ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobkyně PharmDr. R. K., zastoupené Mgr. Danielem Maškem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1535/4, proti žalované JUDr. Ing.
Heleně Horové, se sídlem v Praze 3 -Vinohradech, Libická č. 1917/8, jako
insolvenční správkyni úpadce Dekron a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 6,
Jednořadá č. 1051/53, IČO 254 54 552, zastoupené Mgr. Vojtěchem Novotným,
advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo nám. č. 24, o neplatnost okamžitého
zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15
C 61/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
22. října 2012 č. j. 23 Co 165/2012-248, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Vojtěcha
Novotného, advokáta se sídlem v Praze 1, Karlovo nám. č. 24.
Dopisem ze dne 28. 3. 2008 zaměstnavatel Dekron a.s. sdělil žalobkyni, že s ní
okamžitě ruší pracovní poměr pro zvlášť hrubé porušení povinností vyplývajících
z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci. Důvod tohoto opatření
spatřovala v tom, že žalobkyně „přes opakovaná upozornění znovu porušila zákaz
provádění hotovostních plateb nad 1.000,- Kč bez předchozího souhlasu“, že „při
kontrole nakládání s peněžní hotovostí v lékárně dne 21. 2. 2008 bylo zjištěno,
že řádně neodvádí denní tržby“, a že „v souhrnu odevzdala částku o cca 60.000,-
Kč nižší, než odpovídá prodanému zboží“, a konečně, že „kontrolou evidence
zboží v lékárně bylo zjištěno, že neoprávněně nakládala se zbožím“, když „řadu
položek zboží eviduje z prodejny cenou 0,- Kč, ačkoli zboží bylo prodáno
zákazníkům za běžné ceny, čímž je značně zkreslena skladová evidence“, a že „se
zbožím, které žalobkyně označila za prošlé, disponovala v rozporu s právními
předpisy a s provozním řádem lékárny tím, že je poskytla neznámým třetím
osobám“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru
ze dne 28. 3. 2008 je neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že striktním
dodržováním pokynů, aby si hotovostní platby přesahující 1.000,- Kč nechala
schvalovat příslušným zaměstnancem žalovaného, by byl v podstatě ochromen
provoz lékárny, protože část zboží by bez hotovostních plateb přesahujících
1.000,- Kč vůbec nebyla do lékárny dodavateli dodána. Jestliže tedy v některých
případech prováděla platby za příjem zboží převyšující částku 1.000,- Kč bylo
to odůvodněno naléhavou provozní potřebou lékárny. Ke zjištění při kontrole
provedené dne 21. 2. 2008 uvedla, že důvodem neodvedení finančních prostředků
je, že „pravděpodobně došlo ke ztrátě těchto finančních prostředků“.
Bezprostřední příčina ztráty spočívá ve skutečnosti, že přístup do všech
prostor lékárny a tím i k finanční hotovosti měl po celou dobu trvání
pracovního vztahu žalobkyně nekontrolovaný počet osob, že žalobkyni po nástupu
do práce nebyly předány všechny klíče od lékárny, neboť dostala k dispozici 4
ks klíčů, a později se dověděla, že těchto klíčů existuje 7 ks. V návaznosti na
toto zjištění byly na žádost žalobkyně vyměněny zámky od vchodu lékárny a k
další ztrátě finančních prostředků již nedošlo. Z pracovní smlouvy nevyplývá,
že by převzala zodpovědnost za ztrátu svěřených hodnot, nebyla uzavřena dohoda
o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, a ve vztahu k obecné
odpovědnosti žalobkyně ve vztahu k nakládání s finančními prostředky žádnou
svou povinnost neporušila. Ohledně tvrzení o údajném neoprávněném nakládání se
zbožím žalobkyně poukázala na to, že s cenou 0,- Kč nebo 0,50 Kč bylo evidováno
jen zboží po expirační době, a pokud takové zboží bylo vydáno, jednalo se
zejména o výdej zboží v součinnosti s nadřízenou zaměstnankyní žalobkyně paní D.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté, co usnesením Městského soudu v Praze ze dne
9.11.2009 č.j.: MSPH 78 INS 6662/2009-A-10 byl zjištěn úpadek Dekron a.s. „v
likvidaci“, na jeho majetek prohlášen konkurs a insolvenčním správcem
ustanovena JUDr. Ing. Helena Horová, rozsudkem ze dne 28. 5. 2010 č.j. 15 C
61/2008-127 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni
18.800,- Kč na náhradě nákladů řízení na účet zástupce žalobkyně. Ve věci samé
dospěl k závěru, že byl sice vydán pokyn, že žalobkyně nemůže platit hotově
více než 1.000,- Kč, nicméně vzhledem ke zvýšení obratu za tržby pouze za volný
prodej kosmetiky a ostatních doplňků soud nepovažuje toto rozhodnutí
společnosti o omezení placení a nákupu za hotové „za rozhodnutí, které by mělo
vést ke zlepšení finanční situace společnosti, ale spíše za rozhodnutí
účelové“. Plnění pracovních povinností je sice základní povinností zaměstnance,
ale „jestliže pokyny nadřízených jsou v rozporu s tím, aby se dosáhlo vyšší
tržby v lékárně, pak je těžko považovat porušení těchto pokynů za hrubé
porušení pracovních povinností souvisejících s plněním pracovních povinností“.
Pokud se týče ztráty tržby v částce 60.000,- Kč ani zde soud neshledal, že by
bylo řádně prokázáno, že ke ztrátě došlo pouze jednáním žalobkyně, neboť tržby
byly vybírány i ostatními zaměstnanci, kteří v případě nepřítomnosti žalobkyně
sami přepočítali peníze a peníze uložili do trezoru. I když byl od trezoru
pouze jeden klíč, byl ponecháván v lékárně a tak měli přístup všichni
zaměstnanci. „Není možno shrnout“, že pouze žalobkyně odpovídala za tržby,
neboť neměla ani podepsanou dohodu o hmotné odpovědnosti. Jde-li o vedení
evidence došlého zboží, pak podle názoru soudu prvního stupně není možno vzít
za prokázané, že by všechny chyby, které se v tomto systému našly, byly chybami
žalobkyně, a že by jen ona porušila své povinnosti spojené s výkonem práce. Za
tohoto stavu nebylo prokázáno, že by se žalobkyně dopustila porušení pracovních
povinností zvlášť hrubým způsobem.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 2. 2011 č. j. 23
Co 564/2010-177 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. Ztotožnil se s námitkami žalované v tom, že podstatnou část
rozsudku tvoří popis provedených důkazů a opisy výpovědi svědků, a že soud v
rozsudku zcela pominul další jeho náležitosti předepsané v ustanovení § 157
odst. 2 o. s. ř. a zdůraznil, že je rovněž povinností soudu výslovně se
vypořádat i s tím, proč nečiní z některých provedených důkazů žádná zjištění a
uvést, o které důkazy jde. Z těchto důvodů odvolací soud považoval rozsudek za
nesrozumitelný a v odvolacím řízení nepřezkoumatelný. Ke vznesené námitce
ohledně účastenství odvolací soud poukázal na to, že soud prvního stupně v
průběhu řízení rozhodl o vstupu insolvenční správkyně do řízení, že žalovaná v
odvolání označila tuto žalovanou shodně, jak to učinil soud prvního stupně v
napadeném rozsudku, a že odvolání bylo podáno advokátem, kterého insolvenční
správkyně zmocnila k zastupování v tomto řízení. Proto je nepochybné, že
odvolání bylo podáno oprávněnou osobou.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 19. 10. 2011 č. j. 15 C
61/2008-193 žalobě opět vyhověl a žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni na
náhradě nákladů řízení 37.880,- Kč „na účet právního zástupce žalobkyně“. Ve
věci samé vycházel ze zjištění, že po nástupu žalobkyně došlo ke značnému
zvýšení obratu, snažila se získávat zboží, které nedodával velkoobchod jako
lékárenské zboží, především kosmetiku a doplňky stravy, které dodávaly
společnosti, které s ohledem na dřívější jednání nebyly ochotny poskytovat toto
zboží na faktury a žádaly zaplacení tohoto zboží v hotovosti. „Přes znalost
těchto skutečností“ vedení společnosti vydalo začátkem roku 2008 pokyn, že
žalobkyně nesmí platit za hotové částky vyšší než 1.000,- Kč, pokud to není
schváleno pracovníkem společnosti. V pokynu však není uvedeno, který
zaměstnanec má oprávnění toto schvalovat ani není tento pokyn řádně zdůvodněn,
proto se jeví toto opatření vůči žalobkyni jako opatření účelové. Co se týče
ztráty tržeb ve výši 60.000,- Kč, nebylo prokázáno, že by tyto prostředky
zcizila žalobkyně, a že by byla jedinou osobou, která měla přístup k finančním
částkám, které byly získány z tržeb. Z provedených důkazů bylo prokázáno, že
„všichni měli přístup do pokladny, na konci směny se vyjel blok ohledně tržeb,
přepočítaly se peníze a vše se dalo do trezoru, klíče od trezoru se tam
nechávaly, takže bylo na vedení společnosti, pokud zjistilo, že žalobkyně
nepředala částku odpovídající tržbám předchozího dne, aby provedla šetření, kdo
v té době skutečně tržby spočítal, kdo je do trezoru ukládal a jakým způsobem
došlo ke ztrátě této částky“. K výtce ohledně evidence došlého zboží do
počítače soud prvního stupně uvedl, že přístup do počítačového systému měli pod
jedním heslem i ostatní zaměstnanci, takže nebylo prokázáno, že by žalobkyně
byla jedinou osobou, která se dopouštěla takových chyb ve skladovém účetnictví,
které by poškozovaly žalovanou společnost. Je sice pravdou, že plnění
pracovních povinností je základní povinností zaměstnance, ale „co se týče
pokynů nadřízených, pak tyto pokyny mají vést k tomu, aby společnost a lékárna
dále prosperovaly, nikoli k tomu, aby bylo zabráněno, aby se do lékárny dostalo
zboží, které bylo dobře prodejné“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 12. 2012 č.j. 23
Co 165/2012-248 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 28. 3. 2008 zamítl, a
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů 31.150,- Kč k rukám advokáta Mgr. Vojtěcha Novotného. K
jednotlivým důvodům, které vedly žalovanou k tomu, že s žalobkyní okamžitě
zrušila pracovní poměr, odvolací soud uvedl, že, pokud žalobkyni předseda
představenstva počátkem ledna 2008 přikázal, aby nečinila platby v hotovosti
nad 1.000,- Kč, pak žalobkyně svým jednáním porušila svoji povinnost
spočívající v povinnosti plnit pokyny nadřízených a řádně hospodařit s
prostředky svěřenými jí zaměstnavatelem. Je zcela irelevantní, zda jejím
jednáním došlo ke zvýšení tržeb žalované, neboť žalobkyně byla přijata jako
lékárník asistent, a ačkoliv byla posléze pověřena vedením lékárny, ze své
pracovní pozice za ekonomické výsledky žalované neodpovídala; přitom žádný
právní předpis zaměstnanci neumožňuje, aby svévolně nakládal s prostředky
zaměstnavatele. Dále bylo prokázáno, že žalobkyně byla v lékárně jediným
zaměstnancem na plný úvazek, byla pověřena vedením lékárny, a mezi její
povinnosti náleželo i přepočítání tržeb za každý den, jejich uložení do trezoru
a po stanovené době také odnesení tržby do banky. Žalobkyně obdržela veškeré
klíče od lékárny i jediný klíč od trezoru. Ústně i písemně jí byl dán pokyn,
aby dalším osobám vydávala klíče jen na základě písemného dokladu. Připustila-
li, že klíče od lékárny i od trezoru byly volně přístupné, aby též nechávala
klíče od lékárny v protější kavárně, byl tím umožněn vstup do lékárny i třetím
osobám, a jestliže dále svoji povinnost ukládat tržby do trezoru přenesla na
svědkyni P.-L., porušila tím povinnost uloženou v ustanovení § 301 písm. b)
zák. práce. Přestože žalovaná neuzavřela se žalobkyní dohodu o odpovědnosti k
ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování, měla si počínat tak, aby
nedocházelo ke škodám na majetku žalované. Bylo rovněž prokázáno, že žalobkyně
neoprávněně nakládala se zbožím, neboť řadu položek evidovala s prodejní cenou
0,- Kč, přestože byla seznámena s provozním řádem lékárny, byla zaškolena v
práci s počítačovým programem. Její povinností bylo evidovat přijaté zboží v
počítačovém programu, za tímto účelem jí bylo svěřeno heslo pro vstup do
počítače. Zboží evidované s hodnotou 0,- Kč bylo do počítače vloženo pod jménem
žalobkyně. Jestliže svědkyně P.-L., která v lékárně vypomáhala, do počítače
vkládala zboží pod heslem žalobkyně, neukládala nikdy toto zboží s cenou 0,-
Kč. Ať již vložení zboží s cenou 0,- Kč učinila sama žalobkyně nebo sdělením
hesla neoprávněné osobě umožnila, aby zboží bylo evidováno s prodejní cenou 0,-
Kč, porušila povinnost dodržovat právní předpisy vztahující se k jí vykonávané
práci, dodržovat ostatní předpisy vztahující se k jí vykonávané práci, střežit
a ochraňovat majetek žalované a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy
žalované.
Bylo-li žalobkyni vytýkáno, že disponovala s prošlým zbožím v rozporu
s právními předpisy a provozním řádem lékárny tak, že ho měla poskytovat třetím
osobám, toto jednání žalobkyně nebylo v řízení prokázáno. Při hodnocení
intenzity protiprávního jednání žalobkyně přihlédl odvolací soud k tomu, že
žalobkyně byla ze své pracovní pozice odpovědná za celý chod lékárny, byla v
podstatě jediným stálým zaměstnancem na plný úvazek, zneužila této situace a
svého postavení, se svěřenými finančními prostředky i se zbožím nakládala
nedbale a podle svého uvážení v rozporu s pokyny nadřízených i vnitřním
předpisem, s nímž byla seznámena; na porušování pracovních povinností byla
přitom žalovaná upozorněna. Vzhledem k tomu, je na místě závěr, že porušila
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k jí vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem, a proto nebylo možné po žalované spravedlivě požadovat,
aby žalobkyni, vůči níž nutně musela ztratit důvěru, zaměstnávala i po dobu
výpovědní doby.
Proti tomuto rozsudku odvolací soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že
řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Jestliže proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 28. 5. 2010 č. j. 15
C 61/2008-127 podala odvolání společnost DEKRON a. s. v likvidaci, a nikoli
žalovaná, pak tato společnost v té době již nebyla účastníkem řízení a jí
podané odvolání z tohoto důvodu mělo být podle ustanovení § 218 písm. b) o. s.
ř. odmítnuto. Další vady řízení spatřovala dovolatelka v tom, že při jednání
konaném dne 22. 10. 2012 nebyli účastníci v rozporu s ustanovením § 215 odst. 2
věty druhé o. s. ř. vyzváni, aby shrnuli své závěry a vyjádřili se k dokazování
a ke skutkové a právní věci, nebyl také proveden důkaz e-mailem ze dne 25. 3.
2008, jehož účelem bylo zpochybnění věrohodnosti e-mailové komunikace mezi
předsedou představenstva a žalobkyní. Dále pak žalobkyně namítala, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, a podrobně rozebrala, v čem
spočívá vadnost postupu odvolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci pak
spatřovala v tom, že odvolací soud se při zkoumání intenzity porušení právních
předpisů nezabýval tím, že v řízení nebylo prokázáno, že by v důsledku jednání
žalobkyně byla společnosti DEKRON a. s. způsobena škoda, že společnost DEKRON
a. s. by musela platby nad 1.000,- Kč vytýkané žalobkyni stejně provést,
protože se jednalo o úhradu jejích existujících závazků, a že tedy v žádném
případě nešlo o svévolné nakládání s finančními prostředky zaměstnavatele.
Vedle toho odvolací soud nepřihlédl k ustanovení § 79 odst. 6 zákona č.
378/2007 Sb., podle něhož provozovatel lékárny musí mít ustanovenu nejméně
jednu osobu se vzděláním v akreditovaném zdravotnickém magisterském studijním
programu farmacie a se specializovanou způsobilostí odpovědnou za to, že
činnost lékárny odpovídá tomuto zákonu, a že technologické postupy přípravy
zajišťuji jakost, účinnost a bezpečnost připravovaných léčivých přípravků. V
lékárně po dobu jejího provozu musí být vždy přítomen vedoucí lékárny nebo jím
pověřený farmaceut. Odborný zástupce je navíc odpovědný za personální změny v
lékárně a tyto podléhají jeho souhlasu. V daném případě však předmětné okamžité
zrušení pracovního poměru žalobkyně ze strany vedoucího lékárny odsouhlaseno
nebylo, žalobkyně je proto též z tohoto důvodu považuje za neplatné. Žalobkyně
navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že, jakkoli byla žalobkyně podle pracovní smlouvy přijata jako
lékárník – asistent, byla následně zaměstnavatelem pověřena vedením lékárny, z
čehož také vyplynula její odpovědnost za řádný provoz lékárny. Bylo prokázáno,
že se svěřenými finančními prostředky i se svěřeným zbožím nakládala nedbale a
v rozporu s pokyny nadřízených zaměstnanců, i v rozporu s vnitřním předpisem, s
nímž byla seznámena, a to za situace, kdy na porušování pracovních povinností
byla žalovanou upozorněna. Vzhledem k intenzitě protiprávního jednání žalobkyně
nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala i po dobu
výpovědní doby.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek,
proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že
žalobkyně se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru,
které jí bylo doručeno dne 28.3.2008 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění účinném do 13.4.2008 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti nález
Ústavního soudu, který byl vyhlášen pod č. 116/2008 Sb.) - dále jen „zák.
práce“.
Dovolatelka v první řadě odvolacímu soudu vytýká, že jeho závěr o tom, zda a
jakým způsobem se dopustila porušení právní povinnosti, vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, a že naopak pominula některé rozhodné skutečnosti, které byly
prokázány.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly z řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu
prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, kterému
svědkovi měl soud uvěřit, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr nebo že
některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalobkyně přes opakovaná upozornění porušila zákaz
provádění hotovostních plateb dne 4.3 2008, kdy v hotovosti zaplatila 2.424,-
Kč společnosti T. K., dne 12.3.2008 (zaplacení 4.141,- Kč firmě Jana), a dne
26.3.2008 (zaplacení 39.865,- Kč společnosti ĽOréal Česká republika) odvolací
soud učinil z přehledu hotovostních plateb učiněných lékárnou za období od.
3.10.2007 do 31.3.2007 (zde uvedeno Jana s.r.o. a Vichy – ĽOréal), z upozornění
ze dne 18.2.2008, že žalobkyně, „přes výslovný pokyn“ daný dne 4.1.2008 ústně a
následně i písemně, že veškeré platby v hotovosti převyšující 1.000,- Kč musí
být předem schválené, „opakovaně platila v hotovosti za dodávky zboží do
lékárny částky mnohonásobně převyšující tuto částku, aniž by vedení společnosti
bylo jakkoliv informováno“, z výpovědi nadřízeného žalobkyně Ing. J. M. a
svědkyně Ing. D. D., e-mailu Ing. J. M. žalobkyni ze dne 25.3.2008 s příkazem
„zatím nic neobjednávat ani nenakupovat“ a odpovědi žalobkyně zdůrazňující
nutnost „doobjednat Vichy, zaplatím to hotově“. Namítá-li žalobkyně, že s
placením v hotovosti společnosti Vichy ĽOréal vyslovila svědkyně D. souhlas,
pomíjí, že tato část výpovědi se vztahuje k období „než tam nastoupila paní
doktorka“, že je svědkyně konzistentní v tom, že ohledně vyplacení částek nad
1.000,- Kč „je patrno, že paní doktorka neplnila ty příkazy, které jsme jí
dali“, a že výslovný zákaz Ing. M. provést platbu dne 26.3.2008 tím nemůže být
zpochybněn. Obdobně námitkou směřující spíše k otázce posouzení intenzity
porušení právních povinností (že ve dnech, kdy nepracovala, nemohla odvést
tržbu do trezoru), nemohlo být zpochybněno zjištění dne 21.2.2008 vytýkané v
okamžitém zrušení, že žalobkyně tehdy odvedla „v souhrnu“ částku o 60.000,- Kč
nižší, než odpovídá prodanému zboží. Konečně, odvolacímu soudu nelze důvodně
vytýkat, že se nezabýval skutkovými zjištěními, která nemají vztah k důvodu,
pro který byl pracovní poměr skončen a který považoval na základě výpovědi
svědka B. a „Tabulky Mediox-příjmy zboží s nulovou nákupní cenou v Lékárně
Letiště Praha“ za prokázaný odvolací soud, tedy, že řadu položek zboží eviduje
s prodejní cenou 0,- Kč a že tímto způsobem je značně zkreslena skladová
evidence. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že
odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které
vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti,
které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení
důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický
rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením § 133 až § 135
o. s. ř.
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem.
Dovolatelka v první řadě namítá, že odvolací soud měl přihlédnout k ustanovení
§ 79 odst. 6 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech (ve znění účinném v době dání
výpovědi), neboť dovozovala, že personální změny v lékárně podléhají souhlasu
odborného zástupce ustanoveného na základě tohoto ustanovení, a v daném případě
je skončení pracovního poměru neplatné, protože „předmětné okamžité zrušení
pracovního poměru žalobkyně ze strany vedoucího lékárníka odsouhlaseno nebylo“.
Uvedený názor nelze sdílet, neboť ani z tohoto ustanovení, ani z jiného
právního předpisu, nevyplývá, že by možnost rozvázání pracovního poměru se
zaměstnancem lékárny byla podmíněna předchozím souhlasem jiného (nadřízeného)
zaměstnance.
Dodržování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci zmíněné též v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b)
zák. práce patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního
poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností,
které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302 -
304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele,
pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-
li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru
ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany
zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň
intenzity. Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a §
55 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi méně závažným porušením pracovní
povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní
povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity
(zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo
k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty
před středníkem zák. práce].
Podle ustanovení § 301 písm. a) zák. práce jsou zaměstnanci povinni pracovat
řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v
souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci.
Vzhledem k tomu, že jedním ze základních znaků závislé práce (srov. § 2 odst. 4
zák. práce) je její výkon ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti, jsou
zaměstnanci od vzniku pracovního poměru povinni konat práci podle pracovní
smlouvy podle pokynů zaměstnavatele [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce], a
proto musí být povinni plnit pokyny nadřízených. Povinnost zaměstnanců plnit
pokyny nadřízených, která patří k základním povinnostem zaměstnanců uvedeným v
ustanovení § 301 zák. práce, se samozřejmě týká pouze takových pokynů, které
jsou vydány v souladu s právními předpisy.
Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení,
zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících
se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem,
zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v
ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a
rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy
právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může
přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k
jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění
pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti,
k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních
povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro
zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli
škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí
o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí
odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní
poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné
dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp.
zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný
pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001). Výsledné
posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přitom není jen aritmetickým
průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým z nich je
třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i
specielní charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo
3325/2012).
V posuzovaném případě žalobkyně vytýká odvolacímu soudu kromě jiného, že při
úvaze o míře intenzity porušení pracovní povinnosti nepřihlédl k tomu, že
nebylo prokázáno, že by v důsledku jejího jednání byla zaměstnavateli způsobena
škoda, a že společnost „by musela platby stejně provést, protože se jednalo o
úhradu již existujících závazků“, takže nemohlo jít o „svévolné nakládání s
finančními prostředky zaměstnavatele. Dovolatelka však přehlíží, že ke
kriteriím, která mohou být při posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti
zohledněna, nelze přihlížet pouze mechanicky, neboť některá z nich mohou mít –
jak již ze shora uvedeného vyplývá – v kontextu posuzovaného případu zvýšený
význam. Je jistě správné, že je třeba přihlížet též k okolnostem, za nichž
došlo k porušení pracovní povinnosti, k osobě zaměstnance, k funkci, kterou
zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, jakož i k
důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele. V posuzované věci
však nelze opomíjet, že žalobkyně „přes opakovaná upozornění“ zcela úmyslně
opětovně porušila zcela jednoznačný zákaz zaměstnavatele vydaný v souladu s
právními předpisy provádět hotovostní platby nad 1.000,- Kč za hotové, a tím
porušila jednu ze stěžejních povinností zaměstnance charakterizující pracovní
poměr jako výkon závislé práce – plnit pokyny zaměstnavatele vydané v souladu s
právními předpisy [§ 301 písm. a) zák. práce]. Je právně nerozhodné, jak sama
žalobkyně hodnotila vydaný pokyn, neboť zaměstnanec je povinen plnit pokyny
nadřízených vydané v souladu s právními předpisy bez ohledu na to, jaké odborné
stanovisko k nim zaujímá. Již ze skutečnosti, že žalobkyně nebrala zřetel na
předchozí pokyny zaměstnavatele a přesto dále jednala proti výslovnému příkazu
nadřízených, je zřejmé, i s přihlédnutím k dalším dvěma vytýkaným porušením
právních povinností, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby pracovní
poměr žalobkyně trval až do uplynutí výpovědní doby.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože lze sdílet závěr odvolacího soudu uvedený v
jeho usnesení ze dne 16. 2. 2011 č. j. 23 Co 564/2010-177 ohledně subjektu,
který tehdy podával odvolání, a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen
některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2
písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože žalovaná byla v řízení úspěšná, dovolací soud uložil žalobkyni, aby jí
nahradila náklady potřebné k uplatňování práva. Při rozhodování o výši náhrady
nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování
advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení
v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke
složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 10.000,- Kč.
Kromě této paušální sazby odměny advokáta spočívají účelně vynaložené náklady
žalovaného v paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300,- Kč - srov. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně, advokát Mgr. Vojtěch Novotný osvědčil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za
řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.163,- Kč (§
137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Žalobkyně je povinna náhradu
nákladů řízení v celkové výši 12.463,- Kč žalované zaplatit k rukám advokáta,
který ji v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) do 3 dnů od
právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 2. září 2015
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu