32 Cdo 3469/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci
žalobkyně BES s. r. o., se sídlem v Benešově, Sukova 625, PSČ 256 01,
identifikační číslo osoby 43792553, zastoupené JUDr. Josefem Podhorským,
advokátem, se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 102, proti žalované STRABAG
SIBE GROUP a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Vrbenská 1821/31, PSČ 370
06, identifikační číslo osoby 45148449, o zaplacení částky 804.596,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Cm 218/1996, o
dovolání společnosti STRABAG a. s., se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 198/21, PSČ
150 00, identifikační číslo osoby 60838744, zastoupené JUDr. Zdeňkou Mužíkovou,
advokátkou, se sídlem v Berouně, Husovo nám. 44, proti usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 30. dubna 2010, č. j. 4 Cmo 112/2010-306, takto:
Dovolání se zamítá.
Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 25. září
2009, č. j. 9 Cm 218/1996-288, tak, že
připouští vstup společnosti STRABAG a. s., se sídlem v Praze 5, Na Bělidle
198/21, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 60838744, do řízení na straně
žalované na místo dosavadního účastníka. Soud prvního stupně zjistil, že dosavadní žalovaná STRABAG SIBE GROUP
a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Vrbenská 1821/31, PSČ 370 06,
identifikační číslo osoby 45148449, zanikla na základě rozhodnutí jediného
akcionáře při výkonu působnosti valné hromady ze dne 19. června 2006 sloučením
se společností ILBAU Plzeň a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Vrbenská
1821/31, PSČ 370 06, identifikační číslo osoby 64834352, jako společností
nástupnickou, přičemž na nástupnickou společnost přešlo podle smlouvy o fúzi
sloučením ze dne 19. června 2006 s rozhodným dnem sloučení 1. ledna 2006 jmění
zaniklé společnosti. Společnost ILBAU Plzeň a. s. zanikla na základě rozhodnutí
mimořádné valné hromady konané dne 20. listopadu 2006 sloučením se společností
STRABAG a. s., se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 198/21, PSČ 150 00,
identifikační číslo osoby 60838744, jako nástupnickou společností, přičemž na
nástupnickou společnost přešlo podle smlouvy o fúzi sloučením ze dne 20. listopadu 2006 s rozhodným dnem sloučení 1. října 2006 jmění zaniklé
společnosti. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně
rozhodl s poukazem na ustanovení § 107 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“). K odvolání společnosti STRABAG a. s. Vrchní soud v Praze rozhodl
usnesením ze dne 30. dubna 2010, č. j. 4 Cmo 112/2010-306, že usnesení soudu
prvního stupně se potvrzuje ve správném znění, že v řízení vedeném u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 9 Cm 218/1996 bude na straně
žalované namísto STRABAG SIBE GROUP a. s. pokračováno se STRABAG a. s. Odvolací soud dovodil, že v posuzované věci jde o procesní nástupnictví
podle ustanovení § 107odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná společnost STRABAG SIBE
GROUP a. s. v průběhu řízení zanikla a ztratila tak způsobilost být účastníkem
řízení a jejím právním nástupcem se stala společnost STRABAG a. s. Uzavřel, že
soud prvního stupně, ačkoli věc správně posoudil podle ustanovení § 107 o. s. ř., nesprávně formuloval výrok, který odpovídá ustanovení § 107a o. s. ř. a
nebyl v souladu s citovaným usnesením. Rozhodl proto tak, že usnesení soudu
prvního stupně „potvrdil, avšak ve správném znění výroku“. Usnesení odvolacího soudu napadla společnost STRABAG a. s. dovoláním,
jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jež
odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř.]. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně ve zcela jiném znění výroku a dle jiného zákonného ustanovení.
Vyjádřila
též přesvědčení, že nelze rozhodnout o procesním nástupnictví po vydání
rozsudku soudu prvního stupně za situace, kdy soud prvního stupně jednal po
dobu tří let jako s účastníkem se subjektem neexistujícím, neumožnil tak
právnímu nástupci se sporu účastnit a svým rozhodnutím jej postavil do situace,
kdy z důvodu koncentrace řízení nemůže cokoliv tvrdit a prokazovat. Vadu řízení
spočívající v tom, že soud prvního stupně zanedbal povinnost zkoumat kdykoliv
za řízení, zda jsou dány podmínky řízení, nelze podle jejího mínění napravit
postupem, který tento soud zvolil a odvolací soud stvrdil. Dovolatelka
vyjádřila názor, že nastalá situace zakládá zmatečnost předešlého řízení ve
smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a poukázala na závěry
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2006,
sp. zn. 29 Odo 378/2005.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení, jakož i
usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Ztotožnila se se závěry odvolacího soudu a zdůraznila, že soud s dovolatelkou
po roce 2006 jednal, ta brala tento postup na vědomí, neohradila se a se soudem
komunikovala, navíc byla zastoupena týmž zástupcem.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s.
ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle
ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Důvodným však dovolání neshledal.
Podle ustanovení § 107 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení
způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno,
posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v
řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení
pokračováno, soud rozhodne usnesením (odstavec 1). Ztratí-li způsobilost být
účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v
řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po
zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti,
kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde
(odstavec 3).
Odvolací soud skutečně pochybil, užil-li ve výroku napadeného rozhodnutí
formulaci o potvrzení usnesení soudu prvního stupně „ve správném znění“.
Jestliže (správně) dovodil, že výrok rozhodnutí soudu prvního stupně neodpovídá
aplikovanému ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř., měl výrok jeho rozhodnutí znít
tak, že se usnesení soudu prvního stupně mění, a to bez zřetele na to, že šlo o
změnu toliko formulační (jak níže rozvedeno). Procesní pochybení odvolacího
soudu je však též vadou pouze formulační, jež nemohla mít za následek věcnou
nesprávnost jeho rozhodnutí; podstatné je, že správné znění odpovídající
ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. je v jeho výroku obsaženo.
Protože soud prvního stupně – bez zřetele na zavádějící formulaci výroku –
rozhodoval nikoliv o návrhu na vstup do řízení na místo dosavadního účastníka
podle ustanovení § 107a o. s. ř., nýbrž o tom, kdo je procesním nástupcem
účastníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, odvolací soud
nerozhodoval o jiné procesní otázce než o té, jež byla předmětem rozhodnutí
soudu prvního stupně, a v tomto ohledu – rozporem s ustanovením § 212a odst. 6
o. s. ř. - řízení vadou nezatížil (nejde o situaci, na niž míří závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2007, sp. zn. 20 Cdo 468/2006, uveřejněného
pod č. C 5011 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck,
svazek CD-6).
Názor, že za procesní situace popsané dovolatelkou již nelze rozhodnout o
procesním nástupnictví, postrádá oporu v zákoně; z ustanovení § 107 o. s. ř.
naopak vyplývá, že zjistí-li soud kdykoliv v průběhu řízení, tedy až do jeho
pravomocného skončení, že účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení,
je jeho povinností zkoumat, zda může v řízení pokračovat, a je-li tu procesní
nástupce (srov. § 107 odst. 2 a 3 o. s. ř.), rozhodnout o tom, s kým bude v
řízení pokračováno. Zjistí-li tedy takovou skutečnost soud prvního stupně poté,
co rozhodl ve věci samé, leč ještě před tím, než bylo podáním odvolání zahájeno
odvolací řízení, přísluší rozhodnutí podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř.
tomuto soudu. Kdyby tak ostatně soud prvního stupně neučinil, neměl by komu na
straně sporu, na níž došlo k zániku původního účastníka, doručit rozhodnutí ve
věci samé.
Podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. d) o. s. ř. odvolací soud zruší
rozhodnutí, jestliže soud nepokračoval v řízení s tím, kdo je procesním
nástupcem účastníka, který po zahájení řízení ztratil způsobilost být
účastníkem řízení. Toto ustanovení se však logicky nemůže vztahovat právě na
usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 107 o. s. ř. o
tom, s kým bude v řízení pokračováno; opačný výklad by vedl k absurdním
důsledkům, neslučitelným s účelem občanského soudního řádu, vyjádřeným v jeho
ustanovení § 1.
Vada řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně pokračoval v řízení s
účastníkem, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, není vadou
postihující samotné dílčí řízení, na jehož základě soud vydává procesní
rozhodnutí podle ustanovení § 107 o. s. ř. Není tomu ale ani tak, že by
pravomocným rozhodnutím soudu podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. byla tato
vada zhojena. V projednávané věci ji dovolatelka může – s odkazem na ustanovení
§ 219a odst. 1 písm. d) o. s. ř. - uplatnit v odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně (srov. v té souvislosti § 212a odst. 5, větu první, o. s. ř.) Je
přitom namístě poznamenat, že k řádnému (běh odvolací lhůty zakládajícímu)
doručení tohoto rozsudku dovolatelce mohlo dojít až poté, co rozhodnutí podle
ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. nabylo právní moci. Tím je dána též odpověď
na námitky dovolatelky, že se v důsledku rozhodnutí podle ustanovení § 107
odst. 1 o. s. ř. po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dostala do procesní
situace, jež ji znemožňuje uplatit práva, která ji jako účastníku řízení
příslušela.
V dovolatelkou zmíněném usnesení ze dne 18. července
2006, sp. zn. 29 Odo 378/2005, Nejvyšší
soud řešil jiný problém, totiž situaci, v níž soud vydal rozhodnutí o vstupu do
řízení na místo dosavadního žalobce podle ustanovení § 107a o. s. ř. až poté,
co žalující obchodní společnost zanikla v důsledku sloučení.
Protože dovolatelce se prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek
nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu a z obsahu spisu se
nepodává ani existence dovoláním neuplatněných vad uvedených v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jiných
vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §
242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §
243b odst. 2, věty první, o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení
končí (§ 151 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Pavel P ř í h od
a
předseda
senátu