21 Cdo 3842/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy ve věci
dědictví po M. M., zemřelé dne 14. srpna 1995, za účasti 1) R. K., 2) J. Š.,
zastoupené Mgr. Antonínem Zralým, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka č. 185/2,
3) P. Š., 4) B. K., zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v
Brně, Veveří č. 486/57, a 5) V. K., zastoupeného JUDr. Karlem Minářem,
advokátem se sídlem v Brně, Ludmily Konečné č. 14, vedené u Okresního soudu
Brno - venkov pod sp. zn. 13 D 1472/95, o dovolání B. K. proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2010 č.j. 18 Co 143/2008-250, takto:
I. Dovolání B. K. se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Brno - venkov usnesením ze dne 7.9.1995 č.j. 13 D 1472/95-2
zahájil řízení o dědictví po M. M., zemřelé dne 14.8.1995. Provedením úkonů v
řízení o dědictví po zůstavitelce byl pověřen JUDr. Zdeněk Ryšánek, notář v
Brně (§ 38 občanského soudního řádu).
Okresní soud Brno - venkov usnesením ze dne 18.8.1997 č.j. 13 D 1472/95-84
určil obecnou cenu majetku zůstavitelky ve výši 115.091,50 Kč, výši dluhů
"částkou 0,- Kč" a čistou hodnotu dědictví ve výši 115.091,50 Kč. Dospěl k
závěru, že jediný její majetek tvoří pohledávka vůči V. K., přiznaná
zůstavitelce "rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10.1.1991 č.j. 3 T 181/89
(7 To 89/90)", která činí spolu s úroky z prodlení 115.091,50 Kč.
K odvolání J. Š., R. K. a B. K. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31.3.1998
č.j. 18 Co 296/97-109 zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Dovodil, že rozhodnutí soudu prvního stupně je předčasné, neboť
probíhá řízení o žalobě, kterou zůstavitelka požadovala po V. K. "vydání částky
317.335,10 Kč", a je třeba počkat na výsledek tohoto řízení.
Okresní soud Brno - venkov - poté, co usnesením ze dne 31.10.2007 č.j. 13 D
1472/95-158 rozhodl, že na místě dědice V. K., a zemřelého dne 29.3.1997, bude
pokračováno s V. K., B. K., J. Š. a P. Š. - usnesením ze dne 10.1.2008 č.j. 13
D 1472/95-165 určil obvyklou cenu majetku zůstavitelky ve výši 90.000,- Kč,
výši dluhů "částkou 0,- Kč" a čistou hodnotu dědictví ve výši 90.000,- Kč,
potvrdil, že pohledávku zůstavitelky vůči V. K., "na základě rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 10.1.1991 č.j. 3 T 181/89-165" ve výši 90.000,- Kč nabyli
"rovným dílem" dědici R. K., J. Š. a "V. K., který dne 29.3.1997 zemřel", a
rozhodl o odměně a náhradě za daň z přidané hodnoty notáře JUDr. Zdeňka Ryšánka
za úkony, jež v řízení provedl jako soudní komisař, a že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že dědici zůstavitelky jsou
na základě závěti ze dne 8.2.1995 R. K., J. Š. a zemřelý V. K. a že do dědictví
patří pouze pohledávka zůstavitelky vůči V. K. Protože nedošlo k dohodě o
vypořádání dědictví, soud prvního stupně potvrdil nabytí dědictví uvedeným
dědicům podle jejich dědických podílů.
K odvolání R. K., J. Š., P. Š. a B. K. Krajský soud v Brně usnesením ze dne
2.12.2010 č.j. 18 Co 143/2008-250 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že
se určuje obvyklá cena majetku zůstavitelky částkou 115.091,50 Kč, výše dluhů
0,- Kč a čistá hodnota dědictví částkou 115.091,50 Kč a že pohledávka
zůstavitelky vůči V. K., činí 115.091,50 Kč; současně změnil usnesení soudu
prvního stupně ve výroku o odměně a náhradě za daň z přidané hodnoty notáři
JUDr. Zdeňku Ryšánkovi za úkony, jež v řízení provedl jako soudní komisař,
potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru,
že pohledávka zůstavitelky vůči V. K. nečiní pouze 90.000,- Kč, jak jí byla
přisouzena "rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10.1.1991 č.j. 3 T
181/89-165", ale spolu s úroky z prodlení celkem 115.091,50 Kč. Do aktiv
dědictví však nelze zařadit další pohledávku zůstavitelky za V. K.,
"vyplývající z toho, že V. K. jí vkladní knížky zděděné po J. K. odcizil",
neboť se jedná o "spor o aktiva dědictví, který nelze v řízení o dědictví
řešit" a který může být posouzen jen "mimo řízení o dědictví". Námitku
odvolatelů o "dědické nezpůsobilosti" V. K., odvolací soud odmítl s
odůvodněním, že sám není dědicem zůstavitelky, ale jen jedním z procesních
nástupců zemřelého dědice zůstavitelky V. K., a že proto na něj nelze aplikovat
ustanovení § 469 občanského zákoníku, neboť je zcela zřejmé, že dědická
nezpůsobilost se týká dědice samotného, nikoli jeho případného procesního
nástupce. Skutečnost, že V. K., byl odsouzen pro úmyslný trestný čin proti
zůstavitelce, nemá proto podle odvolacího soudu vliv na jeho postavení
účastníka řízení o dědictví po zůstavitelce.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala B. K. dovolání. Odvolacímu soudu
vytýká, že do dědictví nezařadil částku 317.335,10 Kč (která se nacházela na
"odcizených vkladních knížkách"), ačkoliv nemůže být mezi účastníky pokládána
za spornou "na základě pouhého V. K. ničím nedoloženého (prokazatelně
nepravdivého) tvrzení, že jím z dědictví č.j. D 2124/94 ukradený majetek dostal
darem", a že tedy nebyly splněny předpoklady pro postup podle ustanovení § 175k
odst. 3 občanského soudního řádu. V. K., měl být podle názoru dovolatelky "z
dědického řízení vyloučen" pro spáchání majetkového trestného činu podvodu
nejen proti zůstavitelce, ale i proti jeho synovi V. K.,; "nevyloučení a
připuštění V. K., jako účastníka řízení" je "v rozporu se zákonem a dobrými
mravy podle ustanovení § 3 občanského zákoníku a porušením práva na spravedlivý
proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy". Dovolatelka dále poukazuje na vady řízení,
za něž považuje zejména to, že ostatním účastníkům řízení nebylo doručeno
podání, kterým V. K., zpochybňuje rozsah pohledávky "prokazatelně patřící do
dědictví" po zůstavitelce, přičemž toto podání nebylo řádně přečteno ani při
jednání, čímž "bylo současně s dalším nesprávným postupem soudu znemožněno
ostatním účastníkům se včas vyjádřit a uvedená evidentně lživá tvrzení
vyvrátit", jakož i to, že "textová podoba protokolu neodpovídá skutečnosti,
neboť je v něm např. porušeno chronologické pořadí průběhu jednání s důsledky
umožňujícími nesprávné právní posouzení a rozhodnutí ve věci". Nesprávné právní
posouzení věci a vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, by dovolatelka dovozovala i tehdy, že by skutečně byly dány předpoklady k
tomu, aby soud měl (podle názoru dovolatelky neexistující) důvod považovat
aktiva a pasiva dědictví po zůstavitelce mezi účastníky za sporná, neboť pak by
podle jejího přesvědčení musel nejprve ve věci postupovat podle ustanovení §
175k odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že jako méně pravděpodobné se jeví
dědické právo V. K., který by po odkazu na uplatnění jeho sporného práva
žalobou měl důkazní povinnost, nikoliv naopak. Dovolatelka navrhla, aby
dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů účinném od 1.1.2001 do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."). I
když zůstavitelka M. M. zemřela dne 14.8.1995 (tedy v době před 31.12.2000),
odvolací soud projednal odvolání proti usnesení soudu prvního stupně a rozhodl
o něm - v rozporu s ustanoveními Části dvanácté, hlavy I. body 12., 15. a 17.
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů - podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1.1.2001, a proto také dovolání proti usnesení odvolacího soudu je
třeba projednat a rozhodnout o něm podle občanského soudního řádu účinného od
1.1.2001 (srov. též právní názor uvedený například v usnesení Nejvyššího soudu
ČR ze dne 27.11.2003 č.j. 21 Cdo 574/2003 uveřejněném pod č. 156 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2003); protože dovoláním bylo napadeno usnesení
odvolacího soudu, které bylo vydáno v době od 1.7.2009 do 31.12.2012, řídí se
současně projednání dovolání B. K. a rozhodnutí o něm občanským soudním řádem
ve znění účinném do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a některé
další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci bylo (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění
soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst.2 a 3 a § 242
odst.3 o.s.ř.), že v průběhu řízení o dědictví po M. M., zemřelé dne 14.8.1995,
byla předložena allografní závěť sepsaná dne 8.2.1995, podle níž zůstavitelka
(vdova bez potomků) odkázala svůj majetek V. K., a jeho sourozencům R. K. a J.
Š. Vzhledem k tomu, že V. K., v průběhu dědického řízení po zůstavitelce dne
29.3.1997 zemřel, bylo usnesením Okresního soudu Brno - venkov ze dne
31.10.2007 č.j. 13 D 1472/95-158 rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno s
jeho dědici V. K., B. K., J. Š. a P. Š. V. K., byl rozsudkem Krajského soudu v
Brně ze dne 10.1.1991 č.j. 7 To 89/90-165 odsouzen "pro trestný čin krádeže
podle § 247 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákona" k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání 2 roků a byla mu uložena povinnost nahradit poškozené
(zůstavitelce) způsobenou škodu ve výši 90.000,- Kč a poškozená (zůstavitelka)
byla se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Podle ustanovení § 469 občanského zákoníku nedědí, kdo se dopustil úmyslného
trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo
zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy; může však
dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil.
Dědická nezpůsobilost podle ustanovení § 469 občanského zákoníku nastává ze
zákona (ex lege); soud (soudní komisař) k ní přihlíží z úřední povinnosti.
Nezpůsobilý dědic nedědí; hledí se na něj, jako by se nedožil smrti zůstavitele.
V posuzovaném případě se odvolací soud nezabýval tvrzenými důvody dědické
nezpůsobilosti V. K., protože - jak uvedl v odůvodnění napadeného usnesení -
"skutečnost, že byl odsouzen za úmyslný trestný čin proti zůstavitelce, nemá
vliv na jeho postavení účastníka řízení o dědictví po zůstavitelce", a to z
důvodu, že v tomto řízení není dědicem zůstavitelky, ale jen jedním z
procesních nástupců v průběhu dědického řízení zemřelého dědice V. K. Takový
závěr odvolacího soudu je v souladu se zákonem. Správnost tohoto závěru nemohou
úspěšně zpochybnit ani námitky dovolatelky poukazující na údajnou trestnou
činnost V. K., proti jeho synovi V. K. Ostatně, podle rozhodnutí soudů vydaných
v projednávané věci V. K., ještě po zůstavitelce nic nezdědil, neboť majetek
zůstavitelky odpovídající dědickému podílu zemřelého V. K. (v usnesení soudu
prvního stupně ze dne 10.1.2008 č.j. 13 D 1472/95-165 poněkud nepřesně
vyjádřený jako "nabytí dědictví" již v průběhu řízení zemřelým V. K.) připadá
jeho dědicům a teprve v řízení o dědictví po V. K., zemřelém dne 29.3.1997,
může být posuzováno, kdo je jeho dědicem a kdo nabyde jako dědictví jeho
majetek. Námitky dovolatelky o dědické nezpůsobilosti V. K., tedy mohou mít
význam pouze v příslušném dědickém řízení při řešení otázky dědického práva po
V. K., zemřelém dne 29.3.1997.
Závěr o tom, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, nemůže vycházet - jak se mylně domnívá dovolatelka -
ani z toho, že se soudy neměly omezit na zjištění spornosti výše pohledávky
zůstavitelky za V. K., z titulu náhrady škody, ale že za tuto pohledávku je
nutno považovat celou částku "ve výši 317.335,10 Kč".
Podle ustanovení § 175k odst.3 občanského soudního řádu jsou-li aktiva a pasiva
mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti; při
určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě
výše jeho předlužení, k nim nepřihlíží.
Podle ustanovení § 175y odst. 1 občanského soudního řádu nezařazení majetku
nebo dluhů do aktiv a pasiv dědictví v důsledku postupu podle § 175k odst. 3
občanského soudního řádu nebrání účastníkům řízení, aby se domáhali svého práva
žalobou mimo řízení o dědictví.
V řízení o dědictví je soud povinen zjistit zůstavitelův majetek a jeho dluhy a
provést soupis aktiv a pasiv dědictví (§ 175m věta první občanského soudního
řádu). Na podkladě zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů soud určí
obecnou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho
předlužení v době smrti zůstavitele (§ 175o odst. 1 občanského soudního řádu).
Jsou-li však aktiva a pasiva mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na
zjištění jejich spornosti; při výpočtu čistého majetku k nim nepřihlíží (§ 175k
odst. 3, § 175m věta druhá občanského soudního řádu).
Při zjišťování, zda a jaký majetek či dluhy zůstavitel zanechal, soud vychází
nejen z tvrzení a výpovědí účastníků řízení nebo z důkazů jimi navržených;
protože jde o řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je soud povinen
provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění rozhodných skutečností (srov. § 120
odst. 2 občanského soudního řádu). Získaná skutková zjištění soud posoudí podle
právních předpisů; do aktiv a pasiv dědictví lze sepsat jen takový majetek
(dluh), o němž bylo dovozeno (jak po stránce skutkové, tak i po stránce
právní), že patřil zůstaviteli. Při tomto svém postupu soud současně musí
přihlížet k tomu, že u těch aktiv nebo pasiv, která jsou mezi účastníky sporná,
se smí omezit jen na zjištění spornosti. Uvedené ve svých důsledcích znamená,
že soud je sice povinen zjišťovat zůstavitelův majetek a jeho dluhy (a to i
pomocí důkazů, které účastníci nenavrhli), avšak s výjimkou těch aktiv (tj.
jednotlivých majetkových hodnot zůstavitele) a těch pasiv (tj. jednotlivých
dluhů a závazků zůstavitele), které jsou mezi účastníky řízení sporné. Protože
se soud u sporných aktiv a pasiv v řízení o dědictví omezuje jen na zjištění
jejich spornosti, nesmí provádět další (jiné) dokazování, kterým by tato
spornost mohla být odstraněna (a to i kdyby bylo účastníky navrhováno) a které
by tak mohlo sloužit jako skutkový základ pro právní posouzení, zda sporné
majetkové hodnoty nebo dluhy skutečně zůstaviteli patřily. Ustanovení § 175k
odst. 3 občanského soudního řádu tak uvedeným způsobem omezuje (limituje) v
dědickém řízení užití obecného ustanovení § 120 občanského soudního řádu.
Sporností aktiv nebo pasiv dědictví se ve smyslu ustanovení § 175k odst. 3
občanského soudního řádu rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o
skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda věc nebo
jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli.
V projednávané věci je z obsahu spisu nepochybné, že mezi účastníky řízení bylo
(a svědčí o tom i údaje obsažené v dovolání) sporné, zda zůstavitelka měla vůči
V. K., další pohledávku ve výši 317.335,10 Kč. Protože tuto spornost není v
řízení o dědictví možné - jak vyplývá z výše uvedeného - odstranit, odvolací
soud postupoval v souladu se zákonem, když se ve vztahu k (tvrzené) další
pohledávce zůstavitelky za V. K., "ve výši 317.335,10 Kč" omezil na zjištění
její spornosti a když k ní při určení obvyklé ceny majetku a čisté hodnoty
dědictví nepřihlížel.
Námitky dovolatelky týkající se nedoručení podání týkající se sporné pohledávky
zůstavitelky za V. K., a vytýkající pochybení v postupu odvolacího soudu
nepovažuje dovolací soud za důvodné.
Dovolatelka nebere dostatečně v úvahu, že při jednání odvolacího soudu konaném
dne 2.12.2010 byl - jak vyplývá z protokolu o jednání - obsah uvedeného podání
"sdělen" a že tedy s ním byli účastníci řízení seznámeni. Namítá-li, že
protokolace byla "nepřesná" (podle dovolatelky mělo dojít k porušení
chronologického průběhu jednání a ke "zkreslené protokolaci"), dovolatelka
mohla (a měla) sama nebo prostřednictvím svého zástupce již při jednání
požadovat zjednání nápravy, popřípadě vznést námitky proti znění protokolu;
jestliže to neučinila, nemůže posléze (až v závislosti na výsledku řízení)
dovozovat (jinak neprokazatelné) vady řízení či dokonce porušení práva na
spravedlivý proces.
Z uvedeného je zřejmé, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska dovolatelkou
uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení
odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání B. K. podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť B. K. nebyla v dovolacím řízení úspěšná a ostatním účastníkům v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu