21 Cdo 3787/2018-253
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce P. J., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkou
Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Ovesná č. 356/7, proti žalované
LOP projekt, s. r. o. se sídlem v Ostravě-Zábřehu, Pavlovova č. 1169/54, IČO
27784126, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Janotou, advokátem se sídlem v Ostravě,
28. října č. 1727/108, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod
sp. zn. 83 C 106/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 14. června 2018, č. j. 16 Co 64/2018 - 222, takto:
Rozsudek krajského soudu se ve výroku, jímž byla žaloba, aby žalovaná byla
povinna zaplatit žalobci dalších 5.116.429 Kč, úroky z prodlení ve výši
265.045,71 Kč, úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1.069.763 Kč za
dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení a dále platit žalobci částku 6.418 Kč měsíčně
s účinností od 1. 6. 2018 do budoucna, zamítnuta, jakož i v navazujících
nákladových výrocích, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v
Ostravě k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 6.731.758 Kč s 8,05% úrokem z
prodlení z částky 1.731.758 Kč od 1. 6. 2016 a aby mu od 8. 10. 2016 platila
měsíčně 11.862 Kč jako náhradu za újmy utrpěné v důsledku pracovního úrazu, ke
kterému došlo dne 7. 1. 2016, kdy spadl z podesty ve výšce 4,5 metrů dolů při
práci pro žalovanou. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 11. 2017, č. j. 83 106/2016-157, ve
znění doplňujícího rozsudku ze dne 10. 1. 2018, č. j. 83 C 106/2016-182,
žalované uložil zaplatit žalobci 2.333.706 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši
49.152,68 Kč a s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 617.562 Kč za
dobu od 9. 11. 2017 do zaplacení (výrok I.), a platit žalobci 3.526 Kč měsíčně
počínaje měsícem prosincem 2017, „splatnou vždy ke každému 8. dni v daném
měsíci až do konce kalendářního měsíce, ve kterém žalobce dovrší 65 let věku
nebo do dne přiznání starobního důchodu žalobci z důchodového pojištění“ (výrok
II.), žalobu v části, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky
6.084.552 Kč, úroků z prodlení ve výši 207.897,43 Kč, úroků z prodlení ve výši
8,05 % ročně z částky 1.600.696 Kč za dobu od 9. 11. 2017 do zaplacení a
měsíční částky 8.336 Kč od prosince 2017, zamítl (výrok III.), a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), že
žalovaná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Ostravě 50 %
nákladů řízení před soudem prvního stupně spočívajících v odměně a náhradě
hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobce a znalečném (výrok V.), a na
soudním poplatku za žalobu (výrok VI.), jejichž přesná výše a splatnost budou
určeny předsedou senátu v samostatném usnesení, a že žaloba se v části, ve
které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 163.390 Kč za období od
8. 10. 2016 do 30. 11. 2017, zamítá (výrok VII.). Vzhledem k tomu, že žalovaná
ani netvrdila, že by ve vztahu k žalobci plnila povinnosti týkající se
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (žalovaná vycházela z toho, že vztah
mezi účastníky byl obchodně závazkový a že žalobce pro ni samostatně vykonával
výdělečnou činnost zhotovitele, vypracovával pro ni prováděcí výrobní a
montážní dokumentaci technického řešení), navíc u jednání dne 30. 10. 2017 na
výzvu soudu uvedla, že nic takového tvrdit ani prokazovat nebude, soud prvního
stupně uzavřel, že „liberační důvody podle § 270 odst. 1 zákoníku práce jsou
již z toho důvodu vyloučeny“ a že „soudu není znám žádný bezpečností předpis,
který by konkrétně upravoval chování zaměstnance v takové situaci“. Ve vztahu k
ustanovení § 270 odst. 2 zák. práce rozvedl, že podle jeho skutkového závěru,
žalobce dne 7. 1. 2016 hodlal vykonávat práci v prostorách spojovacího krčku o
rozměrech 2 x 2 metry mezi dvěma objekty, přičemž tento krček se nacházel 4,5
metrů nad zemí a neměl zábranu proti pádu z výšky, a že žalobce již samotným
vstupem na můstek za účelem měření podstoupil vědomě riziko hrozícího nebezpečí
újmy na zdraví.
Kdyby měl žalobce provádět měření spojené s nakláněním nad
volný prostor, jednalo by se dokonce o takové vědomé hazardérství, při kterém
by snížení odpovědnosti zaměstnavatele pod jednu třetinu bránila pouze zákonem
stanovená hranice. K maximálnímu možnému zproštění odpovědnosti zaměstnavatele
podle § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce vede podle soudu prvního stupně
také varianta úrazového děje, podle níž příčinou pádu byla ztráta rovnováhy
žalobce s následným pádem. Bez ohledu na to, co přesně při této variantě bylo
příčinnou žalobcova pádu (zakopnutí, uklouznutí), tak již samotné jednání
žalobce, který vstoupil na poměrně úzkou plochu (2 x 2 metry) ve výši 4,5 metrů
nad zemí, která nebyla zajištěna proti pádu, za účelem měření, aniž by se sám
jakkoliv jistil proti pádu, lze označit přinejmenším za nebezpečné riskování,
to vše v situaci, kdy byl v průběhu trestního řízení sám žalobce označen za
osobu se zkušenostmi z podobných staveb a s bezpečností na staveništi. Musel si
být přitom vědom toho, že pokud hodlá v těchto prostorách provádět měření
metrem, bude se muset soustředit mnohem více na samotné měření na úkor vlastní
bezpečnosti a zvyšuje tím možné nebezpečí neočekávaných událostí (uklouznutí,
klopýtnutí), které povedou až k jeho pádu, proti kterému nebyl nijak jištěn. Uzavřel, že podmínky odpovědnosti za škodu z pracovního úrazu shledal za
splněné s tím, že žalovaná se své zákonné odpovědnosti zprostila v plném
rozsahu dvou třetin. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 6. 2018,
č. j. 16 Co 64/2018 – 222, rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I. výroku,
pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 2.333.706 Kč spolu s
úroky z prodlení ve výši 47.310,98 Kč a s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně
z částky 575.366 Kč za dobu od 9. 11. 2017 do zaplacení“, potvrdil (výrok I.),
a „pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši
1.841,70 Kč a úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 42.196 Kč za dobu
od 9. 11. 2017 do zaplacení“, změnil tak, že žalobu v této části zamítl (výrok
II.), a „v odstavcích II., III. a VII. výroku“ jej změnil tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci další částku 1.198.685 Kč spolu s úroky z prodlení ve
výši 49.504,35 Kč a s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 530.933 Kč
za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení, že žalovaná je povinna platit žalobci
částku 5.444 Kč měsíčně s účinnosti od 1. 6. 2018 do budoucna, splatnou vždy ke
každému 8. dni následujícího kalendářního měsíce, a tak, že žalobu, aby
žalovaná byla povinna zaplatit žalobci dalších 5.116.429 Kč, úroky z prodlení
ve výši 265.045,71 Kč, úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1.069.763
Kč za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení a dále platit žalobci částku 6.418 Kč
měsíčně s účinností od 1. 6.
2018 do budoucna, zamítl (výrok III.); zároveň
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů (výrok IV.), že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů spočívajících v odměně a náhradě hotových výdajů
ustanovené zástupkyně žalobce (výrok V.), že žalovaná je povinna zaplatit České
republice
- Okresnímu soudu v Ostravě na náhradě nákladů řízeni před soudem prvního
stupně spočívajících ve znalečném 4.025 Kč (výrok VI.) a na soudním poplatku za
řízení před soudy obou stupňů 78.352 Kč (výrok VII.). Souhlasil se závěrem
soudu prvního stupně, že je dán důvod pro částečné zproštění odpovědnosti
žalované podle § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, a to při obou možných
variantách pádu žalobce. Důvodně totiž akcentoval, že již samotný vstup žalobce
na poměrně úzkou plochu (2 x 2 metry) ve výši 4,5 metrů nad zemí, která nebyla
zajištěna proti pádu, aniž by se sám jakkoliv jistil proti pádu, lze označit za
nebezpečné riskování. Chování žalobce tak nelze označit jako obvyklé a běžné. Nesouhlasil ale s názorem soudu prvního stupně, že je dán důvod pro částečné
zproštění odpovědnosti žalované v maximálním možném rozsahu dvou třetin, neboť
náležitě nezohlednil, že druhou významnou příčinou vzniku škody byla (vedle
lehkomyslnosti žalobce) rovněž skutečnost, že „spojovací krček“ nebyl po
odstranění lešení dne 4. 1. 2016 jakýmkoli způsobem zajištěn proti pádu z výšky
(např. zábradlím). Kdyby tomu tak bylo, k pracovnímu úrazu žalobce by s vysokou
pravděpodobností při obou možných variantách úrazového mechanismu vůbec
nedošlo. S přihlédnutím ke všem okolnostem považoval odvolací soud za přiměřené
částečné zproštění odpovědnosti žalované („toliko“) v rozsahu jedné poloviny. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, který napadá pouze „v části výroku
III., ve které byla jeho žaloba o zaplacení dalších 5.116.429 Kč s úroky z
prodlení a o placení částky 6.418 Kč zamítnuta“, žalobce namítá, že odvolací
soud nesprávně vyložil podmínky pro částečné zproštění odpovědnosti žalované,
zejména výklad pojmu „lehkomyslné jednání“ zaměstnance. Je přesvědčen, že
jednání žalobce v době pracovního úrazu s ohledem na všechny okolnosti případu
nelze charakterizovat jako nebezpečné riskování a hazardérství již pro samotný
vstup na přechodový můstek. Ten sloužil k pohybu pracovníků na stavbě, kteří se
přes něj běžně přesunovali. Okolnost, že v den pracovního úrazu nebyly na
stavbě plánovány žádné práce, není z tohoto hlediska nijak podstatná. Za
zásadní považuje okolnost, že na přechodovém můstku chyběly potřebné prvky
zabezpečení proti pádu z výšky (např. zábradlí), neboť v opačném případě by k
jeho pracovnímu úrazu nemohlo dojít. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu
připomíná, že došlo-li k pracovnímu úrazu zaměstnance při práci se strojem,
který pro své nedostatky po stránce bezpečnosti práce neměl být vůbec v
provozu, došlo na straně zaměstnavatele k porušení základních předpisů o
bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, a v takovém případě se zaměstnavatel
nemůže ani částečně zprostit své odpovědnosti za pracovní úraz.
V daném případě
měl být přechodový můstek buď řádně zajištěn proti pádu z výšky, nebo neměl být
vůbec přístupný. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené
části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto pro jeho bezdůvodnost, popřípadě
zamítnuto, neboť napadené rozhodnutí je správné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II
bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání přípustné, neboť otázka, za jakých okolností se může jednat o
lehkomyslné jednání ve smyslu ustanovení § 270 odst. 2 písm. b) zák. práce,
nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech dosud
vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. pouze z důvodů vymezených v dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.)
bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání žalobce je opodstatněné. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobce na základě dohody se žalovanou prováděl projektovou činnost na městském
stadiónu v Karviné, kde mimo jiné projektoval prosklenou výplň stěny v části
spojovacího krčku mezi objekty SO.04 a SO.10. Oba objekty byly ve výšce cca
4,50 metrů nad zemí spojeny krčkem (můstkem) s betonovou podlahou o délce 2
metry a šířce 197 cm. Dne 7. 1. 2016 nebyl prostor spojovacího krčku nad zemí
zajištěn ani lešením ani zábradlím. Téhož dne žalobce sdělil v kanceláři
žalované, že jede na stadion do Karviné něco doměřit a jednatele žalované
požádal o zapůjčení služebního auta s tím, že si potřebuje ověřit geodetické
zaměření, protože tam má nějaké nejasnosti. Žalobce dorazil na stadion za
účelem provedení blíže nezjištěného měření, vstoupil za tím účelem do prostoru
spojovacího krčku, ze kterého spadl nezajištěným otvorem na zem a utrpěl
poranění, v jejichž důsledku trpí těžší centrální kvadruparézou (obrnou) s
jednoznačnou levostrannou akcentací, pseudobulbární symptomatologií, lézí i
postranního smíšeného systému hlavových nervů, a jsou u něj výrazně narušeny
kognitivní, behaviorální a sociální mechanismy a funkce. Pád žalobce nikdo
neviděl, podle výsledku znaleckého posouzení však byla vyloučena účast jiné
osoby.
Za pravděpodobnou příčinu pádu byla určena buď ztráta rovnováhy žalobce
spojená s následným pádem, nebo vyklánění žalobce z můstku, při kterém žalobce
přepadl a nekontrolovatelným pádem spadl na zem. Žalobce se domáhá náhrady
škody za ztrátu na výdělku, bolestného a náhrady za ztrátu společenského
uplatnění. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době, kdy
došlo k pracovnímu úrazu žalobce - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění účinném do 30. 6. 2016, to je do dne, než nabyl účinnosti zákon
č. 47/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a
jejím zajišťování (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony – dále též jen „zák. práce“. Podle ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel je povinen nahradit
zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže
škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním. Podle ustanovení § 270 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel se zprostí povinnosti
nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla
a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní
předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci,
ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně
vyžadovány a kontrolovány, nebo
b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných
návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit,
a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy. Podle ustanovení § 270 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel se zprostí povinnosti
nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, prokáže-li, že vznikla
a) v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto
skutečnosti byly jednou z příčin škody nebo nemajetkové újmy, nebo
b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak,
že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k
zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože
si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může
způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou
neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním
úrazem jsou – jak vyplývá z ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce – poškození
zdraví nebo smrt zaměstnance (srov. § 271k odst. 1 zák. práce) - pracovní úraz,
ke kterým došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním,
vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke
vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady
byly splněny současně;
chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Odpovědnost za škodu při pracovním
úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel odpovídá za samotný
výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění, a nevyžaduje se ani
porušení právní povinnosti z jeho strany (srov.
též § 269 odst. 4 zák. práce). Ustanovení § 270 zák. práce však umožňuje, aby se zaměstnavatel své
odpovědnosti za určitých, v zákoně uvedených podmínek, zcela nebo zčásti
zprostil. Důvodem, pro který se zaměstnavatel může za splnění v zákoně
podrobněji stanovených předpokladů zcela zprostit své odpovědnosti, je buď
porušení bezpečnostních předpisů, nebo opilost zaměstnance, jestliže tyto
důvody byly jedinou příčinou škody. Zčásti se zaměstnavatel své odpovědnosti
zprostí, prokáže-li, že sice příčin škody bylo více, ale že uvedené důvody
přesto byly jednou z příčin škody; třetím důvodem, avšak jen pro částečnou
liberaci zaměstnavatele, je tzv. lehkomyslnost. Z toho, za jakých podmínek se zaměstnavatel může zcela nebo zčásti své
odpovědnosti zprostit, je zřejmé, že [s výjimkou opilosti postiženého
zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek, když zároveň
zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit - § 270 odst. 1 písm. b) zák. práce] prvotním předpokladem je zjištění, zda zaměstnanec (ne)porušil
právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany
zdraví při práci. Pro takové zjištění musí být nejprve objasněno, zda vůbec a
které právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci se k práci, kterou úrazem postižený zaměstnanec
vykonával, vztahovaly (vztahují). Úvaze o tom, zda se zaměstnavatel zprostil
odpovědnosti za pracovní úraz také podle ustanovení § 270 odst. 2 písm. b) zák. práce, tak musí předcházet zjištění, že zaměstnanci nelze vytýkat porušení
právních nebo ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci. Tento převážně odborný závěr, k němuž je třeba odborných znalostí, nelze
nahradit úvahou soudu. V projednávané věci přesný úrazový mechanismus pádu žalobce nebyl zjištěn
(nelze jej zjistit), skutkově však bylo nesporné, že místo, odkud spadl –
můstek se nacházelo, a to bez dostatečného zabezpečení proti pádu z výšky,
zhruba ve výšce 4,5 metru. Pro posouzení věci není významné, že „soudu není
znám žádný bezpečností předpis, který by konkrétně upravoval chování
zaměstnance v takové situaci“, neboť práce ve výškách je otázkou odborných
znalostí, které si soud nemůže posuzovat sám. Ohledně práce ve výškách nelze
čerpat ani ze závěrů policejního vyšetřování, ani ze znaleckého posudku z oboru
kriminalistiky zaměřeného na jiné otázky. Bylo proto třeba doplnit dokazování
znaleckým posudkem z oboru bezpečnosti práce ve stavebnictví k otázce, zda a
které předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci byly porušeny
žalovanou nebo žalobcem v příčinné souvislosti s pádem žalobce dne 7. 1. 2016. Teprve potom je možno zkoumat, zda žalobce byl s bezpečnostními předpisy, které
porušil, řádně seznámen, zda je porušil svým zaviněním a zda ze strany žalované
byla jejich znalost a dodržování soustavně vyžadovány a kontrolovány (že si
žalovaná nesprávně myslela, že jde o vztah s živnostníkem, nemůže jít k tíži
zaměstnance).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není (v dovoláním napadené
části) správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek v dovoláním napadené části
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu
(Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 11. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu