21 Cdo 387/2003

21 Cdo 387/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v

právní věci žalobkyně B. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. d. P.,

příspěvkové organizaci, zastoupenému advokátem, o určení, že pracovní poměr

účastníků trvá, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. 18 C

250/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové

ze dne 7. října 2002 č.j. 24 Co 357/2002-35, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8.

března 2002 č.j. 18 C 250/2001-19 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v

Pardubicích k dalšímu řízení.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že pracovní poměr uzavřený mezi

žalobkyní a žalovaným dne 1.5.1987 trvá. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne

3.12.2001, kdy bylo vyznačeno \"nabytí právní moci rozsudku zdejšího soudu č.j.

18 C 181/2000 o neplatnosti výpovědi pracovního poměru ze dne 20.6.2000\", se

dostavila k žalovanému a žádala o přidělení práce. Žalovaný jí však odmítl

přidělit práci, neboť podle jeho názoru pracovní poměr účastníků skončil ke dni

30.9.2000 \"dohodou ve smyslu § 61 odst.1 zákoníku práce\". Postup žalovaného

nepovažuje žalobkyně za správný, neboť již před podáním výpovědi ze dne

20.6.2000, při jejím předání a ještě v červenci a srpnu 2000 sdělila

statutárním zástupcům žalovaného (řediteli Mgr. P. D. a ekonomickému náměstku

ing. P. B.) a dalším zaměstnancům žalovaného, že trvá na dalším zaměstnávání

podle pracovní smlouvy.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 8.3.2002 č.j. 18 C 250/2001-19

žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě

nákladů řízení 7.425,- Kč k rukám advokáta. Při svém rozhodování vycházel ze

zjištění, že pracovní poměr mezi účastníky vznikl dnem 1.5.1987, že dopisem ze

dne 20.6.2000 žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru a že

pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11.10.2001 č.j. 18 C

181/2000-187 bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a

dovodil, že pro posouzení, zda pracovní poměr mezi účastníky založený pracovní

smlouvou ze dne 1.5.1987 dosud trvá, je především rozhodující, zda žalobkyně

oznámila žalovanému, že trvá na tom, aby jí dále zaměstnával. Z výsledků

dokazování pak uzavřel, že žalobkyně žalovanému písemně neoznámila, že by

trvala na dalším zaměstnávání, a že ani neprokázala, že by při přebírání

výpovědi \"výslovně sdělila žalovanému\", že trvá na tom, aby jí dále

zaměstnával. To, že nesouhlasí s výpovědí z pracovního poměru a že trvá na

dalším zaměstnávání, však dala žalovanému najevo tím, že podala žalobu na

určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a že v řízení o určení

neplatnosti výpovědi z pracovního poměru před svým \"závěrečným návrhem\" dne

3.10.2001 \"rozšířila žalobní návrh o požadavek náhrady mzdy za období od

12.10.2000 do 30.9.2001\". I když soud \"rozšíření žaloby\" o nárok na náhradu

mzdy nepřipustil a o tomto nároku proto nebylo rozhodnuto, je soud prvního

stupně přesvědčen, že \"tímto žalobkyně vyjádřila svou vůli být u žalovaného

nadále zaměstnána\". Žaloba o určení, že pracovní poměr účastníků nadále trvá,

je proto důvodná.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7.10.2002

č.j. 24 Co 357/2002-35 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že

žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení

6.625,- Kč k rukám \"jejího zástupce\". Odvolací soud dovodil, že oznámení

zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném rozvázání

pracovního poměru dále zaměstnával, je jednostranným právním úkonem zaměstnance

adresovaným zaměstnavateli, který ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu, a

že může být učiněn jednáním nebo opomenutím, výslovně nebo jiným způsobem

nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnanec projevit. Oznámení

zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání, může být podle judikatury soudů

(rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18.12.1995 sp. zn. 6 Cdo 63/95,

uveřejněném pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996)

nahrazeno podáním žaloby, v níž zaměstnanec uplatní nejen neplatnost rozvázání

pracovního poměru, ale také požadavek na náhradu mzdy ve smyslu ustanovení § 61

odst.1 zákoníku práce. Oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání,

popřípadě uplatnění nároku na náhradu mzdy ve smyslu ustanovení § 61 odst.1

zákoníku práce, může zaměstnanec učinit poté, co s ním zaměstnavatel rozvázal

pracovní poměr výpovědí, nejpozději však do rozhodnutí soudu o žalobě

zaměstnance na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Protože

žalobkyně uplatnila vůči žalovanému nárok na náhradu mzdy za dobu od 12.10.2000

do 30.9.2001 v průběhu řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí

(při soudním roku konaném dne 3.10.2001) a protože tomuto hmotněprávnímu úkonu

byla u soudu přítomna zástupkyně žalovaného (advokátka zastupující žalovaného

na základě procesní plné moci), žalobkyně tím oznámila - s přihlédnutím k tomu,

že žaloba o náhradu mzdy takové sdělení \"nahrazuje\" - žalovanému, že trvá na

tom, aby jí po neplatném rozvázání pracovního poměru dále zaměstnával. Pracovní

poměr žalobkyně u žalovaného proto nadále trvá.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. I kdyby

uplatnění nároku na náhradu mzdy bylo dostatečným projevem vůle toho, že

zaměstnanec hodlá být u zaměstnavatele nadále zaměstnán, nemůže podle názoru

dovolatele být \"toto rozhodnutí\" učiněno \"nejdéle do rozhodnutí soudu o

žalobě zaměstnance o neplatnost výpovědi\". Z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze

ze dne 18.12.1995 sp. zn. 6 Cdo 63/95, na něž odvolací soud odkazuje, navíc

vyplývá, že \"takovýto projev vůle je patrný z podání žaloby o neplatnost

výpovědi pouze v případě, že se v ní zaměstnanec domáhá po zaměstnavateli

náhrady mzdy\". V projednávané věci však nebyl tento předpoklad naplněn, neboť

žalobkyně požadavek na náhradu mzdy v žalobě neuplatnila a vznesla ho až při

soudním roku konaném dne 3.10.2001, a to \"po ukončení dokazování a poučení dle

§ 119a odst.1 o.s.ř. a nesplnila tím tak svou povinnost tvrdit v řízení všechny

podstatné skutečnosti, a soud rozšíření žaloby o nárok na náhradu mzdy

nepřipustil\". Podle názoru dovolatele \"je mimo pochybnost\", že žalobkyně

nárok na náhradu mzdy v žalobě o určení neplatnosti výpovědi neuplatnila, neboť

se žalobou domáhala pouze určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a

nikoliv též \"náhrady mzdy a tím i určení, že pracovní vztah nadále trvá\".

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc

vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Uvedla, že

může prokázat výslechem navržených svědkyň, že žalovanému oznámila, že trvá na

dalším zaměstnávání, a že žalovaný podal dovolání jen \"účelově\" se záměrem

\"odložit povinnost zaplatit mzdu za dobu trvání pracovního poměru\".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě

uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou

přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v

ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo

jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně

rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl

vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237

odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)

o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve

věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění

nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se

nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve

věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo

zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení

(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)

o.s.ř.].

Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl

potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237

odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci

nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo

odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy

může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237

odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu

ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je

odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán

uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo

jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu

ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní

význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání

označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena

již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci

samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,

jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §

237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve

věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil (v souvislosti s aplikací

právního názoru, vysloveného v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

18.12.1995 sp. zn. 6 Cdo 63/95, který byl uveřejněn pod č. 24 ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996) právní otázku, zda oznámení

zaměstnance vůči zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, je nahrazeno

též tehdy, jestliže zaměstnanec uplatnil požadavek na náhradu mzdy až v průběhu

řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru a jestliže soud v tomto řízení

změnu žaloby spočívající v tom, že zaměstnanec vedle určení neplatnosti

rozvázání pracovního poměru nově požadoval přiznání náhrady mzdy, usnesením

nepřipustil. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu

vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané

věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu

rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací

soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je

přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR

dospěl k závěru, že dovolání je částečně opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že

žalobkyně měla uplatnit u soudu nárok na náhradu mzdy dne 3.10.2001 - podle

zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č.

153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb.,

č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb.,

č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993

Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č.

167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000

Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb. a č. 177/2001 Sb., tedy

podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.3.2002 (dále jen \"zák. práce\").

Podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci

neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve

zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho

dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen

poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši

průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším

zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci, nebo

kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

Podle ustanovení § 61 odst.3 písm.a) zák. práce rozvázal-li zaměstnavatel

pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel

dále zaměstnával, platí, pokud se nedohodne se zaměstnavatelem písemně jinak,

že jeho pracovní poměr skončil dohodou, byla-li dána neplatná výpověď,

uplynutím výpovědní doby; v tomto případě má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy

ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby.

Rozvázání pracovního poměru výpovědí je neplatné, jen jestliže byla jeho

neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím (srov. například právní názor

uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96,

uveřejněném pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). I když byla

pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena neplatnost rozvázání pracovního poměru

výpovědí danou zaměstnavatelem, nemusí pracovní poměr dále pokračovat; pracovní

poměr účastníků - jak vyplývá z výše citovaných ustanovení - nadále trvá jen

tehdy, jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále

zaměstnával. Netrvá-li zaměstnanec na tom, aby ho zaměstnavatel dále

zaměstnával (tj. neoznámí-li zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání,

nebo sdělí-li zaměstnavateli, že na dalším zaměstnávání netrvá), nastává -

ačkoliv byla pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena neplatnost rozvázání

pracovního poměru výpovědí - právní fikce rozvázání pracovního poměru dohodou.

Zaměstnanec může oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále

zaměstnával, kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď,

nejpozději však do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě zaměstnance o

určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí pravomocně skončeno a

kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru. Zaměstnanec může své

stanovisko o tom, zda trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával,

změnit. Z hlediska ustanovení § 61 odst. 1 a 3 zák. práce je rozhodné, jaké své

stanovisko o tom, zda trvá nebo netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále

zaměstnával, oznámil zaměstnavateli v době vyhlášení (vydání) soudního

rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. například

právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.10.2001 sp. zn. 21

Cdo 2905/2000, uveřejněném pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, roč. 2002).

Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném

rozvázání pracovního poměru výpovědí dále zaměstnával, je - jak správně uvedl

odvolací soud - jednostranným právním úkonem zaměstnance, adresovaným

zaměstnavateli, který ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu; projev vůle

zaměstnance tu může být učiněn jednáním nebo opomenutím, může se tak stát

výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl

zaměstnanec projevit (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Vrchního

soudu v Praze ze dne 18.12.1995 sp. zn. 6 Cdo 63/95, uveřejněném pod č. 24 ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996).

Jestliže zaměstnanec svým jednostranným právním úkonem neoznámil

zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho po neplatném rozvázání pracovního poměru

výpovědí dále zaměstnával, ale podal proti němu žalobu o určení neplatnosti

rozvázání pracovního poměru výpovědí a o náhradu mzdy, je tím - jak rovněž

správně dovodil odvolací soud - oznámení zaměstnance nahrazeno (srov. například

rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.2.1977 sp.zn. 5 Cz 10/77,

uveřejněný pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979).

Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával,

však nahrazuje jen taková žaloba, v níž pracovník uplatnil nejen neplatnost

rozvázání pracovního poměru, ale také požadavek na náhradu mzdy ve smyslu

ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze

dne 18.12.1995 sp. zn. 6 Cdo 63/95, uveřejněný pod č. 24 ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996).

Na posledně uvedeném právním názoru, který představuje ustálenou judikaturu

soudů a který je i nadále přijímán jako správný, nemá dovolací soud důvod

cokoliv měnit. Uplatnil-li totiž zaměstnanec v žalobě podané proti

zaměstnavateli kromě požadavku na určení neplatnosti rozvázání pracovního

poměru též nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zák. práce, je v

tom imanentně obsaženo oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnání,

neboť, požadoval-li zaměstnanec po zaměstnavateli náhradu mzdy podle ustanovení

§ 61 odst.1 zák. práce, dal mu tím vždy alespoň konkludentně (způsobem

nevzbuzujícím pochybnost) najevo, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával.

S odvolacím soudem lze souhlasit také v tom, že nárok na náhradu mzdy podle

ustanovení § 61 odst.1 zák. práce nemusí žalobce uplatnit vždy již přímo v

žalobě, kterou se domáhá určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, ale

také až v průběhu řízení o této žalobě, a to tak, že změní se souhlasem soudu

žalobu (§ 95 o.s.ř.) v tom, že vedle určení neplatnosti rozvázání pracovního

poměru bude požadovat též přiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst.1

zák. práce. Připustí-li totiž soud změnu žaloby v uvedeném směru, má to mimo

jiné za následek, že předmětem řízení se stane rovněž nárok na náhradu mzdy

podle ustanovení § 61 odst.1 zák. práce a že soud rozsudkem rozhodne (je

povinen rozhodnout) jak o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, tak i

o tomto nároku na náhradu mzdy (srov. § 152 odst.2 o.s.ř.). Nárok na náhradu

mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zák. práce v tomto případě ovšem nebyl u

soudu uplatněn dnem, kterým bylo zahájeno řízení (tj. dnem podání žaloby u

soudu), ale teprve dnem, kdy soudu došla změna žaloby, a tímto způsobem

nahrazené oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání, má právní

účinky vůči zaměstnavateli až ode dne, v němž mu byla změněná žaloba doručena

do vlastních rukou, jestliže nebyl přítomen při jednání, při němž ke změně

žaloby došlo (srov. § 95 odst.1 větu druhou o.s.ř.).

V projednávané věci odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dovodil, že

žalobkyně uplatnila u soudu nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1

zák. práce v průběhu řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru,

kterou dal žalovaný žalobkyni dne 20.6.2000 podle ustanovení § 46 odst.1

písm.f) zák. práce, vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C

181/2000, a to při jednání konaném dne 3.10.2001. Odvolací soud však nevzal

náležitě v úvahu to, že nárok je náležitě uplatněn žalobou (podáním, kterým se

mění žaloba) nejen tím, že žalobce uvede, čeho se žalobou (změnou žaloby)

domáhá, ale i vylíčením rozhodujících skutečností, na nichž se zakládá, a to

alespoň v takovém rozsahu, aby bylo možné posoudit, jaký skutek (skutkový děj)

má být předmětem řízení. Nevylíčí-li žalobce v žalobě nebo v podání, kterým

mění žalobu, rozhodující skutečnosti nejméně v uvedeném rozsahu, jedná se o

neúplné podání a soud je povinen se pokusit postupem podle ustanovení § 43

o.s.ř. o odstranění této vady; v případě, že žaloba nebo podání, kterým se mění

žaloba, nebudou žalobcem přes výzvu soudu doplněny o vylíčení rozhodujících

skutečností, má to za následek (srov. § 43 odst.2 o.s.ř.), že soud žalobu

odmítne, popřípadě že ke změně žaloby nebude soud v řízení přihlížet (srov.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2002 sp. zn. 21 Cdo 85/2002, uveřejněné

pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Posouzení

věci z tohoto hlediska přitom bylo významné, neboť žalobkyně - jak bylo v

řízení před soudy zjištěno - při jednání dne 3.10.2001 ve věci vedené u

Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 181/2000 prostřednictvím svého

zástupce advokáta navrhla, aby žalovanému byla rozsudkem též uložena povinnost

zaplatit jí \"ve lhůtě 1 týdne ode dne právní moci rozsudku ušlou mzdu za

období od 12.10.2000 do 30.9.2001 v částce 151.678,- Kč\", aniž by též uvedla,

na základě jakých rozhodujících skutečností se uvedeného plnění domáhá a že by

vůbec se jednalo o náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zák. práce.

V řízení před soudy bylo dále zjištěno, že soud ve věci vedené u Okresního

soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 181/2000 změnu žaloby (tímto způsobem

posoudil výše uvedený návrh žalobkyně) usnesením vyhlášeným při jednání dne

3.10.2001 nepřipustil. Rozhodne-li soud, že žalobcem navrženou změnu žaloby

nepřipouští, znamená to mimo jiné, že nárok uplatněný změnou žaloby nebude v

řízení projednáván a že o něm nebude rozhodnuto, neboť se nestal předmětem

řízení; hodlá-li žalobce i nadále uvedený nárok uplatňovat u soudu, musí tak

učinit žalobou a tím o něm zahájit nové řízení. Jestliže soud nepřipustí

navrženou změnu žaloby, nenastávají ani hmotněprávní účinky změny žaloby; z

hlediska hmotného práva je tu proto stejný stav, jako kdyby ke změně žaloby

vůbec nedošlo, neboť ve vztahu k nároku uplatněnému změnou žaloby nastávají

tyto účinky jen tehdy, bylo-li o něm zahájeno řízení, a k tomu v důsledku

nepřipuštění změny žaloby nedošlo. Uvažoval-li tedy odvolací soud o tom, zda

uplatnění nároku žalobkyně na náhradu mzdy učiněné při jednání dne 3.10.2001 v

řízení o věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 181/2000

nahradilo oznámení žalobkyně, že trvá na tom, aby jí žalovaný dále zaměstnával,

měl proto přihlédnout též k tomu, že změna žaloby směřující k uplatnění tohoto

nároku nebyla soudem připuštěna.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud

České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem

o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí

i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto

rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3

věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za

středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. června 2003

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu