21 Cdo 379/2000

21 Cdo 379/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v

právní věci žalobce Ing. Z. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému N. -

P. t., s.r.o., zastoupenému advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení

pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 15 C

4/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

13. října 1999 č.j. 25 Co 45/99-66, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22.

října 1998 č.j. 15 C 4/98-51 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci

Králové k dalšímu řízení.

Dopisem ze dne 7.11.1997 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje

pracovní poměr. Uvedené opatření odůvodnil tím, že žalobce vykonává "vedlejší

výdělečnou činnost podle § 75", která mu byla zaměstnavatelem "výslovně

zakázána", a že tuto výdělečnou činnost "prokazatelně vykonával i během řádné

pracovní doby v kanceláři firmy N.", takže "používal mobilní telefon, telefony,

PC a služební auto firmy pro vlastní soukromé podnikání".

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního

poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v okamžitém zrušení

pracovního poměru není označen jeho důvod, neboť v něm žalovaný neuvedl, "o

jakou údajnou výdělečnou činnost se mělo jednat", kdy žalobce "konkrétně měl v

pracovní doby vykonávat tuto výdělečnou činnost" a kdy měl používat mobilní

telefon, telefony, osobní počítač a služební automobil. Žalobce uvedl, že vždy

řádně plnil své pracovní povinnosti, a popřel, že by v pracovní době vykonával

výdělečnou činnost nebo že by používal mobilní telefon, telefony, osobní

počítač a služební automobil pro vlastní soukromé podnikání.

Žalovaný uvedl, že již delší dobu před okamžitým zrušením pracovního poměru měl

podezření, že žalobce vykonává vedle svého zaměstnání ještě jinou výdělečnou

činnost, a že v tomto směru měl zprávy i od svých zákazníků. Vzhledem k tomu,

že na podzim 1997 se podstatně snížil obrat na svěřenému úseku, jednatel

společnosti vyslechl zaměstnance Ing. H. Z., který potvrdil, že žalobce v

pracovní době vyřizuje své vlastní obchody ("minimálně v 50% pracovní doby") a

že za tím účelem využívá služební telefon a počítač. Dne 7.11.1997 jednatel

žalovaného a jeho prokuristka přijeli na pracoviště žalobce věc s ním osobně

projednat a byla mu dána možnost věc vysvětlit. Žalobce své "aktivity" popřel;

protože byly prokázány výpovědí Ing. Z. a tím, že v počítači měl žalobce

uloženo množství prací pro jiné osoby než pro svého zaměstnavatele, a že

neprojevil žádnou vůli přestat s porušováním pracovní kázně, byl s ním okamžitě

zrušen pracovní poměr.

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22.10.1998 č.j. 15 C 4/98-51

žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě

nákladů řízení 1.000,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce neporušil

zákaz uvedený v ustanovení § 75 zák. práce, neboť podle svého živnostenského

oprávnění vykonával výrobu, instalace a opravy elektrických strojů a přístrojů,

zatímco předmětem činnosti žalovaného byly koupě a prodej poháněcí techniky -

pohonů, převodovek, variátorů a měničů frekvence; žalobcem vykonávaná činnost

tedy nemůže být shodná s předmětem činnosti žalovaného. Na základě výsledků

dokazování soud prvního stupně zjistil, že žalobce plně nevyužíval pracovní

dobu k plnění pracovních úkolů a že využíval k výkonu své "vedlejší výdělečné

činnosti" pracovní pomůcky, které mu svěřil zaměstnavatel. Zjištěné porušení

pracovní kázně však nedosáhlo takovou intenzitu, aby mohlo být důvodem pro

okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst.1 písm. b) zák.

práce.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13.10.1999

č.j. 25 Co 45/99-66 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl;

současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů

řízení před soudem prvního stupně 5.375,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího

řízení 3.150,- Kč, vše k rukám advokátky. Na základě výsledků dokazování soudu

prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobce tím, že opakovaně používal pro

své potřeby během pracovní doby věci ve vlastnictví žalovaného (služební osobní

automobil, osobní počítač, mobilní a pevný telefon), porušil pracovní kázeň

zvlášť hrubým způsobem. Při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně

žalobcem odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobce úmyslně porušil pracovní

povinnosti, které mu ukládají ustanovení § 73 odst.1 písm.a), b) a d) zák.

práce, že svým chováním dal najevo "přezíravý postoj k cizímu majetku", že při

plnění pracovních úkolů stavěl "své úzce osobní zájmy nad zájmy žalovaného" a

že výkon jeho činností ho "nutně odváděl od práce pro žalovaného". Kdyby

žalovaný za této situace přikročil pouze k rozvázání pracovního poměru

výpovědí, podstoupil by "neúměrné riziko, že žalobce bude během výpovědní doby

ve svém protiprávním jednání pokračovat" a že "tento negativní vzor chování"

převezmou i jeho další zaměstnanci. Okamžité zrušení pracovního poměru je proto

podle názoru odvolacího soudu platným právním úkonem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V první řadě

namítá, že výpověď svědka Ing. Z., na níž bylo založeno zjištění, že žalobce

opakovaně používal pro své potřeby během pracovní doby věci ve vlastnictví

žalovaného, je "obecná, nevěrohodná a účelová". Žalobce v té době "neměl

problémy" s plněním pracovních povinností a není proto možné, aby více než 50%

pracovní doby využíval pro své "soukromé aktivity". Svědek Ing. Z. navíc byl se

žalobcem v kanceláři pouze jeden až dva dny v týdnu (jinak oba byli na

pracovních cestách) a vzhledem k tomu, že žalobce popírá, že by v pracovní době

podnikal, používal telefony a osobní počítač, jedná se "o tvrzení proti

tvrzení". Žalovaný měl ode dne 3.11.1997, kdy měl zjistit porušení pracovní

kázně žalobcem, lhůtu jednoho měsíce k prošetření celé záležitosti; této doby

však nevyužil a přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru, aniž by dal

žalobci možnost se vyjádřit. Dovolatel dále dovozuje, že důvod okamžitého

zrušení pracovního poměru není v rozporu s ustanovením § 55 zák. práce v dopise

ze dne 7.11.1997 vůbec konkretizován, a odvolacímu soudu vytýká, že se

neplatností okamžitého zrušení pracovního poměru z tohoto hlediska nezabýval,

ačkoliv žalobce těmito okolnosti odůvodnil svoji žalobu a poukazoval na ně v

průběhu řízení. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že by se

dopustil porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Okamžité zrušení

pracovního poměru pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem je

postaveno - jak to "nepřímo" vyplývá z ustanovení § 53 odst.1 písm. a) zák.

práce - naroveň spáchání trestného činu; porušil-li žalobce pracovní kázeň,

nemohlo se jednat o porušení zvlášť hrubým způsobem. Odvolací soud navíc

nepřihlédl k věku žalobce, k tomu, že vždy řádně plnil své pracovní povinnosti,

že "údajné" porušení pracovní kázně nemělo pro žalovaného žádné nepříznivé

následky a že na pracovišti v H. nebyl žádný vedoucí zaměstnanec, který by

odpovídal za jeho činnost a kontroloval výkon práce. Žalovaný nedal možnost

žalobci se k věci vyjádřit a v přiměřené lhůtě vytýkané porušení pracovní kázně

odstranit; žalovaný tedy nepostupoval v souladu s ustanoveními § 7 odst.2 a § 8

odst. 3 zák. práce, neboť "evidentně zneužil svého oprávnění na újmu žalobce".

Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a

aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že svědek Ing. Z.

jednoznačně a přesvědčivě vylíčil, jakým způsobem a v jakém rozsahu žalobce

využíval pracovní dobu ke svým soukromým výdělečným aktivitám a jakým způsobem

použil počítač a telefony žalovaného; tímto důkazem bylo porušení pracovní

kázně ze strany žalobce náležitě prokázáno. V řízení rovněž vyšlo najevo, že

žalobce souhlasil se zákazem "všech vedlejších aktivit" a že žalovaného

nepravdivě ujistil, že žádnou vlastní výdělečnou činnost nevykonává; žalobce

tím zneužíval důvěry zaměstnavatele, poměry na pracovišti a nemožnost řádné

kontroly používání telefonů a osobního automobilu. Porušení pracovní kázně bylo

v okamžitém zrušení pracovního poměru vymezeno dostatečně tak, aby je nebylo

možné zaměnit s jiným a dodatečně je doplňovat. Vzhledem k tomu, že žalovaný

nemohl reagovat na dlouhodobé porušování pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem

jinak, než se žalobcem okamžitě zrušit pracovní poměr, je rozsudek odvolacího

soudu správný.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal

podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen

"o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocném

rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§ 240

odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání podle ustanovení

§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§

243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti

opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaný se žalobcem

okamžitě zrušil pracovní poměr dne 7.11.1997 - podle zákona č. 65/1965 Sb.,

zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970

Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č.

52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb.,

č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994

Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku

práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen "zák. práce").

Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě

zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec

pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.

Podle ustanovení § 55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí

zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho

důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě

doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně

měnit.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru

musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo

zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního

poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom,

co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení

pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude

možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého

zrušení pracovního poměru je tedy třeba, aby důvod okamžitého zrušení

pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v

nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout

pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje.

Při úvaze, jakým způsobem má být důvod okamžitého zrušení pracovního poměru

konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení § 55

zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce

vymezuje jen skutkové podstaty pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany

zaměstnavatele. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda

okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem, je potřeba

zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako

důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Z důvodu uvedeného v ustanovení §

53 odst. 1 písm. b) zák. práce může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní

poměr tehdy, jestliže zaměstnanec svým konkrétním zaviněným jednáním porušil

pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Důvod okamžitého zrušení pracovního

poměru proto musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů

uvedených v ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně

takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance

je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce

zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem

okamžitě zrušen pracovní poměr, a že důvod nebude možné dodatečně měnit.

Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom

není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a

nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné

jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní

poměr okamžitě zrušen. Výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) může

směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně

projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze "nahrazovat" nebo "doplňovat"

vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale

neprojevil ji (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.11.1996 sp.

zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč.

1998, a obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze

dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).

V posuzovaném případě lze se žalobcem souhlasit v tom, že z dopisu žalovaného

ze dne 7.11.1997 nelze dovodit, v jakém konkrétním jednání žalobce žalovaný

spatřoval důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, neboť se v něm neuvádí,

jakou konkrétní "vedlejší výdělečnou činnost" měl žalobce vykonávat nebo jakou

konkrétní "výdělečnou činnost prokazatelně vykonával i během řádné pracovní

doby v kanceláři firmy N., takže používal mobilní telefon, telefony, PC a

služební auto firmy pro vlastní soukromé podnikání". Za této situace bylo

potřebné - jak vyplývá z výše uvedeného - pokusit se odstranit neurčitost

písemného projevu vůle žalovaného jeho výkladem, a to zejména pomocí takových

objektivních okolností existujících v době doručení dopisu ze dne 7.11.1997

žalobci (neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba posuzovat

podle stavu existujícího v době doručení dopisu žalobci), za kterých byl projev

vůle vůči žalobci učiněn a z nichž lze na obsah vůle písemným projevem

vyjádřené objektivně usuzovat.

Žalobce v žalobě a v průběhu řízení namítal, že okamžité zrušení pracovního

poměru ze dne 7.11.1997 je podle ustanovení § 55 zák. práce neplatným právním

úkonem. Odvolací soud ani soud prvního stupně se však touto námitkou - jak

vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - nezabýval. Správnost závěru odvolacího

soudu, podle kterého je okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 7.11.1997

platným právním úkonem, proto nelze v tomto směru pro nedostatek důvodů

přezkoumat.

S názorem dovolatele, že nemá oporu v provedeném dokazování skutkové zjištění

soudů, že žalobce opakovaně používal pro své potřeby během pracovní doby věci

ve vlastnictví žalovaného (mobilní telefon, telefony, osobní počítač a služební

osobní automobil), nelze souhlasit.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se pokládá ve

smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. výsledek hodnocení důkazů

soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř.,

protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly

ani nevyšly nijak najevo, jestliže soud naopak pominul rozhodné skutečnosti,

které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, jestliže v

hodnocení důkazů z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti

je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co

mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,

týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska

hmotného práva.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout

výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat

- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu

soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné

ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit

jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění

důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění

jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním

úspěšně napadnout.

Uvedené skutkové zjištění převzal odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho

rozsudku - ze závěrů soudu prvního stupně, který je založil na výpovědi

svědkyně ing. J. P. (prokuristky žalovaného), listinných důkazech a především

výpovědi svědka Ing. H. Z. Vzhledem k tomu, že hodnocení provedených důkazů

odpovídá požadavkům ustanovení § 132 o.s.ř. (soud nevzal v úvahu skutečnosti,

které by z provedených důkazů nevyplynuly, žádné skutečnosti, které by byly

důkazy prokázány nebo jinak vyšly najevo, nepominul, a v hodnocení důkazů z

hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti není logický

rozpor), je uvedené skutkové zjištění v souladu s výsledky dokazování.

Dovozuje-li žalobce v dovolání opačné závěry, činí tak na základě vlastního

hodnocení důkazů (z provedených důkazů činí jiné skutkové závěry než soudy obou

stupňů); žalobce tak ve skutečnosti napadá hodnocení důkazů soudem, které samo

o sobě - jak uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.

Souhlasit nelze ani s názorem dovolatele, že porušení pracovní kázně zvlášť

hrubým způsobem je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru jen tehdy,

jestliže jednání zaměstnance lze srovnat s jednáním, naplňujícím skutkovou

podstatu úmyslného trestného činu spáchaného při plnění pracovních úkolů nebo v

přímé souvislosti s ním, za nějž by byl zaměstnanec odsouzen k nepodmíněnému

trestu odnětí svobody na dobu nejméně šest měsíců [§ 53 odst. 1 písm. a) zák.

práce]. Ze samotné skutečnosti, že v ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce je

uvedeno více důvodů, pro které zaměstnavatel může se zaměstnancem okamžitě

zrušit pracovní poměr, totiž nelze dovozovat, že postihují v zásadě stejné

jednání nebo opomenutí zaměstnance. Zatímco účelem ustanovení § 53 odst. 1

písm. a) zák. práce je umožnit zaměstnavateli okamžité zrušení pracovního

poměru se zaměstnancem, který spáchal úmyslný trestný čin a který stejně u

zaměstnavatele nemůže pracovat proto, že byl odsouzen k nepodmíněnému trestu

odnětí svobody, ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce sleduje možnost

okamžitého zrušení pracovního poměru tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní

kázeň (a to i z nedbalosti), jestliže jeho jednání dosáhlo intenzity porušení

pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Ze srovnání jednotlivých důvodů, pro

které lze okamžitě zrušit pracovní poměr, vyplývá, že důvod uvedený v

ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce má postihnout takovou situaci, na

níž nedopadá důvod uvedený v ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce, tedy

i takové jednání či opomenutí zaměstnance, které nenaplňuje skutkovou podstatu

trestného činu. Jedná se tedy o dva zcela samostatné a spolu nesouvisející

důvody skončení pracovního poměru.

Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance

vyplývajícím z pracovního poměru (srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce) a

spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména

ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou

nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní

kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany

zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance

zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.

Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně,

závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým

způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem)

je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního

poměru [§ 53 odst. 1 písm. b), § 46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem

zák. práce].

Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně

neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není

stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle

svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze

širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně

nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon - jak správně uvedl odvolací soud -

nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních

pracovněprávních předpisech nejsou pojmy "méně závažné porušení pracovní

kázně", "závažné porušení pracovní kázně" a "porušení pracovní kázně zvlášť

hrubým způsobem" definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah

postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy

tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout

při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci,

kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a

situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke

způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům

porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním

zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu

širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru

okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze

spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.

Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák.

práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §

46 odst. 1 písm. f), části věty před středníkem, zák. práce výjimečným

opatřením (srov. dikci ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce "Zaměstnavatel může

okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ..."). K okamžitému zrušení

pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit

jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli

nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí

výpovědní doby.

V posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že jednání žalobce dosáhlo

intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a že byly splněny

podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru jako výjimečného opatření ke

skončení pracovního poměru účastníků, když přihlédl - jak vyplývá z odůvodnění

napadeného rozsudku - k tomu, že žalobce úmyslně porušil pracovní povinnosti,

které mu ukládají ustanovení § 73 odst. 1 písm. a), b) a d) zák. práce, že svým

chováním dal najevo "přezíravý postoj k cizímu majetku", že při plnění

pracovních úkolů stavěl "své úzce osobní zájmy nad zájmy žalovaného", že výkon

jeho činností ho "nutně odváděl od práce pro žalovaného" a že by žalovaný

podstoupil "neúměrné riziko, že žalobce bude během výpovědní doby ve svém

protiprávním jednání pokračovat" a že "tento negativní vzor chování" převezmou

i jeho další zaměstnanci, kdyby za této situace přikročil pouze k rozvázání

pracovního poměru výpovědí.

Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z

ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, nelze považovat uvedenou úvahu

odvolacího soudu za správnou. Žalobce sice porušil povinnosti zaměstnance

vyplývající z pracovního poměru úmyslně a jednal proti výslovnému zákazu

žalovaného, avšak ostatní hlediska, uvažovaná odvolacím soudem, vyplývají z

podstaty porušení pracovní kázně žalobcem a nezvyšují míru jeho intenzity;

úmyslné zavinění žalobce při porušení pracovní kázně a jednání proti výslovnému

zákazu zaměstnavatele v posuzovaném případě pak samo o sobě závěr o porušení

pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem neodůvodňují. Úvahu odvolacího soudu při

vymezení hypotézy ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) nelze považovat ani za

úplnou. Dovolatel důvodně odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k osobě

žalobce (jeho věku a životním a pracovním zkušenostem) a k jeho dosavadnímu

postoji k plnění pracovních úkolů. Vedle uvedených hledisek měl odvolací soud

zhodnotit mimo jiné důsledky porušení pracovní kázně pro žalovaného a zejména,

zda žalobce svým jednáním způsobil žalovanému škodu, popřípadě v jaké, alespoň

přibližné, výši. V případě, že dosavadní skutkové poznatky neposkytovaly pro

úvahu v tomto směru podklady, měl účastníky o tom poučit (srov. § 5 o.s.ř.) a

vést je, aby potřebné skutečnosti tvrdili a aby k jejich prokázání navrhli

důkazy. Uvedeným způsobem však odvolací soud nepostupoval a jeho závěry o

intenzitě porušení pracovní kázně jsou zatím nepodložené.

Závěr odvolacího soudu, že by žalovaný podstoupil "neúměrné riziko, že žalobce

bude během výpovědní doby ve svém protiprávním jednání pokračovat" a že "tento

negativní vzor chování" převezmou i jeho další zaměstnanci, kdyby přikročil

pouze k rozvázání pracovního poměru výpovědí, nemá oporu v provedeném

dokazování. Jestliže nebylo zjištěno, jaké mělo důsledky porušení pracovní

kázně pro žalovaného a zda žalobce svým jednáním způsobil žalovanému škodu,

nelze - logicky vzato - dobře hovořit o tom, zda, popřípadě v jakém směru by

působení žalobce u žalovaného během výpovědní doby představovalo pro žalovaného

"riziko" a zda by bylo "neúměrné". Nebezpečí, že by "tento negativní vzor

chování" žalobce převzali další zaměstnanci žalovaného, nebylo v dosavadním

řízení zjištěno; k objasnění této otázky nebylo provedeno dokazování a ani

jinak v řízení nevyšlo najevo. Vzhledem k tomu, že také posouzení toho, zda

byly splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru jako výjimečného

opatření ke skončení pracovního poměru účastníků, musí vycházet z

odpovídajících skutkových zjištění, je závěr odvolacího soudu i v tomto směru

zatím nepodložený.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá

na nesprávném právním posouzení věci, vychází i z takového skutkového zjištění,

které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a řízení je

postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;

Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek zrušil (§ 243b odst. 1

část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek

odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České

republiky podle ustanovení § 243b odst. 2 věty druhá o.s.ř. zrušil i toto

rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

soud rozhodne též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§

243b odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 6. února 2001

JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková