21 Cdo 574/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce V. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. V.,
státnímu podniku \"v likvidaci\", 2) S. V. spol. s r.o., zastoupené advokátem,
o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn.
9 C 113/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
15. srpna 2001 č.j. 16 Co 195/2001-99, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce a žalovaný 2) nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou podáními ze dne 16.8.1999, 22.8.2000 a
20.11.2000), aby mu žalovaní společně a nerozdílně zaplatili na náhradě za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od května 1999 do
konce října 2000 celkem 114.848,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil zejména
tím, že v době, kdy pracoval u žalovaného 1) (tj. od 7.4.1972 do 28.2.1994)
jako slévárenský dělník, byla mu dne 20.10.1980 zjištěna nemoc z povolání -
onemocnění cév, nervů a kostí horní končetiny z vibrací, v jejímž důsledku byl
přeřazen na jinou práci s nižším výdělkem, a byla mu žalovaným 1) do 31.12.1995
hrazena ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Dopisem ze dne
12.1.1996 žalovaný 2) sdělil žalobci, že s účinností od 1.1.1996 převzal
závazky z pracovněprávního vztahu žalobce k žalovanému 1) v důsledku
privatizace žalovaného 1), a vyplácel žalobci náhradu za ztrátu na výdělku v
souvislosti s utrpěnou nemocí z povolání až do konce dubna 1999. Dne 10.5.1999
žalovaný 2) oznámil žalobci, že mu přestane od 1.5.1999 nadále poskytovat
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť podle
\"soudních rozhodnutí\" k jejímu plnění není povinen. Žalobce namítá, že
vyplácení náhrad vyplývajících z nemocí z povolání u určených zaměstnanců
žalovaného 1) (včetně žalobce) žalovaným 2) bylo jednou z podmínek privatizace
a bylo kompenzováno peněžní částkou. Požaduje, aby mu žalovaní náhradu za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti uhradili.
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 20.12.2000 č.j. 9 C 113/99-75
opraveným usnesením ze dne 6.2.2001 č.j. 9 C 113/99-82 připustil změny žaloby
podáními doručenými soudu dne 18.8.1999 a 23.8.2000, uložil žalovanému 1), aby
zaplatil žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku za období od měsíce května
1999 do konce měsíce října 2000 částku 114.848,40 Kč s úroky z prodlení ve výši
12% z částky 5.659,20 Kč od 1.7.1999 do zaplacení, 12% z částky 5.942,40 Kč od
1.8.1999 do zaplacení, 12% z částky 5.686,80 Kč od 1.9.1999 do zaplacení, 11% z
částky 5.934,- Kč od 1.10.1999 do zaplacení, 10% z částky 6.264,- Kč od
1.11.1999 do zaplacení, 10% z částky 5.575,20 Kč od 1.12.1999 do zaplacení, 10%
z částky 5.934,- Kč od 1.1.2000 do zaplacení, 10% z částky 8.297,80 Kč od
1.2.2000 do zaplacení, 10% z částky 6.086,40 Kč od 1.3.2000 do zaplacení, 10% z
částky 6.465,60 Kč od 1.4.2000 do zaplacení, 10% z částky 6.834,- Kč od
1.5.2000 do zaplacení, 10% z částky 7.026,- Kč od 1.6.2000 do zaplacení, 10% z
částky 6.334,- Kč od 1.7.2000 do zaplacení, 10% z částky 6.334,80 Kč od
1.8.2000 do zaplacení, 10% z částky 6.343,20 Kč od 1.9.2000 do zaplacení, 10% z
částky 7.191,60 Kč od 1.10.2000 do zaplacení, 10% z částky 6.192,80 Kč od
1.11.2000 do zaplacení, 10% z částky 6.772,80 Kč od 1.12.2000 do zaplacení,
žalobu proti žalovanému 2) zamítl, žalobu, aby žalovaný 1) zaplatil žalobci
\"další částky náhrad za ztrátu na výdělku za období od měsíce května 1999 do
konce prosince 2000\", zamítl a rozhodl, že žalobce má právo na náhradu nákladů
řízení vůči žalovanému 1) v částce 12.987,50 Kč, kterou je povinen žalovaný 1)
zaplatit do rukou \"právního zástupce žalobce\", že ve vztahu mezi žalobcem a
žalovaným 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že
žalovaný 1) je povinen zaplatit soudní poplatek 4.596,- Kč \"Okresnímu soudu ve
Vsetíně\". Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že
žalobce pracoval u žalovaného 1) před zjištěním nemoci z povolání a za
podmínek, z nichž taková nemoc z povolání, kterou byl postižen, vzniká. Za
povinného k placení náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti v souvislosti s nemocí z povolání označil žalovaného 1), neboť
povinnost žalovaného 1) k odškodňování pracovněprávních nároků žalobce nemohla
smluvně přejít na žalovaného 2), a to z důvodu, že žalobce ukončil u žalovaného
1) pracovní poměr dříve, než bylo rozhodnuto o jeho privatizaci, a žalovaný 1)
nezanikl, ale byl zrušen s likvidací, která \"dosud trvá\". Při výpočtu výše
nároků žalobce vycházel soud prvního stupně z výše výdělku žalobce před vznikem
škody v částce 3.135,- Kč \"valorizovaným\" podle pracovně právních předpisů a
z předložených potvrzení zaměstnavatele žalobce o skutečném výdělku za období
od měsíce května 1999 do konce měsíce října 2000. Na základě těchto skutečností
uložil žalovanému 1) zaplatit žalobci požadovanou náhradu za ztrátu na výdělku
za období od měsíce května 1999 do konce měsíce října 2000 ve výši 114.848,- Kč
s příslušenstvím.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě \"částečným\" rozsudkem ze dne
15.8.2001 č.j. 16 Co 195/2001-99 rozsudek soudu prvního stupně \"ve výrocích
III. a VI.\" [tj. ve výroku, kterým byla žaloba proti žalovanému 2) zamítnuta,
a výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2)]
potvrdil a rozhodl, že žalobce a žalovaný 2) nemají navzájem právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zjistil, že na majetek žalovaného 1)
byl usnesením \"Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 13 K 90/98\" dnem 29.3.2001
prohlášen konkurs, a dovodil, že řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1)
bylo ze zákona přerušeno a že pohledávky žalobce za žalovaným 1) je třeba
uplatnit v konkursním řízení; v projednávané věci proto bylo možné zatím
rozhodnout jen o žalobě podané proti žalovanému 2). V této věci se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný 2) není věcně pasivně legitimován.
Zdůraznil, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů mohou přejít z
dosavadního zaměstnavatele na někoho jiného jen na základě zákona, tedy jen
tehdy, splní-li se předpoklady, které zákon stanoví jako důvod k přechodu práv
a povinností mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem; smlouva o tom, že práva
a povinnosti z pracovněprávního vztahu přecházejí na někoho jiného, aniž by šlo
o případ stanovený zákonem, je proto neplatným právním úkonem, na čemž nic
\"nemění ani závěry prezentované v rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 192/95\".
V posuzovaném případě nemohla být platně uzavřena smlouva mezi M. V., státním
podnikem a \"společnostmi, které privatizací z tohoto subjektu vznikaly, včetně
žalovaného 2)\", v níž se žalovaný 2) zavázal převzít závazky vyplývající z
uznaných nemocí z povolání některých zaměstnanců včetně žalobce, neboť žalobce
u státního podniku M. V. ke dni jeho privatizace, tj. ke dni 1.1.1996,
nepracoval (ukončil pracovní poměr k 28.2.1994); práva a povinnosti z jeho
pracovněprávního vztahu k žalovanému 1) tedy nemohla platně přejít na
žalovaného 2). Žalovaný 2) proto nemůže být zavázán, aby žalobci poskytl
požadovanou náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí s
právním posouzením věcné pasivní legitimace žalovaného 2) soudy obou stupňů.
Názor soudů o tom, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů mohou přejít
na jiného pouze na základě zákona a že proto smlouva uzavřená mezi žalovaným 1)
a 2) o odškodnění bývalých zaměstnanců postižených nemocí z povolání je
neplatná, je podle jeho názoru v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne
1.11.1995 sp. zn. II. ÚS 192/95. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) se nejprve
zabýval otázkami, zda dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno včas a zda je přípustné.
Podle ustanovení Části dvanácté, hlavy I. bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutí vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů.
V projednávané věci soud prvního stupně rozhodl o žalobě rozsudkem ze dne
20.12.2000 č.j. 9 C 113/99-75, tedy rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí
účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. Odvolací soud při projednání odvolání podaného
proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně a při rozhodnutí o něm měl
postupovat - jak vyplývá z ustanovení Části dvanácté, hlavy I. bodu 15. zákona
č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů - rovněž podle dosavadních právních předpisů, tj.
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, i když své
rozhodnutí (dovoláním napadený rozsudek) přijal (vydal) po účinnosti zákona č.
30/2000 Sb. dne 15.8.2001. Z obsahu napadeného rozsudku je však nepochybné, že
odvolací soud odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně projednal a rozhodl
o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu nebyl vydán přede dnem
účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. a ani po řízení provedeném podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, ustanovení Části dvanácté, hlavy
I. bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se v projednávané věci
nemůže uplatnit. Dovolací soud za této situace dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu projedná a rozhodne o něm podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1.1.2001; okolnost, že odvolací soud v rozporu s ustanovením
Části dvanácté, hlavy I. bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů neprojednal
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a nerozhodl o něm podle
\"dosavadních právních předpisů\", je zde nerozhodná, neboť z hlediska
ustanovení Části dvanácté, hlavy I. bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
je významné, jak odvolací soud skutečně postupoval, a nikoliv to, jak v souladu
se zákonem měl správně postupovat.
Podle ustanovení § 240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do
dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v
prvním stupni.
V posuzovaném případě byl rozsudek odvolacího soudu doručen žalobci (jeho
zástupci) dne 4.10.2001. Protože dovolání bylo podáno u soudu prvního stupně
dne 4.12.2001, stalo se tak v době, kdy žalobci ještě běžela lhůta k podání
dovolání.
Po zjištění, že žalobce podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu včas, se
dovolací soud zabýval otázkou, zda je přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatel - jak vyplývá z obsahu dovolání - nesouhlasí s právním názorem
odvolacího soudu, podle kterého k přechodu práv a povinností z pracovněprávních
vztahů může dojít jen v případech stanovených zákonem. V projednávané věci měla
být práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1)
převedena ze žalovaného 1) na žalovaného 2) smlouvou, aniž by šlo o případ, s
nímž zákon takový přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů spojuje;
dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1.11.1995 sp. zn. II ÚS
192/95 a má za to, že i v tomto případě \"bylo možné takovou smlouvu uzavřít,
neboť ani zákoník práce a ani jiný právní předpis uzavření takové smlouvy
nezakazuje\".
Výklad právní otázky, zda k přechodu práv a povinností z pracovněprávních
vztahů může dojít i v jiných případech, než které stanoví zákon, se v
judikatuře soudů již ustálil. Byl přijat názor (srov. například právní názor
vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo
82/94, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1995) vycházející z ustanovení § 251b zákoníku práce ve znění
účinném do 31.12.2001 (nyní je obsahově shodná úprava uvedena v ustanovení §
249 odst. 1 zákoníku práce), že přechod práv a povinností z pracovněprávních
vztahů je v jiných než zákonem stanovených případech vyloučen, a na tomto
právním názoru dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
K námitce dovolatele, v níž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1.11.1995
sp. zn. II ÚS 192/95, je třeba uvést, že v právní teorii ani v soudní praxi
nejsou pochybnosti o tom, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy
zásadně mají kogentní povahu (srov. například nález Ústavního soudu ČR sp. zn.
I. ÚS 27/96, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 5,
Praha, C.H.Beck 1997, str. 451). Připouští-li ustanovení § 251b zákoníku práce
ve znění účinném do 31.12.2001 (nyní § 249 odst. 1 zákoníku práce), že k
přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech
stanovených zákonem, pak to musí mít za následek závěr, že v jiných případech
je takový přechod práv a povinností vyloučen a že smlouva (smluvní ujednání),
která je v rozporu s tímto ustanovením, je neplatným právním úkonem.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud uvedenou právní otázku posoudil v souladu s
ustálenou judikaturou soudů, nemůže mít napadený rozsudek odvolacího soudu z
hlediska této právní otázky zásadní význam. Dovolání žalobce proti tomuto
rozsudku proto není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle
ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl. To, že
odvolací soud odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně projednal a rozhodl
o něm v rozporu s ustanovením Části dvanácté, hlavy I. bodu 15. zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1.1.2001, jakož i případné další vady řízení, nemohl dovolací soud při svém
rozhodování vzít v úvahu, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, smí dovolací soud přihlížet, jen - jak vyplývá z
ustanovení § 242 odst.3 věty druhé o.s.ř. - je-li dovolání přípustné;
předpoklady přípustnosti dovolání však v projednávané věci - jak uvedeno výše -
splněny nebyly.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému 2)
v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2003
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu