21 Cdo 703/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobců a) Ing. M. O., a b) Ing. R. M., obou zastoupených JUDr.
Evou Koubovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Vinohradská č.
343/6, proti žalované MUDr. H. B., zastoupené JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem
se sídlem v Praze 4 – Modřanech, Urbánkova č. 3360/47, o 2.820.546,81 Kč s
příslušenstvím prodejem zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.
zn. 27 C 363/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 16. října 2012 č. j. 16 Co 210/2012-318, takto:
Rozsudek městského soudu (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek
obvodního soudu ve „vyhovujícím“ výroku a v „zamítavém“ výroku co do částky
143.820,30 Kč) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalované odmítá.
Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 23. 11. 2006
domáhali, aby jim společně a nerozdílně žalovaná zaplatila 2.820.546,81 Kč „s
příslušenstvím, tj. úrokem z prodlení 25 % ročně z částky 1.559.678,25 Kč od 2.
7. 1996 do zaplacení a úrokem z prodlení 16 % ročně z částky 140.000,- Kč od 1.
7. 1998 do zaplacení a náhradou nákladů nalézacích soudních řízení ve výši
63.032,- Kč a 54.580,- Kč“, s tím, že žalobci jsou oprávněni uspokojit se z
výtěžku prodeje zástavy, a to „budovy, část obce Č., na pozemku č. parcel.
1137/196 o výměře 145 m2 (zastavěná plocha a nádvoří) a pozemku č. parcel.
1137/196 o výměře 145 m2 (zastavěná plocha a nádvoří) a pozemku č. parcel.
1137/197 o výměře 145 m2 (ostatní plochy) v k. ú. Č., obci P., jež jsou zapsány
KÚ pro hl. město Prahu, KP Praha, na LV č. 742 pro k. ú. Č.“. Žalobu zdůvodnili
zejména tím, že zástavní smlouvou uzavřenou mezi Komerční bankou, a. s. a
žalovanou jako zástavkyní dne 14. 9. 1994 bylo zřízeno zástavní právo k
předmětným nemovitostem k zajištění pohledávky Komerční banky, a. s. za
dlužnicí H. K. ze smlouvy o úvěru ze dne 12. 9. 1994 č. A 40550, že žalobcům
byla tato pohledávka Komerční banky, a. s. „ve výši jistiny 2.820.546,81 Kč s
příslušenstvím“ postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 1999
č. SPP/4730/063/1999 a že dlužnice H. K. na tuto pohledávku „neprovedla
žalobcům ani částečnou úhradu“. Žalobci uvedli, že část pohledávky byla původní
věřitelce Komerční bance, a. s. vůči H. K. pravomocně přiznána platebním
rozkazem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro
666/96-21 (jistina ve výši 1.100.546,81 Kč, úroky ve výši 443.609,66 Kč, úroky
z prodlení ve výši 15.491,78 Kč, poplatek za vedení účtu ve výši 30,- Kč, úroky
z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 1.559.678,25 Kč od 2. 7. 1996 do
zaplacení a náhrada nákladů řízení ve výši 63.032,- Kč) a rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 9. 2002 č. j. 51 C 53/2001-35 (jistina ve výši
140.000,- Kč, smluvní pokuta ve výši 143.820,30 Kč, úroky z prodlení ve výši
16% ročně z částky 140.000,- Kč od 1. 7. 1998 do zaplacení a náhrada nákladů
řízení ve výši 54.580,- Kč).
Žalovaná namítala, že projednání věci brání překážka věci rozsouzené, neboť
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 6. 2006 č. j. Nc 804/2002-47
byl zamítnut návrh žalobců na soudní prodej zástavy (předmětných nemovitostí),
že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, neboť zástavní smlouva je
neplatná, a že právo žalobců domáhat se zaplacení dlužných částek je již
promlčeno, stejně jako jejich právo domáhat se uspokojení tvrzené pohledávky
prodejem zástavy.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2. 4. 2009 č. j. 27 C 363/2007-130
rozhodl, že žalovaná je povinna žalobcům společně a nerozdílně zaplatit
2.938.158,81 Kč s úroky z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 1.559.678,25 Kč
od 2. 7. 1996 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 16 % ročně z částky
140.000,- Kč od 1. 7. 1998 do zaplacení, přičemž žalobci jsou oprávněni se
uspokojit z výtěžku prodeje zástavy, a to budovy na pozemku, pozemku o výměře
145 m2, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku o výměře 145 m2, ostatní plocha,
vše v katastrálním území Č., obci P., zapsaných na listu vlastnictví č. 742 pro
katastrální území Č. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální
pracoviště Praha; současně žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům na
náhradě nákladů řízení 29.299,- Kč k rukám advokátky JUDr. Evy Koubové. Na
základě zjištění, že podle smlouvy o úvěru ze dne 12. 9. 1994 Komerční banka,
a. s. poskytla H. K. úvěr ve výši 3.500.000,- Kč, že k zajištění pohledávky
Komerční banky, a. s. ze smlouvy o úvěru bylo zástavní smlouvou ze dne 12. 9. 1994 zřízeno zástavní právo na nemovitostech žalované, že smlouvou o postoupení
pohledávky ze dne 25. 6. 1999 byla pohledávka Komerční banky, a. s. za H. K. ve
výši 2.820.546,81 Kč s příslušenstvím postoupena žalobcům a že H. K. poskytnutý
úvěr řádně a včas nesplatila, dospěl k závěru, že žalobci mají právo na
uspokojení ze zástavy podle ustanovení § 151f odst. 1 občanského zákoníku ve
znění účinném do 31. 8. 1998. Zástavní smlouvu ze dne 12. 9. 1994 neshledal
neplatnou, neboť pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2005 č. j. 8 C 320/99-180, jímž je vázán, byla – na základě závěru o
platnosti zástavní smlouvy - zamítnuta žaloba žalované o určení, že k
předmětným nemovitostem není zřízeno zástavní právo. Soud prvního stupně
nepřisvědčil námitce žalované, že projednání věci brání překážka věci
rozsouzené, neboť předmětem řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8
pod sp. zn. Nc 804/2002, ve které se žalobci domáhali nařízení soudního prodeje
zástavy, byl jiný nárok. Důvodnou neshledal ani námitku promlčení vznesenou
žalovanou, neboť podle ustanovení § 151f odst. 1 občanského zákoníku se
zástavní věřitel může domáhat uspokojení ze zástavy i tehdy, je-li zajištěná
pohledávka promlčena, a proto promlčení pohledávky „nemůže ovlivnit právo
zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy“, a za pravdu nedal ani
názoru žalované, že uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 9. 2009 č. j. 16
Co 300/2009-157 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v otázce platnosti
zástavní smlouvy ze dne 12. 9. 1994 byl soud prvního stupně vázán rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2005 č. j. 8 C 320/99-180 (potvrzeným
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006 č. j.
30 Co 506/2005-200),
kterým byla zamítnuta žaloba žalované o určení, že k předmětným nemovitostem
není zřízeno zástavní právo, a ztotožnil se též s názorem soudu prvního stupně,
že projednání věci nebrání překážka věci rozsouzené. Vytknul však soudu prvního
stupně, že se nezabýval námitkou žalované, že došlo k promlčení zástavního
práva, a že – vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí
občanského zákoníku se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná
pohledávka - jeho rozsudek postrádá zjištění o tom, zda a kdy došlo k promlčení
zajištěné pohledávky.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 5. 2. 2010 č. j. 27 C 363/2007-169
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům společně a nerozdílně
1.961.110,55 Kč s úroky z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 1.559.678,25 Kč
od 2. 7. 1996 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 16 % ročně z částky
140.000,- Kč od 1. 7. 1998 do zaplacení, přičemž žalobci jsou oprávněni se
uspokojit z výtěžku prodeje zástavy, a to budovy na pozemku, pozemku a pozemku,
vše v katastrálním území Č., obci P., zapsaných na listu vlastnictví č. 742 pro
katastrální území Č. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální
pracoviště Praha, zamítl žalobu „co do požadavku na zaplacení 977.048,26 Kč s
oprávněním uspokojit se v této výši z výtěžku prodeje označené zástavy“ a
uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 22.994,40
Kč k rukám advokátky JUDr. Evy Koubové. Dospěl k závěru, že právo žalobců na
zaplacení části pohledávky ve výši 977.048,26 Kč (části jistiny úvěru), která
nebyla přiznána soudem, se promlčelo uplynutím čtyřleté promlčecí doby podle
ustanovení § 397 obchodního zákoníku, která „běžela od splatnosti úvěru 30. 6.
1998 a skončila 30. 6. 2002“, a že proto došlo i k promlčení jejich práva
domáhat se uspokojení této části pohledávky ze zástavy. Ve vztahu k částce
1.961.110,55 Kč dovodil, že zástavní právo žalobců se nepromlčelo, neboť „tyto
pohledávky byly přiznány rozhodnutími soudu, takže pro ně platí desetiletá
promlčecí doba“, a „pokud nejsou tyto zajištěné pohledávky promlčeny, potom se
podle § 100 odst. 2 věta třetí občanského zákoníku nepromlčelo ani zástavní
právo“.
K odvolání žalobců a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10.
2010 č. j. 16 Co 269/2010-216 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v
níž byla žaloba zamítnuta, a ve zbývající části jej zrušil a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Shledal správným závěr
soudu prvního stupně o promlčení zástavního práva v rozsahu, v němž zajišťovalo
pohledávku žalobců ve výši 977.048,26 Kč, a nepřisvědčil námitce žalobců, že na
běh promlčecí doby mělo vliv podání žaloby o určení, že k předmětným
nemovitostem není zřízeno zástavní právo. Ve vztahu k části rozsudku, v níž
bylo žalobě vyhověno, vytknul soudu prvního stupně, že neučinil náležitá
skutková zjištění o splatnosti jednotlivých splátek úvěru, které byly žalobcům
nebo jejich právnímu předchůdci přiznány pravomocnými rozhodnutími soudu, neboť
desetiletá promlčecí doba podle ustanovení § 408 obchodního zákoníku nezačala
běžet od data vydání či právní moci těchto rozhodnutí, nýbrž od splatnosti
jednotlivých splátek, a že se nezabýval otázkou, zda se zástavní právo vztahuje
na „všechny žalované částky“, a neučinil zjištění o tom, jaké nároky zástavní
smlouva zajišťuje.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2. 2. 2012 č. j. 27 C 363/2007-277
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům společně a nerozdílně
257.612,- Kč s úroky z prodlení ve výši 16% ročně z částky 140.000,- Kč za dobu
od 1. 7. 2008 do zaplacení, přičemž žalobci jsou oprávněni se uspokojit z
výtěžku prodeje zástavy, a to budovy na pozemku, pozemku a pozemku, vše v
katastrálním území Č., obci P., zapsaných na listu vlastnictví č. 742 pro
katastrální území Č. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální
pracoviště Praha, zamítl žalobu „co do požadavku na zaplacení 1.703.498,55 Kč s
úroky z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 1.559.678,25 Kč za dobu od 2. 7. 1996 do zaplacení s oprávněním uspokojit se v této výši z výtěžku prodeje
označené zástavy“ a uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně
žalované na náhradě nákladů řízení 87.655,- Kč k rukám advokáta JUDr. Kolji
Kubíčka. Dospěl k závěru, že zástavním právem nebyla zajištěna částka 100.000,-
Kč přiznaná původnímu věřiteli platebním rozkazem býv. Krajského obchodního
soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro 666/96-21 jako část jistiny
pohledávky (tato částka nebyla podle názoru soudu prvního stupně součástí
jistiny, jejíž výše činila v době podání návrhu na vydání platebního rozkazu
1.000.546,80 Kč), částka 30,- Kč přiznaná uvedeným platebním rozkazem jako
poplatek za zpracování úvěru (nejde o jistinu ani příslušenství pohledávky) a
ani částka 143.820,30 Kč přiznaná původnímu věřiteli rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 4. 9. 2002 č. j. 51 C 53/2001-35 jako smluvní pokuta (nejde
o příslušenství pohledávky), a že se proto žalobci ohledně těchto částek ani
ohledně úroků z prodlení z nich „nemohou s úspěchem domáhat realizace
zástavního práva“. Dovodil, že zástavní právo žalobců se promlčelo ve vztahu k
částce 1.000.546,81 Kč, přiznané původnímu věřiteli uvedeným platebním rozkazem
a sestávající z nezaplacených splátek úvěru splatných ve dnech 30. 6. 1995, 30. 9. 1995, 31. 12. 1995, 31. 3. 1996 a 30. 6. 1996, protože uplynula tříletá
promlčecí doba podle ustanovení § 101 občanského zákoníku běžící od splatnosti
dluhu a protože došlo k promlčení této pohledávky uplynutím desetileté
promlčecí doby podle ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku, která začala
běžet od splatnosti jednotlivých splátek úvěru, jakož i ve vztahu k úrokům ve
výši 443.609,66 Kč a k úrokům z prodlení ve výši 15.491,78 Kč dospělým do 1. 7. 1996 a k úrokům z prodlení ve výši 25% ročně z částky 1.559.678,25 Kč od 2. 7. 1996 do zaplacení, rovněž přiznaným uvedeným platebním rozkazem. Promlčení
zástavního práva naproti tomu neshledal ve vztahu k poslední splátce úvěru ve
výši 140.000,- Kč, která byla původnímu věřiteli přiznána rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 9. 2002 č. j. 51 C 53/2001-35 a která byla splatná
dne 30. 6. 1998, k úrokům z prodlení ve výši 16% z částky 140.000,- Kč od 1. 7. 1998 do zaplacení, k náhradě nákladů řízení ve výši 54.580,- Kč přiznané tímto
rozsudkem, který se stal vykonatelným dne 12. 11.
2002, a ani k náhradě nákladů
řízení ve výši 63.032,- Kč přiznané platebním rozkazem Krajského obchodního
soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro 666/96-21, který se stal
vykonatelným dne 20. 2. 1998 (promlčecí doba ve vztahu k náhradě nákladů řízení
začala běžet ode dne, kdy mělo být podle uvedených rozhodnutí plněno). Soud
prvního stupně nepřisvědčil názoru žalobců, že vznesení námitky promlčení
žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobcům nebránilo nic v tom, aby
žalobu „na realizaci zástavního práva“ podali ještě před uplynutím promlčecí
doby.
K odvolání žalobců a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2012 č. j. 16 Co 210/2012-318 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku,
jímž bylo žalobě vyhověno, a v části výroku o zamítnutí žaloby co do částky
143.820,30 Kč a ve zbývající části výroku o zamítnutí žaloby změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům společně a
nerozdílně 1.559.678,25 Kč s úroky z prodlení ve výši 25 % ročně z částky
1.559.678,25 Kč za dobu od 2. 7. 1996 do zaplacení, přičemž žalobci jsou
oprávněni se uspokojit z výtěžku prodeje zástavy, a to budovy na pozemku,
pozemku a pozemku, vše v katastrálním území Č., obci P., zapsaných na listu
vlastnictví č. 742 pro katastrální území Č. u Katastrálního úřadu pro hlavní
město Prahu, Katastrální pracoviště Praha; současně rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení
167.385,- Kč k rukám advokátky JUDr. Evy Koubové. Shodně se soudem prvního
stupně dospěl k závěru, že v otázce platnosti zástavní smlouvy ze dne 12. 9. 1994 byl soud prvního stupně ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. vázán
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2005 č. j. 8 C 320/99-180
(potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006 č. j. 30 Co
506/2005-200), kterým byla zamítnuta žaloba žalované o určení, že k předmětným
nemovitostem není zřízeno zástavní právo, a ztotožnil se též s názorem soudu
prvního stupně, že projednání věci nebrání překážka věci rozsouzené, neboť ve
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. Nc 804/2002 byl předmětem
řízení jiný nárok (soudní prodej zástavy). Správným shledal též závěr soudu
prvního stupně, že pohledávka žalobců na zaplacení smluvní pokuty ve výši
143.820,30 Kč nebyla zajištěna zástavním právem, neboť zástavní smlouva
„zajišťovala pouze jistinu a příslušenství pohledávky“, jimiž smluvní pokuta
není. Odvolací soud nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že částka
100.000,- Kč přiznaná původnímu věřiteli vůči H. K. platebním rozkazem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro 666/96-21
jako část jistiny a částka 30,- Kč přiznaná uvedeným platebním rozkazem jako
poplatek za zpracování úvěru nebyly součástí jistiny, neboť tyto částky byly
uplatněny jako součást jistiny a jako o součásti jistiny o nich rozhodl soud
pravomocným platebním rozkazem, jehož výrokem, jakož i závěrem, že jde o
jistinu, je soud v řízení o uplatnění zástavního práva vázán. Správným
neshledal ani závěr soudu prvního stupně o promlčení zástavního práva žalobců
ve vztahu k částce 1.559.678,25 Kč přiznané původnímu věřiteli platebním
rozkazem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro
666/96-21, neboť tím, že žalobci podali návrh na nařízení exekuce podle tohoto
exekučního titulu, jemuž bylo vyhověno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze
dne 4. 8. 2003 č. j. 13 Nc 15569/2003-15 (exekuční řízení „nadále běží“),
„došlo ve smyslu § 408 odst.
1 věta druhá obchodního zákoníku ke stavění
promlčecí doby“ u této pohledávky; protože promlčecí doba pohledávky ještě
neuplynula, nemohlo vzhledem k ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí občanského
zákoníku dojít k uplynutí promlčecí doby ani u zástavního práva.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že
odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení a otázku překážky věci
rozhodnuté, že soudy obou stupňů zatížily řízení vadami a nesprávně zjistily
skutkový stav, když nepřihlédly k tvrzením žalované o neplatnosti zástavní
smlouvy ze dne 12. 9. 1994 a neprovedly k tomu žalovanou navrhované důkazy, a
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že otázka platnosti zástavní smlouvy
již byla soudy vyřešena v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.
zn. 8 C 320/99. Dále namítá nesprávnost závěru soudů o tom, že jí bylo doručeno
oznámení o postoupení pohledávky, nesouhlasí s jejich hodnocením důkazů,
zejména s tím, že vycházely též z neověřených kopií listin, a zpochybňuje
jejich zjištění, že účelem zástavní smlouvy bylo zajištění úvěru poskytnutého
H. K. Dovolatelka uvádí, že výkon zástavního práva žalobců je v rozporu s
dobrými mravy, neboť žalovaná, která „nejen že vadný úvěr nezapříčinila, ale
také sama žádný nedostala“, je „pokročilým stářím postižená a značně nemocná
bývalá lékařka, která celý svůj produktivní život věnovala pomoci tisícům
potřebných a nemocemi postižených členů této společnosti“ a která by „z důvodu
výkonu práva dvou na zisk spekulujících osob“ přišla o možnost bydlení ve své
nemovitosti. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl,
neboť napadené rozhodnutí ani řízení „žádnými vadami stiženy nebyly“ a věc byla
odvolacím soudem posouzena správně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem
řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalovaná dovoláním podle jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) napadá
rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým byl potvrzen výrok rozsudku
soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě částečně vyhověno. Podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání v této části není přípustné, neboť soud
prvního stupně rozhodl o této části předmětu řízení v obou dřívějších
rozsudcích stejně (žalobě co do částky 257.612,- Kč s úroky z prodlení ve výši
16% ročně z částky 140.000,- Kč za dobu od 1. 7. 2008 do zaplacení vyhověl).
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu v této části tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a
odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]; z
důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a z důvodu, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), lze -
jak vyplývá ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí odvolacího
soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) a b) o. s. ř. Dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale
k nápravě nesprávného postupu soudu z hlediska zachování (dodržení)
procesněprávních předpisů a k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom,
že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své
rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí
odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, nejsou dovolací důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. způsobilým
podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Žalovaná ve svém dovolání mimo jiné zpochybňuje správnost skutkových zjištění
odvolacího soudu o tom, že jí bylo doručeno oznámení původního věřitele o
postoupení pohledávky žalobcům, a o účelu uzavření zástavní smlouvy a namítá
vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci spočívající v tom, že soudy
neprovedly důkazy, které navrhla; tím uplatnila dovolací důvody podle
ustanovení § 241a odst. 3 a § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. I kdyby (snad)
byly její výhrady v tomto směru opodstatněné, nelze na základě okolností
uplatněných dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a
odst. 3 o. s. ř. činit - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o zásadním
významu napadené potvrzující části rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
Otázky zásadního právního významu nenastoluje ani závěr odvolacího soudu, že v
otázce platnosti zástavní smlouvy ze dne 12. 9. 1994 byly soudy ve smyslu
ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. vázány rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8
ze dne 31. 5. 2005 č. j. 8 C 320/99-180 (potvrzeným rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 21. 2. 2006 č. j. 30 Co 506/2005-200), kterým byla zamítnuta
žaloba žalované podaná proti žalobcům o určení, že k předmětným nemovitostem
není zřízeno zástavní právo, neboť tento závěr je v souladu s ustálenou
judikaturou soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10.
1999 sp. zn. 33 Cdo 1074/98, který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, který byl uveřejněn pod č. 168 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2003), stejně jako závěr odvolacího soudu, že
projednání věci není na překážku okolnost, že usnesením Obvodního soudu pro
Prahu 8 ze dne 3. 6. 2006 č. j. Nc 804/2002-47 byla zamítnuta žaloba, kterou se
žalobci domáhali nařízení soudního prodeje zástavy, neboť předmětem řízení
nebyl tentýž nárok (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001
sp. zn. 21 Cdo 906/2000, který byl uveřejněn pod č. 113 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2001, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11.
2010 sp. zn. 22 Cdo 4902/2008).
Ustálené rozhodovací praxi soudů odpovídá i závěr odvolacího soudu, že nedošlo
k promlčení zástavního práva zřízeného k předmětným nemovitostem ve vztahu k
poslední splátce úvěru ve výši 140.000,- Kč, která byla původnímu věřiteli
přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 9. 2002 č. j. 51 C
53/2001-35 a která byla splatná dne 30. 6. 1998, k úrokům z prodlení ve výši
16% z částky 140.000,- Kč od 1. 7. 1998 do zaplacení, k náhradě nákladů řízení
ve výši 54.580,- Kč přiznané tímto rozsudkem, který se stal vykonatelným dne
12. 11. 2002, a ani k náhradě nákladů řízení ve výši 63.032,- Kč přiznané
platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j.
68 Ro 666/96-21, který se stal vykonatelným dne 20. 2. 1998, neboť před podáním
žaloby v projednávané věci (dne 23. 11. 2006) neuplynula desetiletá promlčecí
doba podle ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku, která začala běžet od
splatnosti uvedené pohledávky a přiznaných náhrad nákladů řízení (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005,
uveřejněný pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012 sp. zn. 32 Cdo 1773/2010). Od ustálené
judikatury soudů se odvolací soud neodchýlil ani v tom, že výkon zástavního
práva žalobců neshledal v rozporu s dobrými mravy (srov. například právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99,
který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Protože rozsudek odvolacího soudu nemá – jak vyplývá z výše uvedeného – v
dovoláním napadené části potvrzujícího výroku po právní stránce zásadní význam,
není proti němu dovolání v této části přípustné ani podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované
v části směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky přezkoumal rozsudek odvolacího
soudu v této části bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že dne 12.
9. 1994 Komerční banka, a. s. a H. K. uzavřely smlouvu o úvěru, na jejím
základě byl H. K. poskytnut úvěr ve výši 3.500.000,- Kč. Poskytnutý úvěr byl
splatný ve čtvrtletních splátkách, z nichž splatnost poslední byla sjednána ke
dni 30. 6. 1998. K zajištění pohledávky Komerční banky, a. s. z úvěru bylo
zástavní smlouvou ze dne 12. 9. 1994 uzavřenou mezi Komerční bankou, a. s. a
žalovanou zřízeno zástavní právo k předmětným nemovitostem ve vlastnictví
žalované. H. K. neplatila řádně a včas sjednané splátky úvěru. Platebním
rozkazem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro
666/96-21, který nabyl právní moci dne 20. 2. 1998, bylo H. K. uloženo, aby
Komerční bance, a. s. zaplatila 1.559.678,25 Kč (podle obsahu návrhu na vydání
platebního rozkazu tato částka sestávala z jistiny ve výši 1.100.546,81 Kč,
úroků ve výši 443.609,66 Kč a úroků z prodlení ve výši 15.491,78 Kč dospělých
do 1. 7. 1996 a poplatku za vedení účtu ve výši 30,- Kč) s úroky z částky
1.559.678,25 Kč ve výši 25% ročně od 2. 7. 1996 do zaplacení a na náhradě
nákladů řízení 63.032,- Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 9.
2002 č. j. 51 C 53/2001-35, který nabyl právní moci dne 6. 11. 2002, bylo H. K.
uloženo, aby žalobcům zaplatila 283.820,30 Kč (poslední splátku úvěru ve výši
140.000,- Kč a smluvní pokutu ve výši 143.820,30 Kč) s úroky z prodlení z
částky 140.000,- Kč ve výši 16% ročně od 1. 7. 1998 do zaplacení a na náhradě
nákladů řízení 54.580,- Kč. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7.
2003 č. j. 13 Nc 15568/2003-6 byla nařízena exekuce k uspokojení pohledávky
podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 9. 2002 č. j. 51 C
53/2001-35 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 8. 2003 č. j. 13
Nc 15569/2003-15 byla nařízena exekuce k uspokojení pohledávky podle platebního
rozkazu býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro
666/96-21. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 1999 Komerční banka,
a. s. postoupila pohledávku za H. K. ze smlouvy o úvěru ze dne 12. 9. 1994
žalobcům. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2005 č. j. 8 C
320/1999-180 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006
č. j. 30 Co 506/2005-200 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalovaná proti
žalobcům domáhala určení, že k předmětným nemovitostem není zřízeno zástavní
právo k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy uzavřené dne 12. 9. 1994 mezi
Komerční bankou, a. s. a H. K.
Pohledávka ze smlouvy o úvěru ze dne 12. 9. 1994, která byla podle zjištění
soudů zajištěna zástavním právem na předmětných nemovitostech, se stala zcela
splatnou - jak bylo soudy zjištěno - dnem 30. 6. 1998, kdy byla splatná
poslední splátka. Protože právo na uspokojení této pohledávky ze zástavy
vzniklo v době do 31. 8. 1998, soudy v souladu se zákonem dovodily, že se řídí
i v současné době ustanovením § 151f občanského zákoníku a dalšími právními
předpisy ve znění účinném do 31. 8. 1998 (srov. též právní názory vyjádřené v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl
uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo
uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které
bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2003, a ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně
dalších zákonů).
Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty první občanského zákoníku se promlčují
všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.
Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva
nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Podle ustanovení § 151f odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1.
1992 do 31. 8. 1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se
zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná
pohledávka je promlčena.
Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo podléhá
promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo - na rozdíl od
vlastnického práva - z možnosti promlčení se vyloučeno, i když má také
věcněprávní povahu. Závěr o nepromlčitelnosti zástavního práva nelze úspěšně
dovozovat ani z ustanovení § 151f odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném
od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998); uvedené ustanovení má z hlediska promlčení
význam jen v tom, že umožňuje uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy i pro
případ, kdyby zajištěná pohledávka byla promlčena a kdyby proto nebylo možné
dosáhnout její uspokojení z důvodu závazkového právního vztahu, a promlčení
nároku na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy se netýká (srov. též již
zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005).
Promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. 21 Cdo 681, 682/2006, který
byl uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007) řídí
občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla
zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového
vztahu. Protože se podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí občanského
zákoníku zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, nepostačuje
k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem
k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula
také promlčecí doba zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné
pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i kdyby jeho předmětem byl
majetek jiné osoby než dlužníka této pohledávky. Obchodním zákoníkem se řídí
pouze promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo jiného obchodního
závazkového vztahu.
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé [tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy (§ 101 občanského zákoníku)]. Bylo-li však zástavní právo
přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za
deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 věta
první občanského zákoníku); v případě, že zástavní právo bylo zástavním
dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode
dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od
uplynutí této lhůty (§ 110 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku).
Není-li stanoveno jinak, činí promlčecí doba u pohledávky ze smlouvy o úvěru
nebo z jiného obchodního závazkového vztahu čtyři roky (§ 397 obchodního
zákoníku) a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (§ 391 odst. 1
obchodního zákoníku). Promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem
uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se
považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za
uplatnění práva v již zahájeném řízení, nebo jestliže věřitel zahájí na základě
platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě
nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí (§ 402 a § 403 odst. 1
obchodního zákoníku).
Podle ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku (ve znění účinném do 31. 8.
2012) bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba
nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku
promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo
zahájeno před uplynutím této lhůty.
Citované ustanovení upravuje maximální délku promlčecí doby (deset let ode dne,
kdy počala poprvé běžet), aniž by s tím, že před jejím uplynutím byla
pohledávka uplatněna v soudním nebo rozhodčím řízení, spojovalo jakékoliv
následky pro její běh. Pro případ, že řízení ohledně takové pohledávky bylo
zahájeno před uplynutím této doby, „zakazuje“ v tomto řízení uplatnit námitku
promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. 31 Cdo
4091/2010).
Ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku se vztahuje i na pohledávky, které
byly pravomocně přiznány v soudním nebo rozhodčím řízení (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003 sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, které bylo
uveřejněno pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).
Znamená to, že se tyto pohledávky promlčují za 10 let ode dne, kdy promlčecí
doba počala poprvé běžet, aniž by pro běh této doby bylo významné, zda před
jejím uplynutím byl pro pravomocně přiznanou pohledávku u soudu nebo u jiného
příslušného orgánu podán návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). Zákaz uplatnění
námitky promlčení v soudním (rozhodčím) řízení zahájeném před uplynutím uvedené
doby stanovený v ustanovení § 408 odst. 1 větě druhé obchodního zákoníku nemá
za následek stavení promlčecí doby po dobu řízení o výkon rozhodnutí
(exekučního řízení) [takový následek stanoví v případě navržení výkonu
rozhodnutí pro pravomocně přiznané právo ustanovení § 112 občanského zákoníku,
které však vzhledem ke komplexní úpravě promlčení v obchodním zákoníku nelze ve
smyslu ustanovení § 1 odst. 2 obchodního zákoníku použít pro obchodní závazkové
vztahy], nýbrž to, že k námitce promlčení uplatněné v řízení o výkon rozhodnutí
(exekučním řízení) se nepřihlíží, jestliže lhůta 10 let ode dne, kdy promlčecí
doba počala poprvé běžet, uplynula až v průběhu tohoto řízení. Jestliže bylo
právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři
měsíce před uplynutím lhůty 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé
běžet, nebo po jejím uplynutí a jestliže řízení o jeho výkonu (exekuci) bylo
zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno, nepřihlíží se – jak
vyplývá z ustanovení § 408 odst. 2 obchodního zákoníku - k námitce promlčení
uplatněné v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) ani v případě, že
uvedená desetiletá lhůta uplynula ještě před zahájením tohoto řízení.
V posuzovaném případě byla část pohledávky žalobců ze smlouvy o úvěru ze dne
12. 9. 1994 ve výši 1.000.546,81 Kč, sestávající z nezaplacených splátek úvěru
splatných ve dnech 30. 6. 1995, 30. 9. 1995, 31. 12. 1995, 31. 3. 1996 a 30. 6.
1996 a přiznaná jejich právní předchůdkyni Komerční bance, a. s. (ve výši
1.100.546,81 Kč) pravomocným platebním rozkazem býv. Krajského obchodního soudu
v Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro 666/96-21, v celém rozsahu splatná dne
30. 6. 1996, kdy se stala splatnou poslední z uvedených splátek. Dnem 1. 7.
1996 začala u poslední splátky běžet čtyřletá promlčecí doba, jejíž běh byl
přerušen podáním návrhu na vydání platebního rozkazu u býv. Krajského
obchodního soudu v Praze a která skončila dne 1. 7. 2006, kdy uplynula doba 10
let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet; uplynutím této doby se
promlčela nejen celá pohledávka přiznaná právní předchůdkyni žalobců uvedeným
platebním rozkazem, ale i právo žalobců na úroky a úroky z prodlení z této
pohledávky (srov. též již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007
sp. zn. 21 Cdo 681, 682/2006). Okolnost, že žalobci podali před uplynutím této
doby u Obvodního soudu pro Prahu 4 návrh na nařízení exekuce k uspokojení
pohledávky podle uvedeného platebního rozkazu, neměla – jak vyplývá z výše
uvedeného – na její běh žádný vliv.
Protože tříletá promlčecí doba zástavního práva (desetiletá promlčecí doba se
neuplatní, neboť zástavní právo nebylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu
nebo jiného orgánu a v řízení ani nebylo prokázáno, že by zástavní právo bylo
žalovanou písemně uznáno co do důvodu a výše) zřízeného zástavní smlouvou ze
dne 12. 9. 1994, která ve vztahu k pohledávce s úroky a úroky z prodlení
přiznané platebním rozkazem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30.
1. 1998 č. j. 68 Ro 666/96-21 začala běžet (nejpozději) ode dne 1. 7. 1996 (tj.
ode dne, kdy po splatnosti poslední splátky této zajištěné pohledávky dne 30.
6. 1996 vzniklo žalobcům právo na její uspokojení ze zástavy), uplynula
(nejpozději) dne 1. 7. 1999 a protože dne 1. 7. 2006 marně uplynula i promlčecí
doba této zajištěné pohledávky (žaloba, kterou žalobci v projednávané věci
uplatnili zástavní právo k předmětným nemovitostem, byla podána u soudu prvního
stupně až dne 23. 11. 2006), došlo ve vztahu k této pohledávce s úroky a úroky
z prodlení k promlčení zástavního práva; závěr odvolacího soudu, že k promlčení
zástavního práva nemohlo dojít, neboť ještě neuplynula promlčecí doba
pohledávky, proto není správný.
Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že soudy byly v
projednávané věci vázány výrokem pravomocného platebního rozkazu býv. Krajského
obchodního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro 666/96-21, kterým byly
právní předchůdkyni žalobců Komerční bance, a. s. přiznány vůči obligační
dlužnici H. K. též částky 100.000,- Kč a 30,- Kč uplatněné jako část jistiny a
poplatek za zpracování úvěru. Výrok pravomocného platebního rozkazu (platebního
rozkazu, proti němuž nebyl podán odpor) je - jak vyplývá z ustanovení § 159a
odst. 4 a § 174 odst. 1 občanského soudního řádu – závazný pro všechny orgány v
rozsahu, v jakém je tento výrok závazný pro účastníky řízení, v němž byl
platební rozkaz vydán, a popřípadě jiné osoby, na něž byla zákonem subjektivní
závaznost rozhodnutí rozšířena (srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 7. 2010 sp. zn. 20 Cdo 2095/2010). Protože žalovaná nebyla účastnicí
řízení, v němž byl vydán uvedený platební rozkaz, a protože na ni zákonem
nebyla rozšířena subjektivní závaznost tohoto rozhodnutí, není pro žalovanou
výrok platebního rozkazu závazný, a nebyl proto závazný ani pro soudy v
projednávané věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku o změně
rozsudku soudu prvního stupně správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto
v tomto výroku (včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení) zrušil (§
243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil
odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. ledna 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu