21 Cdo 386/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce V. S., zastoupeného Českomoravskou konfederací odborových svazů se
sídlem v Praze 3, nám. W. Churchilla č. 2, proti žalovanému Povodí Labe,
státnímu podniku se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého č. 951/8, IČO
70890005, zastoupenému JUDr. Štěpánem Maškem, advokátem se sídlem v Jablonci
nad Nisou, Komenského č. 21a, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního
poměru, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 10 C 4/97, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci
ze dne 29. ledna 2010 č.j. 36 Co 352/2009-107, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 14.10.1996 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje
pracovní poměr „pro porušování pracovní kázně zvláště hrubým způsobem“. Důvod k
tomuto opatření spatřoval v tom, že, ačkoli byl žalobce „počínaje dnem
9.10.1996 právoplatně v souladu s § 37 odst. 2 písm. a) zák. práce převeden na
jinou pro něj vhodnou práci na provozním středisku Liberec“, „dne 9.10.1996
odmítl přidělenou práci vykonávat a v následujících dnech 10.10., 11.10. a
14.10.1996 se na určené pracoviště v určenou dobu k převzetí práce vůbec
nedostavil“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné, a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci
„ušlou mzdu“. Žalobu odůvodnil tím, že poté, co mu žalovaný dne 8.10.1996 dal
neplatnou výpověď z pracovního poměru, „skutečně dne 9.10.1996 odmítl převedení
na jinou práce, a to z důvodu, ze kterého odmítl i výpověď žalovaného ze dne
8.10.1996“, přičemž „k výkonu práce se dostavil na své řádné pracoviště
(středisko vodní dílo Harcov, kde pracoval jako vedoucí hrázný), na které však
nebyl dále puštěn“. Kromě toho podle následného zjištění žalobce nebyl k
okamžitému zrušení pracovního poměru udělen souhlas příslušného odborového
orgánu, „což je podle § 59 odst. 2 zák. práce podmínkou platnosti tohoto
právního úkonu“.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 7.4.2009 č.j. 10 C 4/97-98 určil, že
okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem žalovaného ze dne
14.10.1996 je neplatné, žalovanému uložil, aby zaplatit žalobci na nákladech
řízení 5.300,- Kč k rukám JUDr. Petra Tandlera, a (z důvodu zpětvzetí žaloby v
této části) zastavil řízení ohledně nároku „na ušlou mzdu“. Soud prvního stupně
vycházel ze zjištění, že dne 8.10.1996 byla žalobci ze strany žalovaného dána
výpověď z pracovního poměru z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm.
f) zák. práce, která „byla po řízeních vedených u Okresního soudu v Jablonci
nad Nisou pod sp. zn. 11 C 1/97 pravomocně určena za neplatnou“. Za tohoto
stavu podle jeho názoru „z neplatného právního úkonu nemůže dojít k platnému
převedení na jinou práci ve smyslu ust. § 37 odst. 2 písm. a) zák. práce
nehledě k tomu, že pouhé odmítnutí práce, když žalobce dal žalovanému najevo,
že se chce výpovědi bránit, nebylo důvodem k postupu podle ust. § 53 odst. 1
písm. b) zák. práce“, když „při převedení na jinou práci je třeba využít
kvalifikaci pracovníka a tento byl převeden z funkce vedoucího hrázného na
práci vodohospodářského dělníka - provozní údržby střediska Liberec“; proto je
okamžité zrušení pracovního poměru žalobce neplatné.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 29.1.2010 č.j. 36 Co 352/2009-107 rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o
tom, že za situace, kdy v řízení vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou
pod sp. zn. 11 C 1/97 byla pravomocně shledána neplatnou výpověď z pracovního
poměru daná žalobci žalovaným dne 8.10.1996 podle ustanovení § 46 odst. 1 písm.
f) zák. práce pro soustavné porušování pracovní kázně, nemůže být
„neuposlechnutí příkazu zaměstnavatele, který vycházel z této neplatné
výpovědi, hodnoceno jako porušení pracovní kázně, neboť podle § 73 odst. 1
písm. a) zák. práce jsou zaměstnanci povinni plnit jen takové pokyny
nadřízených, které byly vydány v souladu s právními předpisy“. Jestliže tedy
„na základě tohoto neplatného pracovně právního aktu žalovaného“ byl žalobce
dopisem žalovaného ze dne 8.10.1996 podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. a) zák.
práce „převeden s platností od 9.10.1996 do skončení pracovního poměru“ na
(jinou) práci vodohospodářského dělníka v provozní údržbě střediska Liberec,
nemůže odmítnutí výkonu této práce žalobcem založit důvod pro platné rozvázání
pracovního poměru okamžitým zrušením podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b)
zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za zásadně
právně významnou považoval otázku, „zda převedení zaměstnance na jinou práci
podle § 37 odst. 2 písm. a) zák. práce po podání výpovědi podle § 46 odst. 1
písm. f) zák. práce, která byla později shledána neplatnou, opravňuje
zaměstnance nenastoupit bez vážného důvodu na tuto jinou, resp. práci původní,
aniž by v takovém jednání zaměstnance mohlo být shledáváno porušení pracovní
kázně se z tohoto vyplývajícími důsledky v podobě možnosti jednostranně ukončit
pracovní poměr ze strany zaměstnavatele“. Podle názoru dovolatele byly v daném
případě „naplněny veškeré zákonem požadované hmotněprávní podmínky“ pro platné
převedení žalobce na jinou práci podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. a) zák.
práce, přičemž skutečnost, že výpověď z pracovního poměru, na jejímž základě k
převedení došlo, byla pravomocně shledána neplatnou, „nemůže mít v daném
soudním řízení podstatnějšího hmotněprávního vlivu“. Dovolatel zdůraznil, že
„je zvláště hrubým porušením pracovní kázně, když zaměstnanec bez vážného
důvodu nechodí do zaměstnání“, a že „podle ustálené judikatury by žalobce mohl
převedení odmítnout, bylo-li by v kontraindikaci s jeho zdravotním stavem nebo
šlo-li by o jinak subjektivně nevhodnou práci“. V daném případě se však „nic
takového neprokázalo, ba právě naopak“, žalobce odmítl nastoupit „bez uvedení
jakýchkoli zdravotních důvodů“, když navíc „náročnost prací po přeřazení a
jejich náplň byly prakticky totožné“. Podle názoru žalovaného „lze tedy
uzavřít, že jakékoliv důvody pro odmítnutí výkonu práce a neomluvené absence
žalobce (ve vytčených dnech) nebyly dány“, přičemž „opačný závěr by vedl a
fakticky v projednávané věci vede k neudržitelné situaci zaměstnavatele“, kdy
„zaměstnanec bezdůvodně nechodí do zaměstnání, ať už na jakékoliv pracoviště, a
toto požívá právní ochrany“. Žalovaný se je vědom, že zákoník práce má
„asymetrickou podobu ve prospěch přiznávání více práv na straně zaměstnanců“,
avšak – jak zdůraznil – „ani jejich ochrana by neměla být nadlimitní“, když
„nutno přihlédnout také k vývoji společenských vztahů, ke kterému u nás od roku
1965 došlo“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů
zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud
zrušil) může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.
3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Vzhledem k tomu, že předmětem řízení je otázka platnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru, které bylo žalobci dáno dne 15.10.1996, je třeba
projednávanou věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění do 30.9.1999, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č.
167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů
České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.
65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 2
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a
odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce pracoval u žalovaného na základě
pracovní smlouvy ze dne 10.3.1967, naposledy od 1.7.1992 jako „vedoucí hrázný“
na vodním díle Harcov. Dne 8.10.1996 dal žalovaný žalobci výpověď z pracovního
poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce pro porušení pracovní
kázně a zároveň žalovaný podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. a) zák. práce
převedl žalobce ode dne 9.10.1996 do skončení pracovního poměru na jinou práci
vodohospodářského dělníka provozní údržby střediska Liberec. Žalobce vyslovil
nesouhlas s podanou výpovědí a trval na dalším zaměstnávání pracemi podle
pracovní smlouvy. Dne 9.10.1996 se žalobce v 7.00 hodin dostavil na nové
pracoviště, kde výkon práce, na niž byl převeden, výslovně odmítl, a v
následujících pracovních dnech 10., 11. a 14.10.1996 se na toto pracoviště již
nedostavil. Pro toto jednání žalovaný dne 15.10.1996 okamžitě zrušil se
žalobcem pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Platnost obou rozvázání pracovního poměru žalobce napadl u soudu včasně podanou
žalobou. V řízení vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11
C 1/97 bylo rozsudkem Krajského soudu v Ústní nad Labem – pobočka v Liberci ze
dne 27.6.2002 č.j. 29 Co 221/2002-242 pravomocně určeno, že výpověď z
pracovního poměru daná žalobci žalovaným dne 8.10.1996 je neplatná.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku – mimo jiné právní otázku, zda je porušením pracovní kázně,
jestliže zaměstnanec (bez vážného důvodu) odmítne výkon (jiné) práce, na niž
byl převeden podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. a) zák. práce z důvodu podání
výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce,
která byla následně pravomocným soudním rozhodnutím shledána neplatnou.
Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího
soudu vyřešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí
projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku
odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zrušit
pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance,
vyplývajícím z pracovního poměru. Porušením pracovní kázně se rozumí zaviněné
porušení pracovních povinností, které jsou zaměstnanci stanoveny právními
předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného
vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností
je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k
zaměstnavateli; jednání zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z
pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovních
povinností.
K základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru náleží
(kromě jiného) povinnost zaměstnance podle pokynů zaměstnavatele osobně konat
práce podle pracovní smlouvy [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Tomu
odpovídá povinnost (i oprávnění) zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci
podle pracovní smlouvy, tj. přidělovat zaměstnanci na dohodnutém místě výkonu
práce ten druh práce, který byl sjednán [srov. § 35 odst. 1 písm. a) zák.
práce]. Ujednání o druhu a místě výkonu práce jsou (spolu s ujednáním o dni
nástupu do práce) podstatnými náležitostmi pracovní smlouvy (srov. § 29 odst. 1
zák. práce), jimiž je určen rozsah „dispozice“ zaměstnavatele se zaměstnancem
(jeho pracovní silou). Zaměstnavatel může (s výjimkami uvedenými v ustanovení §
37 a 38 zák. práce) od zaměstnance vyžadovat jen takové pracovní úkony, které
spadají do rámce druhu a místa výkonu sjednané práce. Nesplní-li zaměstnanec
pokyn k výkonu prací jiného druhu nebo v jiném místě, než byly sjednány v
pracovní smlouvě, nejde u něho o porušení pracovní kázně (srov. rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ze dne 21.11.1980 sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1982, pod č. 42), ledaže by šlo o takovou
jinou práci, na niž byl zaměstnanec platně převeden za podmínek uvedených v
ustanovení § 37 zák. práce, popř. přeložen v souladu s ustanovením § 38 zák.
práce. V takovém případě se zaměstnanec dopustí porušení pracovní kázně se
všemi následky s tím spojenými, včetně možnosti zaměstnavatele jednostranně
rozvázat se zaměstnancem z tohoto důvodu pracovní poměr.
Jedním z důvodů, pro které zaměstnavatel může převést zaměstnance na jinou
práci, i kdyby s tímto převedením zaměstnanec nesouhlasil, je situace, kdy
zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru z důvodů uvedených v
ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) a f) zák. práce [srov. § 37 odst. 2 písm. a)
zák. práce]. Tuto možnost, kterou zákon zaměstnavateli dává na zvážení (a je
pouze na zaměstnavateli, zda ji využije či nikoli), využil též žalovaný v
projednávané věci, jestliže žalobce přeložil na jinou práci ihned následující
den poté, co se žalobcem rozvázal pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. f) zák. práce pro porušení pracovní kázně. S názorem dovolatele,
že skutečnost, že uvedená výpověď z pracovního poměru, na jejímž základě k
převedení na jinou práci došlo, byla následně pravomocným soudním rozhodnutím
shledána neplatnou, „nemůže mít v daném soudním řízení podstatnějšího
hmotněprávního vlivu“, však nelze souhlasit.
Podle ustálené judikatury je rozvázání pracovního poměru výpovědí neplatné, jen
jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím (srov.
například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněném pod č. 75 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1997). Byla-li výpověď z pracovního poměru pravomocným
rozhodnutím soudu vydaném v řízení podle ustanovení § 64 zák. práce označena za
neplatný právní úkon, nemůže mít již od počátku žádné právní účinky; její
neplatnost nastává zpětně (ex tunc) k datu, kdy měl pracovní poměr tímto
rozvázáním skončit. To - mimo jiné - znamená, že pracovní poměr účastníků na
základě této výpovědi (tehdy) neskončil, a zaměstnanci (za předpokladu, že
oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání) náleží podle ustanovení
§ 61 odst. 1 zák. práce rovněž zpětně (bez ohledu na okamžik právní moci
soudního rozhodnutí o neplatnosti výpovědi) náhrada mzdy ve výši průměrného
výdělku za dobu, kdy mu zaměstnavatel neumožnil konat (nepřiděloval) práci, k
níž se zavázal podle pracovní smlouvy a kterou byl připraven, schopen a ochoten
pro zaměstnavatele konat. Tyto zpětné účinky zřejmě dopadají i na rozhodnutí
zaměstnavatele podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. a) zák. práce, jehož
podkladem (právním důvodem) je podání výpovědi z pracovního poměru podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) nebo § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Je-li
pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena neplatnost takové výpovědi, má tato
skutečnost rovněž za následek, že zpětně (ex tunc) zanikají podmínky pro
převedení zaměstnance na jinou práci podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. a)
zák. práce. Odmítnutí výkonu této (jiné) práce ze strany zaměstnance proto
nelze za této situace hodnotit jako porušením pracovní kázně, a tudíž ani jako
důvod pro rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením podle ustanovení § 53
odst. 1 písm. b) zák. práce nebo výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm.
f) zák. práce, i kdyby v době, kdy zaměstnavatel o převedení na jinou práci
rozhodl a kdy zaměstnance výkon této práce odmítl, byly (formálně) „veškeré
zákonem požadované hmotněprávní podmínky pro platné převedení naplněny“.
Názor dovolatele, který považuje za rozhodující formální stav v době
rozhodování o převedení na jinou práci podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. a)
zák. práce, nebere dostatečně v úvahu, že, kdyby převedení na jinou práci mělo
zůstat platné i po vyslovení neplatnosti výpovědi, bylo by za této situace
vyloučeno, aby zaměstnavatel po podání neplatné výpovědi porušil povinnost
uvedenou v ustanovení § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat zaměstnanci
(trvajícímu na tom, aby ho dále zaměstnával) „práci podle pracovní smlouvy“, a
zaměstnanec by tudíž neměl (nemohl mít) nárok na náhradu mzdy podle ustanovení
§ 61 odst. 1 zák. práce. Dovolatel současně přehlíží, že akceptace jeho úvah o
tom, že jednostranné převedení na jinou práci provedené na základě nezákonné
(neplatné) výpovědi v případě, že by je zaměstnanec nerespektoval, mohlo být
důvodem pro rozvázání pracovního poměru pro porušení pracovní kázně, by ve
svých důsledcích znamenalo, že stav, který byl objektivně posouzen jako
nezákonný, by vedl (mohl být podkladem) k zákonnému (platnému) skončení
pracovního poměru.
Odvolací soud proto v projednávané věci dospěl v souladu se zákonem ke
správnému závěru, že, byl-li žalobce podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. a)
zák. práce převeden „s platností od 9.10.1996 do skončení pracovního poměru“ na
(jinou) práci vodohospodářského dělníka v provozní údržbě střediska Liberec „na
základě neplatné výpovědi“ ze strany žalovaného, nemůže odmítnutí výkonu této
práce žalobcem založit důvod pro platné rozvázání pracovního poměru okamžitým
zrušením podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Protože napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, a protože nebylo zjištěno
(a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b
odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst.1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího
řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. července 2012
JUDr. Zdeněk
Novotný, v. r.
přeseda senátu