21 Cdo 3726/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované S., s.r.o.,
zastoupené advokátem, o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, vedené
u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 199/2006, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2008, č.j. 15 Co 108/2007-59,
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „rozvázání pracovního poměru dohodou o
rozvázání pracovního poměru mezi žalovanou společností a žalobcem ze dne
5.5.2006 je neplatné“. Žalobu odůvodnil tím, že „tuto dohodu považoval za
návrh, který převzal a převzetí potvrdil svým podpisem“; „rozhodně s tímto
úkonem nespojoval rozvázání pracovního poměru“. Když se dne 5.5.2006 v době
své pracovní neschopnosti dostavil do zaměstnání, domníval se, že se
zaměstnavatelem vyřeší škodu na návěsu způsobenou požárem při pracovní cestě v
R., a jeho další pracovní zařazení. Byla mu však předložena dohoda o rozvázání
pracovního poměru, a jednatel žalované na žalobce „začal společně s panem
dispečerem naléhat, ať dohodu podepíše, že to bude pro obě strany nejlepší
řešení“; nikdo však žalobci „nevysvětlil, v čem má být toto řešení nejlepší a
pro koho“. Namítá proto, že předmětná dohoda „nebyla učiněna svobodně, vážně,
určitě ani srozumitelně“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7.12.2006 č.j. 49 C 199/2006-41 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 6.825,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce
dohodu o rozvázání pracovního poměru podepsal „pod tlakem všech událostí a
okolností, jejichž počátek byl v požáru návěsu vozidla v R.“, a že tedy tento
úkon „nebyl učiněn svobodně a srozumitelně“. I když žalobce jako účastník
řízení na přímý dotaz, zda na něj byl vyvíjen nátlak, uvedl, že nikoliv, a že
se mu jevila neurčitá poslední věta dohody (Dohoda byla sepsána ve dvou
vyhotoveních, z nichž jedno převzal zaměstnavatel a druhé zaměstnanec), „soud
vzal v úvahu celou žalobu i celou výpověď žalobce, který uvedl, že v průběhu
celého jednání jednal pod tlakem událostí v R.“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26.2.2008, č.j. 15 Co
108/2007-59 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů částku 15.000,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud na rozdíl
od soudu prvního stupně dovodil, že dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne
5.5.2006 splňuje požadavek srozumitelnosti, neboť obsah dohody „není možno
vyložit jiným způsobem, než že se účastníci pracovněprávního vztahu dohodli na
skončení pracovního poměru ke dni 5.5.2006“, a že „nebylo tvrzeno ani
prokazováno žalobcem, že by jej zaměstnavatel fyzicky nutil k podpisu dohody a
netvrdil ani žádné skutečnosti, z nichž by se dalo usuzovat na to, že
zaměstnavatel deformoval jeho vůli nepřípustným psychickým nátlakem“.
Zdůraznil, že „zaměstnavatel žalobci nevyhrožoval, ani jiným způsobem podpis
nevynucoval“, naopak „použil prostředky v komunikaci přípustné“, a uzavřel, že
„jen ta skutečnost, že se žalobce cítil být pod tlakem na základě událostí,
které podpisu dohody předcházely, nemůže založit neplatnost podepsané dohody“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ne nesprávném právním posouzení věci.
Namítá, že otázku platnosti dohody o rozvázání pracovního poměru „je třeba
posuzovat nejen k okamžiku, v němž byl učiněn, a ze samotného obsahu a formy
tohoto úkonu, ale též se zřetelem na okolnosti, které v té době existovaly“.
Poukázal na to, že do zaměstnání se dostavil z důvodu, že chtěl se žalovanou
řešit záležitosti týkající se škody na návěsu, byl navíc „v té době pod tlakem
rakouské policie, která ho opakovaně telefonicky kontaktovala ve věci odtažení
návěsu a uložení pokuty“, a – jak dále zdůrazňuje – „rozhodně se do práce
nedostavil za účelem uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru“. Za těchto
okolností „byl pro žalovanou nepohodlným zaměstnancem a řešení tohoto stavu
vyústilo k jednání o dohodě o rozvázání pracovního poměru dne 5.5.2006, které
jednoznačně iniciovala žalovaná“. Namítá dále, že „pod slovním nátlakem, že
dohodu o rozvázání pracovního poměru musí podepsat, že to musí být rychle, že
paní B. na to čeká, žalobce nakonec dohodu podepsal“, přičemž se ale domníval,
že „je to začátek jednání, že pouze potvrdil převzetí dohody a že mezi žalobcem
a žalovanou se bude rozvázání pracovního poměru dohodou teprve řešit“.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř
dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§
243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že ke
skončení pracovního poměru mezi účastníky mělo dojít na základě dohody ke dni
5.5.2006 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do
30.6.2006, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 115/2006 Sb., o
registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů (srov. § 364
odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 43 odst. 1 zák. práce dohodnou-li se zaměstnavatel a
zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným
dnem. Podle ustanovení § 43 odst. 2 zák. práce dohodu o rozvázání pracovního
poměru uzavírají zaměstnavatel a zaměstnanec písemně; v dohodě musí být uvedeny
důvody rozvázání pracovního poměru, požaduje-li to zaměstnanec.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva,
výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku,
změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým
projevem spojují.
Podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. b) zák. práce neplatný je právní úkon,
který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě nebo srozumitelně.
Z posledně citovaného ustanovení je zřejmé, že právní úkon (jímž je nepochybně
i dohoda o rozvázání pracovního poměru) je platný, jestliže vůle účastníka
pracovněprávního vztahu, kterou projevil navenek, byla vážná a jestliže
současně byla svobodná. Svobodu vůle přitom vylučuje zejména přímé fyzické
donucení (vis absoluta) či bezprávná výhrůžka (psychické donucení, vis
compulsiva). O bezprávnou výhrůžku, jíž je vůle jednajícího subjektu
deformována, se jedná pouze tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak
hrozí něčím, co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví,
hrozbou značné škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla
oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být
použita nesmí (např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou
smlouvu, jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu,
který skutečně spáchal). Vůle jednajícího je vadná i tehdy, jestliže její
svobodnou tvorbu vyloučila tíseň. Tísní se ve smyslu ustálené judikatury rozumí
objektivní hospodářský nebo sociální stav, někdy i psychický stav (například
rozrušení, obavy o osobu blízkou apod.), který takovým způsobem a s takovou
závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že tato osoba bez svobodného
utváření své vůle učiní právní úkon, který jí zřejmě způsobí újmu a který by za
normálních okolností jako neprospěšný vůbec neučinila (učiní právní úkon za
nápadně nevýhodných podmínek). Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího
(fyzický a psychický nátlak, tíseň) musí mít přitom základ v objektivně
existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci
jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se
musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke
svému neprospěchu.
V projednávané věci odvolací soud na základě zjištění (založeném i na výpovědi
samotného žalobce), že „zaměstnavatel žalobci nevyhrožoval a ani jiným způsobem
podpis nevynucoval“, z uvedeného právního názoru vycházel, jestliže dovodil, že
vůle žalobce při podpisu dohody nebyla nesvobodná, neboť nebylo prokázáno, že
by jej zaměstnavatel fyzicky nutil k podpisu dohody, ani že by „deformoval jeho
vůli nepřípustným psychickým nátlakem“. Mimo jakoukoliv pochybnost je i závěr,
že poslední věta dohody (Dohoda byla sepsána ve dvou vyhotoveních, z nichž
jedno převzal zaměstnavatel a druhé zaměstnanec) jak sama o sobě, tak i v
souvislosti s ostatním textem nečiní dohodu nesrozumitelnou a že obsah dohody
„není možno vyložit jiným způsobem, než že se účastníci pracovněprávního vztahu
dohodli na skončení pracovního poměru ke dni 5.5.2006“.
Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že se žalobce do práce
„rozhodně nedostavil za účelem uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru“,
ale aby vyřešil záležitosti týkající se škody na návěsu, „jeho dalšího
pracovního zařazení a doplacení mzdy“, a že „byl též v té době pod tlakem
rakouské policie, která ho opakovaně telefonicky kontaktovala ve věci odtažení
návěsu a uložení pokuty“; tyto skutečnosti totiž bez dalšího neznamenají, že
žalobce jednal v důsledku okolností vylučujících svobodu vůle. Z hlediska
závěru o obsahu projevené vůle (vůle, kterou účastník skutečně navenek
vyjádřil) totiž není podstatná tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka,
tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve
skutečnosti projevil, a významný není ani motiv, či pohnutka, tj. vzdálenější
předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné totiž je toliko
to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník
(účastníci) ve skutečnosti projevil. „To, co si strana myslí, je zcela
nerozhodné; k normotvornému procesu patří jedině projev vůle, ostatní je úplně
nerozhodné. Jen to, co obsahuje projev vůle, je obsahem smlouvy...“ (srov.
Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a
občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl
IV., s. 78).
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé
je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno
(ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b
odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§ 142
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2009
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v.
r.
předseda senátu