USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce: F. R., zastoupený Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem Slezská
949/32, Praha 2, proti žalovaným: 1) PRO-DOMA, SE, se sídlem Budčická 1479,
Praha 9, IČO 24235920, 2) J. M., a 3) J. M., všichni zastoupeni Mgr. Jiřím
Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, o náhradu újmy na
zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 36/2011, o
dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017,
č. j. 28 Co 205/2017-364, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 8.434 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí k rukám Mgr. Milana Partíka, advokáta se sídlem Slezská 949/32,
Praha 2.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2017, č. j. 28 Co 205/2017-364,
potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 4. 2017, č. j. 19 C
36/2011-354, jímž bylo rozhodnuto, že v řízení bude dále pokračováno se
společností PRO-DOMA, SE, se sídlem Budčická 1479, Praha 9, IČO 24235920,
jakožto s procesní nástupkyní původní první žalované, společnosti PRO-DOMA,
spol. s r. o., se sídlem Budčická 1479, Praha 9, IČO 00549029. Odvolací soud se
zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že společnost PRO-DOMA, SE,
vstoupila do práv a povinností dosavadní první žalované, která ke dni 31. 12.
2014 zanikla v důsledku fůze sloučením s touto nástupnickou společností.
Jelikož zánik vyšel najevo až po vydání rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, č. j. 28 Co
18/2014-272), když o této skutečnosti jak původní první žalovaná, tak druhý
žalovaný, jenž byl jejím jednatelem a současně předsedou představenstva
nástupnické společnosti, neinformovali soud, nemohl odvolací soud rozhodnout i
o procesním nástupnictví a správně tak učinil poté soud prvního stupně.
Usnesení odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním s tím, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení procesněprávní otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Původní
první žalovaná ztratila způsobilost být účastnicí řízení během odvolacího
řízení, takže o procesním nástupnictví mohl rozhodnout pouze tento soud, a to
jen do doby, než vyhlásil své rozhodnutí o odvolání. Jestliže tak odvolací soud
neučinil, zanikla možnost vydat rozhodnutí podle ustanovení § 107 o. s. ř. a
uvedený nedostatek již nemůže napravovat soud prvního stupně. Usnesením, kterým
bylo takto rozhodnuto o procesním nástupnictví, došlo navíc k porušení § 156
odst. 3 o. s. ř., neboť jakmile soud vyhlásí rozsudek, je jím vázán, přičemž v
dané věci už byl vyhlášen konečný rozsudek ve věci samé, jenž nelze tímto
způsobem měnit. Navrhli, aby bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc
vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se plně ztotožnil s napadeným usnesením odvolacího soudu, jenž se od
ustálené rozhodovací praxe neodchyluje, neboť zánik způsobilosti první žalované
být účastnicí řízení vyšel najevo až poté, co byl spis vrácen soudu prvního
stupně. V důsledku jejího zániku pak zanikla i plná moc jejího zástupce a
rozsudek odvolacího soudu ve věci samé proto ani nenabyl právní moci. Navíc se
všichni žalovaní až do jeho vydání chovali tak, že žalobce a zřejmě ani
odvolací soud nemohli mít o jejich způsobilosti pochybnosti, přičemž takové
zjevné zneužití práva nemůže požívat právní ochrany.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237
o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesněprávní otázky
rozhodování o procesním nástupnictví podle ustanovení § 107 o. s. ř., která za
daných skutkových okolností nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
vyřešena. Dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 107 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení
způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno,
posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v
řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení
pokračováno, soud rozhodne usnesením (odst. 1). Ztratí-li způsobilost být
účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení,
jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do
práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (odst. 2). Ztratí-li způsobilost být
účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v
řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po
zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti,
kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde
(odst. 3). Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení,
musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (odst. 4).
Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (odst. 5).
Z citovaného ustanovení výslovně plyne, že ztratí-li účastník během řízení (až
do jeho pravomocného skončení) způsobilost být účastníkem řízení, soud podle
povahy věci posoudí, zda uvedená skutečnost sama o sobě brání dalšímu
pokračování v řízení nebo zda lze v řízení pokračovat. Podmínky procesního
nástupnictví přitom vyšetří a usnesení o tom vydá odvolací soud, jestliže
účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení za odvolacího řízení v době
vyřizování věci odvolacím soudem [tj. v době od řádného předložení věci
odvolacímu soudu do vyhlášení (vydání) rozhodnutí odvolacího soudu], nebo
dovolací soud, jestliže účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení za
dovolacího řízení v době vyřizování věci dovolacím soudem [tj. v době od
řádného předložení věci dovolacímu soudu do vyhlášení (vydání) rozhodnutí
dovolacího soudu]. V ostatních případech, tedy i po vyhlášení rozsudku
odvolacího, resp. dovolacího soudu, tak vždy učiní soud prvního stupně (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5171/2007,
publikováno pod C 6179 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck,
dále též jen „Soubor“, příp. v odborné literatuře Drápal, L., Bureš, J. a kol.
Občanský soudní řád I, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 726).
Dosavadní rozhodovací praxe přitom vždy vycházela ze stavu, kdy ztrátu
způsobilosti být účastníkem řízení v době vyřizování věci odvolacím (dovolacím)
soudem zjistil – v rovině skutkové – odvolací (dovolací) soud, a proto z této
okolnosti musel v odvolacím (dovolacím) řízení vycházet a nejprve rozhodnout o
procesním nástupnictví na místě daného účastníka řízení (srov. usnesení
Nejvyššího soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 786/2004, Soubor C 3632, na nějž
odkazují i dovolatelé, příp. usnesení téhož soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn.
32 Cdo 3469/2010, Soubor C 9571). Projednávaná věc se však v tomto ohledu
rozhodujícím způsobem liší, skutečnost, že původní první žalovaná společnost
PRO-DOMA, spol. s r. o., jako právní subjekt zanikla a do jejích práv a
povinností vstoupila společnost PRO-DOMA, SE, vyšla i díky jejímu dřívějšímu
jednateli a současně druhému žalovanému najevo až po vydání rozhodnutí
odvolacího soudu. Byl tak založen stav, kdy o předmětné otázce již mohl (a měl)
rozhodnout pouze soud prvního stupně, přičemž nebylo-li možné rozhodnutí
odvolacího soudu z uvedeného důvodu doručit všem účastníkům řízení, nešlo zatím
o věc pravomocně skončenou. Vázanost soudu vlastním rozsudkem podle § 156 odst.
3 o. s. ř. takovému postupu také nijak nebránila, neboť ten, kdo nastupuje do
řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký
tu je v době jeho nástupu do řízení (§ 107 odst. 4 o. s. ř.).
Lze tak uzavřít, že vyjde-li najevo rozhodná skutečnost, odůvodňující postup
podle § 107 o. s. ř., až po vydání rozhodnutí odvolacího (dovolacího) soudu,
ačkoli nastala ještě v době vyřizování věci odvolacím (dovolacím) soudem,
rozhodne o procesním nástupnictví soud prvního stupně. Napadené rozhodnutí je
tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, a Nejvyšší soud proto
dovolání žalovaných podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu
nákladů, které se skládají z odměny advokáta v poloviční výši 6.670 Kč podle §
1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. c) a odst.
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve
vyjádření se k dovolání žalovaných, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč
podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o
náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy
8.434 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr.
Marta Škárová
předsedkyně senátu