32 Cdo 1773/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně CORSAIR (Luxembourg) N? 11 S. A., se sídlem L-1115
Luxembourg, 2, Boulevard Konrad Adenauer, Lucemburské velkovévodství,
registrační číslo B 90447, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Koliště 55, proti žalované Ing. J. Z. V., zastoupené Mgr.
Alexandrou Juráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1, o zaplacení
částky 926.640,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ
pod sp. zn. 5 C 298/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 9. září 2008, č. j. 21 Co 362/2008-103, takto:
I. Dovolání proti té části prvního výroku rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 9. září 2008, č. j. 21 Co 362/2008-103, kterou byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení co do jejich výše a v dalším
byl tento výrok potvrzen, a proti druhému výroku, jímž bylo rozhodnuto o
nákladech odvolacího řízení, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 6. května 2008, č. j. 5 C
298/2007-68, ve znění usnesení ze dne 9. března 2010, č. j. 5 C 298/2007-145,
zamítl žalobu o zaplacení částky 926.640,70 Kč s příslušenstvím, s tím, že
žalobkyně by se mohla domáhat uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje
zastavených nemovitostí specifikovaných ve výroku (výrok I.) a rozhodl o
nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že právní předchůdkyně žalobkyně Česká
spořitelna, a. s. (dále jen „banka“) a žalovaná uzavřely 12. listopadu 1992
smlouvu o úvěru, ve znění dodatku č. 1 (dále jen „smlouva o úvěru“), podle níž
banka poskytla žalované úvěr ve výši 850.000,- Kč na přechodný nedostatek
finančních prostředků a žalovaná se zavázala úvěr splatit jednorázově do 12. května 1993. Úvěr byl zajištěn zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví
žalované a jejího manžela (jenž zemřel v roce 1994) podle smlouvy o zřízení
zástavního práva uzavřené rovněž 12. listopadu 1992 mezi bankou, žalovanou a
jejím manželem (dále jen „zástavní smlouva“). V listině z 27. ledna 1997
žalovaná uznala závazek ze smlouvy o úvěru ve výši 610.000,- Kč s úroky. Dopisem ze 17. ledna 2002 banka vypověděla smlouvu o úvěru v souladu s článkem
IV, podle něhož je banka oprávněna požadovat okamžité splacení celého úvěru po
předchozí výpovědi úvěru při neplnění podmínek smlouvy. Smlouvou o postoupení
pohledávky z 27. srpna 2003 banka postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru
žalobkyni. Zabývaje se námitkou promlčení vznesenou žalovanou soud prvního stupně s
odkazem na ustanovení § 151a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve
znění účinném ke dni uzavření zástavní smlouvy, § 100 odst. 2 věty první a §
101 obč. zák. dovodil, že i kdyby uplynula promlčecí doba podle ustanovení §
101 obč. zák., zástavní právo není promlčeno, jestliže dosud neuplynula
promlčecí doba zajištěné pohledávky. Promlčecí doba pohledávky ze smlouvy o
úvěru se řídí obchodním zákoníkem a je podle ustanovení § 397 obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) čtyřletá, přičemž začíná běžet od
splatnosti pohledávky. Na základě výpovědi smlouvy o úvěru bankou přípisem ze 17. ledna 2002 nastala
splatnost pohledávky 1. března 2002, tímto dnem začala plynout čtyřletá
promlčecí doba, žalobkyně svůj nárok na zaplacení dlužné částky neuplatnila a
dnem 2. března 2006 došlo k promlčení její pohledávky. Zahájení řízení u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 367/2003, v němž se Ing. J. Z. V. jako žalobkyně domáhala proti bance jako žalované zaplacení částky 756.162,- Kč
s příslušenstvím z titulu přeplacení úvěru, nezpůsobilo stavení běhu promlčecí
doby, neboť žalobkyně v tomto jiném řízení nárok na zaplacení dluhu ze smlouvy
o úvěru neuplatnila. Nastala-li splatnost pohledávky ze smlouvy o úvěru 1. března 2002, začala tímto
dnem plynout rovněž tříletá promlčení doba zástavního práva. K promlčení
zástavního práva nemohlo dojít dříve, než uplynula promlčecí doba zajištěné
pohledávky. Pohledávka byla promlčena k 2. březnu 2006 a k tomuto datu došlo
současně k promlčení zástavního práva. Písemným uznáním dluhu žalované z 27.
ledna 1997 byl založen běh nové čtyřleté
promlčecí doby, která uběhla 28. ledna 2001. Platby z roku 2003 - poslední z
31. srpna 2003 - ve výši 4.500,- Kč měsíčně, pokud by byly považovány za uznání
dluhu podle § 407 odst. 3 obch. zák. by mohly oddálit promlčení dluhu do 31. srpna 2007. Žaloba byla soudu doručena 3. září 2007, tedy po uplynutí promlčecí
doby. Žalovaná se promlčení dovolala, žaloba byla proto zamítnuta.
K odvolání žalobkyně a odvolání žalované (proti výroku o náhradě nákladů
řízení) Krajský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení co do jejich výše, v dalším
tento výrok potvrdil, ve výroku ve věci samé rovněž rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý
výrok). Odvolací soud podrobně rekapituloval právní úpravu zástavního práva s ohledem
na dobu, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky, a právní úpravu
promlčení zástavního práva. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu uvedl, že
bylo-li zástavní právo zřízeno v době do 31. srpna 1998, řídí se uspokojení
zajištěné pohledávky ze zástavního práva i v době po 1. září 1998 právní
úpravou účinnou do 31. srpna 1998, jestliže v té době také vzniklo právo
zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy. Podle zjištění soudu prvního
stupně měl být úvěr splacen jednorázově do 12. května 1993. Právo na uspokojení
ze zástavy vzniklo do 31. srpna 1998 a žalobkyně se správně domáhá zaplacení
zajištěné pohledávky z výtěžku prodeje zástavy. K výpovědi smlouvy o úvěru bankou 17. ledna 2002 na rozdíl od soudu prvního
stupně dovodil, že nemá na splatnost pohledávky a běh promlčecí doby žádný vliv
s ohledem na uplatněný výpověďní důvod, jímž je jednorázové nesplacení úvěru ke
dni 12. května 1993. Podle smlouvy se pohledávka stala splatnou uvedeného dne a
od tohoto data začala běžet podle ustanovení § 397 obch. zák. čtyřletá
promlčecí doba. Ujednání v článku IV smlouvy o úvěru, podle něhož byla výpověď
podána, nereflektovalo skutečnost, že okamžité splacení celého úvěru mohla
banka požadovat již na základě ujednání o jednorázové splatnosti úvěru. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že po dobu řízení
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 367/2003 a u odvolacího
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 17 Co 421/2006, nedošlo ke stavení běhu
promlčecí doby u pohledávky žalobkyně, neboť v tomto jiném řízení uplatnila
Ing. J. Z. V. nárok na zaplacení částky 756.162,- Kč z titulu přeplatku
poskytnutého úvěru, v průběhu řízení věřitelka v postavení žalované nevznesla
protinávrh v podobě vzájemné žaloby nebo obrany proti žalobě, který by mohl
znamenat ve smyslu ustanovení § 404 odst. 1 obch. zák. stavení běhu promlčecí
doby u zajištěné pohledávky s účinky pro věřitelku jako žalovanou. Odvolací soud souhlasil rovněž se závěrem odvolacího soudu, že částečné úhrady
na zaplacení dluhu z úvěru ve výši 4.500,- Kč měsíčně žalovanou do 31. srpna
2003 lze považovat za uznání závazku podle ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. s důsledkem běhu nové čtyřleté promlčecí doby od tohoto uznání podle ustanovení
§ 407 odst. 1 obch. zák. Nová promlčecí doba pak uplynula 31. srpna 2007. Námitku žalobkyně, podle níž byla žaloba doručena soudu již 31. srpna 2007, jak
o tom svědčí sdělení pošty o výsledku reklamačního řízení, které žalobkyně
předložila v odvolacím řízení, ač je opatřena podacím razítkem soudu s datem 3.
září 2007, nepovažoval za důvodnou s tím, že podací razítko soudu není ve
smyslu ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“) důkazním prostředkem, nelze jej proto zpochybňovat z hlediska
věrohodnosti důkazy předkládanými až v odvolacím řízení, ale pouze z pohledu
správnosti postupu soudu při přijímání podání účastníků. Vedle toho datum na
podacím razítku poskytuje „důkaz“ o uplatnění nároku u soudu, které je hmotně-
právní skutečností a ta vyplývala ze spisu již v řízení před soudem prvního
stupně. Uplatnila-li žalobkyně až v odvolacím řízení tvrzení o doručení žaloby
soudu 31. srpna 2007, jde o tvrzení nové a v režimu neúplné apelace odvolacího
řízení nepřípustné. Odvolací soud nepřisvědčil ani názoru žalobkyně, že ujednání v článku 2
zástavní smlouvy lze vyložit jako platné prohlášení dlužníka podle ustanovení §
401 obch. zák. o prodloužení promlčecí doby, celkem na dobu deseti let od doby,
kdy začala poprvé běžet. Toto ujednání považoval za neplatné pro neurčitost
podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně zajištěný zástavním právem je
promlčený a protože žalovaná promlčení namítla, nemohl být žalobkyni přiznán.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala
žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka poukazuje na pochybení odvolacího soudu, neboť rozhodoval i o
odvolání žalované, aniž by jí toto odvolání doručil. Namítá, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem posoudil uplatněný nárok
jako promlčený, když nepřipustil, že by se účastníci smluvního vztahu mohli
dohodnout na změně splatnosti zajištěné pohledávky, resp. na její nové
splatnosti a tím dosáhnout nového počátku běhu promlčecí doby. Dovolatelka podrobně rekapituluje skutková zjištění soudu prvního stupně
rozhodná podle jejího názoru pro posouzení námitky promlčení a zpochybňuje
závěr soudů obou stupňů, podle něhož mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o
nové splatnosti úvěru. Tvrdí, že tato dohoda byla uzavřena k jejímu návrhu
obsaženému v dopise z 18. května 2001, v němž poskytla dlužnici výhodu splátek
úvěru ve výši 4.500,- Kč měsíčně. Tento přípis je tak nutno považovat za návrh
na uzavření dohody o nové splatnosti dluhu. Z přípisu zástupkyně žalované ze
dne 31. července 2001 se podává, že návrh dohody o nové splatnosti byl přijat
jednáním žalované ve formě hrazení splátek 4.500,- Kč měsíčně. Dohodou o nové
splatnosti byl založen nový počátek běhu promlčecí doby. Poslední splátku podle
této dohody žalovaná uhradila 31. srpna 2003 a podle ustanovení § 407 obch. zák. se běh promlčecí doby prodloužil do 31. srpna 2007. V návaznosti na uvedené považuje dovolatelka za zmatečný závěr odvolacího soudu
o promlčení pohledávky dnem 27. ledna 2001 (počítané od data uznání závazku),
když současně odvolací soud uvádí, že podle nesporných tvrzení účastníků začala
promlčecí doba nově běžet měsíčními splátkami, z nichž poslední byla zaplacena
31. srpna 2003. Žaloba ve věci byla podle potvrzení pošty podána k přepravě 29. srpna 2007 a soudu byla doručena 31. srpna 2007. Obsáhle polemizuje se závěrem
odvolacího soudu, zda podací razítko soudu na žalobě je důkazním prostředkem,
jehož věrohodnost může být zpochybněna důkazy předloženými až v odvolacím
řízení. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně při přijímání žaloby pochybil a
odvolací soud toto pochybení nenapravil. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 32 Cdo 3999/2007 (jde o rozsudek ze dne 11. března 2008), v němž
byl vysloven názor, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci nemohou
jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých práv. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve
znění účinném do 30. června 2009.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně i v té části prvního
výroku, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech
řízení co do jejich výše a v dalším byl tento výrok potvrzen a ve výroku o
nákladech odvolacího řízení. V této části není dovolání přípustné, když z
ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Ve zbývající části směřuje dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen (v pořadí první ve věci) rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. V
úvahu tak nepřichází přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které spojuje přípustnost dovolání s měnícím rozsudkem (usnesením)
odvolacího soudu, ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., které
předpokládá, že soud prvního stupně již jednou ve věci rozhodl. Nejvyšší soud
proto zvažoval, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku či usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí
a přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro
řešení otázky promlčení zástavního práva, kterou odvolací soud posoudil v
rozporu s hmotným právem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném do 31. srpna 1998)
zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v
případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn
domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu,
její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené. Podle ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. (v témže znění), není-li zajištěná
pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze
zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena. Jelikož zástavní právo bylo zřízeno a právo na uspokojení ze zástavy vzniklo v
době do 31. srpna 1998 (úvěr byl splatný 12. května 1993), řídí se právo
zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy i v současné době ustanovením §
151f obč. zák. (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod číslem 70/2000 a
24/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázkou promlčení zástavního práva (nároku na uspokojení zajištěné pohledávky
ze zástavy) [vše za situace kdy zajištěnou pohledávkou byla pohledávka ze
smlouvy o úvěru podle ustanovení § 497 obch. zák.] se Nejvyšší soud opakovaně
zabýval (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 21 Cdo
1918/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2007, pod
číslem 95, ze dne 24. ledna 2008, sp. zn. 21 Cdo 687/2007, uveřejněný v témže
časopise č. 9, ročník 2008, pod číslem 124 a ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21
Cdo 887/2007, uveřejněný v témže časopise č. 9, ročník 2008, pod číslem 123,
jakož i v důvodech rozsudku ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21
Cdo 682/2006, uveřejněného v témže časopise č. 7, ročník 2007, pod číslem 104). Přitom uzavřel, že i když smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchodní
závazkový vztah [§ 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku ve znění účinném do
31. prosince 2000] a i když se podle ustanovení § 261 odst. 4 obch. zák. řídí
částí třetí obchodního zákoníku i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v
závazkových vztazích, jež se řídí touto části obchodního zákoníku podle
ustanovení § 261 odst. 1, 2 nebo 3 obch. zák., je nutné při řešení otázky,
jakou právní úpravou se řídí promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění
pohledávky ze smlouvy o úvěru, přihlédnout i k tomu, že obchodní zákoník
upravuje - kromě postavení podnikatelů - obchodní závazkové vztahy a některé
jiné vztahy související s podnikáním (srov. § 1 odst. 1 obch. zák.) a že
předmětem právní úpravy obsažené v části třetí obchodního zákoníku jsou - jak
uvádí již její nadpis - obchodní závazkové vztahy. S ohledem na uvedené je třeba dovodit, že částí třetí obchodního zákoníku se ve
smyslu ustanovení § 261 odst. 4 obch. zák.
řídí jen takové vztahy vzniklé při
zajištění závazků, které mají obligační povahu, ledaže by zákon (v jiném
ustanovení než v § 261 odst. 4 obch. zák.) výslovně stanovil, že se obchodním
zákoníkem mají řídit i další právní prostředky zajištění závazků. Takováto
právní úprava nebyla v obchodním zákoníku v rozhodném znění přijata [nyní jde
jen o zástavní právo k obchodnímu podílu - ustanovení § 261 odst. 3 písm. d)
obch. zák.]; znamená to mimo jiné, že právní vztahy ze zástavních práv
vzniklých vůči jiným zástavám se řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy
občanského práva, a to i ve vztahu k promlčení zástavního práva. Podle ustanovení § 100 odst. 2 obč. zák. se promlčují všechna práva majetková s
výjimkou práva vlastnického (věta první). Zástavní práva se nepromlčují dříve
než zajištěná pohledávka (věta třetí). Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy) [§ 101 obč. zák.]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno
pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode
dne, kdy mělo byt podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 věta první obč. zák.);
v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do
důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo,
byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§ 110 odst. 1
věta druhá obč. zák.). Jelikož podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. se zástavní práva
nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, i kdyby marně uplynuly promlčecí
doby podle ustanovení § 101 nebo § 110 odst. 1 obč. zák., zástavní právo není
promlčeno, neuplynula-li dosud promlčecí doba u zajištěné pohledávky. Podle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto
zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala
poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím
řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru se řídí obchodním zákoníkem
přičemž obecná promlčecí doba činí čtyři roky (§ 397 obch. zák.), začíná běžet
ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba
splatnosti) [§ 392 odst. 1 obch. zák.] a je limitována horní hranicí deseti let
ode dne, kdy začala běžet poprvé (§ 408 odst. 1 obch. zák.). Přitom v omezující
desetileté promlčecí době musí být zásadně zahájeno i řízení o výkonu
rozhodnutí, s tím, že v případech předvídaných v ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák., tj. bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení
později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, se
tato doba prodlužuje o tři měsíce (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod
číslem 59/2006 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek). Odvolací soud založil posouzení námitky promlčení na zjištění, že úvěr byl
podle smlouvy o úvěru splatný jednorázově 12. května 1993, jež nebylo
dovolatelkou zpochybněno, přičemž výpověď smlouvy učiněná bankou 17.
ledna 2002
pro nesplacení úvěru ve smluvené lhůtě, neměla na počátek běhu promlčecí doby
žádný vliv, a naopak za rozhodné považoval datum 31. srpna 2003, kdy žalovaná
zaplatila poslední splátku. Od tohoto data, když dílčí úhrady dluhu měly ve
smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. účinky uznání zbytku dluhu, začala běžet nová
čtyřletá promlčecí doba podle § 407 odst. 1 obch. zák., která
uplynula 31. srpna 2007. Žaloba doručená soudu 3. září 2007
tak byla podána po uplynutí promlčecí doby. Tento závěr odvolacího soudu není správný, neboť je v rozporu s ustanovením §
408 odst. 1 obch. zák., jež stanoví maximální promlčecí dobu 10 let v
obchodních závazkových vztazích ode dne, kdy počala poprvé běžet bez ohledu na
jiná ustanovení obchodního zákoníku. Pro posouzení námitky promlčení je tak v
projednávané věci rozhodná pouze doba splatnosti úvěru dohodnutá ve smlouvě na
12. května 1993. I když došlo k opakovanému uznání závazku ať už ve formě
písemného uznání podle § 323 odst. 1 obch. zák. nebo částečným plněním s účinky
uznání zbytku dluhu podle § 407 odst. 3 obch. zák., nebo by došlo k nové dohodě
o úhradě dluhu ve splátkách poté, kdy doba splatnosti již uplynula (jak tvrdí
dovolatelka), maximální promlčecí doba 10 let zástavním právem zajištěné
pohledávky určená § 408 odst. 1 obch. zák. uplynula od doby, kdy začala poprvé
běžet, tedy od doby, kdy se stal závazek podle smlouvy splatný, a jejím
uplynutím dojde k promlčení zajištěné pohledávky. Jestliže měl být úvěr splacen
do 12. května 1993 a žaloba byla podána až v roce 2007, a je nerozhodné, zda
31. srpna 2007 nebo 3. září 2007, stalo se tak po uplynutí absolutní promlčecí
doby stanovené zákonem. Uznáním závazku dojde sice k přetržení běhu promlčecí
doby a od data uznání začíná běžet nová čtyřletá promlčecí doba, i v tomto
případě je však právo promlčeno nejpozději uplynutím absolutní promlčecí doby
určené ustanovením § 408 odst. 1 obch. zák. Přitom není pochyb o tom, že k datu
podání žaloby marně uplynula obecná tříletá promlčecí doba (zástavní právo
nebylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu ani jiného orgánu a nebylo
žalovanou písemně uznáno co do důvodu a výše). Pro posouzení důvodnosti
žalovanou vznesené námitky promlčení tak bylo rozhodující, zda byla promlčena
zástavním právem zajištěná pohledávka. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud určil počátek běhu promlčecí doby a délku
jejího trvání nesprávně, a to ve prospěch dovolatelky, bez zřetele k ustanovení
§ 408 odst. 1 obch. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu je však věcně správné,
neboť je správný závěr o promlčení zástavním právem zajištěné pohledávky. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení dovolatelky, že v roce 2001 byla
uzavřena nová dohoda o splatnosti úvěru, neboť se tak stalo poté, kdy splatnost
pohledávky již nastala a podle § 408 odst. 1 obch. zák. je rozhodné, kdy
promlčecí doba počala poprvé běžet. Byl-li úvěr splatný 12. května 1993,
začala promlčecí doba poprvé běžet od 13. května 1993 a absolutní promlčecí
doba podle § 408 odst. 1 obch. zák. uplynula 13. května 2003.
K námitce dovolatelky, že odvolací soud se dopustil pochybení, jestliže
dovolatelce nedoručil odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně,
lze jen uvést, že podle § 210 odst. 1 o. s. ř. je soud povinen doručit ostatním
účastníkům odvolání, které bylo podáno proti rozsudku nebo usnesení ve věci
samé. Bylo-li žalovanou podáno odvolání jen proti výroku o nákladech řízení,
není třeba toto odvolání doručovat ostatním účastníkům, protože výrok o
nákladech řízení, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení a nejde o
usnesení ve věci samé. Ostatními dovolacími námitkami se Nejvyšší soud již nezabýval, neboť nemohly na
výsledku dovolacího řízení ničeho změnit. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je ve svém výsledku správné, Nejvyšší soud
dovolání ve zbývajícím rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v
dovolacím řízení úspěšná, žalované však v dovolacím řízení podle obsahu spisu
žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.