21 Cdo 3728/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně Oblastní nemocnice Trutnov, a.s., se sídlem v Trutnově,
Maxima Gorkého č. 77, IČO 260 00 237, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Resslova č. 1253, proti žalovanému MUDr.
O. Ď., zastoupenému Mgr. Adamem Zlámalem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Opletalova č. 1323/15, o 148.160,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního
soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 100/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. června 2013 č.j. 24 Co 50/2013-135,
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 148.160,- Kč s úrokem z
prodlení 7,75% od 1.3.2011 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný byl
u ní zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 17.7.2003 jako lékař, a že
dne 3.3.2006 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o zvýšení kvalifikace podle
ustanovení § 143 zák. práce (zákon č. 65/1965 Sb.). V ní se žalobkyně zavázala
umožnit žalovanému zvýšení kvalifikace absolvováním specializačního vzdělávání
ukončeného atestační zkouškou ve smyslu zákona č. 95/2004 Sb. v oboru
„anesteziologie a resuscitace“, a žalovaný se zavázal, že při skončení
pracovního poměru před uplynutím doby pěti let od ukončení specializačního
vzdělávání vykonáním atestační zkoušky uhradí zaměstnavateli poměrnou část
nákladů vynaložených na zvýšení kvalifikace, maximálně však 590.000,- Kč.
Protože žalovaný ukončil specializační vzdělávání atestační zkouškou dne
16.12.2010 a pracovní poměr ukončil dne 28.2.2011, splnil svůj závazek setrvat
v pracovním poměru jen v rozsahu 74 pracovních dnů, a proto mu vznikla
povinnost zaplatit poměrnou část nákladů vynaložených na zvyšování kvalifikace
ve výši 154.418,- Kč, tj. částku ve výši 148.160,- Kč.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 12.9.2012 č.j. 9 C 100/2011-87 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
řízení částku 5.930,- Kč. Soud prvního stupně ve věci samé vycházel z toho, že
byla uzavřena platná dohoda o zvýšení kvalifikace podle ustanovení § 143 zákona
č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, že náklady dosáhly celkové výše 154.418,- Kč a
že žalovaný je tedy povinen uhradit žalobkyni poměrnou část z vynaložených
nákladů, tedy částku ve výši 148.160,- Kč. Soud prvního stupně neshledal, že by
účastníky uzavřená dohoda odporovala dobrým mravům a odmítl též námitky
žalovaného, jenž pokládá postup zaměstnavatele vůči jeho osobě za
diskriminační.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5.6.2013
č.j. 24 Co 50/2013-135 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud vzhledem k datu uzavření dohody posoudil věc rovněž podle zákona č.
65/1965 Sb. a zdůraznil, že daný právní úkon není v rozporu se zákonem, nebo se
jinak nepříčí dobrým mravům. Uzavřením dohody žalobce i žalovaný „sledovali
zákonem aprobovaný cíl“. Podle názoru odvolacího soudu nejde ani o zneužití
práv na újmu zaměstnance či diskriminaci žalovaného, požadavek žalobce na
vrácení poskytnuté náhrady rovněž nemůže být v kolizi s ustanovením článku 28
Listiny základních práv a svobod. Splnění povinnosti z účastníky uzavřené
dohody ani nemůže v jejich poměrech – jak uvedl - přivodit vznik bezdůvodného
obohacení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Poukázal na
skutečnost, že v průběhu prohlubování kvalifikace „formou výkonu práce u jiného
zaměstnavatele“ odpracoval svou standardní pracovní dobu, jako by pracoval u
svého „kmenového“ zaměstnavatele, avšak za svou práci nebyl od „hostujících
pracovišť“ nijak odměňován. Podle jeho názoru není zaměstnavatel oprávněn
zahrnout mzdu nebo její náhradu poskytovanou za tuto dobu do nákladů na
zvyšování (prohlubování) kvalifikace, protože, v případě nesplnění závazku
podle dohody a povinnosti vrátit poskytnutou náhrady mzdy, by lékař za práci u
jiného zaměstnavatele neobdržel žádnou odměnu ani od svého zaměstnavatele, ani
od jiného pracoviště. Za zásadně právně významné za těchto okolností považoval
posouzení, „zda je lékař z titulu kvalifikační dohody a předčasného ukončení
pracovního poměru povinen jako náhradu nákladů prohlubování kvalifikace vracet
zaměstnavateli i odměnu, která mu byla vyplacena za jeho práci v rámci
specializační praxe na pracovištích jiných subjektů, které o tomto měly se
zaměstnavatelem uzavřenou dohodu“. Dovolatel dále namítal, že soudy nesprávně
posoudily také otázku platnosti Dohody o zvýšení kvalifikace ze dne 3.3.2006
jako celku. Bylo-li pro žalobkyni za výše uvedených okolností důvodem k
uzavření dohody, aby případně mohla po žalovaném následně požadovat vrácení
mzdových nákladů za období výkonu práce u jiného zaměstnavatele, kam žalovaného
sama vyslala, lze dovodit, že dohoda odporuje dobrým mravům (§ 39 obč. zák.).
Dohoda je nezákonná i proto, že žalovanému, nechtěl-li odborné vzdělávání
absolvovat v rámci dovolené, nezbylo nic jiného, než dohodu podepsat. Podle
zákona č. 95/2004 Sb. je absolvování specializačního vzdělání pro lékaře
povinností a žalovaný, veden oboustranným zájmem své vzdělání dokončit, „byl k
podpisu dohody de facto donucen“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době
projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č.
293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení
právní otázky, zda (a za jakých podmínek) je lékař, z důvodu nesplnění závazku
převzatého stabilizační dohodou (§ 143 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce)
setrvat u zaměstnavatele po zvýšení kvalifikace po určitou dobu, povinen vracet
zaměstnavateli v rámci nákladů vynaložených na zvyšování kvalifikace též
náhradu mzdy, která mu byla vyplacena za dobu jeho specializačního vzdělávání v
akreditovaném zařízení. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud
nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, kdy
byla kvalifikační dohoda ze dne 3.3.2006 uzavřena – podle zákona č. 65/1965
Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.3.2006, tj. předtím, než nabyly
účinnosti zákon č. 72/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník
práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 79/2006 Sb., kterým se
mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 143 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel může se zaměstnancem
uzavřít dohodu, kterou se zaměstnavatel zavazuje umožnit zaměstnanci zvýšení
kvalifikace poskytováním pracovních úlev a hmotného zabezpečení a zaměstnanec
se zavazuje zvýšit si kvalifikaci a setrvat u zaměstnavatele po určitou dobu,
nejdéle po dobu pěti let, v pracovním poměru nebo uhradit mu náklady spojené se
zvyšováním kvalifikace, a to i tehdy, jestliže zaměstnanec rozváže pracovní
poměr před zvýšením kvalifikace. Dohodu nelze sjednat, jde-li o prohlubování
kvalifikace pro práci sjednanou v pracovní smlouvě, které je povinností
zaměstnance (§ 141a).
Podle ustanovení § 143 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může se zaměstnancem
uzavřít dohodu podle předchozího odstavce také při prohlubování kvalifikace,
jestliže předpokládané náklady dosahují alespoň 100 000 Kč; v takovém případě
nelze prohloubení kvalifikace zaměstnanci uložit.
Podle ustanovení § 5 odst. 10 zákona č. 5/2004 Sb., o podmínkách získávání a
uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu
zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta (ve znění účinném
ke dni uzavření dohody), účast na specializačním vzdělávání podle tohoto zákona
se považuje za zvyšování kvalifikace podle zvláštního právního předpisu.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že účastníci
uzavřeli dne 3.3.2006 „dohodu o zvýšení kvalifikace“, ve které se žalobkyně
zavázala umožnit žalobci „přípravu a složení atestační zkoušky v oboru
Anesteziologie a resuscitace“, a žalovaný se zavázal, že setrvá u
zaměstnavatele v pracovním poměru po dobu pěti let poté, co úspěšně ukončí
studium. V případě, že tyto závazky nesplní, se zavázal zaměstnavateli nahradit
náklady spojené se zvýšením kvalifikace. V tomto směru bylo ujednáno, že „jde o
náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu účasti zaměstnance na studiu,
přípravě a vykonání zkoušek, náhradu pojistného na zdravotní pojištění a
náhradu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti, které uhradil zaměstnavatel za dobu účasti zaměstnance na
studiu, při přípravě a vykonání zkoušek, dále náhradu studijních poplatků a
náhradu cestovních výloh“, s tím, že „celková částka nákladů, kterou bude
zaměstnanec povinen uhradit, nepřesáhne 590.000,- Kč“. Žalobkyně pak v této
souvislosti skutečně vynaložila vedle cestovních náhrad 15.138,- Kč a
studijních (účastnických) poplatků 33.089 Kč, rovněž částku 27.197,- Kč za
zdravotní a sociální pojištění a částku 78.994,- Kč na náhradě mzdy.
Dovolatel – důsledně vzato - namítá, že náhradu mzdy poskytovanou
zaměstnavatelem lékaři – zaměstnanci v době, kdy absolvuje specializační
vzdělávání podle zákona č. 95/2004 Sb. u zdravotnického zařízení, kterému
ministerstvo udělilo akreditaci k uskutečňování příslušného vzdělávacího
programu, nelze považovat za druh nákladů podle ustanovení § 143 odst. 3 písm.
c) zák. práce, které bude povinen zaměstnanec uhradit zaměstnavateli, jestliže
nesplní svůj závazek setrvat u něho v pracovním poměru, a proto nelze ohledně
těchto nákladů platně sjednat dohodu o zvýšení kvalifikace podle ustanovení §
143 zák. práce. S tímto názorem nelze vyslovit souhlas.
Kvalifikací zaměstnance je nutno rozumět souhrn znalostí, dovedností a
odborných zkušeností, které zaměstnanec získal vzděláním a výkonem odborné
praxe a které jsou využitelné při výkonu jeho práce v pracovněprávních vztazích
(§ 1 odst. 1 zák. práce). Zákon stanovil jako nevyvratitelnou právní domněnku
(§ 5 odst. 10 zákona č. 5/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné
způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání
lékaře, zubního lékaře a farmaceuta ve znění účinném ke dni uzavření dohody),
že účast na specializačním vzdělávání podle tohoto zákona se považuje za
zvyšování kvalifikace podle zvláštního právního předpisu.
Zvýšení kvalifikace lze charakterizovat jako změnu hodnoty kvalifikace, jíž lze
dosáhnout studiem, vzděláváním, školením nebo jinou formou přípravy k dosažení
vyššího stupně vzdělání, jestliže je v souladu s potřebou zaměstnavatele.
Zvýšením kvalifikace se rozumí též její získání nebo rozšíření (§ 142b odst. 1,
věta za středníkem zák. práce) a pro zaměstnance může současně znamenat získání
předpokladů pro výkon sjednané práce, které zaměstnanec do té doby neměl.
Oproti prohlubování kvalifikace, která je povinností zaměstnance (srov. § 141a
větu druhou zák. práce), při zvyšování kvalifikace získává zaměstnanec
předpoklady stanovené právními předpisy nebo požadavky nezbytné pro řádný výkon
práce sjednané v pracovní smlouvě, přičemž zvýšení kvalifikace nelze
zaměstnanci nařídit, ani si je zaměstnanec nemůže vynutit.
Účast na školení a studiu při zaměstnání, v nichž má zaměstnanec získat
předpoklady stanovené právními předpisy nebo požadavky nezbytné pro řádný výkon
práce sjednané v pracovní smlouvě, je překážkou v práci na straně zaměstnance
(§ 126 odst. 1 zák. práce). Po tuto dobu dochází k suspenzi pracovního závazku
zaměstnance konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní
době [§ 35 odst. 1 písm. b) zák. práce], a tomu odpovídá též suspenze
povinnosti zaměstnavatele [§ 35 odst. 1 písm. a) zák. práce] platit zaměstnanci
po dobu překážky v práci na jeho straně za vykonanou práci mzdu.
Zaměstnanec nemá právní nárok na poskytování pracovních úlev a hmotného
zabezpečení [navíc - vyhláška č. 140/1968 Sb., o pracovních úlevách a
hospodářském zabezpečení studujících při zaměstnání, platná v době uzavření
dohody účastníků, se nevztahovala na zdravotnické pracovníky, kteří se při
zaměstnání vzdělávají ve zdravotnických vzdělávacích zařízeních - srov. § 19
písm. a) vyhlášky]. Záleželo na rozhodnutí zaměstnavatele, který mohl hmotné
zabezpečení poskytovat pouze tehdy, bylo-li předpokládané zvýšení kvalifikace v
souladu s jeho potřebou (§ 142b část věty před středníkem zák. práce).
Poskytování pracovních úlev a hmotného zabezpečení mohl zaměstnavatel podmínit
sjednáním dohody podle ustanovení § 143 zák. práce.
Smyslem dohody podle ustanovení § 143 zákoníku práce byla stabilizace
zaměstnance, jemuž zaměstnavatel umožnil zvýšení nebo prohloubení kvalifikace a
který se za to zavázal setrvat u zaměstnavatele po určitou dobu v pracovním
poměru. Stabilizace takového zaměstnance v pracovním poměru je v zájmu
zaměstnavatele na návratnosti prostředků, které vynaložil v souvislosti se
zvyšováním či prohloubením kvalifikace svých zaměstnanců, neboť zaměstnanec,
který porušil svůj závazek z dohody uzavřené se zaměstnavatelem podle
ustanovení § 143 zákoníku práce (nyní § 234 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce) setrvat u zaměstnavatele v pracovním poměru po sjednanou dobu, je
povinen uhradit mu náklady spojené se zvýšením nebo prohloubením kvalifikace.
Platně uzavřená dohoda ve smyslu ustanovení § 143 zákoníku práce je právním
důvodem, na jehož základě může zaměstnavatel po zaměstnanci požadovat vrácení
nákladů spojených se zvýšením kvalifikace, jimiž jsou například školné
(studijní poplatky), nebo náhrada mzdy za pracovní volno poskytnuté zaměstnanci
v souvislosti se zvýšením jeho kvalifikace.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že žalobkyni nelze vytýkat,
jestliže podmínila poskytování pracovních úlev a hmotného zabezpečení
žalovanému uzavřením stabilizační dohody podle ustanovení § 143 zák. práce, a
jestliže zahrnula do druhu nákladů, které bude povinen uhradit, jestliže
nesplní svůj závazek setrvat u ní v pracovním poměru, také náhradu mzdy za dobu
jeho nepřítomnosti v práci z důvodu překážek v práci na jeho straně. Ve
prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že se vlastně jednalo o „stáž,
která probíhala výkonem práce“, za kterou přísluší od žalobkyně odměna, neboť -
nepřihlížeje k tomu, že za dobu překážky v práci nepřísluší mzda - z hlediska
zaměstnavatele účast lékaře na specializačním vzdělávání nelze považovat za
výkon práce pro zaměstnavatele. Bylo by nelogické a bylo by naopak v rozporu se
zákonem – s potřebou zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 142b odst. 1 zák.
práce - aby zaměstnavatel poskytoval pracovní úlevy a hradil hmotné
zabezpečení, na které jinak není právní nárok, zaměstnanci, který u něj po
zvýšení kvalifikace nehodlá setrvat v pracovním poměru a – objektivně vzato -
kompenzovat tím vynaložené náklady. Vzhledem k uvedenému nelze ani spatřovat
rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce ve vzájemném
ujednání, kde závazku jedné strany poskytnout pracovní úlevy a hmotné
zabezpečení odpovídá závazek druhé strany tohoto synallagmatického vztahu – po
zvýšení kvalifikace setrvat po určitou, přiměřenou dobu v pracovním poměru.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z
hlediska uplatňovaných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo
zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §
229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by
tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §
142 odst. 1 o.s.ř.) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. srpna 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu