21 Cdo 37/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně O. – s. s r. o.
(spol. s r.o.), proti žalovaným 1) J. K. a 2) Z. S., o 429.646,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 C 16/95, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června
2000 č.j. 12 Co 1119/99-119, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího
řízení 8.715,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná 1) zaplatila částku 330.869,53 Kč a
žalovaná 2) částku 206.793,46 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná 1), která
u ní od 1.1.1992 pracovala jako účetní a od 1.4.1993 do 1.10.1994 jako vedoucí
velkoobchodního skladu ovoce a zeleniny D., a žalovaná 2), která u ní pracovala
od 19.4.1993 do 1.10.1994 jako zástupkyně vedoucí velkoobchodního skladu ovoce
a zeleniny D., převzaly na základě písemných dohod ze dne 31.12.1991 a
19.4.1993 hmotnou odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování. Dne 3.9.1994 byl
na základě inventury zásob zjištěn na pracovišti žalovaných ve skladu D.
schodek ve výši 537.662,99 Kč, na jehož náhradě se žalované podílejí podle
poměru jejich dosažených hrubých výdělků (§ 182 odst. 1 zák. práce), který
„činí 1,6 ku 1,00“.
Okresní soud Plzeň-město [poté, co žalobkyně vzala žalobu zpět vůči žalované 1)
do částky 65.371,53 Kč a vůči žalované 2) do částky 42.644,96 Kč] rozsudkem ze
dne 26.5.1999 č.j. 9 C 16/95-95 žalobu proti žalované 1) ohledně částky
265.498,- Kč a žalobu proti žalované 2) ohledně částky 164.148,50 Kč zamítl,
řízení proti žalované 1) ohledně částky 65.371,53 Kč a řízení proti žalované
2) ohledně částky 42.644,96 Kč zastavil a rozhodl, že žalobkyni se vrací část
soudního poplatku ve výši 2.162,- Kč „prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-
město“ a že žalobkyně je povinna „nahradit žalovaným náklady řízení, a to
8.326,- Kč k rukám bývalého právního zástupce žalovaných, a dále částku
79.800,- Kč k rukám právního zástupce žalovaných“. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalované za vzniklý schodek neodpovídají, neboť žalobkyně
„zorganizovala fungování a chod skladu“ takovým způsobem, že žalované „nemohly
dostát svým závazkům vyplývajícím z dohody o hmotné odpovědnosti, když jejich
sféra odpovědnosti byla soustavně narušována i ostatními pracovníky, kteří
nebyli touto dohodou o hmotné odpovědnosti vybaveni, nehledě ke skutečnosti, že
nebyla uzavřena kolektivní smlouva o hmotné odpovědnosti“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23.6.2000 č.j. 12 Co
1119/99-119 rozsudek soudu prvního stupně „ve výrocích pod body I a II“ (tj. ve
výrocích, jimiž byla žaloba vůči žalovaným zamítnuta) potvrdil a „ve výroku pod
bodem IV“ změnil tento rozsudek tak, že žalobkyně je povinna „nahradit“
žalovaným náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 102.830,- Kč k rukám
advokáta; současně žalobkyni uložil „nahradit“ žalovaným náklady odvolacího
řízení ve výši 20.390,- Kč k rukám advokáta, a vyslovil, že návrh žalobkyně na
připuštění dovolání se zamítá. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že obě žalované se své odpovědnosti za vzniklý schodek zcela
zprostily, neboť za situace, kdy žalobkyně „připustila“, aby ve skladu v D.
pracovali i zaměstnanci bez dohody o hmotné odpovědnosti a aby sklad byl
přístupný cizím osobám a zaměstnancům i po pracovní době žalovaných, „nebylo v
silách žalovaných kontrolovat nakládku a vykládku a pohyb zboží ve skladu“,
když navíc „obě byly žalobkyní ujištěny, že všichni ostatní pracovníci uzavřeli
dohodu o hmotné odpovědnosti“, a „nebyly to žalované, kdo rozhodoval o pracovní
době a o tom, že ve skladu pracovali i pracovníci bez dohody o hmotné
odpovědnosti“. Žalovaná 1) pak neodpovídá za vzniklý schodek též proto, že
dohoda o hmotné odpovědnosti, kterou uzavřela s žalobkyní dne 31.12.1991 (tj. v
době, kdy u ní pracovala jako účetní), „se nevztahuje na hodnoty ve skladu v
D. a na dobu, kdy v něm žalovaná 1) pracovala jako jeho vedoucí“. Výrok o
nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že „otázky, které by měly
být podle žalobkyně důvodem pro připuštění dovolání, nejsou otázkami právními,
otázkami po právní stránce zásadního významu, nýbrž otázkami posouzení
skutkových zjištění“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů
uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Namítala, že pokud se
v prostorách skladu v D. pohybovaly osoby bez dohody o hmotné odpovědnosti
(např. řidiči či zaměstnanci cizích firem), jde o nedostatek v organizaci práce
nikoli na straně zaměstnavatele, nýbrž žalovaných, které vzhledem ke svým
funkcím (vedoucí skladu a její zástupkyně) „měly organizovat veškeré dění na
pracovišti a řídit je“. V této souvislosti považovala za otázku zásadního
právního významu, zda vedoucí zaměstnanci s hmotnou odpovědností „mohou úspěšně
uplatňovat námitku, že organizace nevytvořila náležité podmínky pro výkon
jejich práce spojený s hmotnou odpovědností, byť to byli právě oni, kdo měli
tyto podmínky vytvářet“. Dovolatelka dále vyjádřila názor, že i kdyby k
„narušení“ hmotné odpovědnosti žalovaných došlo, muselo by být „natolik závažné
či rozsáhlé, aby vysvětlovalo či alespoň hypoteticky umožňovalo vysvětlení
vzniku tak vysokého schodku, jaký byl zjištěn“. V daném případě nemohlo ke
„schodku na zboží, které svým objemem představuje nejméně jeden plně naložený
kamion“, dojít jednorázovou krádeží ani dlouhodobějšími drobnými krádežemi, ale
„podle přesvědčení žalobkyně k němu mohlo dojít jedině opomenutím žalovaných
vyfakturovat vyexpedované zboží“. Tento názor dovolatelka zformulovala do
otázky, „zda k vyvinění podle ust. § 176 odst. 3 zák. práce postačuje jakékoliv
narušení hmotné odpovědnosti zaměstnance, či pouze takové, které je svým
rozsahem a závažností způsobilé mít za následek schodek, který vznikl“. Mimo to
žalobkyně dovozovala, že pokud žalovaná 1) při změně pracovního zařazení od
dohody o hmotné odpovědnosti ze dne 31.12.1991 neodstoupila, dohoda „nedoznala
žádnou změnu a nepřestala být platná a účinná“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací
soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalované namítaly, že dovolání je nepřípustné, neboť v napadeném rozhodnutí
nejde o otázku, jež má po právní stránce zásadní význam, a navrhly, aby
dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,
kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde
není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.].
Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí
soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí
vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje
konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového
zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit
správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se nejedná
již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové
právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí
odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné
povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém
rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí
nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení
judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí
odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové”) řešení této právní
otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která
byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání
připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na
vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně
musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková
právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o
splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení
právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku
odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena
podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání
podle ustanovení § 238 a § 239 odst.1 o.s.ř. není v této věci přípustné a
protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatelka netvrdí), že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst.
1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř. Přípustnost dovolání
podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přitom není založena již tím, že
dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobkyně v dovolání mimo jiné zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že
organizační zajištění chodu skladu v D. nebylo věcí žalovaných, které
nerozhodovaly ani o pracovní době ani o tom, že ve skladu pracovali zaměstnanci
bez hmotné odpovědnosti, nýbrž jejich zaměstnavatele, který „tím, že nezajistil
dostatečný počet svých hmotně odpovědných pracovníků, připustil, aby se cizí
řidiči pohybovali v prostorách skladu a zboží si nakládali“. Dovolatelka
současně nabízí vlastní skutková zjištění o tom, že „řízení a organizace chodu
skladu byly součástí pracovních povinností“ žalovaných, z nichž pak dovozuje,
že pohyb cizích osob a zaměstnanců bez dohody o hmotné odpovědnosti ve
skladových prostorách „nemůže jít na vrub nikoho jiného než právě žalovaných“.
Vzhledem k tomu, že touto námitkou dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení
věci odvolacím soudem, nebylo možné k této námitce přihlédnout; podstatou
námitky je, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího
soudu vychází, a předkládá dovolacímu soudu vlastní skutkový závěr, na kterém
pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.
Protože nejde o uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3
písm. d) o.s.ř., ale o dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c)
o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu v tomto směru
přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází
ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (i pokud by tomu tak bylo), nezakládá přípustnost dovolání podle
ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení § 176
odst. 3 zák. práce, neboť nezvažoval, zda „narušení“ hmotné odpovědnosti
žalovaných bylo „natolik závažné či rozsáhlé, aby vysvětlovalo či alespoň
hypoteticky umožňovalo vysvětlení vzniku tak vysokého schodku, jaký byl
zjištěn“.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalovaná 1)
pracovala u žalobkyně od 1.1.1992 jako „účetní-ekonom“ a poté od 1.4.1993 do
1.10.1994 jako „vedoucí velkoobchodního skladu D.“. Žalovaná 2) pracovala u
žalobkyně od 19.4.1993 do 1.10.1994 jako „zástupce vedoucího skladu a účetní
skladu“. Obě žalované převzaly na základě písemných dohod o hmotné odpovědnosti
uzavřených s žalobkyní dne 31.12.1991 a dne 19.4.1993 odpovědnost za schodek na
svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat. Na pracovišti
žalovaných ve skladu v D. pracovali kromě žalovaných i zaměstnanci, s nimiž
žalobkyně neuzavřela dohodu o hmotné odpovědnosti. Dne 3.9.1994 byl na základě
inventury zásob zjištěn ve skladu D. schodek ve výši 537.662,99 Kč.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení
§ 176 zák. práce. Výklad otázky odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách,
které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, předpokladů jejího vzniku i okolností,
za nichž se zaměstnanec může této odpovědnosti zprostit (liberovat), se v
judikatuře soudů již v minulosti ustálil (srov. zejména Stanovisko k
uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti za schodek na svěřených
hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 12). Výklad zde podaný
zdůraznil, že dohodou o hmotné odpovědnosti bere zaměstnanec na sebe závazek,
že nahradí škodu, která se při inventarizaci bude jevit jako schodek, a že na
rozdíl od obecné odpovědnosti za škodu se u této odpovědnosti zavinění
zaměstnance předpokládá a zaměstnanec musí dokázat, že ztrátu nezavinil. Podaný
výklad vyústil mimo jiné v závěr, že zaměstnanec se zprostí odpovědnosti za
schodek na svěřených hodnotách tehdy, jestliže prokáže, že mu zaměstnavatel
nevytvořil přiměřené pracovní podmínky k péči o hodnoty svěřené k vyúčtování
(t.j že mu zanedbáním povinností zaměstnavatele bylo znemožněno hospodařit se
svěřenými hodnotami a starat se o ně). V posuzovaném případě soudy - jak
vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí - z těchto obecně přijímaných právních
názorů vycházely. Dovodil-li tedy odvolací soud, že žalované se své
odpovědnosti za vzniklý schodek zcela zprostily, neboť žalobkyně „připustila“,
aby ve skladu v D. pracovali i zaměstnanci bez dohody o hmotné odpovědnosti a
aby sklad byl přístupný cizím osobám a zaměstnancům i po pracovní době
žalovaných, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s již ustálenou judikaturou soudů
a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Nedůvodnost žaloby vůči žalované 1) odvolací soud spatřoval rovněž v tom, že
dohoda o hmotné odpovědnosti uzavřená mezi žalovanou 1) a žalobkyní dne
31.12.1991, t.j. „v okamžiku, kdy žalovaná 1) byla účetní žalobkyně, se
nevztahuje na hodnoty ve skladu v D. a na dobu, kdy v něm žalovaná 1)
pracovala jako jeho vedoucí“.Vzhledem k tomu, že odvolací soud - jak vyplývá z
odůvodnění jeho rozsudku - svůj závěr o neopodstatněnosti uplatněného nároku
vůči žalované 1) založil na dvou na sobě nezávislých důvodech (tj. na úplné
liberaci žalované a na neplatnosti dohody o hmotné odpovědnosti ze dne
31.12.1991), nezabýval se dovolací soud námitkami dovolatelky, vztahujícími se
k posouzení platnosti dohody o hmotné odpovědnosti ze dne 31.12.1991, neboť
sama okolnost, že jeden z výše uvedených důvodů (eventuelně) neobstojí, nemůže
mít na správnost závěru odvolacího soudu vliv, jestliže obstojí důvod druhý
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.12.1997 sp. zn. 3
Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, roč. 1998, pod č.
17). Protože v daném případě - jak vyplývá z výše uvedeného - je nepochybné, že
důvodem pro závěr odvolacího soudu o neopodstatněnosti uplatněného nároku vůči
žalované 1) je již samotná okolnost, že se žalovaná 1) své odpovědnosti za
schodek na hodnotách svěřených k vyúčtování zcela zprostila, nebylo již třeba
zabývat se důvodem dalším (t.j. platností dohody o hmotné odpovědnosti ze dne
31.12.1991), neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam. Dovolání žalobkyně proti napadenému rozsudku odvolacího soudu
tedy není přípustné ani z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Nejvyšší
soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 4,
věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění práva,
spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 8.640,- Kč a v paušální
částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, tedy celkem 8.715,- Kč [srov. § 7, § 8
odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k), § 12 odst. 4 a § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby tyto
náklady žalovaným nahradila; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je
žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který
žalované v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2002
JUDr. Zdeněk Novotný, v.r.
předseda senátu