21 Cdo 3640/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně V. Z. (dříve L.), zastoupené Mgr. Romanem Stoškem,
advokátem se sídlem v Opavě, Horní náměstí č. 286/55, proti žalovanému
Statutárnímu městu Ostrava se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Prokešovo
náměstí č. 1803/8, IČO 00845451, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem
se sídlem v Brně, Těsnohlídkova č. 9, o neplatnost výpovědi a okamžitého
zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C
152/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
28. března 2012, č. j. 16 Co 60/2012 - 83, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Romana
Stoška, advokáta se sídlem v Opavě, Horní náměstí č. 286/55.
Dopisem ze dne 6. 4. 2010 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce, neboť „bez
zavinění zaměstnavatele nesplňuje podmínky pro řádný výkon práce“. V dopise
dále uvedl, že změnou organizačního řádu „MP Ostrava“ bylo s účinností od 1. 1.
2010 zrušeno funkční místo „strážník - operační technik“ na oblastech a
sloučením činností „strážník - operační technik“ a „strážník - vedoucí skupiny“
vzniklo na oblastech nové funkční místo „strážník - vedoucí skupiny“.
Stávajícím strážníkům, kteří byli pověřeni úkoly „strážníka MP“ na zrušených
funkčních místech byl umožněn přechod na nová funkční místa za předpokladu, že
splní kvalifikační předpoklady v rámci vyhlášených výběrových řízení. Tyto
kvalifikační předpoklady však žalobkyně nesplnila, neboť její výsledky
psychologického vyšetření a pohovor před výběrovou komisí neodpovídají
stanoveným požadavkům. Pověření jinými úkoly „strážníka MP“ na jiném funkčním
místě žalobkyně odmítla.
Dopisem z téhož dne (ze dne 6. 4. 2010) žalovaný sdělil žalobkyni, že ji v
návaznosti na rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. f) zákoníku
práce převádí „v souladu s § 41 odst. 2 a) zákoníku práce do funkce strážník -
hlídkař“ do oblastí Z., a to po dobu trvání výpovědní doby.
Dopisem ze dne 4. 6. 2010 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě ruší
pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Důvod k
tomuto opatření spatřoval v tom, že, ačkoliv jí byla dne 6. 4. 2010 doručena
výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce a v
souvislosti s tím byla v souladu s ustanovením § 41 odst. 2 písm. a) zákoníku
práce převedena na jinou práci, přestala se do práce úplně dostavovat, a to
přesto, že její pracovní neschopnost skončila ke dni 31. 3. 2010. K dostavení
na pracoviště byla žalovaným vyzvána dopisem ze dne 2. 4. 2010; současně byla
upozorněna, že neomluvené absence mohou být důvodem pro ukončení pracovního
poměru, a to i okamžitě.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru
dané žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 4. 6. 2010 a výpověď z pracovního
poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 6. 4. 2010 jsou neplatné.
Žalobu odůvodnila zejména tím, že, ačkoliv požadovala po žalovaném přidělování
práce v souladu s její pracovní smlouvou, „to je na pracovní pozici strážník –
operační technik“, žalovaný to odmítá a trval na jejím převedení na pracovní
pozici „strážník – hlídkař“, přestože mezi účastníky k žádnému dojednání takové
změny pracovní smlouvy nedošlo. K jednostrannému převedení žalobkyně na jinou
práci neměl žalovaný žádný zákonný důvod. Protože žalobkyně nemohla vykonávat
práci podle pracovní smlouvy, nedostavovala se na pracoviště. Takovým jednáním
nemohla porušovat své pracovní povinnosti, neboť žalovaný po ní vyžadoval, aby
vykonávala jiný než sjednaný druh práce. Důvod uvedený ve výpovědi z pracovního
poměru ze dne 6. 4. 2010 je zcela účelový, a jeho smyslem bylo ukončit pracovní
poměr žalobkyně bez nároku na odstupné. Skutečným důvodem snahy ukončit
pracovní poměr žalobkyně u žalovaného je zrušení pracovního místa „strážník –
operační technik“. Protože je neplatná samotná výpověď z pracovního poměru, je
neplatné i převedení žalobkyně na jinou práci a nekonání jiné práce, než práce
sjednané, nemůže být porušením povinnosti zaměstnance.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 5. 2011, č. j. 26 C 152/2010-52,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 22.064,15 Kč k rukám „zástupce žalovaného“. Vyšel z toho, že
žalovaný přijal změnu organizačního řádu, na základě níž zrušil s účinností od
1. 1. 2010 funkční místo „strážník – operační technik“, které zastávala
žalobkyně, a vytvořil nové funkční místo „strážník – vedoucí skupiny“. Protože
žalobkyně nesplňovala na základě výběrového řízení a psychologického vyšetření
předpoklady pro tuto novou funkci a pověření jinými úkoly strážníka Městské
policie odmítla, byla jí dána výpověď z pracovního poměru ve smyslu ustanovení
§ 52 písm. f) zákoníku práce oprávněně. Dal-li zaměstnavatel výpověď z
pracovního poměru z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. f) a g) zákoníku
práce, má současně právo převést zaměstnance na jinou práci. Žalovaný nepřevedl
žalobkyni na práci zcela jiného druhu, nýbrž i po převedení měla vykonávat
práci strážníka, nikoli však „strážníka – operačního technika“, ale „strážníka
– hlídkaře“. Nejednalo se o práci pro žalobkyni nepřiměřenou, a proto byla
povinna uposlechnout pokynu zaměstnavatele k převedení na jinou práci, což
neučinila a do práce nechodila. Tuto absenci žalobkyně na pracovišti posoudil
jako porušení povinností zaměstnance vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, č. j.
16 Co 60/2012 – 83, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že
výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného se dne 6. 4. 2010
a okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalovaného ze dne
4. 6. 2010 jsou neplatné; zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 45.513,- Kč k rukám
advokáta Mgr. Romana Stoška. Vyšel z toho, že funkční místo „strážník –
operační technik“, které žalobkyně zastávala, bylo změnou organizačního řádu
zrušeno a bylo vytvořeno místo nové, a to „strážník - vedoucí skupiny“.
Žalobkyně změnu pracovní smlouvy - pokud jde o druh práce – žalobkyně odmítla a
nově vytvořené místo „strážník - vedoucí skupiny“ nikdy nezastávala. Žalobkyni
tak nelze dát výpověď z toho důvodu, že bez zavinění zaměstnavatele nesplňuje
podmínky pro řádný výkon práce na funkčním místě, které nikdy nezastávala;
takto odůvodněná výpověď je neplatná. Bylo-li určeno, že výpověď z pracovního
poměru ze dne 6. 4. 2010 je neplatná, nebylo povinností žalobkyně ani vykonávat
práci, na kterou byla převedena podle ustanovení § 41 odst. 2 písm. a) zákoníku
práce. Proto její nepřítomnost v práci od 1. 4. 2010 do dne okamžitého zrušení
pracovního poměru, tj. do 4. 6. 2010 nelze, považovat za neomluvenou absenci.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že žalobkyni dal
výpověď, neboť se důvodně domníval, že pozbyla kvalifikaci, a následně ji
přeřadil na jiné místo, kde tato kvalifikace nebyla vyžadována. Nemohl jí dát
výpověď pro nadbytečnost, protože „takový postup by byl v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu i Krajského soudu v Ostravě - a tuto judikaturu žalovaný
hodlal při podání výpovědi respektovat“. Podle jeho názoru, domnívá-li se
zaměstnavatel, že zaměstnanec pozbyl kvalifikaci, a rozváže s ním pracovní
poměr, smí ho převést na jinou práci; „opačný výklad by znamenal, že
zaměstnanec nesmí vykonávat práci, na niž nemá kvalifikaci, a nemusí vykonávat
ani jinou, na niž kvalifikaci má, pokud se mu nechce“. Nesouhlasí-li
zaměstnanec s výpovědí, může podat žalobu, protože jen soud může vyslovit
neplatnost takového rozvázání pracovního poměru. Žalobkyně „měla zákonné
možnosti, jak se proti převedení a výpovědi bránit, jak získat, co jí ušlo,
nemůže však jen tak přestat pracovat“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, případně
zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 1. 2013 (srov.
Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá
určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou jí dal žalovaný dopisem
ze dne 6. 4. 2010, a neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které jí
dal žalovaný dopisem ze dne 4. 6. 2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění do 31. 12. 2010, tj. do dne, než nabyly účinnosti zákony č.
347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými
opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí, a č. 427/2010
Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, a vyhláška č. 377/2010 Sb., kterou se pro
účely poskytování cestovních náhrad mění sazba základní náhrady za používání
silničních motorových vozidel a stravné a stanoví průměrná cena pohonných hmot
(srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále též jen
„zák. práce“.
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem.
Z ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce vyplývá že, zaměstnavatel může se
zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, jestliže zaměstnanec
porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci. Dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci patří k základním povinnostem
zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák.
práce]. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání
pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních
povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí
dosahovat určitý stupeň intenzity.
K základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru náleží
(kromě jiného) povinnost zaměstnance podle pokynů zaměstnavatele osobně konat
práce podle pracovní smlouvy [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Tomu
odpovídá povinnost (i oprávnění) zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci
podle pracovní smlouvy, tj. přidělovat zaměstnanci na dohodnutém místě výkonu
práce ten druh práce, který byl sjednán [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák.
práce]. Ujednání o druhu a místě výkonu práce jsou (spolu s ujednáním o dni
nástupu do práce) podstatnými náležitostmi pracovní smlouvy (srov. § 34 odst. 1
zák. práce), jimiž je určen rozsah „dispozice“ zaměstnavatele se zaměstnancem
(jeho pracovní silou). Zaměstnavatel může (s výjimkami uvedenými v ustanovení §
41 až 43 zák. práce) od zaměstnance vyžadovat jen takové pracovní úkony, které
spadají do rámce druhu a místa výkonu sjednané práce. Nesplní-li zaměstnanec
pokyn k výkonu prací jiného druhu nebo v jiném místě, než byly sjednány v
pracovní smlouvě, nejde u něho o porušení pracovní kázně (srov. rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1980, sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1982, pod č. 42), ledaže by šlo o takovou
jinou práci, na niž byl zaměstnanec platně převeden za podmínek uvedených v
ustanovení § 41 zák. práce, popř. přeložen v souladu s ustanovením § 43 zák.
práce. V takovém případě se zaměstnanec dopustí porušení pracovní kázně se
všemi následky s tím spojenými, včetně možnosti zaměstnavatele jednostranně
rozvázat se zaměstnancem z tohoto důvodu pracovní poměr.
Jedním z důvodů, pro které zaměstnavatel může převést zaměstnance na jinou
práci, i kdyby s tímto převedením zaměstnanec nesouhlasil, je situace, kdy
zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru z důvodů uvedených v
ustanovení § 52 písm. f) a g) zák. práce [srov. § 41 odst. 2 písm. a) zák.
práce]. Tuto možnost, kterou zákon zaměstnavateli dává na zvážení (a je pouze
na zaměstnavateli, zda ji využije či nikoli), využil též žalovaný v
projednávané věci, jestliže žalobkyni přeložil na jinou práci ihned poté, co se
žalobkyní rozvázal pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. f) zák.
práce, protože „bez zavinění zaměstnavatele nesplňuje podmínky pro řádný výkon
práce“. S názorem dovolatele, že „žalobkyně měla zákonné možnosti, jak se proti
převedení a výpovědi bránit, jak získat, co jí ušlo, nemůže však jen tak
přestat pracovat“, však nelze souhlasit.
Podle ustálené judikatury je rozvázání pracovního poměru výpovědí neplatné, jen
jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím (srov.
například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněném pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč.
1997, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo
2208/2000, uveřejněný pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Byla-li výpověď z pracovního poměru pravomocným rozhodnutím soudu vydaném v
řízení, podle ustanovení § 72 zák. práce označena za neplatný právní úkon,
nemůže mít již od počátku žádné právní účinky; její neplatnost nastává zpětně
(ex tunc) k datu, kdy měl pracovní poměr tímto rozvázáním skončit. To - mimo
jiné - znamená, že pracovní poměr účastníků na základě této výpovědi (tehdy)
neskončil, a zaměstnanci (za předpokladu, že oznámil zaměstnavateli, že trvá na
dalším zaměstnávání) náleží podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce rovněž
zpětně (bez ohledu na okamžik právní moci soudního rozhodnutí o neplatnosti
výpovědi) náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, kdy mu zaměstnavatel
neumožnil konat (nepřiděloval) práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy a
kterou byl připraven, schopen a ochoten pro zaměstnavatele konat. Tyto zpětné
účinky zřejmě dopadají i na rozhodnutí zaměstnavatele podle ustanovení § 41
odst. 2 písm. a) zák. práce, jehož podkladem (právním důvodem) je podání
výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) nebo § 52 písm. g)
zák. práce. Je-li pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena neplatnost takové
výpovědi, má tato skutečnost rovněž za následek, že zpětně (ex tunc) zanikají
podmínky pro převedení zaměstnance na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 2
písm. a) zák. práce. Odmítnutí výkonu této (jiné) práce ze strany zaměstnance
proto nelze za této situace hodnotit jako porušení pracovní kázně, a tudíž ani
jako důvod pro rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením podle ustanovení
§ 55 odst. 1 písm. b) zák. práce nebo výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g)
zák. práce, i kdyby v době, kdy zaměstnavatel o převedení na jinou práci
rozhodl a kdy zaměstnance výkon této práce odmítl, byly (formálně) veškeré
zákonem požadované hmotněprávní podmínky pro platné převedení naplněny.
Odvolací soud proto v projednávané věci dospěl v souladu se zákonem ke
správnému závěru, že, nelze-li žalobkyni dát výpověď z toho důvodu, že bez
zavinění zaměstnavatele nesplňuje podmínky pro řádný výkon práce na funkčním
místě, které nikdy nezastávala (a proto je výpověď neplatná), nebylo povinností
žalobkyně ani vykonávat práci, na kterou byla převedena podle ustanovení § 41
odst. 2 písm. a) zákoníku práce. Proto její nepřítomnost v práci od 1. 4. 2010
do dne okamžitého zrušení pracovního poměru, tj. do 4. 6. 2010 nelze, považovat
za neomluvenou absenci.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodu věcně správný a protože nebylo zjištěno (a ani
dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §
243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby
žalobkyni nahradil náklady potřebné k uplatňování práva. Při rozhodování o výši
náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být
určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním
právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.),
neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149
odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby
bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní
odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č.
484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny
advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem
Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena.
Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení
paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a
okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby
poskytnuté advokátem ve výši 10.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny
advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši
300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů).
Vzhledem k tomu, že advokát Mgr. Roman Stošek osvědčil, že je plátcem daně z
přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni za dovolacího řízení
vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.163,- Kč (§ 137
odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Žalovaný je povinen náhradu
nákladů řízení v celkové výši 12.463,- Kč žalobkyni zaplatit k rukám advokáta,
který ji v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) do 3 dnů od
právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2013
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu