21 Cdo 3797/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně Ing. E. L., zastoupené advokátem, proti žalované V. s. V. – M., a.s.,
zastoupené advokátem, za účasti K. p., a.s., V. I. G., jako vedlejšího
účastníka na straně žalované, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního
soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 68/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 7. června 2007 č.j. 23 Co 164/2007-541, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
19.670,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
jí žalovaná zaplatila na náhradě za bolest 51.525,- Kč, na náhradě za ztížení
společenského uplatnění 199.500,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu
pracovní neschopnosti 78.424,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku při uznání
invalidity 158.116,70 Kč, na náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s
léčením 15.363,60 Kč a na náhradě „dalších nákladů vzniklých v důsledku
pracovního úrazu“ 2.000,- Kč, vše s úroky z prodlení, které v žalobě
specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že dne 27.4.2000 při pracovní cestě,
kterou absolvovala jako spolujezdkyně ve vozidle řízeném ředitelem žalované
Ing. K., utrpěla pracovní úraz, když narazila hlavou do předního skla
automobilu při „nečekaně prudkém“ zastavení tohoto automobilu jmenovaným
řidičem, které podle jejího názoru bylo „hlavní příčinou nehody“. Před nehodou,
k níž došlo v areálu závodu žalované na neveřejně přístupné komunikaci, se
řidič podle mínění žalobkyně pohyboval „značně vyšší rychlostí“, než tehdy
povoloval jím vydaný příkaz. Náraz byl „tak prudký“, že žalobkyně při nárazu
rozbila hlavou přední sklo automobilu, přičemž „bezprostředně před nárazem si
odepínala bezpečnostní pásy, neboť byli v areálu závodu a očekávala zastavení
vozidla“. V důsledku tohoto úrazu, za jehož odškodnění nese podle jejího názoru
odpovědnost žalovaná, se zdravotní stav žalobkyně „závažně zhoršil“ a
rozhodnutím Č. s. s. z. ze dne 26.2.2002 byla uznána plně invalidní. Žalobkyni
se úrazem „změnil celý život“, trpí neustálým hučením v hlavě, rodina se o ni
musí celý den starat, nemůže zpívat ve sboru, čehož se dříve „velmi aktivně
účastnila“, není schopna se postarat, ani finančně zabezpečit studujícího syna,
„což velmi těžce psychicky nese“, a „trpí i tím“, že žalovaná „namísto morální
a finanční podpory“ s ní okamžitě zrušila pracovní poměr. Protože jí žalovaná
(kromě 10.500,- Kč zaplacených pojišťovnou) odmítá poskytnout požadované
odškodnění, je žalobkyně „odkázána na soud“.
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 16.3.2004 č.j. 7 C 68/2002-312
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech
řízení 40.814,- Kč a „ČR do pokladny Okresního soudu Kutná Hora kompenzaci
znalečného“ ve výši 17.421,20 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že úraz
žalobkyně, ke kterému došlo dne 27.4.2000 při pracovní cestě a který spočíval v
poranění hlavy žalobkyně nárazem o přední sklo automobilu při jeho náhlém
zastavení, je třeba hodnotit jako pracovní, za jehož odškodnění odpovídá
žalovaná „dle § 190 odst. 1 zák. práce“. Z výsledků provedeného dokazování
ovšem vyplynulo, že žalobkyně, která seděla na sedadle spolujezdce, v době
zabrždění vozidla „nebyla v rozporu s ustanovením § 6 odst. 2 vyhlášky č.
99/1989 Sb.“ (ohledně níž se žalobkyně zúčastnila školení pořádaného žalovanou)
připoutána bezpečnostním pásem, kterým bylo sedadlo spolujezdce vybaveno“. S
přihlédnutím k závěru vyplývajícím ze znaleckého posudku Ing. V. K., podle
kterého, „kdyby žalobkyně byla připoutána, tak by dokonce ani při rychlosti 50
km/hod. nedošlo ke kontaktu hlavy s předním sklem“, soud prvního stupně
dovodil, že „skutečnost, že žalobkyně nepoužila bezpečnostní pás, byla v daném
případě jedinou příčinou vzniku škody“. Jelikož ke zranění žalobkyně došlo ve
vozidle jedoucím po účelové komunikaci, „na kterou platila povinnost
spolujezdce sedícího na sedadle povinně vybaveném bezpečnostním pásem být za
jízdy pásem řádně připoután“, soud prvního stupně uzavřel, že se žalované
„podařilo prokázat“, že jedinou příčinou škody bylo zaviněné porušení právní
povinnosti ze strany žalobkyně, a „dle § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce“ se
tak zcela zprostila své odpovědnosti za pracovní úraz žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26.10.2004 č.j. 23
Co 402/2004-349 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že
danou věc „je namístě“ posoudit podle ustanovení § 191 odst. 2 písm. a) zák
práce, neboť podle jeho názoru porušení dopravních předpisů ze strany žalobkyně
(s nimiž zaměstnavatel není povinen zaměstnance seznamovat a kontrolovat jejich
dodržování, protože „k tomu jsou povolány orgány Policie ČR“) bylo „pouze
jednou z příčin vzniku škody, neboť další příčinou škody byla skutečnost, že
řidič vozidla náhle prudce zabrzdil, a toto náhlé zastavení vozidla bylo další
příčinou, proč žalobkyně byla vymrštěna ze sedadla a narazila hlavou do čelního
skla“. Odvolací soud má tedy za to, že pracovní úraz žalobkyně „měl dvě
příčiny, a již z toho důvodu nelze dospět k závěru o úplném zproštění se
odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz“. Zároveň podle jeho názoru „je
však třeba zdůraznit“, že „je zcela nepochybné, že pokud by žalobkyně dodržela
bezpečností předpisy a po celou dobu jízdy byla připoutána tak, jak to dopravní
předpisy ukládají, k jejímu úrazu by nedošlo, a to ani při jí tvrzené rychlosti
30 km/hod“. Při „zvažování podílu příčin vzniku úrazu“ dospěl odvolací soud k
závěru, že „lze tyto příčiny z poněkud větší části než z poloviny spatřovat v
tom, že si žalobkyně předčasně odepnula bezpečnostní pásy, a poněkud menší
příčinou je to, že došlo k prudkému zastavení vozidla“, kdy „procentuálně lze
tento poměr vyjádřit 55% a 45%“. Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším
řízení zabýval již jen výší uplatněné škody a „prokázanou zjištěnou škodu
odškodnil do výše 45%“.
Okresní soud v Kutné Hoře (poté, co připustil změnu - rozšíření žaloby o
dalších 138.977,30 Kč za ztrátu na výdělku při uznání invalidity a 7.061,- Kč
za účelně vynaložené náklady spojené s léčením, obojí spolu s úroky z prodlení)
rozsudkem ze dne 7.9.2006 č.j. 7 C 68/2002-497 žalované uložil, aby žalobkyni
zaplatila 169.118,41 Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, „ve
zbytku“ (tj. co do částky 482.149,89 Kč s úroky z prodlení) žalobu zamítl a
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení
60.045,50 Kč a že žalobkyně a žalovaná jsou povinny zaplatit „České republice
do pokladny Okresního soudu v Kutné Hoře na zálohovaném znalečném částku, která
bude stanovena v samostatném usnesení v poměru ¾ žalobkyně a ¼
žalovaná“. Soud prvního stupně vycházeje ze závěrů ústavního znaleckého posudku
a doplňujícího výslechu znalkyně MUDr. L. P., z nichž vyplývá, že potíže, které
žalobkyně udává (hučení v uších - tinitus), „nebyly u žalobkyně nikdy
objektivně zjištěny“, že „jsou subjektivní a osobnost žalobkyně má rysy ke
zveličování a simulaci“, dospěl k závěru, že „není namístě nějaké navýšení
bodového ohodnocení“, jak požaduje žalobkyně desetinásobek v případě
bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění. Náhrada za bolest
(ohodnocená 23,75 body á 30,- Kč) tak činí 712,50 Kč, přičemž v souladu s
právním názorem odvolacího soudu náleží žalobkyni pouze 45%, což je 320,63 Kč.
Náhrada za ztížení společenského uplatnění (ohodnocená 700 body á 30,- Kč) pak
činí 21.000,- Kč, z toho 45% je 9.450,- Kč. Protože však žalovaná již poskytla
žalobkyni 787,- Kč na bolestném a 10.500,- Kč za ztížení společenského
uplatnění, jsou nároky žalobkyně uplatněné z těchto titulů v celém rozsahu
neopodstatněné. Nedůvodným „v plné výši“ soud prvního stupně shledal rovněž
nárok žalobkyně na náhradu nákladů spojených s léčením (vynaložených zejména na
dojíždění k odborným lékařům do P. a zpět, mezi něž žalobkyně nesprávně
zahrnula také cestovní náklady spojené s vedením tohoto sporu související s
její účastí u ustanovených znalců), neboť – jak vyplývá z ústavního znaleckého
posudku - „žalobkyně v podstatě volí lékaře ani ne tak podle odbornosti, ale
vybírá si lékaře, kteří její subjektivní potíže nevyvracejí, ale ochotně s ní
spolupracují“, přičemž „soud má za to, že K. H. je okresní město, kde všechny
specializace lékařů, které žalobkyně navštěvuje, jsou zastoupeny“, a tudíž,
„pokud jí skutečně jde o léčbu, tak jí může být na dobré úrovni poskytnuta i
zde (v K. H.) bez vynaložení větších nákladů“. Na náhradě za ztrátu na výdělku
po dobu pracovní neschopnosti soud prvního stupně přiznal žalobkyni 45% z
požadovaných 78.424,- Kč, tj. 35.425,80 Kč, a stejně tak na náhradě za ztrátu
na výdělku při uznání invalidity 45% z požadovaných 297.094,70 Kč, tj.
133.692,61 Kč, „a do zbytku žalobu zamítl“.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.6.2007 č.j.
23 Co 164/2007-541 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení
účastníků změnil tak, že „žalované se náhrada nákladů řízení před soudem
prvního stupně nepřiznává“, a ve výroku o nákladech řízení státu změnil tento
rozsudek tak, že „vůči žalobkyni se náhrada nákladů řízení státu nepřiznává“;
„jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil“ a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se
soudem prvního stupně považoval za dostatečný důkaz poskytující informace o
zdravotním stavu žalobkyně znalecký posudek vypracovaný F. n. u sv. A. v B., na
jehož zpracování se podílelo několik odborných lékařů, mezi nimiž probíhaly
konzultace, a bylo vycházeno z veškeré dostupné zdravotnické dokumentace i z
vyšetření, které bylo prováděno některými ze zpracovatelů posudku. Rovněž podle
názoru odvolacího soudu není důvod k doplňování řízení revizním znaleckým
posudkem, neboť jedna ze zpracovatelů ústavního znaleckého posudku MUDr. P.
„srozumitelně a přesvědčivě“ vysvětlila rozdíly v některých detailech oproti
závěrům znalce MUDr. B., který zpracovával znalecký posudek na žádost
žalobkyně. Vycházeje z objektivních vyšetření a závěrů zpracovatelů ústavního
posudku, podle nichž „nebyly u žalobkyně po stránce neurologické prokázány
žádné závažně zhoršující se příznaky, které by měly vztah k prodělanému úrazu v
roce 2000“ (v objektivním neurologickém nálezu bylo zjištěno jen mírné omezení
hybnosti šíje a hrudní páteře, mírné poškození sluchu je hodnoceno jako proces
stárnutí a z psychiatrického hlediska přetrvávající neurastenické potíže
souvisejí s premorbidním typem osobnosti žalobkyně), odvolací soud stejně jako
soud prvního stupně „neshledal důvody“ k požadovanému zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění, přičemž v případě bolestného je třeba vycházet
ze základního bodového ohodnocení již proto, že vyhláška č. 32/1965 Sb. zvýšení
bolestného „neumožňuje“. K uplatněného nároku žalobkyně na náhradu účelně
vynaložených nákladů spojených s léčením odvolací soud uvedl, že „žalobkyně má
samozřejmě právo na volbu lékaře“, avšak že při posuzování „účelnosti“ těchto
nákladů „nelze než přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně by
mohla v podstatě bez jakýchkoliv nákladů podstoupit léčení v místě svého
bydliště, tedy v K. H.“, která je okresním městem, a tudíž „se jeví jako
nevěrohodné tvrzení žalobkyně, že v tomto městě není specializovaný lékař z
oboru ORL“. Odvolací soudu proto rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, „a
to v části vyhovující i zamítavé“, jako správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).
Okresní soud v Kutné Hoře poté usnesením ze dne 25.6.2007 č.j. 7 C 68/2002-542
žalované uložil, aby zaplatila „České republice do pokladny Okresního soudu v
Kutné Hoře na zálohovaném znalečném“ částku 13.708,05 Kč.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o
zamítnutí žaloby) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V první řadě namítala, že se žádný ze
soudů „nevypořádal s tím, zda žalobkyně i v areálu závodu (kde došlo k
pracovnímu úrazu) měla povinnost být připoutána bezpečnostními pásy“. Podle
jejího přesvědčení, „které jí bylo potvrzeno i na školení“ u zaměstnavatele
samotným školitelem (jehož „svědectví“ soud odmítl), po vjezdu do areálu závodu
na účelovou komunikaci, která není veřejně přístupná, tuto povinnost již
neměla. Zdůraznila, že ze znění ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb.
„zcela evidentně“ vyplývá, že neveřejné účelové komunikace jsou přístupné v
rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného
prostoru, a tudíž se na ně – i s ohledem na „judikát“ Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 20.3.2003 sp. zn. 22 Cdo 1911/2002 – „obecné užívání pozemní
komunikace nevztahuje“. V daném případě stanoví způsob užívání předmětné
komunikace příkaz ředitele žalované č. 11/1999 ze dne 30.8.1999, který „používá
odkazy na výslovně určené části vyhlášky č. 99/1989 Sb. (pravidla silničního
provozu)“, přičemž „odkaz na povinnost být při jízdě připoután v příkazu není“;
„naopak“ je zde stanovena maximální rychlost 15 km/hod, kterou řidič při nehodě
překročil. Podle názoru dovolatelky „lze tedy uzavřít“, že žalobkyně „neměla
povinnost být v areálu závodu připoutána, žádnou svou povinnost tedy porušila“,
a tudíž „ze 100%“ odpovídá za pracovní úraz zaměstnavatel (žalovaná). Žalobkyně
dále namítala, že „při správném a komplexním hodnocení důkazů o jejím
zdravotním stavu a o naprostém kolapsu dosavadního způsobu života zde byly
důvody pro několikanásobné zvýšení částek bolestného a odškodnění ztížení
společenského uplatnění“, a že závěr soudů, že není možné zvýšit odškodnění,
„je v rozporu s ust. § 7 vyhlášky č. 32/1965 Sb.“. Výsledné částky bolestného a
náhrady za ztížení společenského uplatnění, navíc následně krácené na 45%,
žalobkyně považuje „za krutě nespravedlivé“. Podle jejího mínění tato vyhláška
„není právní předpis dostatečné právní síly k tomu, aby ukládala povinnosti, a
může být jen vodítkem pro určení výše těchto nároků“. Při určení výše
bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění proto mělo být
přihlédnuto i k tomu, že od 1.1.2001 došlo s ohledem na změnu cenových hladin k
několikanásobnému navýšení základních sazeb. Konečně dovolatelka vytkla
odvolacímu soudu, že jeho závěr o neúčelnosti požadovaných nákladů spojených s
léčením „nerespektuje právo na volbu lékaře“ a navíc „není podložen žádnými
důkazy“ o tom, jakého specializovaného lékaře - foniatra, zaměřeného na léčení
tinitu a se zkušenostmi v léčbě tohoto onemocnění, mohla žalobkyně navštěvovat
v místě svého bydliště v K. H. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky
soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť „nejsou splněny podmínky
pro zrušení napadeného rozhodnutí“. Podle jejího názoru jsou skutkové a právní
závěry vyslovené v rozsudku odvolacího soudu správné a žádnou z námitek
žalobkyně nelze považovat za důvodnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobkyně – jak se podává z obsahu dovolání - napadá rozsudek odvolacího soudu
v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co
do částky 482.149,89 Kč s úroky z prodlení. Protože dovolání žalobkyně proti
napadenému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (oběma rozsudky vydanými v této věci
rozhodl soud prvního stupně ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení stejně
– žalobu zamítl), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá -
srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že dne 27.4.2000 v průběhu
pracovní cesty žalobkyně utrpěla úraz (zhmoždění temene hlavy), když při náhlém
zastavení automobilu, v němž seděla na předním sedadle vedle řidiče jako
spolujezdkyně, narazila hlavou do předního skla automobilu tak, že přední sklo
poškodila; k nehodě došlo na pozemní komunikaci uvnitř areálu závodu žalované a
v okamžiku zabrždění automobilu žalobkyně nebyla připoutána bezpečnostním
pásem, jímž bylo sedadlo vybaveno. Podle výsledků znaleckého posudku Ing. V. K.
ze dne 19.6.2003 jedinou příčinou kontaktu hlavy žalobkyně s předním sklem
předmětného vozu při jeho náhlém zastavení (z výchozí rychlosti až 50 km/h)
byla skutečnost, že žalobkyně nebyla upoutána bezpečnostním pásem.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud - mimo jiné - právní otázku,
jaké důsledky z hlediska liberace žalované z její odpovědnosti za škodu vzniklé
žalobkyni pracovním úrazem ze dne 27.4.2000 měla skutečnost, že žalobkyně v
okamžiku zabrždění vozidla nebyla připoutána bezpečnostním pásem. Vzhledem k
tomu, že uvedená otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu ve všech
souvislostech řešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí
projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.
provedeném bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České
republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dotčenou právní otázku je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k době,
kdy došlo k pracovnímu úrazu žalobkyně – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce, ve znění do 30.6.2000, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon 29/2000
Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních
službách), a část zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb.,
zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (srov. §
364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k
jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou
zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce se zaměstnavatel zprostí
odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda byla způsobena tím, že postižený
zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a
dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány.
Podle ustanovení § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce se zaměstnavatel se zprostí
odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že postižený zaměstnanec porušil svým
zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení
bylo jednou z příčin škody.
Procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že se zaměstnavatel
zprostil odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, má - jak vyplývá již ze
znění ustanovení § 191 odst. 1 a 2 zák. práce - zaměstnavatel, který také nese
za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno
tvrzení a důkazní).
Právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci, jejichž porušení může být za podmínek stanovených ustanovením § 191
odst. 1 písm a) a § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce důvodem liberace
zaměstnavatele z jeho odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním
úrazem, se rozumí - kromě jiných - i dopravní předpisy, pokud upravují otázky
týkající se ochrany života a zdraví (§ 273 odst.1 zák. práce). Právními
předpisy - na rozdíl od ostatních předpisů - se přitom rozumějí obecně závazné
právní předpisy, tj. právní předpisy, které byly vyhlášeny ve Sbírce zákonů
uveřejněním jejich plného znění - ústavní zákony, zákony, zákonná opatření
Senátu, nařízení vlády, právní předpisy (vyhlášky) vydávané ministerstvy,
jinými ústředními správními úřady a Č. n. b. (srov. § 1 zákona č. 309/1999 Sb.,
o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv). Dopravním předpisem obecně
závazného charakteru, který v době pracovního úrazu žalobkyně stanovil pravidla
provozu na dálnicích, silnicích, místních komunikacích a účelových
komunikacích, byla vyhláška č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních
komunikacích (pravidla silničního provozu), ve znění účinném do 31.1.2001, tj.
předtím, než byla zrušena vyhláškou č. 30/2001 Sb. a nahrazena zákonem č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů.
Podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky č. 99/1989 Sb., osoba sedící na sedadle
povinně vybaveném bezpečnostním pásem musela být za jízdy tímto pásem řádně
připoutána [nyní tuto povinnost stanoví obdobně § 9 odst. 1 písm. a) zákona č.
361/2000 Sb.].
Uvedená povinnost - jak vyplývalo z výslovného znění marginální rubriky
uvozující odstavce 1 a 2 zmíněného ustanovení - patřila mezi základní
povinnosti některých řidičů a spolujezdců. Trvala po celou dobu jízdy vozidla,
dokud nedošlo k jeho zastavení. U spolujezdců tato povinnost neplatila pouze
pro osoby provádějící výcvik žadatele o řidičské oprávnění v řízení motorových
vozidel v obci, osoby s tělesnou výškou menší než 1,5 m a osoby, která tak
nemohou učinit ze zdravotních důvodů na základě lékařského potvrzení; toto však
potvrzení musí mít za jízdy u sebe [srov. § 6 odst. 2 písm. b), f), g) vyhlášky
č. 99/1989 Sb., nyní obdobně § 9 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb.]. Povinnost
spolujezdce být řádně připoután bezpečnostním pásem se vztahovala na jízdu po
všech kategoriích pozemních komunikací - dálnicích, silnicích, místních
komunikacích a účelových komunikacích (srov. § 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., § 2
odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších
předpisů, nyní obdobně § 1 zákona č. 361/2000 Sb.). Porušení této povinnosti
bylo - tak jako je i v současné době - považováno za přestupek proti
bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, za který lze uložit pokutu do
2.000,- Kč [srov. § 22 odst. 1 písm. d) /nyní písm. e)/, § 22 odst. 2 zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších změn a doplňků].
V projednávané věci žalobkyně utrpěla pracovní úraz při dopravní nehodě, k níž
došlo na pozemní komunikaci v uzavřeném prostoru (areálu) zaměstnavatele, tedy
na účelové komunikaci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o
pozemních komunikacích, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele
uzavřeného prostoru. I když účelová komunikace není přístupná veřejně, nýbrž –
jak zdůrazňuje dovolatelka - „v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo
provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu“ (srov. § 7 odst. 2 větu druhou
zákona č. 13/1997 Sb.), platila pro ni – jak plyne z výkladu podaného shora –
stejně tak jako pro ostatní kategorie pozemních komunikací obecně závazná
pravidla silničního provozu stanovená vyhláškou č. 99/1989 Sb. (nyní zákonem č.
361/2000 Sb.). Proto je odůvodněn závěr, že žalobkyně tím, že bezpečnostní pásy
- jak sama připouští v dovolání - „odepnula po vjezdu do areálu“ ještě předtím,
než řidič byl nucen z důvodu bezpečnosti silničního provozu náhle zastavit
vozidlo, svým zaviněním porušila předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany
zdraví při práci.
Názor žalobkyně, že s ohledem na „příkaz ředitele společnosti č. 11/1999“ ze
dne 30.8.1999 „neměla povinnost být v areálu závodu připoutána bezpečnostním
pásem“, nebere dostatečně v úvahu, že zpřístupnění účelové komunikace „v
rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného
prostoru nebo objektu“, neznamená omezení pravidel provozu na této komunikaci
pouze na pravidla, která jsou výslovně uvedena v individuálním aktu vlastníka
(provozovatele) uzavřeného prostoru (objektu), případně „je použit odkaz na
výslovně určené části vyhlášky č. 99/1989 Sb.“. Smyslem této úpravy naopak je
umožnit vlastníku (provozovateli) uzavřeného prostoru (objektu), aby podle
svého uvážení stanovil s ohledem na využití a účel tohoto prostoru další
(speciální) pravidla (např. provozní dobu areálu, místa vjezdu, výjezdu či
parkování, maximální povolenou rychlost apod.), jdoucí nad rámec obecně
závazných pravidel provozu na pozemních komunikacích stanovených vyhláškou č.
99/1989 Sb. (nyní zákonem č. 361/2000 Sb.).
Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně namítat, že žalobkyně byla v tomto
směru „nesprávně seznámena s předpisy k zjištění bezpečnosti a ochrany zdraví
při práci“.
Je mimo pochybnost, že řádné seznámení s právními a ostatními předpisy k
zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jimiž se rozumí – jak bylo
uvedeno již výše – i dopravní předpisy, je podmínkou rozhodující o tom, zda se
zaměstnavatel bude moci zprostit odpovědnosti za pracovní úraz vzniklý
porušením takových předpisů. V zásadě platí, že s obsahem právních i ostatních
předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaměstnance
seznamuje zaměstnavatel, zákoník práce ani jiný právní předpis ovšem
nevylučují, aby toto seznámení prováděl v dostatečné míře i jiný subjekt
(orgán) odlišný od zaměstnavatele. V této souvislosti dospěl dovolací soud již
v minulosti k závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
23.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1239/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
pod poř. č. 52, roč. 2002), že při zkoumání, zda se zaměstnavatel zprostil
odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance, u něhož je řízení vozidla předmětem
pracovního vztahu, osvědčuje seznámení zaměstnance s dopravními předpisy již
zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel.
Dopravní předpisy však ukládají povinnosti nejen řidičům silničních motorových
vozidel, nýbrž i ostatním účastníkům silničního provozu, tj. spolujezdcům,
chodcům, cyklistům, jezdcům na zvířeti apod. (srov. § 2 bod 30 vyhlášky č.
99/1989 Sb., nyní obdobně § 2 písm. a/ zákona č. 361/2000 Sb.). Povinnost
dodržovat pravidla silničního provozu mají všechny osoby, které se přímým
způsobem účastní silničního provozu, bez ohledu na to, zda jsou v pracovním
nebo jiném obdobném poměru a zda činnost, v rámci níž se účastní silničního
provozu, souvisí s výkonem práce. Oproti řízení silničního motorového vozidla
jako činnosti vyžadující zvláštní znalosti a dovednosti, k němuž je proto
vyžadováno řidičské oprávnění a seznámení zaměstnance-řidiče s dopravními
předpisy osvědčuje zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel,
u spolujezdců – stejně jako u chodců či cyklistů – se znalost elementárních
dopravních předpisů, pokud jde o pravidla upravující způsob jejich chování v
silničním provozu, předpokládá. Předpoklad znalosti pravidel silničního
provozu, ohledně nichž není vyžadována zvláštní odborná způsobilost, vychází z
obecného právního principu „ignoratia iuris non excusat“ (neznalost práva
neomlouvá) a je dán v zájmu ochrany zdraví a zajištění uspokojivého stupně
bezpečnosti silničního provozu, který se zpravidla každodenně dotýká většiny
osob. Na bezpečnost a plynulost silničního provozu přitom dohlíží (dohlížela)
Policie České republiky, která rovněž spolupůsobí (spolupůsobila) při jeho
řízení [srov. § 2 odst. 1 písm. i) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů].
Z uvedeného vyplývá, že při zkoumání, zda se zaměstnavatel podle ustanovení §
191 odst. 1 písm. a) zák. práce zprostil odpovědnosti za pracovní úraz
zaměstnance, se předpokládá seznámení zaměstnance s dopravními předpisy, které
nevyžadují zvláštní odbornou způsobilost; jinak osvědčuje seznámení zaměstnance
s dopravními předpisy zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových
vozidel. Protože vyžadování a kontrola znalostí a dodržování pravidel
silničního provozu je ve vztahu ke všem účastníkům silničního provozu svěřeno
Policii České republiky, není třeba zkoumat ani kontrolu znalostí a dodržování
těchto předpisů zaměstnavatelem. Na uvedeném závěru, z něhož vychází rovněž
odvolací soud v posuzované věci, ničeho nemění ani případné nesprávné poučení
zaměstnavatele o těchto pravidlech, neboť – jak bylo zdůrazněno již výše -
povinnost dodržovat pravidla silničního provozu mají (pod hrozbou peněžité
sankce, k jejímuž uložení jsou oprávněny orgány Policie ČR) všechny osoby,
které se – lhostejno z jakého důvodu - účastní silničního provozu, a kromě toho
nelze přehlédnout, že péče o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o
bezpečnost a zdraví osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání,
případně opomenutí při práci, je povinností každého zaměstnance (srov. § 135
odst. 4 zák. práce).
V rámci rozhodování o základu uplatněného nároku však odvolací soud náležitě
neuvážil vliv zaviněného porušení bezpečnostních předpisů ze strany žalobkyně
na vznik samotné škody, a tudíž i pro závěr o tom, v jaké míře došlo k liberaci
žalované z její odpovědnosti za pracovní úraz žalobkyně. Při zkoumání, zda
škoda byla způsobena zaviněným porušením bezpečnostních předpisů ze strany
zaměstnance, jde o zjištění příčiny úrazu, tedy zda pracovní úraz (škoda)
vznikl v příčinné souvislosti s tímto zaviněným porušením bezpečnostních
předpisů ze strany zaměstnance. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy,
vznikla-li škoda následkem zaviněného porušení bezpečnostních předpisů
zaměstnancem (tj. bez zaviněného porušení bezpečnostních předpisů zaměstnancem
by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Nemůže přitom stačit pouhé připuštění
možnosti vzniku škody v důsledku zaviněného porušení bezpečnostních předpisů
zaměstnancem, nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Postup
při zjišťování příčiny škody spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její
všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin.
Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o
hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce všeobecné příčinné
souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu)
je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro
odpovědnost za škodu. Jsou-li pro bezpečný průběh určité činnosti stanovena
obecně závazným právním předpisem konkrétní pravidla k zajištění bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci, a dojde-li k poškození zdraví zaměstnance pracovním
úrazem výhradně v důsledku porušení těchto pravidel (při jejich dodržení by
bylo poškození zdraví zaměstnance vyloučeno), nemůže být současně za příčinu
pracovního úrazu považována skutečnost, že tato činnost vůbec probíhala.
V projednávané věci bylo zjištěno, že dne 27.4.2000 v průběhu pracovní cesty
žalobkyně utrpěla úraz (zhmoždění temene hlavy), když při náhlém zastavení
automobilu, v němž seděla na předním sedadle vedle řidiče jako spolujezdkyně,
narazila hlavou do předního skla automobilu tak, že přední sklo poškodila. Z
hlediska zkoumání příčiny úrazu (poškození zdraví) žalobkyně je třeba vycházet
ze znaleckého posudku Ing. V. K. ze dne 19.6.2003, podle kterého jedinou
příčinou kontaktu hlavy žalobkyně s předním sklem předmětného vozu při jeho
náhlém zastavení (z výchozí rychlosti až 50 km/h) byla skutečnost, že žalobkyně
nebyla upoutána bezpečnostním pásem. Z uvedeného je zřejmé – jak na to ostatně
upozorňuje i odvolací soud - že, kdyby žalobkyně neporušila bezpečnostní
předpis obsažený v ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky č. 99/1989 Sb. a byla v
okamžiku náhlého zastavení automobilu připoutána bezpečnostním pásem, jímž bylo
sedadlo vybaveno, k úrazu by nedošlo, i kdyby výchozí rychlost automobilu – jak
namítá dovolatelka – byla vyšší než 15 km/h (podle jejího názoru, na kterém
setrvala po dobu celého řízení, k zabrždění vozidla došlo z rychlosti 30-40
km/h). Tohoto možného následku nedodržení bezpečnostního předpisu o povinném
použití bezpečnostního pásu během jízdy vozidla si přitom žalobkyně – vzhledem
k okolnostem a ke svým osobním poměrům – nepochybně musela být vědoma. Protože
zaviněné porušení předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci,
s nimiž – jak plyne z výkladu podaného shora – byla žalobkyně řádně seznámena a
jejichž znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány,
nepochybně vedlo (jako příčina důležitá, podstatná a značná) ke vzniku škody,
je odůvodněn závěr, že se žalovaná podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) zák.
práce zcela zprostila odpovědnosti za pracovní úraz žalobkyně ze dne 27.4.2000.
Za tohoto stavu nebylo již třeba zabývat se dalšími námitkami dovolatelky,
týkajícími se jednotlivých dílčích nároků odškodnění pracovního úrazu, zejména
otázky přiměřené náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění a otázky
účelnosti požadovaných nákladů spojených s léčením.
Protože rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o zamítnutí žaloby co
do částky 482.149,89 Kč s úroky z prodlení je – byť založen na ne zcela
přiléhavých důvodech - věcně správný, a protože nebylo zjištěno (a ani
dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu
rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 19.370,- Kč [srov. § 3 odst.
1 bod 6, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006
Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši
300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č.
235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006
Sb.), tedy celkem 19.670,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto,
dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a §
142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila. Náhradu nákladů
dovolacího řízení je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1
o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. srpna 2008
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu