Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 12. 2005, č.j. 54 Co 499/2005-20, k
odvolání povinné potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10.
2005, č.j. 40 C 101/2005-12, jímž bylo odmítnuto podání povinné ze dne 18. 8.
2005 označené jako žaloba pro zmatečnost a jímž bylo rozhodnuto, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru,
že, i když podání povinné ze dne 18. 8. 2005 má všechny obecné náležitosti
podle ustanovení § 42 odst. 4 a obsahuje i označení rozhodnutí, které bylo
žalobou pro zmatečnost napadeno (č.j. 13 E 277/2005-36), postrádá všechny další
náležitosti, které u žaloby pro zmatečnost vyžaduje ustanovení § 232 odst. 1
o.s.ř. Protože povinná neodstranila nedostatky žaloby, které brání jejímu
věcnému projednání, ačkoliv k tomu byla soudem prvního stupně usnesením ze dne
20. 9. 2005, č.j. 40 C 101/2005-4, řádně vyzvána a zároveň poučena o tom, jak
má žalobu opravit a doplnit, jakož i o možnosti odmítnutí žaloby, jestliže
výzvě nevyhoví, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně v
tom, že taková žaloba je „neprojednatelná“, a proto musela být podle ustanovení
§ 43 odst. 2 o.s.ř. odmítnuta. Zdůraznil, že v podání ze dne 21. 10. 2005, jímž
povinná reagovala na výzvu soudu prvního stupně, uvedla ve vztahu k původnímu
podání ze dne 18. 8. 2005 pouze to, že jí byla odňata možnost jednat před
soudem, jinak opakovaně odkázala na řadu dalších rozhodnutí soudu a navrhla,
aby soud „odložil vykonatelnost usnesení č.j. 13 E 277/2005-36, ve znění
usnesení 13 E 277/2005-174“; vytýkané vady však neodstranila, původní návrh
podle výzvy soudu nedoplnila a neučinila tak ani v odvolání proti usnesení
soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Soudům
obou stupňů vytýká, že „nesprávně interpretovaly obsah poučovací povinnosti,
když ji neupozornily na možnost žádat o ustanovení advokáta ex offo již v
řízení před soudem prvního stupně, obzvláště za situace, kdy bylo patrné, že
povinná se bez právní pomoci neobejde a její finanční situace jí neumožňuje
potřebné právní služby objednat a zaplatit“. Upozorňuje, že její „rozhodný
příjem“ byl v době řízení před soudy obou stupňů pod hranicí životního minima a
že soudy obou stupňů ji tak měly dle jejího názoru a s ohledem na publikovanou
judikaturu Nejvyššího soudu řádně poučit, a to „zvláště za situace, kdy po
první výzvě nedokázala sama bez pomoci žalobu doplnit tak, aby byla
projednatelná“; dovolává se přitom rozsudku Nejvyššího soudu, sp.zn. 22 Cdo
2249/2005. V dalším rekapituluje – stejně jako ve svých předchozích podáních v
této věci – vývoj skutkových okolností případu, zejména že dne 18. 3. 2003
uzavřela s oprávněnými dohodu o výměně bytů, že od této dohody odstoupila a
podala u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobu o určení neplatnosti dohody o
výměně bytů (řízení bylo vedeno pod sp.zn. 10 Nc 3322/2003), že oprávnění
podali u téhož soudu žalobu na vyklizení bytu (řízení bylo vedeno pod sp.zn. 8
C 478/2003), o níž bylo pravomocně rozhodnuto v únoru 2005, aniž bylo vyčkáno
právní moci řízení o určení neplatnosti dohody o výměně bytů, v níž se první
jednání uskutečnilo až dne 8. 8. 2006. Namítá rovněž, že v exekučním řízení jí
bylo doručováno na nesprávnou adresu a že po provedené exekuci zjistila, že
byt, do kterého byla nastěhována (původní byt oprávněných) byl přebudován na
nebytový prostor (na truhlářskou dílnu) a je nezpůsobilý k trvalému lidskému
obývání. Protože řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, navrhla povinná, aby usnesení odvolacího soudu a
soudu prvního stupně byla zrušena a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a
že jde o usnesení, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 239
odst. 3 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst.
1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů
uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám
uvedeným v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.),
přezkoumal dovolací soud usnesení odvolacího soudu především z důvodů
uplatněných v dovolání povinné.
S tvrzením dovolatelky, že soudy obou stupňů „nesprávně interpretovaly
obsah poučovací povinnosti, když neupozornily povinnou na možnost žádat o
ustanovení advokáta ex offo již v řízení před soudem prvního stupně, obzvláště
za situace, kdy bylo patrné, že povinná se bez právní pomoci neobejde a její
finanční situace jí neumožňuje potřebné právní služby objednat a zaplatit“,
dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení § 5 o.s.ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich
procesních právech a povinnostech.
Podle ustanovení § 30 odst. 1 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou
předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda
senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho
zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka
poučit.
Podle ustanovení § 138 odst. 1 věta první o.s.ř. na návrh může předseda
senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků,
odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné
uplatňování nebo bránění práva.
Z uvedeného vyplývá, že soud je podle ustanovení § 5 o.s.ř. (v němž se
promítá článkem 36 Listiny základních práv a svobod ústavně zaručené právo
účastníka na spravedlivý proces) povinen poučit účastníky řízení o jejich
procesních právech a povinnostech, tj. o tom, jaká práva jim přiznávají a jaké
povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy; právo účastníka, u něhož jsou
předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, požádat soud o ustanovení
zástupce (i z řad advokátů) k ochraně jeho zájmů, pak mezi jeho procesní práva
nepochybně patří. Ani v rámci procesních předpisů však nejde o poučovací
povinnost bezbřehou - potud, že by soud, např. na počátku řízení, seznámil
účastníka se všemi jeho myslitelnými procesními právy a povinnostmi, bez
zřetele k tomu, zda procesní situace, ve které by mohl svá procesní práva v
řízení realizovat, vůbec nastane a bez ohledu na to, zda účastník projevuje
vůli k realizaci procesního práva směřující. Podstatné je, aby se účastníku
dostalo poučení v době, kdy je toho podle stavu řízení pro něj zapotřebí (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.9.1998, sp. zn. 2 Cdon
813/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40, roč.
1999).
Uvedené platí i pro poučení účastníka o právu požádat soud o ustanovení
zástupce (i z řad advokátů) k ochraně jeho zájmů podle ustanovení § 30 odst. 1
o.s.ř. Poučovací povinnost tu soud má ovšem jen tehdy, jedná-li se o účastníka,
u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §
138 odst. 1 o.s.ř., a současně, zjistí-li se v průběhu řízení, že pro ochranu
práv a oprávněných zájmů takového účastníka je zapotřebí zástupce (v případě
věci po skutkové a právní stránce složité i z řad advokátů).
V posuzovaném případě povinná – jak vyplývá z obsahu spisu - v průběhu
řízení před soudy obou stupňů (do doby pravomocného skončení této věci – srov.
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 10. 2001, sp.zn. 11 ZP 24/99,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18, roč. 2002) o
osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. (ani o
ustanovení zástupce podle ustanovení § 30 odst. 1 o.s.ř.) nepožádala a ani
netvrdila žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovozovat, že její majetkové
a osobní poměry (z hlediska zdravotního stavu, věku či sociálního postavení)
odůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků; naopak ve svém podání ze
dne 20. 10. 2005 uvedla, že je zaměstnána jako učitelka angličtiny na „SOU“ s
příjmem 8.000,- Kč hrubého. Ani z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti,
které by v průběhu řízení před soudy obou stupňů odůvodňovaly závěr, že povinná
je osobou, u níž by přicházelo v úvahu osvobození od soudních poplatků podle
ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř.
Soudy obou stupňů proto nepostupovaly nesprávně (vadně), když povinné
neposkytly poučení o právu požádat soud o ustanovení zástupce podle ustanovení
§ 30 o.s.ř.
Skutečnost, že povinná požádala (poprvé v tomto řízení) o ustanovení
zástupce advokáta „ve věci dovolání“ až podáním doručeným Obvodním soudu pro
Prahu 4 dne 13. 2. 2006 a opakovaně dalším podáním ze dne 17. 3. 2006 (tedy až
po právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, které jí bylo
doručeno dne 10. 2. 2006), nemá pro posouzení otázky, zda soudy byly povinny
poučit povinnou o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce ve smyslu
ustanovení § 30 odst. 1 o.s.ř., žádný význam; ostatně usnesením Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 21. 3. 2006, č.j. 40 C 101/2005-27, potvrzeným usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2006, č.j. 58 Co 120/2006-33, byla tato
její žádost - z důvodu, že nesplňuje (v té době) podmínky pro přiznání
osvobození od soudních poplatků - zamítnuta.
Poukazuje-li povinná v dovolání v rámci svých úvah o poučovací
povinnosti soudů ve vztahu k možnosti „žádat o ustanovení advokáta ex offo již
v řízení před soudem prvního stupně“ na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 22
Cdo 2249/2005, pak přehlíží, že skutkové okolnosti, na základě nichž byl ve
věci vedené u Nejvyššího soudu ČR pod sp.zn. 22 Cdo 2249/2005 učiněn závěr o
povinnosti soudu poskytnout účastníku poučení podle § 30 odst. 1 věty druhé
o.s.ř., byly zcela jiné než jsou v projednávané věci. Nejde proto o případ, kdy
by právní otázka byla posouzena rozdílně od dřívějšího rozhodnutí dovolacího
soudu.
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu správné a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad
uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b)
o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
povinné podle ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty
před středníkem o.s.ř., neboť povinná s ohledem na výsledek řízení na náhradu
svých nákladů nemá právo a oprávněným v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu