlo z dlužníkova majetku, musí směřovat vůči osobě, které vznikl z
odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí
ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Z toho, jak vymezuje podmínky
odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, nevyplývá, že by předpokladem
odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení již vymahatelné pohledávky
věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Protože je možné odporovat právním
úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele),
postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky
svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či
nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Pro
uplatnění odporu je z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně má
vůči dlužníku pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní
úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení, tj. že svým právním úkonem úmyslně
nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho
pohledávky z dlužníkova majetku. Požadavek, aby žalující věřitel měl
vymahatelnou pohledávku, je otázkou věcné legitimace; k tomu, aby žalující
věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla
vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov.
též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo
1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2000).
Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. -
takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu
zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno
tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel.
Jsou-li "druhou stranou" v právním úkonu s dlužníkem osoby dlužníkovi blízké
(například osoby uvedené v ustanovení § 116 obč. zák.), není prokázání jejich
vědomosti o úmyslu dlužníka cum animo fraudandi podmínkou odporovatelnosti;
jejich vědomost o úmyslu dlužníka zkrátit dlužníkovy věřitele v takovémto
případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly,
že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i
při náležité pečlivosti poznat.
V řízení o odpůrčí žalobě je - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující věřitel
povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův
odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) vskutku zkracuje
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a že dlužník odporovaný právní úkon
(právní úkon napadený odpůrčí žalobou) učinil v úmyslu zkrátit věřitele (tedy
že, řečeno jinak, šlo ze strany dlužníka o úmyslný právní úkon), jakož i to, že
druhé straně odporovaného právního úkonu musel být úmysl dlužníka odporovaným
právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že druhá strana o tomto úmyslu
(přímém nebo nepřímém) dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn)
věděla nebo musela vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou
jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu
blízké, žalující věřitel je sice povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho
žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený
odpůrčí žalobou) vskutku zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a že
dlužník odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) učinil v
úmyslu zkrátit věřitele, avšak nemusí tvrdit ani prokazovat, že by žalovanému
musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám;
zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit
žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele
věděl, ledaže by prokázal, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit
věřitele i při náležité pečlivosti nemohl poznat. Prokáže-li žalující věřitel,
že dlužníkův odporovaný právní úkon zkracuje uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky a že dlužník odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí
žalobou) učinil v úmyslu zkrátit věřitele, spočívá úspěšná obrana žalované
dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. nejen v jejím
tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele
nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto
úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula "pečlivost" k poznání
tohoto úmyslu dlužníka a šlo o "náležitou pečlivost". Vynaložení náležité
pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na
okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou
činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době
odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků
poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení
náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení § 42a odst.2
obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě.
Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje,
aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které
dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon
nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony
(nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že
se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního
úkonu od dlužníka nabyla (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001
sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Z hlediska odporovatelnosti právního úkonu je rovněž rozhodné to, že odporovaný
úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň
srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto
úkonem plní nějaký jiný svůj (dříve vzniklý) závazek, přitom nejsou rozhodné.
Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj
morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své
věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
26.9.2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006).
V projednávané věci je žalovaná sourozencem (sestrou) dlužnice L. K. Darovací
smlouva ze dne 20.2.2012, ohledně níž soudy dospěly k závěru, že zkracuje
uspokojení pohledávky žalobce a že ji dlužnice uzavřela v úmyslu zkrátit své
věřitele, tedy představuje - jak vyplývá z ustanovení § 116 obč. zák. - právní
úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou. Žalovaná se za této
situace mohla odpůrčí žalobě ubránit, jen kdyby prokázala, že úmysl dlužníka
zkrátit darovací smlouvou jeho věřitele nemohla i při náležité pečlivosti
poznat. Protože vynaložení náležité pečlivosti - jak vyplývá z výše uvedeného -
předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu
a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu),
aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele z jejích výsledků poznala, bylo na
žalované, aby v řízení uvedla (tvrdila), jaké aktivní kroky učinila k tomu, aby
se přesvědčila o případných závazcích své sestry L. K., a aby navrhla důkazy
potřebné k prokázání těchto svých tvrzení. Žalovaná za řízení před soudy žádné
takové okolnosti netvrdila a tedy ani neprokázala; nemůže být proto správný
závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná "při uzavření darovací smlouvy nebyla
schopna poznat případný úmysl své sestry, jako dlužnice žalobce, zkrátit jej
jako věřitele", a že žalovaná "k tomu vynaložila pro konkrétní případ náležitou
pečlivost".
Odvolací soud, který dlužnici L. K. označil za "neseriózní osobu", neboť je
proti ní vedeno trestní stíhání, protože "k získání finančních prostředků
uvedla v omyl desítky osob", se zabýval úrovní a intenzitou vztahů mezi
žalobkyní a dlužnicí (jako sourozenci) a dovodil, že po žalované nebylo možné
"důvodně požadovat, aby sama aktivně pátrala po konkrétních závazcích své
sestry". Uvedené okolnosti, stejně jako motiv nebo pohnutka pro darování
předmětných nemovitostí nebo pro přijetí daru, ovšem nejsou významné pro závěr,
zda žalovaná mohla či nemohla poznat úmysl dlužnice L. K. zkrátit věřitele i
při vynaložení náležité pečlivosti.
Vynaložení náležité pečlivosti k poznání úmyslu zkrátit věřitele samozřejmě
neznamená, že by osoba dlužníkovi blízká měla "sama aktivně pátrat po
závazcích" dlužníka; po osobě dlužníkovi blízké se tu ve skutečnosti požaduje
jen (a právě) to, aby poznala "pouze" dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který
tu - objektivně vzato - v době odporovatelného právního úkonu musel být a
projevovat se v chování (jednání) dlužníka. Současně je třeba vzít v úvahu, že
osoba dlužníkovi blízká nemůže (nemusí) poznat úmysl dlužníka cum animo
fraudandi přímo, ale jen z okolností vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se
vnitřní psychický vztah dlužníka k jeho právnímu úkonu projevuje navenek, tedy
pouze z takových okolností, z nichž lze dovodit, zda dlužník vskutku při svém
právním úkonu sledoval zkrácení věřitele v přímém nebo nepřímém úmyslu.
Požaduje-li se po osobě dlužníku blízké, aby - má-li se úspěšně ubránit odpůrčí
žalobě - tvrdila a prokázala, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při
náležité pečlivost nemohla poznat, z hlediska dokazování to znamená, že osoba
blízká může tvrdit (a prokazovat) jen to, že nevěděla a ani nemohla vědět o
okolnostech, z nichž bylo zjištěno, že dlužník učinil právní úkon v úmyslu
zkrátit své věřitele, přestože v tomto směru vyvinula náležitou pečlivost.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v souladu se zákonem.
Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle ustanovení § 243e
odst.1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí v plném rozsahu i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí (s výjimkou výroku
o zamítnutí žaloby o určení vlastnictví, který nebyl napaden odvoláním a
samostatně nabyl právní moci) a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně
(Okresnímu soudu v Kolíně) k dalšímu řízení (§ 243e odst.2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst.1 a § 243g odst.1 část věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. srpna 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu