21 Cdo 3887/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobců a) Ing. M. O. a b) Ing. R. M., obou zastoupených JUDr. Evou
Koubovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Vinohradská č. 343/6,
proti žalované MUDr. H. B., o 2.820.546,81 Kč s příslušenstvím prodejem
zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 363/2007, o
dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2014 č.
j. 16 Co 210/2012-385, opravenému usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16.
července 2014 č. j. 16 Co 210/2012-407, takto:
I. Dovolání žalobců proti výroku rozsudku městského soudu opraveného
usnesením ze dne 16. července 2014 č. j. 16 Co 210/2012-407, kterým byl
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. února 2012 č. j. 27 C
363/2007-277 ve výroku o věci samé, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu opravený usnesením ze dne 16. července 2014 č. j.
16 Co 210/2012-407 se ve výrocích o náhradě nákladů řízení mění takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. února 2012 č. j. 27 C
363/2007-277 se ve výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že žalobci jsou
povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení
38.458,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě
nákladů odvolacího a dovolacího řízení 25.584,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 23. 11. 2006
domáhali, aby jim společně a nerozdílně žalovaná zaplatila 2.820.546,81 Kč „s
příslušenstvím, tj. úrokem z prodlení 25 % ročně z částky 1.559.678,25 Kč od 2.
7. 1996 do zaplacení a úrokem z prodlení 16 % ročně z částky 140.000,- Kč od 1.
7. 1998 do zaplacení a náhradou nákladů nalézacích soudních řízení ve výši
63.032,- Kč a 54.580,- Kč“, s tím, že žalobci jsou oprávněni uspokojit se z
výtěžku prodeje zástavy, a to „budovy č. p. 481, část obce Č., na pozemku č.
parcel. 1137/196 o výměře 145 m2 (zastavěná plocha a nádvoří) a pozemku č.
parcel. 1137/196 o výměře 145 m2 (zastavěná plocha a nádvoří) a pozemku č.
parcel. 1137/197 o výměře 145 m2 (ostatní plochy) v k. ú. Č., obci P., jež jsou
zapsány KÚ pro P., KP P., na LV č. 742 pro k. ú. Č.“. Žalobu zdůvodnili zejména
tím, že zástavní smlouvou uzavřenou mezi Komerční bankou, a. s. a žalovanou
jako zástavkyní dne 14. 9. 1994 bylo zřízeno zástavní právo k předmětným
nemovitostem k zajištění pohledávky Komerční banky, a. s. za dlužnicí H. K. ze
smlouvy o úvěru ze dne 12. 9. 1994 č. A 40550, že žalobcům byla tato pohledávka
Komerční banky, a. s. „ve výši jistiny 2.820.546,81 Kč s příslušenstvím“
postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 1999 č.
SPP/4730/063/1999 a že dlužnice H. K. na tuto pohledávku „neprovedla žalobcům
ani částečnou úhradu“. Žalobci uvedli, že část pohledávky byla původní
věřitelce Komerční bance, a. s. vůči H. K. pravomocně přiznána platebním
rozkazem bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j.
68 Ro 666/96-21 (jistina ve výši 1.100.546,81 Kč, úroky ve výši 443.609,66 Kč,
úroky z prodlení ve výši 15.491,78 Kč, poplatek za vedení účtu ve výši 30,- Kč,
úroky z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 1.559.678,25 Kč od 2. 7. 1996 do
zaplacení a náhrada nákladů řízení ve výši 63.032,- Kč) a rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 9. 2002 č. j. 51 C 53/2001-35 (jistina ve výši
140.000,- Kč, smluvní pokuta ve výši 143.820,30 Kč, úroky z prodlení ve výši 16
% ročně z částky 140.000,- Kč od 1. 7. 1998 do zaplacení a náhrada nákladů
řízení ve výši 54.580,- Kč).
Žalovaná namítala, že projednání věci brání překážka věci rozsouzené, neboť
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 6. 2006 č. j. Nc 804/2002-47
byl zamítnut návrh žalobců na soudní prodej zástavy (předmětných nemovitostí),
že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, neboť zástavní smlouva je
neplatná, a že právo žalobců domáhat se zaplacení dlužných částek je již
promlčeno, stejně jako jejich právo domáhat se uspokojení tvrzené pohledávky
prodejem zástavy.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2. 4. 2009 č. j. 27 C 363/2007-130
rozhodl, že žalovaná je povinna žalobcům společně a nerozdílně zaplatit
2.938.158,81 Kč s úroky z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 1.559.678,25 Kč
od 2. 7. 1996 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 16 % ročně z částky
140.000,- Kč od 1. 7. 1998 do zaplacení, přičemž žalobci jsou oprávněni se
uspokojit z výtěžku prodeje zástavy, a to budovy č. p. 481 na pozemku p. č.
1137/196, pozemku p. č. 1137/196 o výměře 145 m2, zastavěná plocha a nádvoří, a
pozemku p. č. 1137/197 o výměře 145 m2, ostatní plocha, vše v katastrálním
území Č., obci P., zapsaných na listu vlastnictví č. 742 pro katastrální území
Č. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha;
současně žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení
29.299,- Kč k rukám advokátky JUDr. Evy Koubové. Na základě zjištění, že podle
smlouvy o úvěru ze dne 12. 9. 1994 Komerční banka, a. s. poskytla H. K. úvěr ve
výši 3.500.000,- Kč, že k zajištění pohledávky Komerční banky, a. s. ze smlouvy
o úvěru bylo zástavní smlouvou ze dne 12. 9. 1994 zřízeno zástavní právo na
nemovitostech žalované, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 1999
byla pohledávka Komerční banky, a. s. za H. K. ve výši 2.820.546,81 Kč s
příslušenstvím postoupena žalobcům a že H. K. poskytnutý úvěr řádně a včas
nesplatila, dospěl k závěru, že žalobci mají právo na uspokojení ze zástavy
podle ustanovení § 151f odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 8.
1998. Zástavní smlouvu ze dne 12. 9. 1994 neshledal neplatnou, neboť
pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2005 č. j. 8 C
320/99-180, jímž je vázán, byla – na základě závěru o platnosti zástavní
smlouvy - zamítnuta žaloba žalované o určení, že k předmětným nemovitostem není
zřízeno zástavní právo. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalované, že
projednání věci brání překážka věci rozsouzené, neboť předmětem řízení ve věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. Nc 804/2002, ve které se
žalobci domáhali nařízení soudního prodeje zástavy, byl jiný nárok. Důvodnou
neshledal ani námitku promlčení vznesenou žalovanou, neboť podle ustanovení §
151f odst. 1 občanského zákoníku se zástavní věřitel může domáhat uspokojení ze
zástavy i tehdy, je-li zajištěná pohledávka promlčena, a proto promlčení
pohledávky „nemůže ovlivnit právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze
zástavy“, a za pravdu nedal ani názoru žalované, že uplatněný nárok je v
rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 9. 2009 č. j. 16
Co 300/2009-157 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v otázce platnosti
zástavní smlouvy ze dne 12. 9. 1994 byl soud prvního stupně vázán rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2005 č. j. 8 C 320/99-180 (potvrzeným
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006 č. j. 30 Co 506/2005-200),
kterým byla zamítnuta žaloba žalované o určení, že k předmětným nemovitostem
není zřízeno zástavní právo, a ztotožnil se též s názorem soudu prvního stupně,
že projednání věci nebrání překážka věci rozsouzené. Vytknul však soudu prvního
stupně, že se nezabýval námitkou žalované, že došlo k promlčení zástavního
práva, a že – vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí
občanského zákoníku se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná
pohledávka - jeho rozsudek postrádá zjištění o tom, zda a kdy došlo k promlčení
zajištěné pohledávky.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 5. 2. 2010 č. j. 27 C 363/2007-169
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům společně a nerozdílně
1.961.110,55 Kč s úroky z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 1.559.678,25 Kč
od 2. 7. 1996 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 16 % ročně z částky
140.000,- Kč od 1. 7. 1998 do zaplacení, přičemž žalobci jsou oprávněni se
uspokojit z výtěžku prodeje zástavy, a to budovy č. p. 481 na pozemku p. č.
1137/196, pozemku p. č. 1137/196 a pozemku p. č. 1137/197, vše v katastrálním
území Č., obci P., zapsaných na listu vlastnictví č. 742 pro katastrální území
Č. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha,
zamítl žalobu „co do požadavku na zaplacení 977.048,26 Kč s oprávněním
uspokojit se v této výši z výtěžku prodeje označené zástavy“ a uložil žalované
povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 22.994,40 Kč k rukám
advokátky JUDr. Evy Koubové. Dospěl k závěru, že právo žalobců na zaplacení
části pohledávky ve výši 977.048,26 Kč (části jistiny úvěru), která nebyla
přiznána soudem, se promlčelo uplynutím čtyřleté promlčecí doby podle
ustanovení § 397 obchodního zákoníku, která „běžela od splatnosti úvěru 30. 6.
1998 a skončila 30. 6. 2002“, a že proto došlo i k promlčení jejich práva
domáhat se uspokojení této části pohledávky ze zástavy. Ve vztahu k částce
1.961.110,55 Kč dovodil, že zástavní právo žalobců se nepromlčelo, neboť „tyto
pohledávky byly přiznány rozhodnutími soudu, takže pro ně platí desetiletá
promlčecí doba“, a „pokud nejsou tyto zajištěné pohledávky promlčeny, potom se
podle § 100 odst. 2 věta třetí občanského zákoníku nepromlčelo ani zástavní
právo“.
K odvolání žalobců a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10.
2010 č. j. 16 Co 269/2010-216 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v
níž byla žaloba zamítnuta, a ve zbývající části jej zrušil a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Shledal správným závěr
soudu prvního stupně o promlčení zástavního práva v rozsahu, v němž zajišťovalo
pohledávku žalobců ve výši 977.048,26 Kč, a nepřisvědčil námitce žalobců, že na
běh promlčecí doby mělo vliv podání žaloby o určení, že k předmětným
nemovitostem není zřízeno zástavní právo. Ve vztahu k části rozsudku, v níž
bylo žalobě vyhověno, vytknul soudu prvního stupně, že neučinil náležitá
skutková zjištění o splatnosti jednotlivých splátek úvěru, které byly žalobcům
nebo jejich právnímu předchůdci přiznány pravomocnými rozhodnutími soudu, neboť
desetiletá promlčecí doba podle ustanovení § 408 obchodního zákoníku nezačala
běžet od data vydání či právní moci těchto rozhodnutí, nýbrž od splatnosti
jednotlivých splátek, a že se nezabýval otázkou, zda se zástavní právo vztahuje
na „všechny žalované částky“, a neučinil zjištění o tom, jaké nároky zástavní
smlouva zajišťuje.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2. 2. 2012 č. j. 27 C 363/2007-277
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům společně a nerozdílně
257.612,- Kč s úroky z prodlení ve výši 16 % ročně z částky 140.000,- Kč za
dobu od 1. 7. 2008 do zaplacení, přičemž žalobci jsou oprávněni se uspokojit z
výtěžku prodeje zástavy, a to budovy č. p. 481 na pozemku p. č. 1137/196,
pozemku p. č. 1137/196 a pozemku p. č. 1137/197, vše v katastrálním území Č.,
obci P., zapsaných na listu vlastnictví č. 742 pro katastrální území Č. u
Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha,
zamítl žalobu „co do požadavku na zaplacení 1.703.498,55 Kč s úroky z prodlení
ve výši 25 % ročně z částky 1.559.678,25 Kč za dobu od 2. 7. 1996 do zaplacení
s oprávněním uspokojit se v této výši z výtěžku prodeje označené zástavy“ a
uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě
nákladů řízení 87.655,- Kč k rukám advokáta JUDr. Kolji Kubíčka. Dospěl k
závěru, že zástavním právem nebyla zajištěna částka 100.000,- Kč přiznaná
původnímu věřiteli platebním rozkazem bývalého Krajského obchodního soudu v
Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro 666/96-21 jako část jistiny pohledávky
(tato částka nebyla podle názoru soudu prvního stupně součástí jistiny, jejíž
výše činila v době podání návrhu na vydání platebního rozkazu 1.000.546,80 Kč),
částka 30,- Kč přiznaná uvedeným platebním rozkazem jako poplatek za zpracování
úvěru (nejde o jistinu ani příslušenství pohledávky) a ani částka 143.820,30 Kč
přiznaná původnímu věřiteli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 9. 2002 č. j. 51 C 53/2001-35 jako smluvní pokuta (nejde o příslušenství
pohledávky), a že se proto žalobci ohledně těchto částek ani ohledně úroků z
prodlení z nich „nemohou s úspěchem domáhat realizace zástavního práva“. Dovodil, že zástavní právo žalobců se promlčelo ve vztahu k částce 1.000.546,81
Kč, přiznané původnímu věřiteli uvedeným platebním rozkazem a sestávající z
nezaplacených splátek úvěru splatných ve dnech 30. 6. 1995, 30. 9. 1995, 31. 12. 1995, 31. 3. 1996 a 30. 6. 1996, protože uplynula tříletá promlčecí doba
podle ustanovení § 101 občanského zákoníku běžící od splatnosti dluhu a protože
došlo k promlčení této pohledávky uplynutím desetileté promlčecí doby podle
ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku, která začala běžet od splatnosti
jednotlivých splátek úvěru, jakož i ve vztahu k úrokům ve výši 443.609,66 Kč a
k úrokům z prodlení ve výši 15.491,78 Kč dospělým do 1. 7. 1996 a k úrokům z
prodlení ve výši 25 % ročně z částky 1.559.678,25 Kč od 2. 7. 1996 do
zaplacení, rovněž přiznaným uvedeným platebním rozkazem. Promlčení zástavního
práva naproti tomu neshledal ve vztahu k poslední splátce úvěru ve výši
140.000,- Kč, která byla původnímu věřiteli přiznána rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 4. 9. 2002 č. j. 51 C 53/2001-35 a která byla splatná dne
30. 6. 1998, k úrokům z prodlení ve výši 16 % z částky 140.000,- Kč od 1. 7. 1998 do zaplacení, k náhradě nákladů řízení ve výši 54.580,- Kč přiznané tímto
rozsudkem, který se stal vykonatelným dne 12. 11.
2002, a ani k náhradě nákladů
řízení ve výši 63.032,- Kč přiznané platebním rozkazem Krajského obchodního
soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro 666/96-21, který se stal
vykonatelným dne 20. 2. 1998 (promlčecí doba ve vztahu k náhradě nákladů řízení
začala běžet ode dne, kdy mělo být podle uvedených rozhodnutí plněno). Soud
prvního stupně nepřisvědčil názoru žalobců, že vznesení námitky promlčení
žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobcům nebránilo nic v tom, aby
žalobu „na realizaci zástavního práva“ podali ještě před uplynutím promlčecí
doby.
K odvolání žalobců a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2012 č. j. 16 Co 210/2012-318 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku,
jímž bylo žalobě vyhověno, a v části výroku o zamítnutí žaloby co do částky
143.820,30 Kč a ve zbývající části výroku o zamítnutí žaloby změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům společně a
nerozdílně 1.559.678,25 Kč s úroky z prodlení ve výši 25 % ročně z částky
1.559.678,25 Kč za dobu od 2. 7. 1996 do zaplacení, přičemž žalobci jsou
oprávněni se uspokojit z výtěžku prodeje zástavy, a to budovy č. p. 481 na
pozemku p. č. 1137/196, pozemku p. č. 1137/196 a pozemku p. č. 1137/197, vše v
katastrálním území Č., obci P., zapsaných na listu vlastnictví č. 742 pro
katastrální území Č. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální
pracoviště Praha; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům
společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 167.385,- Kč k rukám advokátky
JUDr. Evy Koubové. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v otázce
platnosti zástavní smlouvy ze dne 12. 9. 1994 byl soud prvního stupně ve smyslu
ustanovení § 159a odst. 4 občanského soudního řádu vázán rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2005 č. j. 8 C 320/99-180 (potvrzeným rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006 č. j. 30 Co 506/2005-200), kterým
byla zamítnuta žaloba žalované o určení, že k předmětným nemovitostem není
zřízeno zástavní právo, a ztotožnil se též s názorem soudu prvního stupně, že
projednání věci nebrání překážka věci rozsouzené, neboť ve věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. Nc 804/2002 byl předmětem řízení jiný
nárok (soudní prodej zástavy). Správným shledal též závěr soudu prvního stupně,
že pohledávka žalobců na zaplacení smluvní pokuty ve výši 143.820,30 Kč nebyla
zajištěna zástavním právem, neboť zástavní smlouva „zajišťovala pouze jistinu a
příslušenství pohledávky“, jimiž smluvní pokuta není. Odvolací soud nesouhlasil
s názorem soudu prvního stupně, že částka 100.000,- Kč přiznaná původnímu
věřiteli vůči H. K. platebním rozkazem býv. Krajského obchodního soudu v Praze
ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro 666/96-21 jako část jistiny a částka 30,- Kč
přiznaná uvedeným platebním rozkazem jako poplatek za zpracování úvěru nebyly
součástí jistiny, neboť tyto částky byly uplatněny jako součást jistiny a jako
o součásti jistiny o nich rozhodl soud pravomocným platebním rozkazem, jehož
výrokem, jakož i závěrem, že jde o jistinu, je soud v řízení o uplatnění
zástavního práva vázán. Správným neshledal ani závěr soudu prvního stupně o
promlčení zástavního práva žalobců ve vztahu k částce 1.559.678,25 Kč přiznané
původnímu věřiteli platebním rozkazem bývalého Krajského obchodního soudu v
Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro 666/96-21, neboť tím, že žalobci podali
návrh na nařízení exekuce podle tohoto exekučního titulu, jemuž bylo vyhověno
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 8. 2003 č. j. 13 Nc
15569/2003-15 (exekuční řízení „nadále běží“), „došlo ve smyslu § 408 odst.
1
věta druhá obchodního zákoníku ke stavění promlčecí doby“ u této pohledávky;
protože promlčecí doba pohledávky ještě neuplynula, nemohlo vzhledem k
ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku dojít k uplynutí
promlčecí doby ani u zástavního práva.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 9. 1. 2014
č. j. 21 Cdo 703/2013-364 zrušil rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku,
kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 12. 2012 č. j. 27 C 363/2007-277 ve „vyhovujícím“ výroku a v „zamítavém“ výroku co do
částky 143.820,30 Kč) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení; jinak dovolání žalované odmítl. Shledal v souladu s judikaturou soudů
závěr odvolacího soudu, že v otázce platnosti zástavní smlouvy ze dne 12. 9. 1994 byly soudy ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 občanského soudního řádu
vázány rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2005 č. j. 8 C
320/99-180 (potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006 č. j. 30 Co 506/2005-200), kterým byla zamítnuta žaloba žalované podaná proti
žalobcům o určení, že k předmětným nemovitostem není zřízeno zástavní právo,
stejně jako závěr, že projednání věci není na překážku okolnost, že usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 6. 2006 č. j. Nc 804/2002-47 byla
zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali nařízení soudního prodeje zástavy,
neboť předmětem řízení nebyl tentýž nárok. Za odpovídající ustálené rozhodovací
praxi považoval též závěr odvolacího soudu, že nedošlo k promlčení zástavního
práva zřízeného k předmětným nemovitostem ve vztahu k poslední splátce úvěru ve
výši 140.000,- Kč, která byla původnímu věřiteli přiznána rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 9. 2002 č. j. 51 C 53/2001-35 a která byla splatná
dne 30. 6. 1998, k úrokům z prodlení ve výši 16 % z částky 140.000,- Kč od 1. 7. 1998 do zaplacení, k náhradě nákladů řízení ve výši 54.580,- Kč přiznané
tímto rozsudkem, který se stal vykonatelným dne 12. 11. 2002, a ani k náhradě
nákladů řízení ve výši 63.032,- Kč přiznané platebním rozkazem Krajského
obchodního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro 666/96-21, který se
stal vykonatelným dne 20. 2. 1998, neboť před podáním žaloby v projednávané
věci (dne 23. 11. 2006) neuplynula desetiletá promlčecí doba podle ustanovení §
408 odst. 1 obchodního zákoníku, která začala běžet od splatnosti uvedené
pohledávky a přiznaných náhrad nákladů řízení, a usoudil, že od ustálené
judikatury soudů se odvolací soud neodchýlil ani v tom, že výkon zástavního
práva žalobců neshledal v rozporu s dobrými mravy. Dovolací soud však
nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že nedošlo k promlčení zástavního práva
žalobců ve vztahu k částce 1.559.678,25 Kč (nezaplacené splátky úvěru splatné
do 30. 6. 1996 s úroky a úroky z prodlení) přiznané původnímu věřiteli
platebním rozkazem bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro 666/96-21, neboť tříletá promlčecí doba zástavního práva
zřízeného zástavní smlouvou ze dne 12. 9. 1994, která ve vztahu k této
pohledávce s úroky a úroky z prodlení začala běžet (nejpozději) ode dne 1. 7. 1996 (tj. ode dne, kdy po splatnosti poslední splátky této zajištěné pohledávky
dne 30. 6. 1996 vzniklo žalobcům právo na její uspokojení ze zástavy), uplynula
(nejpozději) dne 1. 7. 1999 a dne 1. 7.
2006 marně uplynula i promlčecí doba
této zajištěné pohledávky (uplynutím 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala
poprvé běžet, aniž by pro běh této doby uvedené v ustanovení § 408 odst. 1
obchodního zákoníku bylo významné, zda před jejím uplynutím byl pro uvedenou
pravomocně přiznanou pohledávku podán návrh na nařízení exekuce). Správným
dovolací soud neshledal ani názor odvolacího soudu, že soudy byly v
projednávané věci vázány výrokem pravomocného platebního rozkazu bývalého
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro 666/96-21,
kterým byly právní předchůdkyni žalobců Komerční bance, a. s. přiznány vůči
obligační dlužnici H. K. též částky 100.000,- Kč a 30,- Kč uplatněné jako část
jistiny a poplatek za zpracování úvěru, neboť výrok pravomocného platebního
rozkazu je – jak vyplývá z ustanovení § 159a odst. 4 a § 174 odst. 1 občanského
soudního řádu – závazný pro všechny orgány v rozsahu, v jakém je tento výrok
závazný pro účastníky řízení, v němž byl platební rozkaz vydán, a popřípadě
jiné osoby, na něž byla zákonem subjektivní závaznost rozhodnutí rozšířena;
vzhledem k tomu, že žalovaná nebyla účastnicí řízení, v němž byl vydán uvedený
platební rozkaz, a protože na ni zákonem nebyla rozšířena subjektivní závaznost
tohoto rozhodnutí, není pro žalovanou výrok platebního rozkazu závazný, a nebyl
proto závazný ani pro soudy v projednávané věci.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 1. 4. 2014 č. j. 16 Co 210/2012-385
opraveným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2014 č. j. 16 Co
210/2012-407 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí
žaloby co do částky 1.559.678,25 Kč s úroky z prodlení ve výši 25 % ročně z
částky 1.559.678,25 Kč za dobu od 2. 7. 1996 do zaplacení, s tím, že žalobci
jsou oprávněni uspokojit se z výtěžku prodeje zástavy, a to budovy č. p. 481 na
pozemku p. č. 1137/196, pozemku p. č. 1137/196 a pozemku p. č. 1137/197, vše v
k. ú. Č., obci P., zapsaných na listu vlastnictví č. 742 pro k. ú. Č. u
Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, změnil jej
ve výroku o nákladech řízení tak, že výše těchto nákladů činí 187.214,20 Kč,
jinak jej v tomto výroku potvrdil, a uložil žalobcům povinnost zaplatit
společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího
řízení 59.564,- Kč k rukám advokáta JUDr. Kolji Kubíčka. Vycházel ze závazného
právního názoru dovolacího soudu a uvedl, že tříletá promlčecí doba zástavního
práva již uplynula a že desetiletá promlčecí doba se zde neuplatní, neboť
zástavní právo nebylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu
a ani nebylo žalovanou uznáno. Za pravomocné přiznání zástavního práva odvolací
soud nepovažoval rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2005 č. j. 8 C 320/99-180 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006 č. j. 30 Co 506/2005-200, ve kterých soud rozhodoval o žalobě žalované na
určení, že na předmětné nemovitosti nevázne zástavní právo, neboť tento
rozsudek žalobcům zástavní právo nepřiznával ani nezakládal, nýbrž pouze
„deklaratorně konstatoval“, že na předmětných nemovitostech zástavní právo
vázne. Za písemné uznání zástavního práva žalovanou nelze podle názoru
odvolacího soudu považovat zápis z jednání ze dne 9. 4. 1999, z něhož nelze
dovodit vůli žalované uznat zástavní právo zástavního věřitele co do důvodu a
výše zajištěné pohledávky, neboť šlo pouze o „nabídku“ ze strany zástavní
dlužnice ve vztahu k zástavnímu věřiteli složit hodnotu nemovitosti ve výši
350.000,- Kč k „vyřešení pohledávky banky ve vztahu k úvěrové dlužnici“. Při
rozhodování o výši náhrady nákladů řízení, kterou podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu přiznal žalované, jež měla úspěch ve věci v rozsahu
91 % z původně uplatněného nároku 2.820.546,81 Kč (a tedy neúspěch v rozsahu 9
%) a jež má proto právo na náhradu 82 % účelně vynaložených nákladů proti
žalobcům, odvolací soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a vycházel z toho, že předmětem řízení byla nejdříve
částka 2.820.546,81 Kč a poté částka 1.969.110,50 Kč.
Výši nákladů řízení
vzniklých žalované v řízení před soudem prvního stupně a v „předchozích
odvolacích řízeních“ určil částkou 228.280,- Kč (odměna advokáta za 8 úkonů
právní služby po 19.620,- Kč provedených v době, kdy předmětem řízení byla
částka 2.820.546,81 Kč, odměna advokáta za 4 úkony právní služby po 16.180,- Kč
provedených v době, kdy předmětem řízení byla částka 1.969.110,50 Kč, 12
paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. a zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč) a výši
jejích nákladů v „tomto“ odvolacím a dovolacím řízení určil částkou 72.640,- Kč
(odměna advokáta za 2 úkony právní služby ve výši 16.180,- Kč provedených v
době, kdy předmětem řízení byla částka 1.969.110,50 Kč, za odvolací řízení a
odměna advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 14.540,- Kč provedený v
době, kdy předmětem řízení byla částka 1.559.678,20 Kč, za dovolací řízení,
zaplacený soudní poplatek za dovolání ve výši 10.000,- Kč, odměna advokáta za 1
úkon právní služby v „následném“ odvolacím řízení ve výši 14.540 Kč a 4
paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že
zástavní právo k nemovitostem žalované zajišťující pohledávky žalobců není
promlčeno, neboť bylo žalobcům přiznáno pravomocným a vykonatelným soudním
rozhodnutím, za které je nutné považovat i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8
ze dne 31. 5. 2005 č. j. 8 C 320/99-180 ve spojení s rozsudkem Městského soudu
v Praze ze dne 21. 2. 2006 č. j. 30 Co 506/2005-200, které nabyly právní moci
dne 4. 5. 2006 a kterými byla zamítnuta žaloba žalované o určení, že k
nemovitostem žalované není zřízeno zástavní právo, a toto zástavní právo bylo
žalovanou dne 9. 4. 1999 písemně uznáno v „Zápise z jednání dne 9. 4. 1999:
obchodní případ K. H. (pohledávka ve výši 6,194 mil. Kč)“, v němž žalovaná
„výslovně a bezvýhradně“ označuje právo, které je povinna uspokojit, jakož i
aktuální výši zajištěné pohledávky. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že je
„náležitě nepoučil ve smyslu ustanovení § 118a občanského soudního řádu“ a že –
vzhledem k tomu, že žalobci vyčkávali s podáním žaloby o realizaci zástavy na
dobu, až bude rozhodnuto o „platnosti zástavní smlouvy, resp. o existenci
zástavního práva“ - námitku promlčení uplatněnou žalovanou neposoudil jako
výkon práva v rozporu s dobrými mravy a s „požadavkem spravedlivého
rozhodování“. Ve vztahu k výrokům rozsudku o náhradě nákladů řízení namítají,
že rozhodnutí odvolacího soudu „nezohledňuje“ skutečnost, že předmětem řízení
není peněžité plnění (pohledávka zajištěná zástavním právem), nýbrž nárok
žalobců „realizovat“ zástavní právo, tj. dosáhnout takového rozhodnutí, které
by bylo pro žalobce exekučním titulem pro realizaci jejich zástavního práva.
Mají za to, že na předmět řízení je nutno nahlížet jako na penězi neocenitelný
a že je proto třeba při stanovení výše náhrady nákladů řízení vycházet z
ustanovení § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a tedy z tarifní hodnoty
10.000,- Kč. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu „v plném rozsahu“ a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé není
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu,
které vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, jenž byl v této
věci vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2014 č. j. 21 Cdo
703/2013-364, je v této části v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu.
Desetiletá promlčecí doba zástavního práva ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného
do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“), se v projednávané věci nemohla
uplatnit, neboť zástavní právo nebylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu
nebo jiného orgánu (takovým rozhodnutím nebyl rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 8 ze dne 31. 5. 2005 č. j. 8 C 320/99-180 ve spojení s rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006 č. j. 30 Co 506/2005-200, neboť
výrokem tohoto rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba žalované o určení, že k
předmětným nemovitostem není zřízeno zástavní právo k zajištění pohledávky z
úvěrové smlouvy uzavřené dne 12. 9. 1994 mezi Komerční bankou, a. s. a H. K.,
nebylo žalobcům přiznáno žádné právo) a v řízení ani nebylo prokázáno, že by
zástavní právo bylo žalovanou písemně uznáno co do důvodu a výše [závěr
odvolacího soudu, že za písemné uznání zástavního práva žalovanou nelze
považovat zápis z jejího jednání s Komerční bankou, a. s., ze dne 9. 4. 1999,
při němž žalovaná nabídla zástavní věřitelce složení hodnoty nemovitosti ve
výši 350.000,- Kč, odpovídá ustálené judikatuře soudů, která dovodila, že
uznání práva co do důvodu a výše představuje jednostranný právní úkon učiněný
písemnou formou a adresovaný věřiteli (oprávněnému účastníku), v němž dlužník
(povinný účastník) výslovně a bezvýhradně uvedl právo, které je povinen splnit
(uspokojit), a jeho důvod, a že požadavek na uvedení důvodu práva je splněn
tehdy, označí-li jej tak, aby bylo jednoznačné, na jakých skutečnostech se
právo zakládá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2008 sp.
zn. 21 Cdo 687/2007, který byl uveřejněn pod č. 124 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2008)].
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je i závěr soudů, že
uplatnění námitky promlčení žalovanou není výkonem práva v rozporu s dobrými
mravy (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002
sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, který byl uveřejněn pod č. 59 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2.
2011 sp. zn. 21 Cdo 85/2010, a v nich vyjádřený právní názor, že uplatnění
námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech,
kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné
uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik
nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým
postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s
důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti by musely
být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný
zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku
promlčení).
Protože není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, a protože
v části, v níž žalobci uplatnili jiný dovolací důvod, než který je uveden v
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (namítají-li vadu řízení spočívající v tom,
že se jim nedostalo náležitého poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř.),
dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší
soud České republiky dovolání žalobců proti výroku rozsudku odvolacího soudu o
věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, závisí napadený
rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda
předmětem řízení, v němž se zástavní věřitel domáhá po zástavním dlužníku
zaplacení pohledávky zajištěné zástavním právem s tím, že zástavní věřitel je
oprávněn se uspokojit z výtěžku prodeje zástavy, je věc, která je ocenitelná
penězi. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v této části podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v uvedené části ve smyslu ustanovení §
242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobců je částečně
opodstatněné.
Pohledávka ze smlouvy o úvěru ze dne 12. 9. 1994, která byla podle zjištění
soudů zajištěna zástavním právem na předmětných nemovitostech, se stala zcela
splatnou - jak bylo soudy zjištěno - dnem 30. 6. 1998, kdy byla splatná
poslední splátka. Protože právo na uspokojení této pohledávky ze zástavy
vzniklo v době do 31. 8. 1998, řídí se i v současné době ustanovením § 151f
občanského zákoníku a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31. 8. 1998
(srov. též právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.
1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4.
2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5.
2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, a ustanovení čl. IV bodu 1 zákona
č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů).
Podle ustanovení § 151f odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1.
1992 do 31. 8. 1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se
zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná
pohledávka je promlčena.
Při řešení otázky, jak se zástavní věřitel mohl v řízení před soudem podle
právní úpravy účinné od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998 domáhat uspokojení ze
zástavy, soudní praxe dospěla v první řadě k závěru, že zástavní věřitel se
může domáhat uspokojení ze zástavy při výkonu rozhodnutí prodejem nemovité
zástavy jen na základě vykonatelného rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro
výkon rozhodnutí směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi (srov. například
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 1994 sp. zn. 5 Co
1599/94, uveřejněné pod č. 13 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1996). Nejvyšší soud pak vyslovil právní názor (srov. například jeho usnesení
ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod č. 46 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), že právo zástavního věřitele domáhat se
uspokojení ze zástavy (§ 151f odst. 1 občanského zákoníku), nebyla-li zástavním
právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může být v řízení před soudem
vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též
jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný
zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Žaloba, kterou se
zástavní věřitel domáhá po zástavním dlužníku zaplacení pohledávky zajištěné
zástavním právem s tím, že zástavní věřitel je oprávněn se uspokojit z výtěžku
prodeje zástavy, je tedy právním prostředkem sloužícím k tomu, aby zástavní
věřitel dosáhl uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy. Předmětem řízení
zahájeného takovou žalobou však není samotná pohledávka zajištěná zástavním
právem (i když právo uplatněné zástavním věřitelem je v této žalobě vyjádřeno
jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky s tím, že uspokojení této
pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje
zástavy), ani zástava, nýbrž právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze
zástavy, na základě jehož přiznání vykonatelným rozhodnutím soudu může zástavní
věřitel toto právo uplatnit při výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Takový
předmět řízení ovšem sám o sobě nelze ocenit penězi.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, že předmětem řízení v
projednávané věci, ve které se žalobci domáhali, aby jim žalovaná zaplatila
2.820.546,81 Kč s příslušenstvím s tím, že žalobci jsou oprávněni uspokojit se
z výtěžku prodeje zástavy, byla částka 2.820.546,81 Kč (zajištěná pohledávka),
z něhož odvolací soud vycházel při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení,
není správný. Souhlasit však nelze ani s názorem dovolatelů, že z tohoto důvodu
měla být pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení výše odměny advokáta
určena podle ustanovení § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů).
Odvolací soud měl při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení žalované, která
měla převážný úspěch ve věci (v rozsahu 91 %, a tedy neúspěch v rozsahu 9 %) a
která proto má – jak vyplývá z ustanovení § 142 odst. 2 a § 224 odst. 1 o. s. ř. - vůči žalobcům právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování
práva, které jí vznikly v řízení u soudu prvního stupně, v řízení odvolacím a v
předchozím dovolacím řízení, ve výši 82 %, přihlédnout k tomu, že výše odměny
za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro
řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty
první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení
podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tj. podle ustanovení § 6 a
následujících vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (srov. § 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Protože
vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby
odměny za zastupování účastníka advokátem stanovené paušálně pro řízení v
jednom stupni, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena, měl odvolací soud za této situace určit pro účely
náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s
přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti
(obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem; tomu odpovídá sazba ve výši
10.000,- Kč pro řízení u soudu prvního stupně (do vydání rozsudku ze dne 2. 4. 2009 č. j. 27 C 363/2007-130), sazba ve výši 5.000,- Kč pro řízení odvolací
(před zrušením rozsudku soudu prvního stupně usnesením odvolacího soudu ze dne
21. 9. 2009 č. j. 16 Co 300/2009-157), sazba ve výši 5.000,- Kč pro řízení u
soudu prvního stupně (po zrušení jeho předchozího rozsudku), sazba ve výši
10.000,- Kč pro řízení odvolací (do vydání rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2010 č. j. 16 Co 269/2010-216), sazba ve výši 10.000,- Kč pro řízení u
soudu prvního stupně (po částečném zrušení jeho rozsudku ze dne 5. 2. 2010 č. j. 27 C 363/2007-169 a do vydání rozsudku ze dne 2. 2. 2012 č. j. 27 C
363/2007-277), sazba ve výši 10.000,- Kč pro řízení odvolací (do vydání
rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 10. 2012 č. j. 16 Co 210/2012-318), sazba
ve výši 5.000,- Kč za předchozí dovolací řízení a sazba ve výši 5.000,- Kč za
odvolací řízení (po částečném zrušení rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 10. 2012 č. j. 16 Co 210/2012-318 dovolacím soudem). Kromě takto stanovené odměny
za zastupování advokátem vznikly žalované v řízení u soudu prvního stupně, v
odvolacím řízení a v předchozím dovolacím řízení náklady spočívající v 17
paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Výše nákladů řízení vzniklých žalované do vydání rozsudku soudu prvního stupně
ze dne 2. 2. 2012 č. j. 27 C 363/2007-277 představuje 46.900,- Kč (odměna za
zastupování advokátem v celkové výši 40.000,- Kč, 13 paušálních částek náhrady
výdajů ve výši 300,- Kč a soudní poplatek za odvolání ve výši 3.000,- Kč) a z
toho 82 % činí 38.458,- Kč; výše nákladů odvolacího a předchozího dovolacího
řízení vzniklých žalované po vydání uvedeného rozsudku soudu prvního stupně
představuje 31.200,- Kč (odměna za zastupování advokátem v celkové výši
20.000,- Kč, 4 paušální částky náhrady výdajů ve výši 300,- Kč a soudní
poplatek za dovolání ve výši 10.000,- Kč) a z toho 82 % činí 25.584,- Kč.
Protože odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení nesprávně a protože
dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o této náhradě rozhodnout,
Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě
nákladů řízení změnil tak, že žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně
zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 38.458,- Kč a na náhradě nákladů
odvolacího a (předchozího) dovolacího řízení 25.584,- Kč [§ 243d písm. b) o. s.
ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.
s. ř., neboť žalobci měli v dovolacím řízení částečný úspěch jen ohledně
nákladů řízení a žalované, která by měla právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení vzhledem k odmítnutí dovolání žalobců ve věci samé (§ 146 odst. 3 o. s.
ř.), v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu