21 Cdo 3722/2017-480
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v
právní věci žalobce L. A., narozeného dne XY, bytem v XY, proti žalované České
republice – Archivu bezpečnostních složek, se sídlem v Praze 3, Siwiecova č.
2428/2, IČO 75112817, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v
Praze 5, Kořenského č. 1055/1, o neplatnost odvolání z funkce a o neplatnost
výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn.
20 C 371/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
28. března 2017 č.j. 30 Co 535/2016-441, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 31.7.2014, který žalobce převzal dne 15.8.2014, žalovaná sdělila
žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm.
c) zák. práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že po odvolání žalobce z funkce
vedoucího kanceláře ředitele Archivu bezpečnostních složek dne 9.5.2013
nepřijal žalobce návrh na změnu pracovního zařazení u žalované na jinou práci
odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, který mu žalovaná učinila
dopisem ze dne 2.6.2014, a že proto „je dán v návaznosti na ustanovení § 73a
odst. 2 zák. práce výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zák. práce“.
Žalobce se žalobou podanou dne 19.12.2014 domáhal, aby bylo určeno, že jeho
odvolání z funkce vedoucího kanceláře ředitele ze dne 9.5.2013 a uvedená
výpověď z pracovního poměru jsou neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že
„tzv. odvolací dekret“, jímž byl odvolán z funkce, i následná výpověď byly
podepsány osobou neoprávněnou, neboť podle jeho názoru ředitelka P. nebyla
platně jmenována do funkce „statutáře ABS“. Dále se žalobce domnívá, že před
doručením výpovědi „nebyla splněna nabídková povinnost dle ust. § 73a odst. 2
zák. práce“, protože „kvazi – nabídky“ byly nesrozumitelné a navíc byly opět
podepsány osobou neoprávněnou. Konečně žalovaná „nezohlednila ust. § 61 odst. 2
zák. práce“, jestliže žalobci dala výpověď, ačkoli odborová organizace souhlas
k výpovědi odmítla. Žalobce má za to, že jeho odvolání i výpověď byly „ryze
účelové“ za situace, kdy nikdy předtím neobdržel od žalované důtku či písemné
napomenutí a své povinnosti si plnil řádně a včas. Následně žalobce podáním ze
dne 4.5.2015 svá žalobní tvrzení doplnil tak, že neplatnost výpovědi spatřuje
rovněž v tom, že mu byla dne 15.8.2014 doručena v tzv. ochranné době, kdy byl
uznán dočasně práce neschopným.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 20.7.2016 č.j. 20 C 371/2014-380
určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 31.7.2014 doručená žalobci dne
15.8.2014 je neplatná (výrok I.), zamítl žalobu o neplatnost odvolání z funkce
(výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení (výrok III.) a že o náhradě nákladů řízení státu bude rozhodnuto
samostatně (výrok IV.). Ve věci samé dospěl k závěru, že předmětná výpověď
„obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákoníkem práce“, a že – i přes
negativní stanovisko odborové organizace – nelze po žalované ve smyslu
ustanovení § 61 odst. 4 zák. práce spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále
zaměstnávala. Protože však v řízení bylo prokázáno, že žalobce byl v době od
14.8.2014 do 18.8.2014 v pracovní neschopnosti, je výpověď z pracovního poměru
přesto neplatná, neboť žalobce ji „převzal dne 15.8.2014, tedy v ochranné
době“. Žalobu o neplatnost odvolání z funkce soud prvního stupně zamítl z
důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na tomto určení a také
proto, že podle jeho názoru byla podána opožděně.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.3.2017 č.j. 30 Co
535/2016-441 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu
o určení neplatnosti výpovědi zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, že žalobce je
povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 3 soudní
poplatek z odvolání ve výši 2.000,- Kč a na nákladech řízení před soudy obou
stupňů 1.846,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o
tom, že výpověď byla vyhotovena v zákonem předepsané formě, obsahuje řádné
vymezení důvodu a byla podepsána oprávněnou osobou - ředitelkou žalované, která
byla do funkce řádně jmenována dnem 26.4.2013. Žalovaná vůči žalobci též řádně
splnila svou nabídkovou povinnost podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce,
jestliže žalobci nabídla tři volná pracovní místa, která „byla pro žalobce
vhodná jak z hlediska zdravotního stavu, tak jeho kvalifikace“, a poskytla mu k
vyjádření přiměřenou lhůtu. Protože žalobce na nabídku nijak nereagoval,
„nastala na straně žalobce tzv. fikce nadbytečnosti, a byl tak naplněn
výpovědní důvod vyplývající z ust. § 52 písm. c) zák. práce“. Vzhledem k tomu,
že bylo prokázáno, že se žalobce „dopouštěl vůči svým spolupracovníkům
opakovaně nevhodného a arogantního chování, a to závažného charakteru“,
přisvědčil odvolací soud soudu prvního stupně rovněž v tom, že na žalované
nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnávala. Na rozdíl od soudu
prvního stupně však odvolací soud s poukazem na ustanovení § 6 odst. 1 a 2 a §
8 o.z. dovodil, že „žalobce svým účelovým postupem vyvolal skutečnost, že mu
byla v době doručování výpovědi vystavena pracovní neschopnost“, že „takový
postup nemůže požívat právní ochrany“, a tudíž „není možno v tomto případě
aplikovat ustanovení o ochranné lhůtě vyplývající z ust. § 53 odst. 1 písm. a)
zák. práce“. Akcentoval přitom, že žalobce, který nepochybně „věděl o tom, že s
ním žalovaná hodlá v blízké době ukončit pracovní poměr výpovědí“, v rozporu s
dobrými mravy požádal lékaře o vystavení dokladu o pracovní neschopnosti v
době, kdy jej fakticky nepotřeboval, neboť žádnou práci pro žalovanou z důvodu
překážek v práci na její straně nekonal. Žalovanou přitom o své pracovní
neschopnosti nijak nevyrozuměl, ač k tomu byl povinen (čímž porušil režim
dočasně práce neschopného), a neučinil tak ani v dopise, ve kterém namítl
neplatnost výpovědi, a dokonce tuto skutečnost neuvedl ani v žalobě, nýbrž tak
„učinil v řízení až daleko později“. Za tohoto stavu odvolací soud uzavřel, že
„byť v daném případě byla žalobci výpověď z pracovního poměru doručena v době,
kdy disponoval průkazem pracovní neschopnosti, byla dána žalobci platně“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že
„dovozování účelovosti jednání žalobce, který jedná v mezích právního řádu, je
nezákonné“. Zdůraznil, že nikdy nežádal svého lékaře o bezdůvodné vystavení
dokladu o pracovní neschopnosti. Lékař v daném případě vyhodnotil zdravotní
stav žalobce tak, že zde jsou zdravotní důvody, na jejichž základě vystavil
rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. Vystavení dokladu o pracovní
neschopnosti v době, kdy zaměstnanec fakticky nepracuje a je na překážkách v
práci, „nelze a priori soudem odmítnout“, doklad o dočasné pracovní
neschopnosti „nemá své místo až od prvního dne po ukončení pracovního poměru“.
Neexistuje žádná právní norma, která by lékaři zakazovala vystavit doklad o
dočasné pracovní neschopnosti v době, kdy je zaměstnanec na překážkách v práci.
I když žalobce nepředložil žalované doklad o pracovní neschopnosti, „nemůže to
mít vliv na platnost výpovědi“. Odvolací soud podle názoru dovolatele neměl v
této souvislosti aplikovat občanský zákoník, nýbrž měl dát přednost právní
úpravě obsažené v ustanovení § 53 zák. práce, která je „jasná a žalobce obsah
ust. § 53 zák. práce naplnil“. Dále žalobce vytkl odvolacímu soudu, že z
hlediska ustanovení § 61 odst. 4 zák. práce vyzdvihl v odůvodnění rozsudku
pouze ty okolnosti, které jsou v konečném důsledku pro žalobce negativní. Pro
závěr odvolacího soudu o tom, že „chování žalobce v kontextu šikany a
regulérního psychického tyranizování působilo na pracovníky demotivujícím
způsobem s psychosomatickým dopadem“, přitom nejsou v řízení žádné podklady,
ani nebyl vypracován žádný znalecký posudek. Závěry odvolacího soudu v tomto
směru jsou proto podle názoru dovolatele „zavádějící a mylná“, stejně tak jako
jeho vyjádření, že „byť byl žalobce B. a K. hodnocen jako dobrý pracovník a
kvalitní odborník, současně bylo jinými důkazy prokázáno, že tato hodnocení
nelze považovat za zcela pravdivá“. Není rovněž pravdou, že by žalobce
neosvětlil okolnost, z jakého důvodu protelefonoval na účet žalované v roce
2010 částku 13.000,- Kč. V tomto směru se žalobce v průběhu vyjádřil tak, že
telefonoval do Slovenské republiky tehdejšímu řediteli žalované, který byl
dlouhodobě nemocný a zdržoval se doma na Slovensku. Žalobce navrhl, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov.
čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Žalobce v dovolání mimo jiné zpochybňuje skutková zjištění, na jejichž základě
odvolací soud učinil závěr, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby
žalobce nadále zaměstnávala. Protože těmito námitkami dovolatel uplatnil jiný
dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., trpí
dovolání v této části nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení
pokračovat.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že
žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy od 1.6.2008, dne
1.2.2009 byl jmenován do funkce vedoucího kanceláře ředitele Archivu
bezpečnostních složek. Dopisem ze dne 2.5.2013, který žalobce převzal dne
9.5.2013, byl žalobce z této funkce odvolán. Poté, co odmítl nabídku jiné
vhodné práce, mu žalovaná dala dopisem ze dne 12.7.2013 výpověď z pracovního
poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, která byla pravomocným
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16.7.2014 č.j. 20 C 351/2013-442
shledána neplatnou. Dopisem ze dne 2.6.2014 žalovaná znovu učinila žalobci
nabídku jiné vhodné práce, kterou žalobce ve stanovené lhůtě opět nepřijal.
Vzhledem k tomu žalovaná dopisem ze dne 31.7.2014 opětovně dala žalobci výpověď
z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Výpověď byla
žalobci doručena dne 15.8.2014. Podle dokladu o pracovní neschopnosti
vystaveného lékařem A. Č. dne 14.8.2014 byl žalobce od 14.8.2014 do 18.8.2014
práce neschopen.
Za tohoto skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení
právní otázky, zda zaměstnanci, kterému dal zaměstnavatel výpověď z pracovního
poměru v době, kdy byl uznán dočasně neschopným práce, lze pro rozpor s dobrými
mravy odepřít ochranu podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce.
Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je
podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
předmětná výpověď z pracovního poměru byla žalobci doručena dne 15.8.2014 –
podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2014
(tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 182/2014 Sb., č. 250/2014 Sb. a
č. 328/2014 Sb.) – dále jen „zák. práce“, a subsidiárně (srov. § 4 zák. práce)
též podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do
29.12.2016 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 460/2016 Sb.) – dále
jen „o.z.“.
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce se zakazuje dát zaměstnanci
výpověď v ochranné době, kdy je zaměstnanec uznán dočasně práce neschopným,
pokud si tuto neschopnost úmyslně nepřivodil nebo nevznikla-li tato neschopnost
jako bezprostřední následek opilosti zaměstnance nebo zneužití návykových
látek, a v době od podání návrhu na ústavní ošetřování nebo od nástupu
lázeňského léčení až do dne jejich ukončení; při onemocnění tuberkulózou se
tato ochranná doba prodlužuje o 6 měsíců po propuštění z ústavního ošetřování.
Ochrannou dobou podle citovaného ustanovení se rozumí období dočasné pracovní
neschopnosti zaměstnance, během kterého zaměstnavatel nesmí (má výslovně
zakázáno) dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, i kdyby k ní byly jinak
splněny všechny podmínky. Zákoník práce tímto způsobem chrání zaměstnance,
který se přechodně ocitl v obtížné životní situaci, v níž by si jen obtížně
mohl hledat jiné zaměstnání a v níž by rozvázání pracovního poměru pro něj bylo
nepřiměřenou tvrdostí. Rozvázání pracovního poměru v ochranné době je důvodem
neplatnosti výpovědi. Není přitom významné, zda zaměstnavatel věděl o tom, že
dává výpověď chráněnému zaměstnanci; zákaz výpovědi v ochranné době působí
objektivně a právní následky tohoto zákazu nastávají bez ohledu na to, že ho
zaměstnavatel porušil nezaviněně. Pro posouzení platnosti výpovědi z hlediska
ustanovení § 53 zák. práce je rozhodující stav, který je tu v době, kdy byla
dána výpověď, tj. kdy byla výpověď doručena zaměstnanci. Ochranná doba
vztahující se k dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance trvá vždy ode dne, v
němž bylo lékařem zjištěno (rozhodnuto), že zaměstnanec je dočasně práce
neschopným, i když byl uznán práce neschopným se zpětnou platností dřívějším
dnem, a končí dnem, kterým byla dočasná pracovní neschopnost ukončena (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2001 sp. zn. 21 Cdo 1954/2000, uveřejněný
pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002).
S názorem odvolacího soudu, že žalobci, „byť mu byla výpověď z pracovního
poměru doručena v době, kdy disponoval průkazem pracovní neschopnosti“, lze s
ohledem na ustanovení § 6 a § 8 o.z. odmítnout právní ochranu vyplývající z
ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce, dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 o.z. má každý povinnost jednat v právním styku
poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo
nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má
kontrolu (§ 6 odst. 2 o.z.).
Podle ustanovení § 8 o.z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Princip poctivosti a zákaz zneužití práva patří k základním zásadám soukromého
práva, které - s ohledem na subsidiární použití občanského zákoníku – platí
rovněž v pracovněprávních vztazích. Jejich obsah není nikde přesně vymezen,
vždy záleží na okolnostech konkrétního případu. Oba principy spolu úzce
souvisí, zákaz zneužití práva je považován za jeden z projevů korektivní funkce
zásady poctivosti. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních
vztazích vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé
strany. Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv.
Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu
práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak jenž je -
zpravidla poměřováno hlediskem dobrých mravů - vzhledem k okolnostem
konkrétního případu nepřijatelný. Podle ustálené soudní praxe za dobré mravy je
třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické
tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem
základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
30.9.1998 sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29.5.1997 sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný podle č. 16 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Uvedené pojetí je konformní i se
závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.1998 sp. zn. II. ÚS
249/97, uveřejněným pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč.
1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a
uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami
tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami
demokratické společnosti.
Při úvaze, zda lze některým z uvedených principů odůvodnit odepření ochrany,
kterou dočasně práce neschopnému zaměstnanci poskytuje ustanovení § 53 odst. 1
písm. a) zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že slova „zakazuje se dát
zaměstnanci výpověď“ užitá v návětí ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce jsou v
ustanovení § 363 zák. práce označena za ustanovení, kterými se zapracovávají
předpisy Evropské unie, od kterých není možné se odchýlit, ledaže by šlo o
odchýlení ve prospěch zaměstnance (srov. § 4a odst. 3 zák. práce). Z toho
vyplývá, že zákaz výpovědi v ochranné době vychází z kogentního ustanovení, od
kterého se lze odchýlit pouze ve prospěch zaměstnance. Uvedené ustanovení
přitom spojuje zákaz výpovědi výlučně s objektivní existencí určité situace,
bez ohledu na jakékoli subjektivní prvky. Jestliže tedy tato situace, v níž je
zaměstnanec chráněn před výpovědí, objektivně nastane, nelze zákaz výpovědi v
ochranné době obcházet – v neprospěch zaměstnance - s poukazem na to, že v
daném případě je dovolání se zákonné ochrany v rozporu s dobrými mravy,
případně že představuje zneužití práva zaměstnancem (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18.9.2015 sp. zn. 21 Cdo 1202/2014). Aby nastaly právní následky
zákazu výpovědi podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce, je – jak
vyplývá z dikce tohoto ustanovení – rozhodující pouze to, zda zaměstnanec byl v
době, kdy mu byla doručena výpověď z pracovního poměru, vskutku uznán dočasně
neschopným práce. K tomu zpravidla slouží doklad o dočasné pracovní
neschopnosti vystavený lékařem na předepsaném tiskopisu, ale v případě
pochybností není vyloučeno, aby soud tuto skutečnost zjistil (ověřil) i jinak
(např. podle okolností konkrétního případu i odborným znaleckým posouzením
zdravotního stavu zaměstnance v rozhodné době). Je-li zaměstnanec v době dání
(doručení) výpovědi skutečně uznán dočasně neschopným práce, pak s touto
situací je ze zákona (bez dalšího) spojen zákaz výpovědi. Okolnost, že v té
době je zaměstnanec – tak jako žalobce v projednávané věci - zároveň „na
překážkách v práci na straně zaměstnavatele“, není podstatná a je jistě právem
zaměstnance si i v této době opatřit od lékaře doklad o pracovní neschopnosti.
Ochrana podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce by mohla být
zaměstnanci zapovězena pouze tehdy, jak ostatně zmíněné ustanovení výslovně
předvídá, kdyby si dočasnou pracovní neschopnost přivodil úmyslně nebo tato
neschopnost vznikla jako bezprostřední následek opilosti zaměstnance nebo
zneužití návykových látek. O takový případ se však v posuzované věci zřejmě
nejedná.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 2. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu