21 Cdo 3733/2010

21 Cdo 3733/2010

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobkyně Ing. N. L., proti žalované Mgr. Evě Lutterové, advokátce se sídlem v

Košicích, Lidické nám. č. 12, Slovenská republika, jako správkyní konkursní

podstaty úpadce EGYM – European Golden Yacca Marketing, GUBAKO spol. s r. o.

Moldava nad Bodvou, se sídlem Moldava nad Bodvou, nám. Mieru č. 12, Slovenská

republika, IČO 31679544, zastoupené Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem v

Praze 5, Vrázova č. 7, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o 235.742,-

Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C

9/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.

března 2010 č.j. 39 Co 478/2009-276, takto:

Dovolání žalované se zamítá.

Dopisem ze dne 17.11.1997 úpadce (EGYM – European Golden Yacca Marketing,

GUBAKO spol. s r. o. Moldava nad Bodvou, se sídlem Moldava nad Bodvou, nám.

Mieru č. 12, Slovenská republika, IČO 31679544) sdělil žalobkyni, že je „nucen“

s ní rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c)

zák. práce, neboť po odvolání žalobkyně z funkce „vedoucí organizační složky

Egym – European Golden Yacca Marketing, Gubako spol. s r.o. Moldava nad Bodvou,

organizační složka Praha“ dne 23.7.1997 pro ni úpadce „nemá bohužel, vzhledem

ke své velikosti, jiné vhodné pracovní zařazení“.

Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby

bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná, a aby byla úpadci uložena

povinnost zaplatit jí na náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru

235.742,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu

odůvodnila tím, že dne 15.12.1995 byla jmenována vedoucí organizační složky

úpadce a že proto „nikdy nebyla v pracovním poměru“ k úpadci. O jejím, ve

výpovědi „tvrzeném“, odvolání z funkce jí „není nic známo“ a „s ohledem ke všem

skutečnostem bylo k tomuto datu její platné odvolání z funkce fakticky

vyloučeno“, stejně tak jako platné jmenování nového vedoucího organizační

složky Ing. B. Kromě toho jí výpověď byla dána „osobou neoprávněnou“ a navíc v

době, kdy žalobkyně u soudu podala žalobu na určení neplatnosti rozvázání

pracovního poměru okamžitým zrušením, a proto výpověď „by byla změnou

výpovědního důvodu, která zaměstnavateli nepřísluší“.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9.4.2009 č.j. 42 C 9/98-236 žalobu

zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů

řízení 50.682,10 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Hynšta. Ve věci samé dospěl k

závěru, že jednatel úpadce jako statutární orgán „měl oprávnění odvolat

žalobkyni z funkce vedoucí organizační složky, přičemž toto odvolání z funkce

žalobkyně osobně převzala, což stvrdila svým podpisem“. Vzhledem k tomu, že

žalobkyně sama ve své účastnické výpovědi „potvrdila“, že jí úpadce „nabízel

jinou práci, avšak žalobkyně do zaměstnání nenastoupila, neboť požadovala zpět

svoji původní pracovní pozici“, soud prvního stupně dovodil, že úpadce se

žalobkyní důvodně rozvázal pracovní poměr výpovědí pro nadbytečnost. Protože

„dle názoru soudu byla výpověď dána platně, úpadce splnil podmínky tak, jak mu

ukládal zákoník práce, nenáleží žalobkyni ani náhrada za ušlou mzdu“.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.3.2010 č. j. 39

Co 478/2009-276 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď

z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem úpadce ze dne 17.11.1997 je

neplatná, a „v zamítavém výroku o věci samé (II.)“, tj. ve výroku o zamítnutí

žaloby o náhradu mzdy ve výši 235.742,- Kč s úroky z prodlení, a ve výroku o

nákladech řízení tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že

žalobkyně byla „dekretem z 15.12.1995“ jmenována do funkce vedoucí organizační

složky úpadce, „čímž došlo mezi účastníky ke vzniku pracovního poměru (§ 65

odst. 1 zák. práce)“, a že následně byla jednatelem úpadce Ing. Š. B. z této

funkce odvolána, a to notářským zápisem ze dne 23.7.1997, jehož stejnopis

převzala osobně dne 29.7.1997. Předmětná výpověď poté byla žalobkyni dána „k

tomu oprávněnou osobou“ a úpadci v tom podle názoru odvolacího soudu

„nebránilo“ ani předešlé rozvázání pracovního poměru se žalobkyní okamžitým

zrušením, které bylo pravomocným rozhodnutím soudu prohlášeno za neplatné. Na

rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že úpadce

nepostupoval v souladu s ustanovením § 46 odst. 2 zák. práce, protože, „ač měl

pro žalobkyni ke dni doručení výpovědi jinou práci, tuto jí nenabídl, neboť

listina datovaná 17.11.1997 neobsahuje druh práce ani místo jejího výkonu

(obsahuje pouze mzdu a pracovní dobu) a žalobkyni byla doručena současně s

výpovědí“. Protože se jednak „nejednalo o způsobilý úkon ke splnění nabídkové

povinnosti zaměstnavatele ve smyslu ust. § 46 odst. 2 zák. práce“, jednak

„vzhledem k okamžiku jeho doručení úpadce znemožnil žalobkyni naň při současném

doručení výpovědi reagovat“, je podle názoru odvolacího soudu předmětná výpověď

neplatným právním úkonem, přičemž ohledně nároku na náhradu mzdy, jímž se soud

prvního stupně – s ohledem na svůj nesprávný právní názor – nezabýval, „nemohl

odvolací soud postupovat jinak“, než napadený rozsudek v tomto rozsahu zrušit a

vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítala, že se

„neztotožňuje“ se závěrem odvolacího soudu o tom, že, „pokud byla žalobkyně

jmenována do funkce vedoucí organizační složky, vznikl tak i pracovní poměr

podle § 65 odst. 1 zák. práce“. Podle jejího názoru jmenování do funkce vedoucí

organizační složky „není úkonem pracovněprávním, ale jde o jmenování v rámci

mandátu dle § 566 a násl. obch. zák.“. Kromě toho dovolatelka vytkla odvolacímu

soudu, že „není zcela zřejmé, z čeho odvolací soud vychází, když uvádí, že

úpadce měl pro žalobkyni jinou vhodnou práci“. Poukázala přitom na skutečnost,

že v předmětné výpovědi „je jednoznačně uvedeno“, že úpadce pro žalobkyni nemá

žádnou vhodnou práci. Listina – souhlas s pokračováním pracovněprávního vztahu

ze dne 17.11.1997 - jak dále zdůraznila - „se vztahuje k okamžitému zrušení

pracovního poměru, což je v přípisu jednoznačně deklarováno, a nemá vztah k

výpovědi z pracovního poměru“. Z daného přípisu „jednoznačně vyplývá“, proč je

činěn a proč též obsahuje určení mzdy, přičemž „je zřejmé, že případné pracovní

úkoly by byly zadávány ad hoc, neboť místo se soustavnou prací pro žalobkyni v

organizační složce nebylo“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený

rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) zjistil, že na

původně žalovanou EGYM – European Golden Yacca Marketing, GUBAKO spol. s r. o.

Moldava nad Bodvou, se sídlem Moldava nad Bodvou, nám. Mieru č. 12, Slovenská

republika, IČO 31679544 byl usnesením Krajského soudu v Košicích ze dne

14.4.2004 sp. zn. 6 K 10/03-22 prohlášen konkurs, a že správkyní konkursní

podstaty byla ustanovena Mgr. Eva Lutterová, bytem v Košicích, Lidické nám. č.

12. Jestliže slovenský soud prohlásí konkurs na majetek dlužníka, který je

účastníkem soudního řízení v České republice a týká-li se spor v České

republice majetku náležejícího podle slovenského práva do konkursní podstaty

takového dlužníka, přerušuje se řízení v České republice za stejných podmínek,

za nichž by se v době prohlášení konkursu přerušilo, kdyby konkurs prohlásil

český soud. V řízení však lze pokračovat na návrh správce konkursní podstaty

úpadce, případně ostatních účastníků řízení, s tím, že správce konkursní

podstaty se stává (dnem, kdy návrh na pokračování v řízení dojde soudu)

účastníkem řízení namísto úpadce (srov. k tomu blíže rozsudek Nejvyššího soudu

České republiky ze dne 27.1.2011 sp. zn. 29 Cdo 2181/2008, a usnesení

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 29 Odo 92/2002,

uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2003 pod č. 11).

Protože správkyně konkursní podstaty Mgr. Eva Lutterová dopisem ze dne 8.9.2008

vyslovila souhlas s pokračováním řízení, dovolací soud po zjištění, že dovolání

bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou

(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek,

proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání

přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1

věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě - mimo jiné – zjištěno,

že dne 15.12.1995 vystavil jednatel úpadce Ing. Š. B. „menovací dekrét“, jímž

byla žalobkyně s účinností od 15.12.1995 jmenována „za vedúcu organizačnej

zložky EGYM GUBAKO s.r.o. Moldava nad Bodvou v Prahe“ s tím, že „tento menovací

dekrét platí až do jeho písomného odvolania“. Podle notářského zápisu

vyhotoveného dne 23.7.1997 byla žalobkyně z uvedené funkce odvolána; listinu o

odvolání převzala dne 29.7.1997. Dopisem ze dne 5.8.1997 úpadce rozvázal se

žalobkyní pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení § 53 odst. 1 písm.

b) zák. práce; žalobkyně s tímto rozvázáním nesouhlasila a žalobou u soudu

uplatnila jeho neplatnost. Dopisem ze dne 17.11.1997 nadepsaným „Ing. L. –

souhlas s pokračováním pracovněprávního vztahu“ úpadce – mimo jiné - sdělil

žalobkyni, že se „rozhodl vyhovět její prosbě a bere skončení pracovního poměru

formou okamžitého zrušení ze dne 5.8.1997 zpět“ s tím, že „očekává, že po

skončení pracovní neschopnosti se dostaví k řádnému výkonu práce“, a že

„vzhledem k tomu, že již (žalobkyně) nevykonává funkci vedoucího organizační

složky, na jejíž odpovědnost byla vázána i výše dřívější mzdy, upravuje pro

její další zaměstnávání u úpadce novou výši mzdy, kterou stanovuje takto:

základní mzda 3.000,- Kč měsíčně, pohyblivé složky mzdy: osobní ohodnocení až

6.000,- Kč podle jejího aktivního přístupu k zadávaným úkolům, prémie až

15.000,- Kč měsíčně podle úspěšnosti firmy na trhu a jejího podílu na

dosahovaných výsledcích, mimořádné prémie až 10.000,- Kč jednotlivě při velmi

dobrém postavení firmy na trhu, před nástupem dovolené či před vánočními

svátky, zvláštní odměna až 5.000,- Kč při životních výročích a podobně; týdenní

pracovní dobu stanovuje od pondělka do pátku 8.30 hod. do 17.00 hodin“. Téhož

dne 17.11.1997 úpadce vyhotovil písemnou výpověď z pracovního poměru podle

ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, kterou odůvodnil tím, že po

odvolání žalobkyně z funkce vedoucí organizační složky pro ni úpadce „nemá

bohužel, vzhledem ke své velikosti, jiné vhodné pracovní zařazení“. Výpověď z

pracovního poměru i dopis úpadce ze dne 17.11.2007 byly žalobkyni doručeny dne

19.11.1997. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10.1.2007

č.j. 15 C 67/2006-376, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne

24.9.2007 č.j. 39 C 256/2007-412, bylo okamžité zrušení pracovního poměru dané

žalobkyni dopisem úpadce ze dne 5.8.1997 shledáno neplatným.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že

předmětná výpověď z pracovního poměru byla dána žalobkyni dopisem úpadce ze dne

17.11.1997, který byl žalobkyni doručen dne 19.11.1997 - podle ustanovení

zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999, tj. přede

dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 S., kterým se mění zákon č. 1/1991

Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o

zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve

znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve

znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění

pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku

práce) – dále jen „zák. práce“.

Žalovaná v dovolání – mimo jiné - zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že

mezi žalobkyní a úpadcem vznikl pracovní poměr jmenováním.

Jmenováním se pracovní poměr zakládá u vedoucích zaměstnanců, jmenovaných do

funkce podle zvláštních předpisů a u vedoucích zaměstnanců vymezených v

ustanovení § 27 odst. 5 zák. práce, které do funkce jmenuje u zaměstnavatele,

který je právnickou osobou, statutární orgán a u zaměstnavatele, který je

fyzickou osobou, zaměstnavatel (srov. § 27 odst. 4 zák. práce).

Pro jmenování do funkce předpokládá zákoník práce písemnou formu (§ 68 a § 32

odst. 1 věta první zák. práce). Protože však zákoník práce výslovně nestanoví,

že nedodržení písemné formy v případě jmenování způsobuje neplatnost takového

právního úkonu (srov. § 242 odst. 2 větu první zák. práce), lze pracovní poměr

platně založit jmenováním i tehdy, bylo-li jmenování provedeno ústně, případně

i konkludentně. Platný vznik pracovního poměru jmenováním je rovněž podmíněn

souhlasem občana (fyzické osoby) se svým jmenováním (fyzická osoba může být

zaměstnávána jen se svým souhlasem - srov. § 7 odst. 1 zák. práce), který

taktéž může být projeven jakoukoliv formou, ať již výslovně, nebo jiným

způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl účastník projevit.

Současně je třeba mít na zřeteli, že pro posouzení, zda došlo ke jmenování do

funkce, jež je jmenováním obsazována, není významné, zda pro uvedenou funkci

existuje jmenovací listina či nikoli, ani jaké jsou subjektivní představy

účastníků o povaze jejich vztahu; rozhodující v tomto směru je posouzení obsahu

(výklad) projevu vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně - třeba i konkludentně -

projeveno (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne

8.3.2005 sp. zn. 21 Cdo 2137/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura

roč. 2005, pod č. 75).

V pravomocně skončené věci mezi týmiž účastníky o neplatnost rozvázání

pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 5.8.1997 a o náhradu mzdy, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 59/2003 a 15 C 67/2006, se

dovolací soud otázkou vzniku pracovního poměru mezi žalobkyní a úpadcem již

zabýval a ve svém rozsudku ze dne 2.2.2006 sp. zn. 21 Cdo 1082/2005 dospěl k

závěru, že vnější skutkové okolnosti posuzovaného případu nelze interpretovat

jinak, než že úpadce měl vůli, aby žalobkyně zastávala funkci vedoucí jeho

organizační složky, a žalobkyně - jak vyplývá z toho, že funkci fakticky

vykonávala - se svým jmenováním do této funkce jako takovým souhlasila, a že

proto bez ohledu na formální okolnosti případu došlo mezi účastníky k založení

pracovního poměru jmenováním. Na tomto právním názoru dovolací soud při

nezměněném skutkovém základu věci, ze kterého při řešení této právní otázky

vycházel, nadále setrvává a neshledává žádné důvody k jeho změně.

Žalovaná dále vytýká odvolacímu soudu vadné právní posouzení otázky splnění

tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 46 odst. 2 zák.

práce.

Podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci

výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro

který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže

a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako

místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,

b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci,

kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu

práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou

práci.

Ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost

zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi z

důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až d) zák. práce. Nabídková

povinnost zaměstnavatele představuje svojí povahou „přímus“ zaměstnavatele

učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou

práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu ustanovení § 36 odst.

1 zák. práce a její smysl spočívá v ochraně pracovního poměru tím, aby změnou

pracovních podmínek ohledně dohodnutého druhu práce odpadla (jinak

nevyhnutelná) potřeba rozvázání pracovního poměru a aby tím zaměstnanci bylo

zajištěno další pracovní uplatnění u stejného zaměstnavatele. Zjišťování

podmínek uvedených v tomto ustanovení se děje vždy podle stavu v době výpovědi

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.9.1998 sp. zn. 2 Cdon

829/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.

1998).

Podle ustálené judikatury (srov. Závěry k výkladu některých ustanovení zákoníku

práce, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení v

některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních III, SEVT

Praha 1980, str. 57-58) nemožnost zaměstnance dále zaměstnávat znamená, že

zaměstnavatel nemá pro zaměstnance žádnou práci; jde tu tedy o absolutní

nemožnost zaměstnance dále zaměstnávat. Zaměstnavatel musí totiž zaměstnanci

nabídnout jakékoliv volné místo, které je k dispozici v době výpovědi, nejen

místo odpovídající původní pracovní smlouvě, popřípadě kvalifikaci zaměstnance

kdykoliv získané (ať před uzavřením smlouvy nebo po jejím sjednání), a to i

tehdy, když toto místo vyžaduje předchozí průpravu zaměstnance. Rozhodnutí, zda

této nabídky bude využito, je dáno výlučně zaměstnanci, který může tuto

pracovní příležitost odmítnout, čímž je pak dovršena podmínka uvedená v

ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce pro platnost výpovědi. Podmínka platné

výpovědi je tedy splněna nejen tehdy, odmítne-li zaměstnanec nabídku jiné pro

něho vhodné práce, nýbrž i v případě, jestliže zaměstnavatel nemá možnost

zaměstnance dále zaměstnávat proto, že takovou práci pro něho nemá.

V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že po okamžitém zrušení pracovního

poměru ze dne 5.8.1997 reagoval úpadce na nesouhlas žalobkyně s tímto

rozvázáním dopisem ze dne 17.11.1997 nadepsaným „Ing. L. – souhlas s

pokračováním pracovněprávního vztahu“, ve kterém – mimo jiné - sdělil

žalobkyni, že se „rozhodl vyhovět její prosbě a bere skončení pracovního poměru

formou okamžitého zrušení ze dne 5.8.1997 zpět“ s tím, že „očekává, že po

skončení pracovní neschopnosti se dostaví k řádnému výkonu práce“, a že

„vzhledem k tomu, že již (žalobkyně) nevykonává funkci vedoucího organizační

složky, na jejíž odpovědnost byla vázána i výše dřívější mzdy, upravuje pro

její další zaměstnávání u žalované novou výši mzdy“, kterou „stanovuje“ dále

uvedeným konkrétním způsobem, s tím, že „týdenní pracovní dobu stanovuje od

pondělka do pátku 8.30 hod. do 17.00 hodin“. Z obsahu tohoto dopisu, který byl

žalobkyni doručen téhož dne (19.11.2007) jako předmětná výpověď z pracovního

poměru, je zřejmé, že v době, kdy byla žalobkyni dána výpověď, existovala u

úpadce práce, kterou žalobkyně mohla po odvolání z funkce vedoucí organizační

složky vykonávat. Na tuto jinou práci – jak vyplývá ze shora podaného výkladu –

se jednoznačně vztahovala nabídková povinnost zaměstnavatele (úpadce) podle

ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce, a to bez ohledu na to, že – jak

zdůrazňuje dovolatelka - dopis úpadce ze dne 17.11.1997 „se vztahuje k

okamžitému zrušení pracovního poměru“, a co eventuelně bylo o této skutečnosti

ve výpovědi uvedeno; podstatné je, že ke dni dání výpovědi disponoval úpadce

prací, která mohla být žalobkyni ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 písm. b)

zák. práce nabídnuta. Nelze tedy důvodně namítat, že pro účely okamžitého

zrušení pracovního poměru zde nějaká práce byla, avšak, že pro účely rozvázání

pracovního poměru výpovědí žalovaná žádné volné pracovní místo nemá. Protože

však úpadce před dáním výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni z důvodu

uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce tuto práci žalobkyni

nenabídl, ačkoli tak mohl učinit, je odůvodněn závěr odvolacího soudu o tom, že

není splněna podmínka uvedená v ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce a

že proto výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem úpadce ze dne

17.11.1997 je neplatná.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo

rozhodnuto o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni úpadcem,

je věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl

postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)

a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle

ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci

nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení

v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243c,

§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .

V Brně dne 14. června 2011

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu