21 Cdo 385/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému E. s. B., a.s.,
zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o náhradu
mzdy a o další nároky, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 41/94,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. května
2002, č.j. 21 Co 176/98-161, takto:
Dovolání žalobce se zamítá.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm.
d) zák. práce, kterou mu dal žalovaný dopisem ze dne 21.10.1994, je neplatná.
Žalobu odůvodnil zejména tím, že Ministerstvo práce a sociálních věcí České
republiky nevyslovilo řádný předchozí souhlas s tímto rozvázáním pracovního
poměru, který je v případě žalobce (jako osoby se změněnou pracovní schopností)
podmínkou jeho platnosti (§ 50 zák. práce).
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12.1.1995, č.j. 49 C 41/94-19 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a
že žalovaný je povinen zaplatit „čs. státu – Městskému soudu v Brně 500,- Kč
soudního poplatku“. Ve věci samé dospěl k závěru, že předmětná výpověď „je
neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu orgánu st. správy jako nezbytného
zákonného předpokladu rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem se změněnou
pracovní schopností“. Tento souhlas byl totiž žalovanému udělen pro ukončení
pracovního poměru z jiného důvodu než z toho, který byl vymezen v samotné
výpovědi; podle názoru soudu prvního stupně „dodatečnou opravu citace zákon.
ust. provedenou Ministerstvem práce a soc. věcí nelze v tomto případě považovat
za právně účinnou, neboť uvedení ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo
rozhodnuto, je ve smyslu ust. § 47 odst. 2 spr. řádu jednou z podstatných
náležitostí výroku správního rozhodnutí a jeho nedostatek proto nelze považovat
za chybu v psaní či jinou zřejmou nesprávnost“, kterou by bylo možno neformálně
opravit.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20.9.1995, č.j. 21
Co 324/95-28 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že, pokud v
dané věci Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR jako odvolací orgán udělilo
žalovanému svým rozhodnutím souhlas k dání výpovědi žalobci, který není schopen
na základě lékařského posudku vzhledem ke zdravotnímu stavu vykonávat povolání
zámečníka, „a v citaci paragrafu vymezujícího výpovědní důvod, tedy ust. § 46
odst. 1 písm. d) zák. práce (výpovědní důvod týkající se zdravotního stavu),
bylo uvedeno písmeno c) (organizační změny), a tato chyba byla opravena tímto
orgánem v souladu s ust. § 47 odst. 6 správního řádu, pak byl dán předběžný
souhlas k předmětné výpovědi dle ust. § 50 zák. práce“. Soudu prvního stupně
uložil, aby v dalším řízení „zkoumal další důvody neplatnosti rozvázání
pracovního poměru výpovědí (§ 242 a § 44 zák. práce)“.
Městský soud v Brně (poté, co připustil změnu-rozšíření žaloby o nárok na
náhradu mzdy a další nároky) rozsudkem ze dne 12.12.1997, č.j. 49 C 41/94-91
zamítl žalobu o neplatnost výpovědi ze dne 21.10.1994 a o náhradu mzdy ve výši
210.089,10 Kč s úroky z prodlení, rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“
žalovanému náklady řízení ve výši 15.550,- Kč „na účet JUDr. M. P.“ a že
„ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Z. P. se přiznává odměna ve výši 29.650,-
Kč“; současně zastavil řízení „v těch částech, v nichž žalobce podal žalobu
proti MUDr. S., Ing. Z. a MUDr. H. s vyčíslením náhrady škody částkou 68.004,10
Kč a požadoval po žalovaném splnění povinnosti vydat mu potvrzení o změně
pracovní smlouvy a platových podmínkách ke dni 30.5.1994, eventuelně
17.10.1994“, s tím, že „v těchto částech řízení se žádnému z účastníků
nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení“. Po doplnění řízení dospěl soud
prvního stupně k závěru, že předmětná výpověď byla žalobci dána „ze zdravotního
důvodu popsaného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce, vzhledem k
důvodu částečné invalidity žalobce, kterým se stala neschopnost vykonávat
dosavadní zaměstnání“. Žalobce také „odmítl nabídku jiných odpovídajících míst,
takže zaměstnavatel dodržel i tzv. nabídkovou povinnost podle § 46 odst. 2
písm. b) zák. práce“. Protože „byl dán i souhlas správního orgánu v intencích §
50 zák. práce“, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný všechny „zákonné
podmínky výpovědi dodržel“; proto „napadená výpověď z pracovního poměru byla
dána v souladu se zákonem“ a žalobce nemá ani nárok na náhradu mzdy podle
ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce. Výrok o částečném zastavení řízení
odůvodnil tím, že ohledně dotčených nároků žalobce ani přes výzvu soudu
neodstranil „nedostatky podání“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28.5.2002, č.j. 21 Co
176/98-161 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku o určení
neplatnosti výpovědi“, „v zamítavém výroku o náhradě mzdy“ tento rozsudek
změnil tak, že žalobu o zaplacení 534.194,90 Kč s úroky z prodlení zamítl, a ve
výrocích o zastavení řízení, o nákladech řízení a o přiznání odměny rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení;
zároveň vyslovil, že „se dovolání proti tomuto rozsudku nepřipouští“. Odvolací
soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že podle posudku
„kompetentního“ lékaře OSSZ, který „byl vydán v souladu s ustanovením zákoníku
práce před dáním výpovědi“ (a proto „z hlediska obsahového nepodléhá přezkumu
soudu v řízení dle § 64 zák. práce“), žalobce „vzhledem k postižení pohybového
aparátu“ pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci provozního
zámečníka a „je schopen vykonávat jen jiné než dosavadní zaměstnání (vrátný,
vážný, pomocné dělnické práce, administrativa ve skladovém hospodářství
apod.)“. K odvolací námitce zpochybňující splnění nabídkové povinnosti uvedl,
že za situace, kdy z provedených důkazů vyplynulo, že žalovaný před dáním
výpovědi nabídl žalobci dvě místa strojního dělníka a skladového dělníka, která
obě byla pro žalobce vhodná, avšak žalobce žádné z nich nebyl ochoten přijmout,
„žalovaný již neměl povinnost mu účinně pomáhat při zajištění nového vhodného
zaměstnání (§ 47 odst. 3 zák. práce)“. Protože odvolací soud ve shodě se soudem
prvního stupně shledal výpověď z pracovního poměru, která splňuje rovněž
všechny formální náležitosti vyžadované zákoníkem práce, platným právním
úkonem, napadený rozsudek v tomto směru potvrdil a pouze „vzhledem ke změně
žaloby o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí z
21.10.1994 bylo obsahově potvrzující rozhodnutí ve výroku o náhradě mzdy po
formální stránce vyjádřeno jako změna napadeného rozhodnutí“. V části týkající
se zastavení řízení odvolací soud považoval rozsudek soudu prvního stupně pro
nedostatek důvodů za nepřezkoumatelný a neshledal důvodným návrh žalobce na
připuštění dovolání.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že se
odvolací soud „nezabýval skutečností, že rozhodnutí Okresní správy sociálního
zabezpečení B. – posudek o pozbytí způsobilosti konat dále dosavadní práci –
bylo předmětem odvolacích řízení a nikdy nenabylo právní moci“, a že „ve věci
Krajského soudu Brno sp. zn. 22 Ca 95/94 byla provedena oprava jeho zdravotní
kvalifikace posudkovou komisí H. K. se změnou na schopný vykonávat dosavadní
práci s omezením délky pracovního úvazku“. Dovozoval, že, „bylo-li by
rozhodnuto správně o neplatnosti výpovědi, pak by mu bylo jistě přiznáno i
právo na náhradu mzdy“. Mimo to vytkl odvolacímu soudu, že mu svým výrokem o
nepřipuštění dovolání „upřel možnost dovolacího přezkumu“ a že rozhodoval o
odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně „ze dne 12.12.1998, č.j.
49 C 41/94-91, přičemž žalobci není o takovém rozsudku ničeho známo“. K
prokázání svých tvrzení dovolatel požadoval „provést důkaz především soudními
spisy v této věci, jakož i spisy, v nichž jsou zadokumentována výše uvedená
jeho tvrzení“, a navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), a že jde o rozsudek proti kterému je
podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobce v dovolání mimo jiné vytýká odvolacímu soudu, že rozhodoval o odvolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně „ze dne 12.12.1998, č.j. 49 C
41/94-91, přičemž žalobci není o takovém rozsudku ničeho známo“.
Podle ustanovení 164 o.s.ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez
návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se
oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech
rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o
opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud
opravné usnesení nenabude právní moci.
Opravit rozsudek podle ustanovení § 164 o.s.ř. je možné jen v případech, že jde
o chyby v psaní a počtech a dále o takové chyby, které jsou jako zřejmé
nesprávnosti podobného původu jako chyby v psaní a počtech, tj. ke kterým došlo
jen zjevným a okamžitým selháním v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za
účasti níž došlo k vyhlášení anebo vyhotovení rozsudku, a které jsou každému
zřejmé; zřejmost takové nesprávnosti vyplývá především z porovnání výroku
rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.9.1968, sp. zn. 2 Cz 57/1968,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1968, pod poř. č.
37).
V posuzovaném případě Krajský soud v Brně v záhlaví rozsudku ze dne 28.5.2002,
č.j. 21 Co 176/98-161 mimo jiné uvedl, že rozhodl „o odvolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12.12.1998, č.j. 49 C 41/94-91“. Z
odůvodnění tohoto rozsudku i z obsahu spisu je ovšem zřejmé, že rozhodoval o
odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12.12.1997, č.j.
49 C 41/94-91. Z porovnání výroku rozsudku odvolacího soudu s jeho odůvodněním
i z obsahu spisu tak vyplývá, že skutečnost, že odvolací soud v záhlaví svého
rozsudku uvedl, že rozhodl o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Brně ze dne „12.12.1998“ namísto 12.12.1997, je toliko zjevným pochybením
(nesprávností) ve smyslu ustanovení § 164 o.s.ř., které lze kdykoliv - na návrh
žalobce, anebo i bez návrhu - dodatečně napravit opravou rozsudku a které nemá
na posouzení věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu žádný vliv.
Dovolatel dále – jak se podává z obsahu dovolání - zpochybňuje závěr odvolacího
soudu o tom, že v případě žalobce byl naplněn výpovědní důvod podle ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. d) zák. práce, ze kterého žalovaný se žalobcem rozvázal
pracovní poměr výpovědí ze dne 21.10.1994.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 21.10.1994,
který žalobce převzal téhož dne – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce,
ve znění účinném do 30.9.1995 (tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákon č.
118/1995 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v souvislosti s přijetím
zákona o státní sociální podpoře, zákon č. 220/1995 Sb., kterým se mění zákon
č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a nález Ústavního soudu ze
dne 24. května 1995 vyhlášený pod č. 164/1995 Sb.) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď pouze pozbyl-li zaměstnanec podle lékařského posudku nebo
rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení
dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci nebo ji nesmí konat pro
onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na
pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu hygienické služby nejvyšší
přípustné expozice.
Při posuzování platnosti výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák.
práce je podstatné, zda je zaměstnanec způsobilý konat dosavadní práci vzhledem
ke svému zdravotnímu stavu. Objektivizaci vztahu práce, kterou dosud vykonával,
ke zdravotnímu stavu zaměstnance, svěřuje zákon odbornému posouzení [srov.
slova „…podle lékařského posudku nebo rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy
nebo sociálního zabezpečení…“ v § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce], ze kterého
musí vyplývat jednoznačný závěr, že zaměstnanec pozbyl dlouhodobě způsobilost
konat dále dosavadní práci. Lékařský posudek o trvalé zdravotní nezpůsobilosti
k plnění pracovních úkolů vydává příslušný obvodní lékař (lékař závodní
preventivní péče), lékařská poradní komise, případně posudková komise
sociálního zabezpečení (srov. ustanovení § 17 odst. 2 a § 18 směrnice
ministerstva zdravotnictví ze dne 16.12.1967, o posuzování zdravotní
způsobilosti k práci, ve znění účinném do 30.6.2000, registrované v částce 1
Sbírky zákonů Československé socialistické republiky, ročník 1968, a § 21 odst.
1 a § 18a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do
30.4.1995). Přezkoumání správnosti tohoto rozhodnutí se lze domáhat postupem
podle ustanovení § 77 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (ve znění
pozdějších změn a doplňků).
Byl-li posudek nebo rozhodnutí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák.
práce vydán v souladu s právními předpisy, nepodléhá toto správní rozhodnutí –
jak správně uvádí odvolací soud – z hlediska svého obsahu přezkoumání soudem v
řízení zahájeném na návrh zaměstnance podle ustanovení § 64 zák. práce, a soud
z takového rozhodnutí vychází (§ 135 odst. 2 o.s.ř.). Ze skutečnosti, že soud v
konkrétním případě z lékařského posudku vychází (je povinen vycházet), a že
tedy není oprávněn závěry posudku jakkoli doplňovat, vyplývá, že jakékoliv
případné výtky zpochybňující obsah a závěry řádně vydaného lékařského posudku
nemohou být opodstatněné.
V posuzované věci z lékařského posudku MUDr. H. (posudkového lékaře Okresní
správy sociálního zabezpečení B.) ze dne 20.1.1994, z něhož vycházely soudy
obou stupňů, vyplývá, že žalobce „je částečně invalidní“ a že „pro dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav je schopen vykonávat jen jiné než dosavadní
zaměstnání s podstatně menšími požadavky na fyzické nebo psychické schopnosti“.
Uvedené hodnocení zdravotní způsobilosti žalobce k práci, k němuž dospěla
rovněž posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky v
rozhodnutí – posudku ze dne 19.5.1994 (vydaném v rámci řízení vedeného u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Ca 95/94 o odvolání žalobce proti
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 4.2.1994 o
přiznání částečného invalidního důchodu), nepřipouští jiný závěr než, že
žalobce pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci. Za tohoto
stavu tedy odvolací soud s ohledem na obsah existujícího lékařského posudku ze
dne 20.1.1994 v souladu se zákonem dovodil, že žalovaný důvodně přistoupil k
rozvázání pracovního poměru se žalobcem výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1
písm. d) zák. práce.
Protože rozsudek odvolacího soudu je ve věci samé z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.,
nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 1
části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího nebo
dovolacího (§ 243c, § 151 odst. 1 o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2006
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu