USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobkyně E. N., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Liborem
Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská č. 710, proti
žalovanému Domu dětí a mládeže, Uherské Hradiště, Purkyňova 494, příspěvkové
organizaci se sídlem v Uherském Hradišti, J. E. Purkyně č. 494, IČO 75089602,
zastoupenému JUDr. Vítem Buršou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti,
Růžová č. 1254, o 684 430 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 270/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. února 2019 č. j. 60 Co
354/2018-362, opravenému usnesením ze dne 14. února 2019 č. j. 60 Co
354/2018-370, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Víta Burši, advokáta se sídlem v Uherském Hradišti, Růžová č. 1254.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze
dne 12. 2. 2019 č. j. 60 Co 354/2018-362 opravenému usnesením ze dne 14. 2. 2019 č. j. 60 Co 354/2018-370 není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné,
neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako
jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné
právní posouzení věci odvolacím soudem), a z jejích námitek nevyplývají žádné
rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se „v řízení sp. zn. 49 Co
430/2006“ (tedy v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, nikoli v
nyní projednávané věci) odchýlil od „citovaného rozhodnutí dovolacího
soudu“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 25 Cdo 4175/2017),
pak přehlíží, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí se – jak vyplývá ze samotného znění
ustanovení § 237 o. s. ř. – jednat o dovoláním „napadené“ rozhodnutí odvolacího
soudu (nikoli rozhodnutí odvolacího soudu vydané v jiném řízení). Přestože žalobkyně v úvodu svého dovolání uvádí, že přípustnost dovolání
„dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení procesněprávních otázek, z nichž jedna byla dovolacím soudem vyřešena
jinak a jedna nebyla dosud dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena“,
jsou podstatou jejího dovolání námitky vad řízení, jimiž mělo být zatíženo
řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru (tedy jiné řízení, než ve
kterém bylo vydáno dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu) a jež měly
podle mínění dovolatelky spočívat v tom, že odvolací soud v řízení o neplatnost
výpovědi z pracovního poměru („v řízení sp. zn. 49 Co 430/2006“) v rozporu se
závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 25 Cdo
4175/2017 rozhodl po vydání svého rozsudku ve věci samé ze dne 1. 7. 2009 o
procesním nástupci sám (ačkoliv tak měl podle názoru dovolatelky učinit soud
prvního stupně), že tedy o procesním nástupnictví rozhodl věcně nepříslušný
soud, že „ústní jednání odvolacího soudu bylo nařízeno a proběhlo, aniž bylo
známo, kdo je procesním nástupcem zaniklého žalovaného, případně zda není nutno
odvolací řízení zastavit“, a že Zlínský kraj nebyl předvolán k „řádnému“
odvolacímu jednání.
Tyto námitky však nejsou způsobilé založit přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. [nevyplývá z nich žádná rozhodná
právní otázka, na jejímž vyřešení by (ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.)
záviselo dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu (tedy rozhodnutí
odvolacího soudu ze dne 12. 2. 2019 č. j. 60 Co 354/2018-362 ve znění opravného
usnesení ze dne 14. 2. 2019 č. j. 60 Co 354/2018-370, vydané v nyní
projednávané věci)]. Dovolatelkou namítané vady řízení o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř. Namítá-li žalobkyně, že „nesdílí názor soudů nižších stupňů, že pouhým
doručením rozsudku procesnímu nástupci původního žalovaného je zhojena závažná
procesní vada odvolacího řízení, kdy ústní jednání odvolacího soudu bylo
nařízeno a proběhlo, aniž bylo známo, kdo je procesním nástupcem zaniklého
žalovaného, případně zda není nutno odvolací řízení zastavit“ a že „spor o
neplatnost výpovědi z pracovního poměru stále není ústavněkonformním způsobem
pravomocně ukončen“, pak navíc přehlíží, že již ze samotné dikce ustanovení §
159 a § 159a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že doručený rozsudek, který již nelze
napadnout odvoláním, je v právní moci, a že v rozsahu, v jakém je výrok
pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je
závazný též pro všechny orgány. Odvolací soud tedy (jak správně dovodil) byl
povinen v projednávané věci z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 1. 7. 2009 č. j. 49 Co 430/2006-58 (ve znění opravného usnesení ze dne 3. 2. 2016 č. j. 49 Co 430/2006-76), který byl doručen účastníkům řízení do
vlastních rukou a který nebyl napaden mimořádným opravným prostředkem a zrušen,
vycházet, aniž by byl oprávněn přezkoumávat správnost tohoto rozsudku
odvolacího soudu, popřípadě pravomocného usnesení odvolacího soudu o procesním
nástupnictví (srov. ustanovení § 167 odst. 2 o. s. ř.), vydaných v řízení o
neplatnost výpovědi z pracovního poměru, anebo správnost procesního postupu
soudu v řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací
soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti
výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení není dovolání
přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého
dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající
se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.